Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Josef Kuthan: Vltavská kaskáda v zajetí některých iluzí

Josef Kuthan

Vltavská kaskáda v zajetí některých iluzí

Tématem soustavy přehrad na Vltavě se částečně zabýval článek Sucho, nebo povodeň Hynka Skořepy v Listech č. 4/2017. V čísle následujícím na něj stručně reagoval Josef Kuthan. Ten se nyní perspektivami i problémy vodních děl zabývá podrobněji.

-red-

Jako jeden ze znaků naší technologické úrovně po dosažení československé samostatnosti bývá uváděna, vedle jiných technických výtvorů, také Vltavská kaskáda přehrad. Občasnému turistovi či návštěvníkovi současného Povltaví unikají trvalé změny, kterými poznamenala tato velkoryse a také rozporuplně realizovaná přeměna Vltavy značnou část české krajiny. Stále častěji vyplouvají na povrch původně nepředvídané problémy.

Velkým a trvajícím civilizačním problémem je ekologicky neškodná výroba a uchovávání elektrické energie. Požadavky na omezení produkce skleníkových plynů jsou všeobecně považovány za jeden z důvodů k omezování provozu tepelných elektráren. Vedle využívání slunečního záření a vzdušných větrů bývá znovu aktualizována výroba elektřiny pohybem vodních mas, považovaná obvykle za ekologicky zcela neškodnou. Tuto mylnou představu přebíráme nekriticky od předchozích generací, které vybudovaly v různých částech světa velké množství vodních elektráren od malých turbínových jednotek na potocích až po obří elektrárenská monstra na velkých říčních tocích. Sny o univerzálním uplatnění tohoto způsobu získávání elektrické energie se naplňují ale pouze tam, kde je vody alespoň po větší část roku dostatek, nejsou ohrožovány hydrobiologické poměry a jiné ekonomicky významné aktivity odkázané na tekoucí vodu. Efektivnost jednotlivých vodních děl bývá obvykle přeceňována. Před veřejností jsou často přehlíženy nebo dokonce zamlčovány také negativní dopady vyvolané jejich provozem. Škody způsobené na přehrazeném toku a jeho okolí nenesou na svých bedrech jejich provozovatelé, ale všichni občané prostřednictvím obecních rozpočtů.

Česká republika jako „střecha Evropy“ bez přímého přístupu k moři je odkázaná na pramenité zdroje a silně rozkolísané srážkové vody v průběhu roku. Na tuzemskou sladkou vodu by se mělo také pohlížet jako na nezbytnou komponentu potravin, a proto je žádoucí ji na našem území co nejdéle zadržovat. Může být na některých úsecích našich toků také vhodnou dopravní dráhou, pokud jsou splněny podmínky vyhlášky Ministerstva dopravy č. 222/1995 Sb. o vodních cestách, plavebním provozu v přístavech, společné havárii a dopravě nebezpečných věcí.

Péče o čistotu a zachování příznivých hydrobiologických vlastností povrchových i podzemních vod by měla být základním zájmem politických orgánů státu, zájmových organizací a akademické obce. Že tomu tak vždy není, je každému na prvý pohled zřejmé, pokud se pohybuje poblíž našich vod, sleduje naše vnitropolitické poměry a společenskou atmosféru. Potřeba zachování alespoň dosavadního přírodního bohatství v oblasti Vltavské kaskády nedosahuje zdaleka úrovně a autority odpovídající současnému lidskému poznání. Není v plném rozsahu obsažena v programech politických stran ani ekologických organizací. S politováním konstatuji, že polistopadový společenský vývoj v této zemi zklamal očekávání, že alespoň zčásti napraví ekologické chyby minulosti. Kloním se spíše k názorům, že je přehnanou orientací na soukromé zájmy v některých oblastech ještě prohloubil. Například vyhlášku Ministerstva dopravy a spojů č. 241/2002 Sb. o stanovení vodních nádrží a vodních toků, na kterých je zakázána plavba plavidel se spalovacími motory, a o rozsahu a podmínkách užívání povrchových vod k plavbě pokládám za velmi benevolentní vůči majitelům plavebních prostředků na úkor ostatních uživatelů vody a vodních toků.

Snahy o využití vltavských vod

Po dlouhá období sloužila Vltava jako nepříliš spolehlivá vodní cesta hlavně k plavení vorů kulatinového dřeva z jihočeských lesů a dopravě soli z rakouských ložisek až do Prahy. Teprve v roce 1894 navrhla firma Lanna a Vering splavnění Vltavy od Českých Budějovic až do Mělníka soustavou plavebních komor s více než třiceti jezovými stupni. V letech 1911–1925 bylo navrženo několik dalších variant s klasickými komorami a později i s vodními elektrárnami (František Palouš, Josef Bartovský, Karel Hromas, Robert Štěpán). K uskutečňování těchto záměrů došlo až za první republiky, zpočátku podle Bartovského verze výstavbou vodního díla Vrané nad Vltavou (14 MW) a zpevněním vltavských břehů až po obec Štěchovice. Po vypuknutí války se i za protektorátu pokračovalo ve stavbě přehrady Štěchovice (22 MW) s hrází o výšce 27 m, jejíž hladina měla definitivně zaplavit unikátní Svatojánské proudy spolu s jedinečnými břehovými partiemi, usedlostmi, mlýny, chatami a osadami tehdy populárního trampského hnutí. Za napjatých protektorátních poměrů a využíváním vězňů bývalého koncentračního tábora na Hradišťku při různých stavebních pracích bylo už opomenuto potřebné nové zpevnění břehů nádrže, což přináší neblahé důsledky pro vodní plavbu dodnes. Přehrada byla napuštěna už v roce 1944 a po skončení války ještě doplněna přečerpávající částí s umělou nádrží Homole (dnes Štěchovice II). Podle předchozího záměru stavby dalších stupňů mělo být poblíž obce Slapy zahájeno budování další přehrady s výškou hráze 37 m. Vycházela z ještě novějšího projektu splavnění a energetického využití Vltavy skupiny Libora Záruby-Pfeffermanna, který byl také zastáncem myšlenky vybudovat průplav Dunaj-Odra-Labe (D-O-L), kterou propaguje též současný prezident Miloš Zeman.

Výstavba kaskády a naděje s tím spojené

K uskutečnění zmíněné Zárubovy koncepce ale nedošlo, i když z dnešního pohledu byla patrně předvídavější, protože zachovávala možnost lodní dopravy a alespoň některé později zničené prvky unikátního vltavského kaňonu. Patrně iluze o jednoznačných přínosech, panující tehdy kolem některých staveb socialismu, pokládala tento projekt za málo ambiciózní z hlediska energetického využití. Byl proto nahrazen stavbou dvou výrazně vyšších přehrad v blízkosti osady Nové Třebenice (dnes Slapská, 144 MW) a v katastru obce Solenice (dnes Orlík, 364 MW) spolu s dalšími nižšími vzájemně navazujícími přehradami na celém středním toku Vltavy. Úspěšná technicky i organizačně zvládnutá výstavba celého toho přehradního systému vstoupila do našich dějin pod názvem Vltavská kaskáda, což vyvolalo oslavný ohlas také v dílech několika umělců. Jejími hlavními zásadami byly priorita výroby elektrické energie před splavností řeky a snížení celkového počtu původně předpokládaných přehradních stupňů.

Prosazení tohoto záměru nebylo podle dostupných informací jednoduché a je spojeno se jmény projektanta a stavitele vodních přehrad Aloise Krause a stavebního ředitele na Orlíku Jaroslava Keila. Problémy s konečným rozhodnutím tehdejších stranických a vládních orgánů o stavbě Vltavské kaskády souvisely patrně s okolností, že někteří straničtí funkcionáři k nim chovali nedůvěru, kterou ale nemohli opřít o vlastní odborné znalosti. Odlišné rysy má na kaskádě nejvýše postavený stupeň Lipno, který přeměnil celou pramenitou oblast horní Vltavy v rozsáhlé jezero o délce 42 km označované dnes často jako „jihočeské moře“. Byl vybudován v letech 1952–1958, a protože zasahuje do pohraničního pásma, odehrávaly se zde za minulého režimu některé bezpečnostní a špionážní aféry. Jejich obětí se stal také vedoucí stavby Antonín Behemský, později ale pravomocně zbavený všech obvinění. Voda z nádrže slouží dvěma vodním elektrárnám Lipno I (120 MW jen při energetických špičkách) a Lipno II (1 MW). Až do roku 1992 se podařilo postupně stavebně i technologicky vystavět ostatní stupně Vltavské kaskády Kamýk (40 MW), Kořensko (3,8 MW) a Hněvkovice (9,6 MW), které do okolní krajiny a hydrologických poměrů již zasáhly podstatně menší měrou. Vyrovnávací nádrže Kamýk a Štěchovice I upravují průtok vody při provozu elektráren Orlík a Slapy.

Způsob a rychlost výstavby většiny přehrad kaskády považuji, bez ohledu na dosud známé či dosud neobjevené dramatické události s ní spojené, za jeden z prokazatelně užitečných přínosů období Československé socialistické republiky. Vedle podobných staveb na vodách Moravy i Slovenska a rychlé výstavby například pražského metra zanechalo tehdejší socialistické budování, vedle jiných právem kritizovaných děl, také tato unikátní a nesporně užitečná technická díla. S dnešní historickou zkušeností lze samozřejmě mít námitky, do jaké míry bylo poměrně rychlé dokončování těchto staveb umožněno tehdejším jednostranně direktivním rozhodováním a řízením. Naskýtá se i otázka, do jaké míry technická řešení našich odborníků ovlivnili sovětští experti.

Podle dostupných informací nebylo ze sovětské strany do výstavby kaskády zásadním způsobem zasahováno a sovětští experti plně uznávali i respektovali úroveň našich projektantů a stavitelů. V případě stavby hráze slapské přehrady v Třebenicích se mohu podle vlastních poznatků jen zmínit, že někteří tito experti projevovali, i když jen neoficiálně, jisté pochybnosti o dostatečné vydatnosti zdejšího toku Vltavy, kterou označovali pejorativně „říčka“. Tehdy mne to rozčilovalo, ale nyní po mnoha letech bych jim dal asi za pravdu.

Příčinu častého nízkého stavu hladin největších nádrží Vltavské kaskády v posledních letech bych také mohl přičítat sice iluzi zmíněných projektantů a stavitelů o vodnatosti Vltavy, ale data o odběru povrchových vod v letech 1980–2014 tomu nenasvědčují. Nemohli také předpokládat výstavbu jaderné elektrárny Temelín, vyžadující další spotřebu vltavské vody, ani neobvykle suché počasí v několika uplynulých letech.

Skutečné a iluzorní přínosy kaskády

Jaký je skutečný přínos Vltavské kaskády při výrobě elektrické energie (teoreticky až 764 MW) pro Českou republiku, je asi složitou otázkou a odpověď na ni bych raději přenechal specialistům. Abych se alespoň zčásti zbavil iluzí často šířených mezi laickou veřejností, zaujalo mne porovnání převážně průtočných hydroelektráren kaskády se stávajícími přečerpávacími. Dvě ze tří tuzemských zařízení tohoto typu disponují vyššími okamžitými výkony než kterákoliv elektrárna Vltavské kaskády. Klasický přečerpávací systém hydroelektráren Dlouhé stráně na říčce Divoká Desná (650 MW) a Dalešice (480 MW) na řece Jihlavě. Dokonce i poněkud odlišný přečerpávací systém díla Štěchovice II, vznikajícího již za protektorátu a modernizovaného do maximálního výkonu 45 MW až v letech 1992–1996 již jako vlastnictví Skupiny energetických závodů ČEZ, byl vždy výkonnější než průtočný systém elektrárny Štěchovice I (22,5 MW). Provoz zmíněného přečerpávacího stupně má ale zřejmě hlavní podíl na nepravidelné a výrazné kolísavosti hladiny štěchovické přehrady omezující její dopravní a rekreační hodnotu. Nemohu ale opomenout, že účinnost přečerpávacích systémů je vždy snižována vlastní spotřebou elektrické energie, i když jen v době mimo energetické špičky.

Organizačně i technicky zvládnutá stavba vodních elektráren Vrané, Štěchovice I a II byla nepochybně stimulem výstavby dalšího stupňovitého systému přehrad podél celého toku Vltavy. Dobová atmosféra těchto staveb socialismu vyvolala ovzduší oprávněného nadšení z uvádění do provozu dalších přehradních elektráren, které nemělo svým rozsahem ve střední Evropě patrně obdoby. V této společenské atmosféře se ale přehlížely krajinné, dopravníhydrobiologické nedostatky jednotlivých vodních děl. Například výška vodní hladiny přehrady Orlík (364 MW) s nejvyšší hrází 91 m přeměnila unikátní schwarzenberské sídlo shodného názvu na vysokém skalisku paradoxně jen na vodní zámek nízko nad hladinou. Hladiny jednotlivých stupňů kaskády zatopily celou řadu dalších přírodních partií a různých tradičních sídel. Nejrozsáhlejší krajinné přeměny celého pramenného povodí Vltavy si vyžádala již zmíněná 42 km dlouhá nádrž lipenského vodního díla.

Pokud pominu problematické iluze o jedinečnosti Vltavské kaskády pro rozmanité a často protichůdné společenské potřeby a zájmy, chápu její hlavní soudobý strategický význam ve zcela aktuální akumulaci vody přinejmenším pro celou povltavskou oblast Čech. Vývoj pozemského klimatu zřejmě směřuje ke stále většímu ocenění dostatku sladké vody a z tohoto hlediska se mohou stát pramenité oblasti České republiky jedněmi ze strategicky nejvýznamnějších míst Evropy podmiňujícími v ní další existenci a rozvoj lidského druhu.

Se zadržováním nadbytečné vody souvisejí také možnosti Vltavské kaskády při regulaci povodní včetně ochrany hlavního města Prahy. Podle dosavadních zkušeností se domnívám, že rozdíl mezi teoretickými a skutečnými možnostmi povodňové ochrany ovlivňuje celá řada obtížně předvídaných faktorů, přinejmenším dlouhodobý průběh počasí a aktuální stav výšky vodních hladin na jednotlivých nádržích. Je proto asi prostou iluzí jednoznačně vymezovat aktuální situace, za nichž by kaskáda mohla funkci ochrany proti povodňovým vlnám spolehlivě plnit. Pro trvalou platnost této nejistoty je dle mého názoru nezanedbatelným argumentem ničivý průběh povodní v letech 2002 a 2013.

Specialisté stavební fakulty ČVUT prozkoumali sedm různých variant povodňové ochrany Vltavskou kaskádou bez jednoznačného závěru. Ani 7. varianta předpokládající úplné preventivní vypuštění nádrže Orlík nezaručuje úplnou protipovodňovou ochranu Prahy.

Za jednu z dalších současných iluzí o možnostech kaskády pokládám také soudobé přeceňování dopravníchrekreačních kapacit. Souběžně s tím se trvale podceňují ekologické důsledky projevující se v nepředvídatelných a dle mého soudu málo prozkoumaných trvalých změnách hydrobiologie vltavských nádrží i biochemie zdejších vodních organismů. Tyto problémy budou neustále narůstat, pokud nedojde k rozumné regulaci chaoticky se rozvíjejícího turistického byznysu v celé oblasti Povltaví.

Souhře a plánování komplexního využití všech těchto funkcí Vltavské kaskády v přijatelných mezích ale brání dle mého názoru nejednotné uplatňování společenských priorit. Do situace na tomto úseku Vltavy zasahují nezávisle Ministerstvo dopravy (Státní plavební správa, Vodní cesty), Ministerstvo zemědělství (Povodí Vltavy), Ministerstvo vnitra (Poříční policie) a polostátní energetický podnik (skupina ČEZ). S nimi jsou různým způsobem spojeny soukromé a státní podniky a společnosti, např. Pražská paroplavební společnost, Marine, dále zájmové organizace, např. Český rybářský svaz, Vltavan. Váhy vlivu těchto složek při rozhodování jsou nesouměřitelné, jejich záměry nebývají slučitelné, někdy jsou protichůdné, a výsledkem je neustále se prohlubující chaos, jehož důsledky se neodvážím dohlédnout.

Vodní doprava a iluze o jejím přínosu

Pro povrchního pozorovatele může být překvapivé, že kaskáda ovlivňuje dosud ekonomicky opodstatněnou lodní dopravu osob, zboží a materiálu příznivě jen na dolním toku Vltavy, zhruba od Štěchovic do Mělníka, kde se nacházejí pouze nejstarší prvé dva kaskádní stupně Vrané a Štěchovice I. Regulací výtoků z výše položených stupňů je zde navíc schopna příznivě ovlivňovat výšku hladiny pro dopravu lodí tonáží větších než 300 t. Navíc po celém toku zabránila dnes už téměř zapomínaným každoročním odchodům nebezpečných jarních ker. Díky akumulaci tepelné energie ve svých nádržích umožňuje na tomto úseku celoroční provoz bez zámrazu i v zimních měsících. Prostou iluzí ale zůstává představa, že tato plavební funkce, příznivá pro ředitelství podniku Vodní cesty, je v bezkonkurenčním vztahu s hlavním zájmem skupiny ČEZ využívat vodu především k výrobě elektrické energie.

Až potud pokládám trvalý přínos kaskády vodní dopravě za nesporný. Jiné záměry na vládní i krajské úrovni plavebního využití ostatních vltavských přehrad, označovaných souhrnně jako vltavská vodní cesta, se dle mého soudu ale vesměs stávají nedomyšlenými iluzemi popírajícími původní stimuly řešení jednotlivých vodních děl. Týká se to zejména stavební struktury a výšky slapské a orlické přehrady. Tyto záměry se snaží vyvolat iluzi o užitečnosti splavnění Vltavy od Mělníka až do Českých Budějovic.

Poslední projekt z roku 2000 zahrnuje dodatečnou výstavbu dvou vodních zdvihadel u hrází nejvyšších přehrad Slapy a Orlík. Odhadnuté náklady až 7 miliard korun na celou vltavskou vodní cestu by měly pocházet z fondů Evropské unie, o jejíž vstřícnosti pro tento účel si ale dovolím pochybovat. Počítá se s platbou kabinových lodí do 300 t o délce 45 m z přístavů na Labi až do Českých Budějovic. Předpokládaná ekonomická návratnost dvacet let nevyznívá příliš přesvědčivě již proto, že délka turistické sezóny jako hlavního stimulu splavnění je v jednotlivých letech limitována nejen zámrazem největších nádrží, ale i celoročním vývojem počasí. Výsledky ekologického posouzení projektu, takzvaného procesu EIA, nebyly dosud zveřejněny. Není také zřejmé, zda se počítá se zpevňováním břehů podél celé vodní cesty.

Nezasvěcený svědek těchto jen zpola veřejně dostupných záměrů se nemůže ubránit podezření, že jsou výsledkem hlavně privátních zájmů byznysu cestovních kanceláří, provozovatelů, výrobců a půjčoven různých motorových lodí. Jistou úlohu zde nepochybně hrají snahy o rozšíření takzvaného vodního motorismu propagovaného jedinci, kteří se snaží přenést adrenalinové zážitky rychlých jízd automobilů ze silnic také na řeky pomocí silných a pro toky typu Vltavy často nevhodných motorových člunů. Iluze o rozumné regulaci vodního provozu podle individuálních podmínek vzala za své vyhláškou Ministerstva dopravy č. 46/2015 Sb., podle které je dovolena jakákoliv rychlost motorových člunů při plavbě na kterékoliv zdrži Vltavské kaskády. Jejich uplatnění může na dosud relativně volné hladiny přehradních nádrží rozšířit všeobecně odsuzovaný a sotva udržitelný stav na pražské Vltavě, nyní již zcela přeplněné nejrůznějšími, převážně rekreačními plavidly.

Snaha preferovat komerční motorizovanou plavbu postihla i lipenskou vodní nádrž. Až do roku 2014 zde platila omezení umožňující odebírat okolním usedlostem hygienicky nezávadnou vodu, a plavba se spalovacími motory nebyla proto povolena. Nyní jí byl dán volný průchod i za cenu paradoxních státních dotací na hloubení studen pro okolní obyvatele přehradního jezera. Kromě vodárenských přehrad Švihov na říčce Želivce a snad také nádrže Klíčava na potoce stejného jména tak nemáme už v Čechách další srovnatelně velkou zásobárnu kvalitní vody. Tento stav již nepotřebuje dalšího komentáře.

Intenzifikace rekreační lodní dopravy na nádržích se v poslední době zvlášť zhoubně projevuje v erozi pobřežních úseků s písečným a jílovitým podkladem doprovázené někdy i pády stromů způsobenými podmáčením jejich kořenových systémů. Tento zhoubný proces ještě více prohlubují svým provozem některé vodní elektrárny nepravidelným a ostatními uživateli nádrží často stěží předvídatelným kolísáním vodních hladin. Ohrožuje nejen kotvení lodí, zejména hausbótů, ale i existenci a udržování rekreačních pláží. Na některých úsecích dochází k sesuvu částí okolních strmých strání. V průběhu povodně v roce 2013 došlo například poblíž Třebenic k náhlému zřícení chaty až do štěchovické přehrady a k nenahraditelné ztrátě dvou lidských životů.

Opomíjené ekologické a hydrobiologické problémy

Výstavba Vltavské kaskády byla nesporně zásadním ekologickým zásahem člověka do přírody největší části vltavského povodí. V dobách před druhou světovou válkou byla ekologie mezi naší širší veřejností pojmem téměř neznámým. Problém životního prostředí byl pokládán za předmět zájmu úzkého okruhu biologů a lékařů. Není divu, že v projektech nejrozmanitějších vodních staveb se osud okolní biosféry velkoryse přehlížel. Výjimkou byla konstrukce některých jezů, u nichž si různé rybářské organizace a podniky prosazovaly rybí přechody.

Z čistě hydrobiologického hlediska byla už první verze splavnění Vltavy projevem necitlivého přístupu k přírodnímu charakteru a funkci této řeky. Na rozdíl od řady amerických a zejména kanadských vodních děl zcela znemožnila migraci a tím i podíl na rozmnožování tažných rybích druhů, hlavně lososů a úhořů. Patrně převážila tradiční mentalita „suchých“ Čechů postrádajících přímý styk a sounáležitost s mořem. Dostatečnou náhradou celoročního konzumu rybího masa přímořských národů se nám tak stala jen sezónní produkce ryb z třeboňské soustavy rybníků vybudovaných hlavně v 16. století. Občas se považovaly za nevěrohodné i písemné doklady o spoustě Vltavou táhnoucích lososů dokonce až do Otavy. Je paradoxem, že v současné době se snažíme splatit dnes již nesplatitelný ekologický dluh také těmto řekám podporou návratu lososů do severočeské říčky Kamenice, z níž je ovšem jejich další cesta proti proudu do vltavského povodí kvůli kaskádě přehrad prakticky vyloučena. Smutný bývá pohled na zbytky těl uměle vysazovaných a posléze dospívajících úhořů po jejich snaze najít cestu k moři otáčejícími se turbínami vodních elektráren.

Důsledky pro rekreační nebo komerční rybolov nebyly u projektů vltavských přehrad podle dostupných informací nikdy zcela objektivně posuzovány. Předpokládal se pouze, bez důkladných odborných rozborů, obecně příznivý vliv na rybářství jako jeden z vedlejších argumentů ve prospěch výstavby jednotlivých přehrad. Ve skutečnosti pak došlo k drastickým změnám v druhovém zastoupení ryb, které je spíše ovlivňováno skladbou jejich násad než skutečně vytvořeným životním prostředím. Na některých úsecích řeky pod nejvyššími hrázemi došlo k úplné ztrátě přirozené reprodukce ryb a jejich druhová skladba i počet jsou prakticky závislé jen na ekonomických možnostech Českého rybářského svazu, který příslušné úseky Vltavy obhospodařuje.

Devastující vlivy vyvolané výškou a konstrukcí některých přehrad mohu doložit na hydrobiologicky znehodnoceném úseku řeky od soutoku se Sázavou v obci Davle až po hráz slapské přehrady u Nových Třebenic, která uzavírá téměř neprodyšně v úzké soutěsce vltavské údolí. Hráz slapské přehrady je konstruována na údolním úseku řeky způsobem, který v zahraničí najdeme obvykle jen v horách, kde nezaplavuje dříve obydlované úseky toků. Její přelivy, pod kterými je umístěna vodní elektrárna, slouží k vypouštění přebytečné vody jen při povodních, a to s devastujícím účinkem pro tvory, včetně ryb, které jsou přes ně strženy. Jinak je možno vodu vypouštět jen základovými výpustěmi téměř ode dna, u něhož má život zdejších vodních organismů zvláštní a patrně dosud málo prozkoumaný charakter.

Vlastnosti vypouštěné vody jsou nepředvídatelně variabilní podle toho, zda voda prochází z horních vrstev nádrže přes turbíny nebo základovou výpustí. Týká se to hlavně její teploty a výšky vodního sloupce ve vyrovnávací štěchovické údolní nádrži. Teplota vytékající vody je minimálně +4 oC, téměř nezávislá na teplotě vzduchu, a její změny se vymykají přirozeným cyklům ročních období.

Ověřenou skutečností, oproštěnou od častých iluzí náhodných turistů o stabilním zdejším jezerním prostředí, je fakt, že důsledkem „součinnosti“ tří vodních elektráren Slapy, Štěchovice I a II vodní hladina nepravidelně a silně kolísá, nezřídka až o dva metry během několika hodin. Schválený manipulační řád pro údolní nádrž Štěchovice podle vyhlášky č. 216/2011 Sb. nebere zřejmě ekologickou devastaci tohoto říčního úseku v úvahu a pokládá jej za „silně ovlivněný vodní útvar, a to z důvodů výroby elektrické energie a plavby“. Podle vyjádření Ministerstva životního prostředí nelze ekologické změny na tomto úseku předpokládat vzhledem ke způsobu uplatnění již zmíněné přečerpávací vodní elektrárny Štěchovice II.

Rekapitulace a výhledy

Vltava je největší a s naší historií nejvíce spjatou řekou. Není náhodou, že její symboliku včlenil Bedřich Smetana do symfonického cyklu Má vlast. Rozděluje vlastně českou krajinu z jihu na sever na dvě části jako nejvýznamnější zdroj vody celého Povltaví. Upoutávala proto už za Rakouska-Uherska a první Československé republiky nejen svojí strategickou polohou a přijatelnou hloubkou umožňující plavbu v nižších partiích, ale už na začátku období elektrifikace také nevyužitou dynamickou energií pro pohon vodních turbín. Typickým rysem těchto společensky nesporně důležitých záměrů uskutečňovaných převážně až za socialistického režimu bylo ale trvalé přehlížení ekologických dopadů rozsáhlých stavebních i technologických prací; a s tím spojená absence jakýchkoliv úvah o dalším vývoji biosféry v řece a jejím okolí.

Jedním z důsledků stoupající rekreační a dopravní zátěže budou nepochybně změny kvality vody i ovzduší ve všech oblastech Vltavské kaskády. Například problémy likvidace odpadů a exkrementů, zejména na slapské, orlické a nyní také lipenské přehradě, jsou stále ponechávány jen místním a individuálním iniciativám. Stoupající počet obytných lodí i nedostatek hygienických zařízení na některých nádržích hrozí do budoucna zdravotními riziky, o čemž svědčí stále častější výskyty nebezpečných sinic v letních měsících.

Zbývá mi jen vyslovit domněnku, že Ředitelství vodních cest, Státní plavební správa a Povodí Vltavy spolu s Poříční policií zatím nedostatečně koordinují své aktivity a/nebo postrádají dostatečné prostředky pro zvládnutí živelně se vyvíjejícího lodního provozu na všech přehradách kaskády. Bohatší polostátní podnik ČEZ preferuje zde výlučně své energetické zájmy. Vodoprávní řízení umožňující prosazovat zájmy širší veřejnosti se zatím podle dostupných informací příliš neuplatňují.

Které naše politické strany či hnutí se na tyto problémy také zaměří a prosadí optimální cesty k nápravě? Strana zelených tuto problematiku trvale opomíjí a utápí se politicky ve zcela jiných směrech. Žel ani současné parlamentní strany nemají v tomto ohledu zatím konkrétnější koncepce. Zájmové organizace na to zdaleka nestačí. Na pořad dne se tak nezbytně dostává otázka, jak překonávat široce přijímané iluze, že u nás neexistuje, vedle energetiky a dopravy, žádný jiný stejně závažný existenční problém.

Toto pojednání si klade za cíl upozornit také čtenáře Listů na soudobé problémy Vltavy z hlediska neujasněných, a proto nevyvážených vztahů mezi energetickým, dopravním, akumulačním a rekreačním využitím její vodní kapacity. Nemůže být ale víc než subjektivním pohledem jedince, který se téměř celý život pohybuje v bezprostředním okolí této stále ještě atraktivní řeky a disponuje jen běžně dostupnými informacemi.

Josef Kuthan (1934) je chemik a vysokoškolský profesor, působil na VŠCHT v Praze a na univerzitách v Jeně a Freiburgu.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.