Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Hynek Skořepa: Ajtmatov a jeho služba přestavbě

Hynek Skořepa

Ajtmatov a jeho služba přestavbě

V záplavě loňských osmičkových výročí jaksi nezbyl prostor k připomenutí času vrcholící přestavby před třiceti lety. S ní je neodmyslitelně spjato také jedno výročí literární. Tedy přesněji dvě, související s jedním člověkem. Před devadesáti lety, v prosinci 1928, se ve středoasijské Kyrgyzyji (starší z nás jsme ji ovšem byli zvyklí psát v ruském přepisu jako Kirgizie) narodil budoucí spisovatel Čingiz Ajtmatov. Roku 2008 pak Ajtmatov, v té době již především diplomat, hájící zájmy rodného Kyrgyzstánu v západní Evropě, v nemocnici v Norimberku zemřel. Považuji proto za vhodné připomenout jak Ajtmatova, tak perestrojku. Svého času nám totiž uvolnění v tehdejším SSSR a mnohé knihy sovětských spisovatelů otevíraly cestu ke změnám. Změnám myšlení, režimu a nakonec i ke změnám nás samotných.

Opatrné začátky

Po L. I. Brežněvovi (1906–1982), který poslal tanky do Československa, aby zarazily Pražské jaro, se v čele SSSR krátce vystřídali dva muži – progresivnější Jurij Andropov (1914–1984), zastánce opatrných reforem, a konzervativní Konstantin Černěnko (1911–1985). Z dětství si matně pamatuji, jak jsme opakovaně ve škole místo učení sledovali pohřby sovětských prezidentů. Po Andropovově smrti část oblastních (krajských) stranických tajemníků v čele s Jegorem Ligačovem dala politbyru najevo, že po Černěnkovi již dalšího přestárlého volit nebude, že si přeje mít v čele člověkanové generace (Karel DurŹman, Popely ještě žhavé, 2009). Gorbačov postoupil na pozici číslo dvě a stále častěji úřadoval za nemocného Černěnka. Ministr zahraničí ŹGromyko označil v březnu 1985 volbu Gorbačova za jedinou možnost a ostatní se přes nechuť k ambicióznímu „komsomolci“ (Gorbačovovi bylo 48 let) podvolili. Mnozí pak trpce litovali, sám Ligačov se vyjádřil takto: Michail Sergejevič nás měl všechny za hlupáky, a když jsme to poznali, bylo už pozdě.

Gorbačov se v rozhovorech s AleŹxandrem JaŹkovlevem (za obhajobu progresivního vedení časopisu Novyj mir upadl v nemilost a byl odeslán jako velvyslanec do Kanady) a Eduardem Ševarnadzem stále více utvrzoval v tom, že je třeba něco změnit. Nechtěl bořit systém, nýbrž modernizovat, „obrodit socialismus“, a tak legitimizovat sebe i stranu před světem i sovětským občanem… Věřil v „revoluci shora“… Na všech úrovních nomenklatury docházelo k výměně kádrů. Nejen v čele Svazu (např. na ministerstvu zahraničí nahradil Gromyka Ševarnadze), ale do jara 1987 bylo vyměněno i 60 procent oblastních tajemníků KSSS. V politbyru a ÚV se nehlasovalo, jen formálně „jednomyslně schvalovalo“… Gorbačov tedy mohl dlouho prosazovat svou vůli, i když s ním již většina v obou orgánech nesouhlasila… V počátečním období, zhruba do jara 1987, ještě nové politbyro spojovaly optimismus, poměrný realismus a konsensus. (Durman).

Kvůli neochotě nomenklatury (lidí, jejichž dosazení do funkce podléhalo schválení strany) přijmout jeho „nové myšlení“ opustil Gorbačov v průběhu roku 1987 ryze technokratickou koncepci „urychlení“ a vyhlásil kurs „revoluční přestavby“. Položil důraz na demokratizaci strany i společnosti. Byly zavedeny tajné volby s možností vybrat si z několika kandidátů. V červnu 1987 schválil Ústřední výbor KSSS program změny řízení hospodářství, administrativní metody měly být nahrazeny ekonomickými. Zákon o státním podniku z roku 1988 se však stal především zákonem o „svobodě ředitelů“. Ti mohli určovat výši mezd, rozhodnout se pro určitý sortiment výrobků a v neposlední řadě získávat pro podniky úvěry. Půjčené peníze ovšem často nevyužívali ke zvýšení efektivity výroby, díky které by snad mohli zajistit jejich návratnost. Přes doporučení řady poradců Gorbačov pohlížel s despektem na čínské ekonomické reformy. Odmítal narušit systém zemědělských družstev (kolchozů), hospodařících na státní půdě. A už vůbec nesouhlasil s lákáním zahraničních investorů. V tomto ohledu mu dal budoucí vývoj částečně za pravdu. Zahraniční kapitál sice umožňuje rychlou modernizaci, zároveň však chce, aby se mu vložené peníze vrátily i se solidním ziskem.

Číně se Gorbačov snažil v roce 1986 nabídnout spolupráci při prosazování společných zájmů v mezinárodní politice, Peking si však dal nesplnitelné podmínky (stažení sovětských vojsk z Afghánistánu i od celé společné hranice). K tomu prvnímu sice pár let poté stejně došlo, k opětovnému sblížení v počátcích bratrských komunistických stran již nikoliv. Gorbačov zůstal až do konce své politické kariéry idealistou, čínské stranické kádry daly přednost ekonomické efektivitě před ideály.

Gorbačovův blízký spolupracovník Andrej Gračov (narozen 1941), od srpnového puče do zániku SSSR v prosinci 1991 vedoucí tiskového oddělení a mluvčí sovětského prezidenta, ve svých vzpomínkách Zkáza sovětského svazu (česky 2017) uvádí, že Gorbačovův projev na Rudém náměstí při pohřbu Černěnka se nijak nevymykal. Stejná ušanka, komsomolsko-stranická biografie, stejná rituální slova… Jen opravdu pozorní posluchači si tehdy mohli všimnout jedné neobyčejné věty: Vycházíme z toho, že právo žít v podmínkách míru a svobody je hlavním právem každého člověka. Dosavadní stranické špičky neměly ve zvyku mluvit o právech lidí, natož o právu na svobodu.

Literární vědec, spisovatel a kritik Andrej Siňavskij (známější pod pseudonymem Abram Terc) okomentoval první Gorbačovovy veřejné projevy slovy: To je snad za mnohá léta první vůdce, za nějž není třeba se stydět. Akademik Sacharov, tehdy uklizený pod dohledem KGB do nemocnice v Gorkém, zase řekl svým strážcům: Země má štěstí, poprvé po dlouhé době se u nás objevil bezesporu chytrý vůdce.

První kroky nového sovětského vůdce však byly opatrné. Záměry reforem musel pečlivě tajit. Dění v zemi po havárii černobylské jaderné elektrárny v dubu 1986 se ještě nevymykalo obvyklé praxi. Obyvatelé v okolí elektrárny byli evakuováni, prý na několik dnů (nakonec navždy). Oficiální místa přesto jakýkoliv vážnější problém popírala, ale zvýšená radioaktivita byla brzy zaznamenána i v zahraničí. V blízkém Kyjevě se počátkem května jela dlouho plánovaná etapa Závodu míru a na cyklisty přitom padal radioaktivní prach. Padal i na ostatní občany zemí tehdejšího východního bloku v prvomájových průvodech, pokud neposlouchali Svobodnou Evropu či Hlas Ameriky. V zahraniční politice se však hnuly ledy.

Jednání s Američany

Gorbačov si byl dobře vědom, že další kolo zbrojení by SSSR hospodářsky zruinovalo. Sovětská diplomacie nabízela jednání a Američané na ně byli ochotni slyšet. Cesta ke vzájemné důvěře ovšem nebyla jednoduchá. Reagan měl přes problémy s aférou Irangate-contras stále dost důvěry americké veřejnosti na to, aby mohl rozvíjet ofenzivu demokracie ve vztahu mezi velmocemi (Durman). Evropské demokracie však pod tlakem veřejného mínění kritizovaly Reaganovu doktrínu, uplatňovanou v Latinské Americe a na Středním východě. Americký prezident proměnil svůj tým zahraničně-politických poradců (dostal se do něj např. generál Colin Powell, známý z pozdější války v Zálivu). Ti jej přesvědčili, že SSSR prohrává v technologické soutěži a Spojené státy získávají převahu v jaderné výzbroji, letectvu i loďstvu, navíc dohánějí protivníka také v konvenční výzbroji. Ronald Reagan se navíc ukázal být vizionářem, který snad opravdu chtěl zastavit zrychlující se závody ve zbrojení.

Gorbačov přišel na schůzce v Ženevě (listopad 1985) s konceptem společného evropského domu, kterým si rychle získal obrovskou popularitu evropské veřejnosti na obou stranách železné opony. Naopak Reagan tam zapůsobil lépe svým vystupováním, přestože dal jasně najevo, že USA nedovolí získat SSSR vojenskou převahu a neustoupí od programu SDI. Na „předběžném summitu“ v Rejkjavíku (říjen 1986) naopak Gorbačov trval na ukončení SDI, jednání skončilo neúspěchem. Jenže 28. 5. 1987 mladý Němec Mathias Rust přistál v malém sportovním letadle těsně u Rudého náměstí a sovětské vedení se chytilo za nos. Gorbačov změnil postoj. Přelomem se stala Ševarnadzeho návštěva v Bílém domě v říjnu 1987 (překvapil Američany sovětským rozhodnutím odejít z Afghánistánu). Když do Washingtonu v prosinci 1987 dorazil Gorbačov, došlo k podpisu dohody o likvidaci raket středního doletu (500 až 5000 km). Sovětský generální tajemník po návratu do Moskvy vysvětloval politbyru, jak došel k poznání, že Reagan nepředstavuje konzervativního amerického kapitalistu, ale je odpovědným politikem s normálními lidskými city a obavami.

Na Valném shromáždění OSN v říjnu 1988 Gorbačov ohlásil demobilizaci půl milionu sovětských vojáků a likvidaci 10 000 tanků (tedy podstatné snížení konvenčních sil ve východní Evropě). O dva roky později (tedy již po sérii kolapsů prosovětských režimů v Evropě) bylo dohodnuto, že NATO sníží počet tanků a těžkých děl o 10 procent, Varšavská smlouva o 50 procent, poměr sil obou bloků v Evropě tak bude v rovnováze. Jenže jestliže právě v konvenčních zbraních měli Sověti se svými satelity nad NATO navrch, technologicky se Američanům nemohli rovnat. Gorbačov se v dobré víře (a snad i poněkud naivně) vzdal všech svých výhod za vágní sliby Západu. To se mu stalo osudným. Znepřátelil si armádu i vojensko-průmyslový komplex, který byl v SSSR jedním z pilířů průmyslu (dodnes jím zůstává v USA, současné Rusko se snaží aspoň částečně srovnat krok).

Od středoasijských stepí k Ochotskému moři

Čingiz Ajtmatov se narodil v únoru 1928 ve vesnici (aulu) Šeker, ležícím na rozhraní stepi a hor v severozápadním Kyrgyzstánu (v blízkosti hraničního trojmezí s Kazachstánem a Uzbekistánem). V kraji, kterému vévodí bezmála čtyři a půl tisíce metrů vysoká bájná hora Manas. Původním povoláním byl zootechnik, později studoval na Literárním institutu Maxima Gorkého v Moskvě. Začal psát kyrgyzsky, jako dvojjazyčný však brzy přešel k ruštině.

Ruskou revoluci sice Ajtmatov sám nezažil, přesto sdílel víru v lepší svět, kterému revoluce snad přece jen otevřela cestu. Ve svých dílech se, byť s kritickými výhradami, stavěl na stranu sovětské moci, i když jeho otec zahynul v roce 1938 v důsledku stalinských represí. Budoucí spisovatel proto vyrůstal na kyrgyzském venkově u své babičky. Tradiční venkovský život se výrazně odráží v Ajtmatovově díle (po vzoru předků udržované rodinné vazby mu vlastně umožnily přežít). Milostnou novelu Džamila, otištěnou nejdříve v ruském překladu v časopise Novyj mir v roce 1958, přeložil do francouzštiny Louis Aragon a zajistil tak Ajtmatovovi ohlas i v zahraničí (následovaly překlady do dalších evropských jazyků). Její stejnojmenná hlavní hrdinka se vzepřela nejen tradicím východním, ale i obecně lidským, když v nesmírně těžkém třetím roce druhé světové války dala přednost citu před věrností člověku (Marta Čížková v Ajtmatovově medailonku ve výboru sovětské prózy 20 příběhů, 1985). V Džamile je smyslem milostného kontaktu nejen prožitek krásy a lásky jakožto projevu poezie života, ale i potřeba partnera jako živoucí odpovědi vlastního já, potřeba mít včleněno své já do osobnosti druhého… Láska dvou mladých lidí vítězí nad rodovým jařmem a nad časem lític, nad vším, co ponižuje lidskou důstojnost. Ajtmatov napsal svou novelu v době, kdy rány lidského vědomí byly obzvlášť bolestně otevřené, kdy do záplavy odpohlavněných, citově sterilních próz vtrhla Džamila jako závratná exploze citu a vášně, kdy nespoutaná romantická obraznost jeho dílka naráz smetla z literatury bezpočet bezduchých příběhů. Před čtenáři se znenadání rozvinul svět plnokrevný v lásce i v práci, nelítostný ve své pravdě, bezmezný ve svém štěstí a odvážný ve svém rozuzlení… Léta z části odvála svěží pel této novely, dodnes však z ní září ona jiskra romantické revolty ve jménu citové plnosti života… (V. Novotný).

Literární kritik, před lety redaktor časopisu Světová literatura Vladimír Novotný ve své knize Odpovědnost tvorby (1983) nadepsal kapitolu věnovanou Čingizu Ajtmatovovi Romantikova cesta k mýtu:

Povídky a novely nejproslulejšího kirgizského spisovatele Čingize Ajtmatova vyprávějí o životě v horkých stepích pro cizí oko tak nehostinných a skličujících. Odehrávají se v horách Tchien-šanu i v pustých nížinách kolem jezera Issyk Kulu, v deštivých jarech a holomrazech i v dobách jabloňových květů… U lidí, kteří vyrostli v přírodním milieu, se nemohla nezrodit bytostná potřeba přirozeně kladné dynamiky životního rytmu… Obyvatelé zdejších řídce zabydlených prostorů neznali moderní hrůzu z vakua a nicoty, zato věděli, že jejich čas nemůže běžet naprázdno. Toto přesvědčení si z kirgizských končin odnášeli i do širého světa lidského společenství…

Další Ajtmatovovy povídky z tehdejší KyrŹgyzie, ve kterých se podle V. Novotného pokusil nepříliš šťastně zaujmout stanovisko k aktuálním společenským problémům, zůstaly jen dokumentem času a on sám byl dlouho v Sovětském svazu i v zahraničí vnímán výhradně jako autor Džamily. Od sklonku šedesátých let však spisovatel začal tvořit vynikající vypravěčská díla, která ztělesňují určité nové formy vědomí moderní společnosti, třebaže se navenek navracejí do minulosti, zejména do válečných a poválečných let. Lidské typy jeho nových knih přerůstají v básnické symboly společenského dobra a zla…

Prvním rusky psaným Ajtmatovovým dílem se stala novela Sbohem, živote (1966), vydaná česky hned roku 1968 v překladu Josefa Sedláka, ředitele školy v Šumperku (později vyhozeného pro nesouhlas se vstupem bratrských armád). Ve výboru Novely (1987) proto byla otištěna jako Sbohem, trpký živote a pod jménem překladatelky Anny Novákové. Víc než kalvárie mimochodníka Gülsaryho, která tvoří cyklický kontrapunkt k osudu Tanabajově, upoutá v této baladické próze znamenitá scéna bezesných nocí, kdy z viny nejrůznějších „satrapů v kožeňácích“ bojuje Tanabaj v hnoji a krvi o životy právě narozených jehňátek… Psát o sovětském stranickém aparátu jako o „satrapech v kožeňácích“ bylo od Vladimíra Novotného odvážné i v perestrojkových časech.

Další z novel, Bílá loď (1970), byla pro mne coby gymnazistu, když jsem ji poprvé četl, ještě špatně pochopitelná. Bylo třeba ještě nasát životních zkušeností, než se přede mnou odkrylo snad nejúžasnější Ajtmatovovo dílo. K napsání Bílé lodi zdaleka nevedly Ajtmatova jen autobiografické vzpomínky; větší význam tu měla zkušenost, že pokud společnost nedokáže v nejvyšší možné míře zaplnit hrozivá citová vakua v myšlení, stává se roznícené dětské vnímání jedinou náhražkou spravedlivé lidské morálky… Jenže bezútěšná situace sedmiletého hrdiny novely mohla vyústit pouze v sebevražednou negaci, v nejvyšší popření veškeré pokleslé rezignace, kterou chlapec spatřuje kolem sebe a před níž ho nemůže zachránit ani zbědovaná vidina sobí laně nebo zavrhovaný sen o bílé lodi… (V. Novotný). Spisovatel však tragický konec převádí do podobenství o věčnosti světa:

Uplaval jsi. (pozn. chlapec se utopil)

Teď mohu říci pouze jediné – odmítl jsi to, s čím se nemohla smířit tvá dětská duše. A v tom je má útěcha. Tvůj život byl jako blesk – zatřpytil se a zhasl. Blesky vykřesává nebe. A nebe je věčné...

Jako student gymnázia jsem si nejvíce zamiloval novelu Labutě nad Issyk Kulem, v originále Topolek moj v krasnoj kosynke, někdy překládáno i jako Jasmínek můj v červeném šátečku (1961). A bodejť by ne, když jde o příběh o ztracené lásce a odvaze při překonávání překážek. Příběh řidiče, jezdícího s náklaďákem přes horské průsmyky. Od neskutečně krásného jezera Issyk Kul, o kterém jsem v té době mohl jenom snít:

Issyk Kule, má písni nedozpívaná! Odnesl bych si tě s sebou i s tvou modravou dálkou a žlutými břehy, ale to je právě tak nemožné, jako odnést s sebou lásku milovaného člověka... (přeložila Hana Volfová).

Zrovna se rozpadal Sovětský svaz a nebylo pravděpodobné, že se k jezeru někdy podívám. Teď, když se do těch končin znovu dá cestovat, mám naději. Ne nadarmo Ajtmatov zrovna zde pořádal v 80. letech tzv. issykkulská fóra, mezinárodní konference lidí, zamýšlejících se nad možnostmi záchrany planety.

Jeřábi v předjaří (1975) líčí svět výrostků, kteří mají během jednoho válečného jara v kyrgyzské vesnici zastoupit své otce při jarní orbě. Vesnice je totiž obývaná pouze ženami a dětmi, muži jsou na frontě. Skutečnost, že mají k dispozici jen několik vysloužilých koní, posiluje chlapce v jejich odhodlání vykonat velký čin a zapsat se do paměti vesnice. Doufají, že se snad stanou nástupci oněch legendárních bohatýrů, o nichž slýchávali vyprávět. Jenomže ve chvíli, kdy jim jeřábi v předjaří zvěstují, že bude dobrá úroda, jež zachrání mnoho lidských životů v týlu i na frontě, stávají se obětí krádeže.

Poslech vícedílného seriálu Strakatý pes na břehu moře (novelu napsal v roce 1977) na vlnách čs. rozhlasu mi vlastně otevřel cestu k Ajtmatovovi. Od té chvíle jsem se začal pídit po jeho dalších knihách. Tato novela-mýtus (V. Novotný) vypráví příběh chlapce z malého národa Nivchů, žijícího kdesi na mlžném pobřeží Ochotského moře. Během lovu zažene vichřice jejich člun na širé moře a všichni hynou žízní. Pro chlapce je to první výprava s dospělými lovci. A ti, včetně jeho dědečka a otce, v zájmu zachování rodu postupně opouštějí člun, aby malý Kirisk přežil.

Vladimír Novotný text charakterizoval takto: Při vší realističnosti popisu a portrétu jde do značné míry o stylizovanou prózu: autor si záměrně zvolil pospolitost, která v té době neměla ani vlastní písemnictví, aby zdůraznil oblouk od jejího myšlení a bytí k současné civilizaci, jež se musí v nejvlastnějším zájmu řídit stejně naléhavými, sebezáchovnými etickými imperativy…

Vědomé sebezhodnocování v druhých a sebeobětování vůči jiným není totiž závazek vůči nim, ale primární závazek jedince vůči sobě samému…

Spisovatel ve službách přestavby

Spolu s některými latinskoamerickými autory, především Márquezem, je Ajtmatov považován za představitele tzv. magického realismu. V jeho dílech se prolíná realita s lidovými mýty. Romány Stanice bouřná (též A věku delší bývá den, 1980) a především Popraviště (1986), v nichž jako první z oficiálně uznávaných sovětských spisovatelů otevřeně popsal hrůzy sovětského režimu, jsou považovány za jasný literární pendant Gorbačovovy perestrojky a glasnosti (L. Dvořák). Koncem století dosáhl Ajtmatov světové popularity (M. Hrala).

Ve Stanici Bouřné se hlavní hrdina, traťový dělník na jedné z větví Transsibiřské magistrály, snaží ulehčit život lidem, postihovaným stalinskými represemi. Edygeje zároveň spisovatel chápe jako ztělesněnou paměť lidstva – při své dělnosti a vstřícnosti cítí se odpověden za jeho minulost, přítomnost i budoucnost. AjtŹmatov v románu zároveň zachycuje drsnou, nespoutanou krásu stepi:

Vlaky v tom kraji jely z východu na západ a ze západu na východ...

Po obou stranách železnice se v tom kraji prostírala veliká poušť Sary-Ozeky, střední oblast žluté stepi.

V tom kraji se všechny vzdálenosti měřily od železnice jako od greenwichského poledníku...

A vlaky jely z východu na západ a ze západu na východ...

Jak píše Milan Hrala (Ruská moderní literatura 1890–2000, Praha 2007), v románu se současný svět obyčejných lidí setkává s orientálními mýty a světem polofantastické budoucnosti, což je orámováno obrazem stepní přírody. Ajtmatovova kniha inspirovala dokonce českou spisovatelku Petru Hůlovou k napsání napínavého (částečně detektivního) románu Stanice Tajga.

V Popravišti (přeložila Dagmar Šlampová) se motivy nekonečných stepí opakují:

Země neměla začátku ani konce. Temné, sotva tušené dálavy splývaly s hvězdnatým nebem…

Schylovalo se k večeru, zapadající slunce nelítostně žhnulo a rozpálená země sálala. Slunce a step – věčné veličiny: podle slunce se měří velikost stepi, rozlehlost míst, která slunce ozařuje. A nebe nad stepí se měří výškou, do níž se vznesl luňák…

Podle M. Hraly je román zcela zřejmou travestií (či zjednodušeně parodií) bib-lického příběhu. Kromě přírodních motivů a problematiky mravního formování člověka (M. Zahrádka) se autor zamýšlí také nad takzvaným Źbohohledačstvím (v tom navazuje na Gorkého, viz můj článek v Listech č. 6/2016):

Těžko říct, co je to lidský život… můj otec, venkovský kněz, (byl) člověk zbožný, hluboce věřící a zároveň velmi dobře si uvědomující celou podmíněnost toho, co vytvořil člověk ve jménu božím i pro jméno boží…

Chápeš, kdyby Kristus nebyl ukřižován, nebyl by Hospodinem, vyslechne si jeden z hrdinů (zkrachovalý student bohosloví) od šéfa zločinecké bandy. Tato výjimečná osobnost, posedlá ideálem všeobecné vlády spravedlnosti, byla lidmi napřed bestiálně zavražděna, a potom pozdvižena, opěvána, oplakána a konečně vykoupena. Zde se snoubí zbožňování i sebeobžaloba, pokání i naděje, trest i milosrdenství – a láska k bližnímu. Jiná věc je, že později bylo všecko překrouceno a zneužito, ale takový už je osud všech velkých idejí…

Velebníček se s ním ovšem pře:

Tys prohlásil, že máš právo sám o sobě rozhodovat. Zní to moc hezky. Jenže lidské osudy nejsou izolované, není hranice, která by oddělovala jeden osud od druhého, kromě zrození a smrti...

To jsou stále velmi aktuální pravdy. Stejně jako věty, které Ajtmatov vkládá do úst Pilátovi Pontskému:

Lidi nic nepoučí, ani kázání v chrámech, ani hlasy z nebe! Budou vždycky následovat svého pána jako stádo pastýře, budou se sklánět před silou a hodnostmi a ctít budou toho, kdo je nejkrutější a nejmocnější...

V roce 2003, u příležitosti Ajtmatovových pětasedmdesátých narozenin, vyšla výpravná kniha Archa Čingize Ajtmatova (v kyrgyzském originále Kovčeg Čingiza Ajtmatova). Uvozuje ji několik blahopřání od světových osobností (Michaila Gorbačova, Vladimíra Putina) či text francouzského spisovatele Louise Aragona. Překladatelka Bára Gregorová v článku „Moloděc“ ze stepí a hor, který v roce 2007 otiskl časopis Týden a byl zveřejněn také na webu www.iliteratura.cz, psala o tom, že na Ajtmatova jsou hrdí nejen Kyrgyzové, ale i Rusové. Ajtmatov konec konců od určité doby psal již pouze rusky. Hlavně proto, že se tak jeho dílo stalo přístupné mnohem širšímu okruhu čtenářů (včetně možností překladu do cizích jazyků). Kyrgyzům to vůbec nevadí, protože většina těch vzdělanějších mluví rusky stejně dobře, ne-li lépe než kyrgyzsky.

Ajtmatov se netají prostým, „antipostmodernistickým“ a de facto konzervativním stylem (který však zcela přirozeně kompenzuje literárně květnatým, bohatým jazykem). Kouzlo obyčejnosti, každodennosti a upřímnosti, společně s uměním detailního popisu mu potom otevírají bránu do jiných dimenzí – k nadčasovosti textu. Spisovateli nechybí filosofický nadhled humanisty žijícího na malém, uzavřeném teritoriu uprostřed stepí a hor… Zároveň se nebojí zabývat se těmi nejzákladnějšími otázkami – otázkou svědomí či individuální, národní i kolektivní paměti; otázkou svobody a zodpovědnosti (za sebe a za druhé)…

Jeho knihy bývají srovnávány s ruskými klasiky (Dostojevskij, Tolstoj), odkazují též k magickému realismu latinskoamerických spisovatelů (Marquéz, Borges). Někteří literární kritici vidí dokonce paralely mezi Ajtmatovem a Hemingwayem, především co se týče vypravěčského umu. Oba mimo jiné využívali syžet starce a dítěte, Ajtmatov konkrétně v povídkách Bílá loďStrakatý pes na břehu moře. Název druhé z nich byl nikoliv náhodou třeba do němčiny přeložen jako „Chlapec a moře“.

Gregorová zdůrazňuje spisovatelovu lásku a úctu k mýtům. Připomínání folklórních tradic však podle ní není východiskem z krize realistického žánru, nýbrž autorovým morálním imperativem, oproštěným od zla a animálních aspektů lidské duše. Má být tou nejpřirozenější cestou k nastolení rovnováhy mezi dobrem a zlem, přírodou a člověkem. Nevyhnul se sice podle ní sentimentu, černobílému pohledu na realitu, didaktickým a moralizujícím aspektům či ústupkům „své době“, přistupoval však k podobným úskalím lehce a přirozeně. Využíval základní charakteristické rysy eposu (nutnost neúprosně dostát vzorům minulosti), zdůrazňoval význam národní paměti. Navíc vytvářel ve svém díle jiný druh mýtu – mýtus individuální, mýtus o sobě samém. Ten vycházel z mýtů národních (středoasijských, pohanských), internacionálních (křesťanských, humanistických), přírodních, technokratických (dobývání vesmíru) a nakonec i socialistických, respektive „kolektivistických“.

Další Ajtmatovova díla (ovšem různé kvality) se objevila po pádu komunismu. Bílý obláček Čingischána, do té doby cenzurou zakázané pokračování Stanice Bouřné, roku 1991 (česky v časopise Světová literatura č. 5/1994). Následoval Kassandřin cejch (1996) a román Když padají hory neboli Věčná nevěsta (2006, ukázku do češtiny přeložila B. Gregorová). Knižně u nás již žádné dílo Čingize Ajtmatova vydáno nebylo.

Libor Dvořák komentoval v Českém rozhlase 6 v roce 2008 Ajtmatovovo úmrtí mimo jiné slovy:

Čingiz Torekulovič byl autor, který napsal jen několik knih – vesměs velmi závažných, což platí i o těch z konce 50. a počátku 60. let, kde snadno odhalíme i motivy tzv. režimní. Při bližším zkoumání textu však zjistíme, že nejdůležitější ideologií, kterou zastával, byla ideologie lidství... Ajtmatov zůstal vězet v letech a ideálech perestrojky, tedy jakéhosi socialismu s lidskou tváří na sovětský způsob. Společně se svým politickým idolem Michailem Gorbačovem se i Ajtmatov ocitl ve slepé uličce... Na velikosti jeho literárního, myšlenkového i čistě lidského odkazu však tato okolnost nic nemění.

Americká badatelka Kateřina Clarková ve své studii o sovětském románu Sovětský román: Dějiny jako rituál (česky 2015) zdůrazňuje, že při rozboru sovětské literatury nelze používat „klasická“ kritéria vhodná ke studiu západních literatur. Mezi moderní ruskou literaturou a západními literaturami sice podle ní vždy existovala určitá odlišnost, ta se však za sovětského režimu ještě zvýraznila. V sovětské literatuře byla mimoliterární (ideologická) hodnota děl absolutně nadřazena, nejvýrazněji během stalinismu. Sovětská moc spisovatele nejen cenzurovala, tedy určovala, co nemají psát (cenzura byla i za cara), navíc jim však ještě nařizovala, co psát mají.

Po tání za Chruščovovy éry přišla stagnace za vlády Brežněva. V literatuře však již na přelomu 70. a 80. let docházelo k výrazné proměně literárních trendů, kritika i spisovatelé se pokoušeli definovat podobu literatury pro nadcházející desetiletí. Začali opouštět tradiční náměty socialistického realismu a vybírali si témata, která je samotná zajímala. Z literatury se svým způsobem stávala nezávislá profese, čemuž se Brežněvovo vedení marně snažilo zabránit. Tvůrci se sice ještě drželi některých konvencí socialistického realismu, ale dosazovali do nich náhražky (tím, kdo hrdinovi ukazoval cestu, nebyl již třeba komunista, ale člověk hlásící se k náboženským a morálním hodnotám). Spisovatelé opouštěli zúžený prostor i čas (SSSR, druhá světová válka až současnost), někteří posouvali hranice až k folklórnímu a legendistickému bezčasí. Klasickým příkladem je právě Ajtmatovův román Stanice Bouřná, který měl počátkem osmdesátých let velký vliv. Ajtmatov sdílel se socialistickým realismem sklon ukazovat obecnou lidskost skrze jednotlivosti. Osud hrdiny (jednotlivce) na odlehlé železniční zastávce kdesi v kazašské stepi je prezentován jako osud jeho lidu, Sovětského svazu, lidstva. Autor se pokoušel pochopit historii a identitu skrze tradiční, nebolševické mýty. Přesto byl román téměř okamžitě po vydání „povýšen“ na příklad románu nové epochy. Na knihu může být nahlíženo jednak jako na potvrzení slavné tradice socialistického realismu skrze její rozšiřování, na druhé straně však jako na dílo plné rozporů.

V březnu 1985 se dostal k moci Michail Gorbačov a již přibližně za rok se rozběhly rehabilitace politických osobností, které nebyly zproštěny obvinění za Chruščova. Ty vyvrcholily rehabilitací Nikolaje Bucharina roku 1988 (padesát let po jeho popravě). Za perestrojky, přes rostoucí skepticismus, ještě mnoho intelektuálů věřilo v sílu literatury, která může měnit lidské duše a díky tomu i svět. Podle K. Clarkové Gorbačov tuto víru sdílel. Před sjezdem spisovatelů v roce 1986 dokonce oslovil skupinu autorů a požádal je o pomoc v boji proti zpátečníkům a byrokratům. Jenže už za Gorbačova literatura ztrácela na svém někdejším významu. Byl to především film, který na vrcholu glasnosti (1987 až 1988) prorážel cestu změnám. Pokání Tengize Abuladzeho bylo do široké distribuce uvedeno v lednu 1987. Někdy kolem roku 1990 se ale začaly hroutit všechny dosavadní hodnoty, rozvíjela se parodie.

Přestavba a film

Několik Ajtmatovových děl posloužilo jako náměty k filmům. Byly natáčeny již od 60. let (např. Džamila), jsou vyhledávány i v postsovětském Rusku. Rád bych se však zmínil o filmech, které se staly doslova ikonami přestavby. Galina Kopaněvová ve svých lektorských úvodech na Semináři ruského filmu (dříve ve Veselí nad Moravou, poté v Hodoníně) vysvětlovala, že přestavbové filmy se vyznačovaly důrazem na morální problémy. Mezi takové patří např. Fízl Romana Balajana o gymnaziálním učiteli, který se rozhodl pro sebevraždu, protože byl nucen donášet carské tajné policii (narážka na praxi sovětských tajných je zcela zřejmá).

Pičulův „první sovětský erotický film“ Malá Věra (1988) je výpovědí o životním stylu obyčejných lidí, žijících bez jakýchkoliv ideálů. Navíc rozpad jedné rodiny je ve filmu vlastně obrazem rozpadu sovětské společnosti. Ne nadarmo Gorbačov v knize Přestavba a nové myšlení pro naši zemi a celý svět (česky 1987) zdůrazňoval, že nejdůležitějším úkolem dneška je povznášet člověka duchovně. Získávám neodbytný pocit, že jsme nyní v podobné situaci.

Úžasným pestrobarevným dramatem o hodnotovém úpadku v SSSR koncem 80. let je také Assa Sergeje Solovjova z roku 1987. Osou filmu je vztah mladého hudebníka z rockové kapely k dívce, kterou si zároveň vydržuje boss podsvětí. Závěrečná scéna z koncertu zmíněné kapely je však také symbolem nadějí přestavby, když zní slova písně nechceme takto žít, my sami to musíme změnit... Mají nadčasovou platnost.

Nelze nezmínit ještě alespoň Astenický syndrom Kiry Muratovy (1990) či stěžejní film přestavby – Pokání (1984) Tengize Abuladzeho. Film období perestrojky by si vůbec zasloužil vlastní článek. Proto se omezím na parafrázi závěrečné scény Pokání:

Stařena, kráčející po ulici Tbilisi, se ptá: Vede tato cesta k chrámu?

Na zamítavou odpověď pak reaguje slovy: K čemu je taková krásná asfaltová silnice, když nevede k chrámu...

Jak zhodnotit perestrojku?

Pro mne osobně byla největším přínosem přestavby ona záplava knih a časopisů s dosud zamlčovanými tématy, proudících v té době do Československa ze SSSR. A nově vybudovaná „kulturní místnost“ na brněnském hlavním nádraží. Byly tam stolečky s lampičkami a pohodlná polstrovaná křesílka. Službu konající železniční zřízenec kontroloval, aby příchozí měli platnou jízdenku. A taky aby zde v pohodlí nespali. Spát se mohlo v normální čekárně, v kulturní místnosti nikoliv. Já jsem tam na to ani neměl čas. Čekání na vlak jsem vyplňoval usilovným čtením různých těch výběrů ze sovětského a světového tisku, české verze časopisu Sputnik atd. Bylo to tenkrát mnohem zajímavější čtení než tiskoviny domácí provenience. Po Sametové revoluci kulturní místnost rychle ustoupila komerčnímu využití a překlady moderní ruské literatury se od té doby dají spočítat na prstech jedné ruky.

Původně ukrajinský režisér Vitalij Manskij (1963), který loni zvítězil v Karlových Varech s dokumentárním filmem Svědkové Putinovi (nyní v českých kinech), v rozhovoru uvedl:

Perestrojka s sebou přinesla obrovskou úlevu. Subjektivně jsme se cítili určitě svobodněji i než lidé v běžných demokratických státech. Dnešní Rusko jistě není zcela nesvobodnou zemí, ale svobod v něm rychle ubývá.

Neměli bychom se tvářit, že se nás to netýká, že Rusko je nějakou vzdálenou zemí na okraji Evropy. Dění v Rusku se nás dotýká neméně než situace v Evropské unii či v USA. Mám za to, že i my, spolu se zbytkem Evropy, budeme muset přemýšlet nad nějakou novou verzí přestavby myšlení. Obávám se totiž, že ideály let devadesátých se jaksi vyčerpaly. Musíme poctivě hledat nové, nikdo to za nás neudělá. A Gorbačovova perestrojka pro nás může být jednou z inspirací.

Posuny ve vztahu ke svobodě a odpoŹvědnosti jsou zřejmé také u nás. I zde slábnou hodnoty, na kterých byla alespoň formálně postavena společnost po Sametové revoluci. Nejspíš je to jev zcela normální, pravidelně se opakující po společenských vzepětích. ŹPlatí zde Ajtmatovova myšlenka z Popraviště:

Vždyť se všemi sny to tak dopadne – napřed se zrodí v představách, a potom většinou ztroskotají na tom, že se jako některé květiny a stromy odvážily růst bez kořenů… Se všemi sny to tak dopadne – a právě v tom je jejich tragická neomylnost v rozpoznávání dobra a zla…

To byl také osud přestavby, s jejímž neslavným koncem se jak první a zároveň poslední sovětský prezident Michail Gorbačov, tak spisovatel Čingiz Ajtmatov, odmítali smířit. Oba želeli rozpadu Sovětského svazu, který chtěli proměnit v jiný, lidštější mnohonárodnostní stát. Že to zřejmě nebylo možné, je věc druhá. Obdobné potíže však patrně čekají mnohé části světa.

Mějme také na paměti myšlenku, kterou zakončila Klára Vlasáková svoji recenzi Workoholici socialismu (časopis Host, prosinec 2018): Domnívat se totiž, že v minulém režimu byly vytvořeny umělé ideály, kdežto po roce 1989 již nejsme určováni ničím jiným než vlastní svobodnou vůlí, by podle ní bylo zásadní chybou. Snažme se té fatální chyby vyvarovat.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.