Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 1 > Kateřina Smejkalová: Mezi pannou a babou

Kateřina Smejkalová

Chtěli jsme zapomenout na dělníky. Proto volí krajní pravici

Knize Návrat do Remeše (Retour a Reims) francouzského sociologa a filozofa Didiera Eribona se podařilo něco výjimečného: s dobou, která uplynula od jejího vydání v roce 2009, nabývá na čím dál větší aktuálnosti. Spolu s taktéž autobiografickou Americkou elegií (Hillbilly Elegy) od J. D. Vance (Listy 4/2017) totiž platí za vodítko k pochopení aktuálních politických posunů v západních společnostech, jejichž projevem je zvolení Donalda Trumpa americkým prezidentem či brexit. Ve francouzském prostředí si před dekádou primárně vzala za úkol osvětlit stoupající oblibu národovecké pravice Front National, podněty by z ní jistě ale šly čerpat i pro vysvětlení aktuálního protestního hnutí žlutých vest. Není náhoda, že kupříkladu v Německu slaví největší úspěchy až poslední dva roky: svého německého překladu se dočkala v roce 2016, v divadelním zpracování ji aktuálně uvádí hned několik významných německých scén.

Od Americké elegie se ale v jednom liší: Zatímco Vance sice věrohodně popisuje prostředí bílé chudiny na americkém Středovýchodě, odkud pochází, navzdory svému elitnímu vzdělání na Yaleské univerzitě příliš nevyniká v tom ho analyticky soudržně interpretovat: tu v knize americké „křupany“ považuje za strůjce svého osudu, kterým by ke zlepšení jejich situace stačilo se začít trochu snažit, tu z jejich situace viní systémové faktory jako selhávání státu a veřejných služeb, chudobu a špatné vzdělání. Že nakonec převládá spíše první pohled, dokládá jeho obliba především u amerického konzervativního establishmentu. Jinak se to má s Eribonovou analýzou. Na rozdíl od Vance, jehož vzdělání je sice elitní, ovšem „pouze“ právnické, a který kariéru udělal v americkém finančním sektoru, je Eribon prominentní francouzský veřejný intelektuál, profesor marxistické filozofie a sociologie, expert na Foucaultovo dílo a také na sociální kontext homosexuality. Interpretace, kterými prokládá svůj poutavý autobiografický příběh, jsou tak o mnoho fundovanější a teoreticky a hodnotově ukotvenější – totiž právě v paradigmatu marxismu.

Zároveň je však příznačné, jak dlouho Eribonovi, byť sociálnímu vědci, trvalo se se svým původem začít kriticky vyrovnávat – impulsem k tomu mu byla až smrt jeho otce, která ho donutila vrátit se do své rodné Remeše a začít se prostředím, ze kterého pochází, systematičtěji zabývat. Eribon konstatuje, že dlouhou dobu považoval za důvod svého úniku odtud do Paříže stud, že je homosexuál, což mělo ovlivnit i jeho profesní zájem. Poznání, že šlo stejnou měrou – nebylo-li to dokonce hlavní pohnutkou – o pokus uniknout svému třídnímu původu, se dostavilo přes veškerou jeho sociálně vědní erudici až mnohem později. Mechanismus studu zde byl zřejmě ještě silnější.

Znaky, které prostředí, z něhož Eribon pochází a které v knize popisuje, vykazuje, na jednu stranu nejsou překvapivé – jde o přes generace děděnou chudobu, vzdělanostní a kulturní deprivaci a absenci jakékoli společenské motivace a ambicí jejich důsledkem, přehlídku patologických jevů, jako jsou násilí a jinak poškozené mezilidské vztahy, nechtěná či příliš brzká těhotenství nebo závislost na alkoholu, které životu v nejprve průmyslové a později postupně deindustrializované, tedy strukturálně zaostalé oblasti severofrancouzské Remeše vytvářejí samozřejmou kulisu. Na druhou stranu i opožděné vlastní uvědomění autora ukazuje, že na existenci podobných prostředí v jinak zdánlivě vyspělých a blahobytných západních společnostech je očividně nejen potřeba neustále poukazovat, ale především je třeba je důsledně pojmenovávat ideologicky potlačenými, avšak stále platnými analytickými kategoriemi: tedy jako specifickou společenskou třídu. A to třídu dělnickou, jejíž vzezření se sice možná od dob jednolitého dělnictva z velkých továren poněkud změnilo, která ale v podobě lidí, kteří žijí z výdělečné práce, disponují spíše nízkým příjmem, v podstatě žádným majetkem a nízkým sociálním a kulturním kapitálem, z čehož plynou jejich specifické kolektivní aspirace, zájmy a postoje, bez pochyb existuje i nadále.

Kniha však není jen Eribonův prostředek vyrovnat se se svým sociálním původem či názorná učebnice sociologie. Je především pokusem o vysvětlení, proč se Eribonovi rodiče a jejich souputníci v Remeši i jinde po celé Francii odvrátili od komunistů, jejichž volba byla ještě za jeho dětství naprostou samozřejmostí, k národovecké Front National. Při svém návratu do Remeše totiž ke svému zděšení musel právě to odhalit. Tento obrat se pro něj nicméně nakonec jeví velmi logicky: byla iluze si myslet, že dělnická třída levici volí s jakousi neměnnou zákonitostí. Pravda je podle něj ta, že dělnická třída sice sdílí specifické sociální postavení a z něj plynoucí životní zkušenosti a trajektorie, ty lze ale politicky uchopit velmi různě. Dlouhou dobu je úspěšně oslovovali právě komunisté, jimž se podařilo akcentovat jejich sociální nároky a nutnost solidarity, takže oni byli dlouhou dobu ochotni a schopni do velké míry potlačit xenofobii, homofobii a šovinismus, který je jinak podle Eribona tomuto prostředí vlastní. Levice je však zklamala, když od sedmdesátých let přestala artikulovat jejich zájmy a politicky formovat jejich přetrvávající kolektivní identitu svým směrem. Místo toho naskočila na rétoriku neoliberálního individualismu, podle kterého je mluvit o společenských třídách potažmo konfliktu mezi prací a kapitálem překonané, protože údajně neexistují žádné věcné překážky, proč by se každý nemohl stát strůjcem svého štěstí.

To zástupci Eribonovy dělnické třídy právem vnímali jako zradu: zažívali totiž nadále na vlastí kůži, že jejich specifická vrstva společnosti reálně zdaleka nezmizela, jak se tvrdilo, že dál žijí v nepříznivých a nerovných podmínkách, ze kterých je v podstatě nemožné se vymanit. Jen se o ně vyhlášením jejich zmizení politika včetně levice přestala zajímat – tedy dokud je pro sebe neobjevila právě národovecká pravice, která jim vrátila pocit být slyšen a zastoupen. Ačkoli se nám to nemusí líbit, Eribon přesvědčivě dokládá, že podpora pro takový politický program v dělnické třídě není nic nepřirozeného. Odpovídající resentimenty zde přežívaly odjakživa, jsou plodem vzdělanostní a kulturní zanedbalosti a bez jiného politického usměrnění také logickou sociální dynamikou v reakci na vlastní bezvýchodnost a marginalizaci. Co se sociálního programu, který by rezonoval s potřebami dělnické třídy, týče, mají nezřídka pravicoví populisté víc co nabídnout než jakákoli levicová strana. No a pak jde také o to, že národovci vystřídali levici jako politická síla, která se staví do role obhájců jejich, byť do jisté míry formovatelných, kolektivních zájmů. To Eribonova rodina a jim podobní s úlevou a zápalem přivítali. Jde v tom totiž také o jejich uznání a napravení křivd vzniklých popíráním jejich sociální existence.

Neutuchající zájem o Eribonovu knihu je tedy oprávněný, je potřeba ale doufat v to, aby v blízké budoucnosti vlivem poučení se z ní a jí podobných začal opět klesat, protože politická zemětřesení pochopíme a vyvodíme z jejich pravých příčin ty správné politické důsledky, aby dál nepokračovala. Symptomatické bohužel je, že v českém kontextu je kniha více méně neznámá, natož aby byla do češtiny přeložena. To zavdává důvod k obavám, že budeme nadále tápat při adekvátním popisu současné společnosti i pochopení aktuálních politických dynamik, a povedeme místo toho marné kulturní a morální války mezi „těmi pravými zastánci svobody demokracie“ a „zaostalou lůzou“. Jako by být jedním či druhým bylo svobodným rozhodnutím, a ne důsledkem silných systémových dynamik.

Didier Eribon: Rückkehr nach Reims, z francouzštiny do němčiny přeložil Tobias Haberkorn, Suhrkamp, Berlin 2016, 240 s.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 1/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.