Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Karel Kaplan, Michal Reiman: Naše revoluce a myšlenky socialismu

Karel Kaplan, Michal Reiman

Naše revoluce a myšlenky socialismu

aneb Ošemetnost specifické cesty

Jako doplnění k nové rubrice Za demokratickou levici (na str. ) otiskujeme zkrácený článek z časopisu Plamen v roce 1965. Dvojnásobný dokument doby úvodním textem ilustruje, do jaké míry bylo možné již v roce 1965 publikovat politicko kritické texty, v citátech, z nichž jsme vybrali ty závěrečné z přelomu 40. a 50. let, pak dokládá, jak rychle tehdy myšlenka demokratického socialismu brala za své.

-red-

Nedávné oslavy 20. výročí osvobození a vítězství národní a demokratické revoluce nastolily opět otázku o svérázných představách o cestě k socialismu, které se u nás vyvíjely v letech 1945 až 1949. Tyto představy se zrodily na základě nového poměru sil a nových rysů ve světové situaci v těchto letech, zrodily se na základě existence široké Národní protifašistické fronty v naší zemi. Je nezvratným faktem, že světová válka a nacistická okupace svými důsledky nejenom hluboce změnila postavení společenských třída a vrstev, ale značně ovlivnila i myšlení neproletářských a dokonce i části buržoazních vrstev. Jestliže část buržoazních politiků pod dojmem těchto skutečností si uvědomuje, že předpokladem národní nezávislosti země a politických i ekonomických pozic buržoazních vrstev je doplnění zahraniční orientace republiky o spojenectví se Sovětským svazem a uskutečnění výrazných opatření, pak v širokých lidových vrstvách výrazně sílí vliv socialistických myšlenek. Rodí se široká paleta názorů o možnostech zvláštní cesty k socialismu, které se přizpůsobují reálnému poměru třídních sil doma i ve světě i zájmům těch společenských vrstev, které s nimi vystupují. Tyto otázky však nejsou ani zdaleka probádány a nelze o nich vyslovit definitivní úsudek.

V tomto případě nechceme zkoumat názory o cestě Československa k socialismu v letech 1945 až 1948 v plné šíři, chceme se omezit na to, že dokumentujeme některé z těchto názorů, které se rodily v KSČ, nebo přesněji v jejím vedení. Takováto dokumentace se nám jeví potřebnou již proto, že po roce 1948 v souvislosti s rezolucemi informačního byra o situaci v KSJ a v souvislosti s působením celé ideové a politické atmosféry tehdejší doby tyto názory o svérázné cestě k socialismu byly zavrženy jako projev oportunismu a nacionalismu. Přestaly se zkoumat a historicky objasňovat a byly nejenom veřejností, ale i badateli značně pozapomenuty.

Názory o cestě Československa k socialismu v letech 1945–48 netvořily nějakou propracovanou uzavřenou soustavu. Byly ve stavu zrodu a vyvíjely a měnily se tak, jak se měnila sama situace a seskupení třídních sil. Přesto však lze hovořit o určité byť nedotvořené koncepci, která se rodila ve vedení KSČ. Přitom názory KSČ v tomto případě je třeba zásadně odlišovat od názorů jiných složek Národní fronty potud, že KSČ nejenom reprezentovala vůdčí složku nového zřízení, ale seskupovala v našich podmínkách právě ty síly, které byly historicky a sociálně nositeli socialistického vývoje.

Názory KSČ na povahu revoluce u nás prošly v letech 1945–48 několika fázemi, které se pokoušíme zachytit i v publikovaných dokumentech. V prvním období převažoval pohled na naši revoluci jako na revoluci národní a demokratickou, která teprve dalším vývojem vytvoří podmínky pro cestu k budování socialismu. Tyto názory představovalo zejména moskevské vedení KSČ, kdežto organizace na domácí půdě více zdůrazňovaly sociální obsah revoluce. V osvobozené republice vedení KSČ první dobou zvláště zdůrazňovalo národní a demokratický ráz revoluce, později ještě v průběhu roku 1945 se začínal stále více zdůrazňovat její sociální obsah, což vyúsťovalo až v první úvahy o cestě k socialismu. Vcelku však stále měl silné pozice názor o národním a demokratickém charakteru probíhající revoluce.

Nová fáze ve vývoji názorů na cestě Československa k socialismu je v úzké souvislosti s výsledky voleb do Ústavodárného národního shromáždění v květnu 1946 a s dotvářením koncepce o pokojném vývoji revoluce získáním většiny národa pro politiku KSČ. Je plně doceněna skutečnost, že revoluce ve sféře mocenské i sociální hluboce překročila rámec buržoazního zřízení. Pro dělnickou třídu se potvrzuje možnost budovat zásadně nové poměry již v této fázi revoluce s celkovou perspektivou vývoje k socialismu. Objevují se teze o specifické československé cestě k socialismu, které jsou podpořeny Stalinem a jsou obdobou stejných úvah v řadě jiných lidových demokracií. Diskutuje se povaha sociálních opatření uskutečněných revolucí a způsoby dalšího vývoje k socialismu. Tyto úvahy směřují především k rozvinutí forem svazku dělnické třídy s neproletářskými vrstvami. Jde o zachování široké míry politické demokracie. dále o vybudování takové hospodářské soustavy, která by umožnila na podkladě plánovaného působení dlouhodobější součinnost znárodněného a neznárodněného podnikání a připravila postupný přechod malovýroby, drobného i části středního podnikání k vyšším výrobním formám, a to za předpokladu omezování kapitalistických prvků.

Třetí fáze ve vývoji názorů na naši cestu k socialismu začíná výrazně od léta 1947 a souvisí se značným prohloubením politických i sociálních rozporů na mezinárodním fóru i na domácí půdě. Tyto rozpory, které se ve skutečnosti vyvíjely delší dobu, odstraňovaly v reálném životě věcné předpoklady, na nichž chtěla budovat koncepce o „specifické cestě“. Nedochází ovšem k novým podmínkám třídního boje – politické myšlení se soustřeďuje na otázky boje s domácí a mezinárodní reakcí a pod tímto zorným úhlem koriguje i přístup k sociálním a politickým opatřením.

Vyústěním třídního boje, který se rozvíjel v průběhu revoluce, byl Únor. Únor vzatý v celém kontextu tehdejšího světového dění nesporně značně změnil veškeré podmínky výstavby socialismu. Po Únoru se musely proto pozměnit i politické a teoretické koncepce, které zdůvodňovaly způsob socialistického budování. I poúnorová cesta je součástí československé cesty k socialismu, i v tomto případě se proto muselo přihlížet ke specifikám země (a také úvahy o „specifické cestě“ neodumřely hned po Únoru), avšak tato specifika již vycházela z jiné sociální a politické základny než v letech 1945–48. Úvahy o „specifických cestách“ byly postupně potlačeny vlivem „kultu osobnosti“, což nás nezbaví v budoucnu zkoumání „specifického“ charakteru socialistického budování v letech první pětiletky.

Při sestavování tohoto výběru jsme vycházeli hlavně z dokumentů zveřejněných v dobovém tisku, knižních publikacích, sbornících dokumentů a v historických studiích různě publikovaných v posledních letech. Prvně jsou publikovány úryvky z diskusí v agitpropu ÚV KSČ, které pocházejí z archivu Ústavu dějin KSČ. Vzhledem k účelům této publikace jsme upustili od uvádění všech odborných náležitostí a omezili se pouze na uvedení pramene, z něhož jsou názory citovány. Domníváme se, že i tento poměrně krátký přehled přispěje k objasnění názorového vývoje v KSČ v letech revoluce.

(...)

Listopad 1948. – ÚV Maďarské strany pracujících, referát M. Rákosi:

,,K způsobu a formě socialistického zřízení může každý národ přispět a přispívá něčím novým a svým, ale v základních rozhodujících otázkách není ,zvláštní národní cesty‘.“

Září 1948. – R. Slánský, aktiv stranických funkcionářů:

„My všichni jsme si hned po Únoru neuvědomili tyto leninsko-stalinské poučky o tom, že přechod od kapitalismu k socialismu je veliká etapa, která je provázena nezmírněním třídního boje, ale jeho neustálím zostřováním, jak nám připomněla rezoluce Informačního byra o jugoslávské otázce...

Pravda, mluvili jsme sami před Únorem o klidném vývoji k socialismu, o československé cestě k socialismu, která na rozdíl od ruské cesty se vyznačuje tím, že je to cesta klidná...

Je přirozené, že jsme se v naší politice dopustili řady chyb, že vlastně, pokud jde o podceňování síly reakce, jsme nebyli dost bdělí a že jsme se zostřením boje proti reakci měli začít dříve.“

Počátek ruka 1949. – P. F. Judin: Přechod k socialismu v zemích lidové demokracie.

„Nacionalistické živly v lidově demokratických zemích... se pokusily dokazovat, že prý objevily svoji zvláštní cestu k socialismu, která se nepodobá cestě sovětské a která prý je dokonalejší než cesta sovětská. ,Specifičnost‘ této cesty spočívá v tom, že prý vede k socialismu bez třídního boje, bez nacionalisace půdy, tj. při zachování soukromého vlastnictví půdy. Tito ,theoretikové‘ se domnívají, že socialismus má být budován jen ve městě a že venkov živelně půjde za městem k socialismu.“

„Státní zřízení lidové demokracie se liší od sovětské státní formy. Sovětské zřízení, které je nejvyšší, nejrozvinutější formou diktatury proletariátu, uskutečnilo tuto diktaturu za absolutní vlády jediné strany – komunistické strany (bolševiků). V lidově demokratických zemích se státní zřízení vyvíjí ve formě lidově demokratických republik. Jde však o takové demokratické republiky, v nichž vládnoucí postavení v celém státním zřízení a v celém politickém životě zaujímá dělnická třída v čele s komunistickými stranami. V těchto zemích je úspěšně prováděna politika likvidace vlastní buržoasie, politika vybudování socialismu na základě zkušeností SSSR, politika nerozborného přátelství s SSSR.“

Leden 1953. – Klement Gottwald při otevření muzea V. I. Lenina:

„Je ovšem přirozené, že na naší cestě k socialismu, podobně jako v ostatních zemích lidové demokracie, je nemálo odlišného od cesty Sovětského svazu. Odlišný byl již sám rok 1945 od roku 1917. Avšak tyto odlišnosti se týkají pouze forem, a nikoli samé podstaty nového řádu, jíž je vláda pracujícího lidu pod vedením dělnické třídy, jíž je diktatura proletariátu...

Na druhé straně však by bylo zločinnou hloupostí, kdybychom chtěli některé z oněch ,odlišností‘, které byly pouze přechodného rázu a postupně odumírají, konservovat. Stále širší a hlubší využívání sovětských zkušeností a tedy stále větší přibližování se sovětskému příkladu, toť jeden z hlavních zákonů rozvoje lidově demokratických zemí...

A naopak: vystrkování a konservování nižších přechodných forem a vydávání jich za neměnnou specifiku, stejně jako nedbání a odmítání sovětského příkladu a zkušeností vede nakonec k popření a zvrácení samé podstaty lidové demokracie a k restauraci kapitalismu.“

Naše revoluce a myšlenky socialismu, Plamen č. 12/1965, str. 110–118. Vybrala Alena Wagnerová. Podtitulek redakce.

Karel Kaplan (1928) a Michal Reiman (1930) jsou historici.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.