Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Martin Burian: Čtvrtky

Martin Burian

Čtvrtky

Pravidelné čtvrteční demonstrace mají v Rakousku již delší tradici, která se po několikaleté přestávce dočkala opět svojí renesance. Organizátoři těchto akcí jsou přesvědčeni, že je znovu nutné hlasitě se ozvat proti stylu a cílům současné rakouské vlády.

Původní čtvrteční demonstrace se konaly v únoru roku 2000 ve Vídni na protest proti vytvoření nové vládní koalice složené tehdy z Lidovců a Svobodných. S Lidovci dlouho spoluvládnoucí Socialisté byli takto odsunuti do opozice.

Vzhledem k volebním výsledkům dochází často k patovým situacím. Tři již výše zmíněné strany získávají v parlamentních volbách téměř pravidelně srovnatelné množství hlasů. Podobné povolební konstelace se mnohokrát v poválečném Rakousku opakovaly a opakují se nadále. Jelikož Socialisté odmítají jít do koalice se stranou Svobodných – i když výjimky se v historii již konaly –, zůstávají v podstatě pouze dvě možnosti sestavení vlády. Tehdejší šéf Lidovců Wolfgang Schüssel – od svých kritiků získal později přezdívku mlčící kancléř – se vytvoření koalice se Svobodnými nezalekl.

Jeho kolega, vůdce Svobodných Jörg Haider, učinil úlitbu případným kritikům a do vlády se takzvaně nehrnul. To však mohutným demonstracím v hlavním městě Rakouska nezabránilo. Počet aktivistů, kteří se účastnili původních a na počátku každodenních protestních akcí, se odhaduje na dvacet tisíc. Za vrchol protestů je považován 19. únor 2000. Tehdy se sešlo dle policejního odhadu sto padesát tisíc, dle mínění organizátorů tři sta tisíc protestujících. Posléze počet zúčastněných klesal a akce se zredukovaly na pravidelné čtvrtky, později se konaly pouze nepravidelně. Poslední čtvrteční demonstrace u příležitosti šestého výročí vzniku tohoto hnutí se konala 9. února 2006 za účasti přibližně čtyř set nejvěrnějších a nejvytrvalejších. Jelikož v letech 2007 až 2017 vládla opět takzvaná velká koalice, tvořená Socialisty a Lidovci, zmizel důvod tyto akce pořádat.

Vloni po posledních volbách nastala obdobná konstelace jako v roce 2000. Strana Zelených se sebedestrukčními vnitrostranickými spory, častokrát vedenými na veřejnosti, vyřadila ze hry. Pokud by nedošlo k jejímu vnitřnímu rozkladu, měla by tato strana reálnou naději na získání patnácti až osmnácti procent volebních hlasů. Zelení se mohli stát jedním z určujících faktorů povolebního vývoje. Lidovci po omlazovací předvolební kůře provedené tehdy jedenatřicetiletým Sebastianem Kurzem vstoupili do koalice se stranou Svobodných. Tato strana propaguje přísnou regulaci migrace, chce si posvítit na údajné lenochy zneužívající rakouský sociální systém a je takzvaně euroskeptická. Nový kancléř zanedlouho zdědil po svém stranickém kolegovi a předchůdci ve funkci Wolfgangu Schüsslovi již v úvodu citovanou přezdívku mlčící kancléř. Vláda nevynáší vnitrokoaliční spory na veřejnost a chce v klidu pracovat, chcete-li makat. Nástup nové vlády přinesl dle mnohých posuzovatelů hodně negativ, zvláště těm nejslabším a nejzranitelnějším. Kritizovaná je taktéž ostrá rétorika současných rakouských představitelů vůči jejich oponentům. První znovuobnovená čtvrteční demonstrace se konala 4. října 2018 v centru Vídně. Odhadovaný počet účastníků se zase značně liší. Organizátoři tvrdí, že se dostavilo dvacet tisíc demonstrantů, policie napočítala o šestnáct tisíc méně. Prominentní podpory se organizátoři opět dočkali od nositelky Nobelovy ceny za literaturu Elfride Jelinekové. Ve svém téměř dvanáctiminutovém videoposelství nazvaném Ó, ty moje Rakousko! Ty jsi tady zase! vyjádřila dramaticky nadsazenou formou svůj jednoznačný odpor k současnému politickému vývoji. Na promítacím plátně se však spisovatelka osobně neobjevila. Zastoupil ji mladý loutkoherec a režisér Nikolaus Habjan s „mluvící“ loutkou, jež znázorňovala autorku, na klíně. Případnému milovníkovi literatury, jemuž nesedí tematika, kterou Elfride Jelinek ve svých románech a hrách zpracovává, si dovolím doporučit návštěvu jejích oficiálních stránek. Četba jejích brilantních textů na rozličná kulturní a společenská témata je velmi inspirativní. Mimochodem, Nobelovu cenu získala za excelentní zacházení s jazykem, ne za témata své osobité tvorby.

Jedním z nejčastěji diskutovaných témat současnosti je krácení takzvaného minimálního pojištění (Mindestsicherung). Jedná se o snižování té nejmenší, řekněme „nejposlednější“ sociální podpory, kterou člověk v nouzi od státu dostane. Jak se můžeme dočíst na oficiálních stránkách strany Svobodných, jedním z důvodů, proč ke krácení dávek dochází, je fakt, že tyto dávky využívají z 62 procent osoby, které nemají rakouský původ.

*

Pod hlavičkou „Už je zase čtvrtek!“ – „Teď jsme spolu!!“ se demonstrace rozšířily i do dalších velkých měst; většinou se jedná o hlavní města spolkových zemí. O jedné překvapivé výjimce mohu referovat přímo z místa činu. Poslední únorový čtvrtek se konala sesterská demonstrace na náměstí Amstettenu, malého města s necelými třiadvaceti tisíci obyvateli. Po krátkém uvítání ze strany organizátorů se přibližně čtyři sta občanů vydalo na třičtvrtěhodinový pochod centrem města. Po návratu na náměstí promluvilo z pódia několik řečníků, členů rozličných seskupení, a to jak zavedených, tak nedávno založených. Promluvili zástupci odborů, sociálních a charitativních organizací, nechyběl ani Albert Dlabaja. Jeho otec a bratr Erich byli členové ilegálních protifašistických organizací. Matka (za svobodna Jellinek, narozena roku 1896 v Boskovicích u Brna) ani otec nepřežili věznění v koncentračním táboře. Bratr Erich se dočkal konce války v koncentračním táboře Buchenwald. Písničkář Albert Dlabaja se vymezuje proti současné vládnoucí garnituře a varuje před opakováním historie. Připomněl mimo jiné, že fašismus si nezískal tehdejší pozici najednou, nýbrž plíživě a postupně. Bezesporu nejznámější osobností večera byla Susanne Schollová ze spolku Babičky proti pravičáctví (Omas gegen Rechts). Z úst bývalé moskevské korespondentky veřejnoprávní televize ORF zazněla tentokrát také kritika nejsilnější opoziční strany. Socialistům vytýká nečinnost, která je v časech, kdy vláda citelně krátí sociální dávky, opravdu neomluvitelná.

Amstettenští organizátoři vylepšili svoji akci dlouhodobým projektem. Na náměstí kousek od radnice umístili dřevěný kubus, na kterém se občané mohou k současné politické situaci písemně vyjádřit. Svůj příspěvek redakci Listů posílám.

Martin Burian (1960) je výtvarník, spoluvydavatel Listů. Žije v Rakousku.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.