Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Zdeněk Víšek: Neblahé události v českém pohraničí v březnu 1919

Zdeněk Víšek

Neblahé události v českém pohraničí v březnu 1919

Vznik samostatného československého státu 28. 10. 1918 byl uvítán v Čechách a na Moravě v etnicky českých oblastech historických zemí, kdežto v převážně německy hovořícím pohraničí byly na přelomu října a listopadu 1918 vyhlášeny čtyři separatistické německé provincie, které se měly stát součástí tzv. Německého Rakouska (jak znělo dobové označení nového rakouského státu) a později i zamýšleného velkého Německa, kam kromě sudetských oblastí měly patřit také rakouské země. Jednalo se o provincie Německé Čechy (Deutschböhmen) se sídlem v Liberci, Sudetsko (Sudetenland) s centrem v Opavě a dále pak byly vyhlášeny provincie Šumavská župa (Böhmerwaldgau) na jihu Čech a Německá jižní Morava (Deutschsüdmähren).

Československá vláda ale odtržení separatistických oblastí neuznala a do počátku ledna 1919 je bez větších problémů a za miniŹmálních ztrát na obou stranách vojensky obsadila. Jako první bylo čs. armádou obsazeno na konci listopadu 1918 hospodářsky významné hornické město Most, kde žila početná česká menšina.

V prosinci 1918 byla obsazena další města na odtrženém území - Teplice 7. 12., o den později Mariánské Lázně, 10. 12. Litoměřice, 11. 12. Ústí nad Labem a Jablonec nad Nisou, 12. 12. Karlovy Vary, 14. 12. hlavní město provincie Deutschböhmen Liberec, 16. 12. Trutnov, Cheb a Chomutov a 18. 12. Opava a Znojmo.

Obsazování některých odlehlých pohraničních oblastí, například Šluknovska a Kraslicka, bylo dokončeno až v lednu 1919.

Poměrně rychlé obsazení separatistických provincií čs. vojskem mělo příznivý ohlas u politiků Dohody, a tak 19. 12. 1918 francouzský ministr zahraničí Pichon vydal prohlášení, že ČSR má jako spojenecký stát právo podržet si pohraniční oblasti pod svou svrchovaností až do rozhodnutí mírové konference.

Po příchodu československých vojáků zde nastal určitý klid, který však neměl mít dlouhého trvání. Dne 16. února 1919 se v Německém Rakousku konaly parlamentní volby do Národního shromáždění, kterých se ovšem nemohli zúčastnit obyvatelé německé národnosti žijící v českém pohraničí, třebaže o účast ve volbách usilovali. Svůj nesouhlas proto dali důrazně najevo velkými demonstracemi 4. března 1919, kdy bylo zahájeno první zasedání zvoleného Národního shromáždění Německého Rakouska ve Vídni.

Tragický výsledek nepokojů

4. března se ve většině sudetoněmeckých měst konaly protestní demonstrace, které byly doprovázeny generální stávkou. Demonstrace desetitisíců sudetských Němců, organizované především sociálními demokraty, ale i tzv. občanskými stranami, měly bojovný charakter, ale většinou se obešly bez přímé konfrontace s československou ozbrojenou mocí, přesto na několika místech došlo ke krvavým střetům, z nichž nejtragičtější se odehrály na náměstí v Kadani v severozápadních Čechách.

Jejich průběh popsal historik Jiří Kopica v publikaci z roku 2013 Boj o pohraničí. Demonstrace 4. 3. 1919 v Československu:

Jakmile se ozvalo střílení od radnice, vojáci v kordonech uzavírajících náměstí reagovali spontánně. Zamířili pušky do davu a stiskli spouště. Stejně tak je prokázáno použití kulometu na poště. Právě jeho střelba měla ty nejtěžší následky.

Podle výpovědi velitele kulometu a zároveň jeho střelce, vojína Šťastného, zahájil palbu v okamžiku, kdy zazněl výstřel od radnice a zároveň někdo vystřelil na budovu pošty. Střela měla proletět kolem jeho hlavy a zarýt se do zdi, kde měla být později nalezena. Na základě těchto výstřelů se cítil být střelec ohrožen do té míry, že střelbu z kulometu považoval za přiměřenou obranu. Ovšem jak uvedl, nestřílel do davu, ale před něj. Vystřelil celkem dvakrát, ale nejednalo se podle jeho slov o žádnou kropící palbu. Celkem mělo být vystřeleno 54 až 58 nábojů. Počet vystřelených nábojů u vojáků s puškami nikdo nesledoval, takže dnes si už nemůžeme udělat obrázek o tom, kolik střel bylo celkem vystřeleno.

Oběti 4. března

V Kadani bylo zastřeleno či na následky střelby krátce poté zemřelo 25 místních občanů, kteří byli pohřbeni 8. 3. 1919 na místním hřbitově. Byla to nejtragičtější srážka demonstrantů s ozbrojenou státní mocí v československé historii.

Tito mrtví nebyli bohužel jedinými oběťmi onoho hromadného sudetoněmeckého vystoupení. Dalších 16 Němců bylo 4. 3. 1919 zastřeleno ve Šternberku na Moravě, kde při srážkách s ozbrojenými a střílejícími demonstranty, kteří dokonce obsadili budovu zdejšího okresního hejtmanství, zahynuli také dva českoslovenští vojáci, z nichž jeden byl německé národnosti.

V souvislosti s protesty sudetoněmeckého obyvatelstva ve dnech 3.–5. 3. 1919 zahynulo na německé straně více než padesát osob – nejvíce v Kadani a ve Šternberku. V Karlových Varech zemřelo devět lidí a v Chebu tři osoby. K ozbrojenému zásahu armády došlo i v podkrkonošském Hostinném, kde zahynuli 2 občané. Nepokoje v Ústí nad Labem a ve Stříbře si vyžádaly po jedné oběti.

Březnové demonstrace 1919 byly dlouho nejmasovějšími protesty v první ČSR, které nepřekonaly ani sociální konflikty v době hospodářské krize třicátých let. Počtem účastníků je patrně překonaly až henleinovské oslavy 1. máje 1938, kdy například v Ústí nad Labem demonstrovalo asi 70 000 stoupenců Sudetoněmecké strany, v nedalekém Děčíně pak 50 000.

Nepokoje v pohraničí pohledem rakouského tisku

Vídeňský list Neue Freie Presse o tragických událostech v českém pohraničí informoval své čtenáře pod titulkem Krvavé dny v Německých Čechách 6. 3. 1919 – tedy v době, kdy ještě nebyl znám celkový počet obětí, který byl nakonec výrazně vyšší.

Třicet mrtvých a stovky těžce zraněných se staly v Čechách a na Moravě obětí dvou poŹsledních dnů. Němci v sudetských zemích jsou bez parlamentního zastoupení. Z pražského Národního shromáždění byli vyloučeni a volby do ustavujícího vídeňského jim byly znemožŹněny. Nyní měly být potlačeny také demonŹstrace, které byly plánovány jako náhrada toho, že Němci nemohli zvednout svůj hlas v žádném zákonodárném shromáždění. O právo na sebeurčení, které prý bylo výsledkem války, nesmějí ani mluvit. Události zahajovacího dne ustavujícího národního shromáždění opět dokázaly jedno: Stát, který si čeští mocipáni představují, je nemožný. Mají k němu patřit kromě více než šesti milionů Čechů a tří a půl milionu Němců i dva miliony Slováků, přes milion Maďarů a několik stovek tisíc Poláků a Rusínů. Češi chtějí všechny tyto národy ovládat, ale žádnému z nich, kromě Slováků, k nimž také nezůstane vztah navždy nezakalený, nedali dosud konkrétní záruku o jejich budoucím postavení v novém státě. (…) Stmelení anektovaných částí s jejich státem se jim nikdy nemůže podařit. Kdyby mírová konference splnila jejich požadavky, byli by obklopeni podél celých hranic iredentou, která by jejich státu nikdy nedopřála klidu (…) Evropa by opět měla neklidný kout, z něhož by hrozila trvalá nebezpečí.

Přes pochopitelnou nacionální zaujatost tohoto článku je nutno přiznat, že Československá republika národnostní problematiku podcenila – a vlastně ji nikdy systémově neřešila, a tak příslušníci výše zmíněných národů, včetně značné části Slováků, se nepochybně cítili v ČSR jako občané druhé kategorie, třebaže jim byla zaručena stejná občanská a politická práva, jaká měli Češi. Nevyřešená národnostní otázka se proto stala hlavní záminkou odtržení pohraničí o dvacet let později, což ostatně dosti prozíravě předjímal citovaný komentář listu Neue Freie Presse.

Sudetoněmečtí a rakouští politici, novináři a historici, kteří se v letech 1918–1919 odvolávali na právo národního sebeurčení, ovšem ve svých zdánlivě oprávněných argumentech zcela opomíjeli historické, strategické, hospodářské i národnostní zájmy nově vznikajícího československého státu, neboť kromě více než tří milionů Němců žilo v pohraničí také několik set tisíc Čechů, především na Duchcovsku, Mostecku, Bílinsku a Teplicku.

České pohraniční oblasti s německou většinou nemohly být připojeny k Rakousku, respektive k Německu, také proto, že tyto státy z první světové války vyšly jako státy poražené, a tudíž jejich územní rozšiřování bylo považováno za nepřijatelné. Stejně nepřijatelná z geopolitických důvodů byla pro západní mocnosti i jejich spojence myšlenka sjednoceného Velkého Německa.

Reakce Národních listů

Zcela jiné stanovisko k březnovým demonstracím pochopitelně zaujal český tisk, který vinu za tragický průběh nepokojů přisuzoval nezodpovědnosti německých vůdců, vlivu nepřátelské propagandy ze zahraničí, cizí špionáži i atmosféře přetrvávajícího německého nacionalismu, který se nedokázal smířit s porážkou Německa a Rakouska-Uherska ve Velké válce.

Například pravicový deník Národní listy, který otevřeně informoval o vysokém počtu zastřelených demonstrantů, v komentáři pod titulkem Krvavý den ve smíšených krajích republiky 5. 3. 1919 uvedl:

Na podkladě těchto agitací došlo včera v celé řadě zněmčených měst k bouřlivým projevům, za nichž v nejednom případě tekla krev. Jsme bez viny na této krvi. Však zprávy souhlasně svědčí, s jakým sebezapřením, s obdivuhodnou kázní a zdrženlivou pevností postupovalo české vojsko za jediným účelem, udržeti veřejný klid a pořádek. Nepříčetně uráženo, násilím i zbraněmi napadeno, muselo v sebeobraně použít zbraně. Této zbraně bylo použito na obranu republiky. Zodpovědnost za prolitou krev nesou vůdcové německé politiky, kteří vedou svůj lid po zhoubných cestách svých bludů…

I přes nepochybnou českou nacionální tendenčnost je i v tomto publicistickém textu možno najít prozíravý vhled do budoucnosti, neboť opakovaná snaha o odtržení českého pohraničí v letech 1918/19 a 1938 nakonec skutečně sudetoněmecké obyvatelstvo po skončení druhé světové války dovedla na ony „zhoubné cesty“, před kterými varovaly Národní listy již roku 1919. Konec česko-německého soužití během následujících 25 let – tedy za života jedné generace – si však tehdy asi nikdo nedokázal představit.

Hodnocení Ferdinanda Peroutky

S odstupem patnácti let zhodnotil realisticky průběh událostí 4. 3. 1919 novinář Ferdinand Peroutka ve svém nejznámějším díle Budování státu, které bylo vydáno v letech 1933–1936 a komentovalo vnitropolitický vývoj ČSR v letech 1918–1923.

4. března pak demonstrovali Němci ve všech větších německých městech. Nebezpečný to podnik v době podrážděné, kdy každý, voják i demonstrant, myslí, že je svému národu povinen rázností (…) V některých městech vyústily demonstrace ve srážky s českým vojskem, hlavně když dav násilím věšel na úřední budovy velkoněmecké prapory. Srážka s vojskem je vždy nebezpečná, i když vláda sama má snad v úmyslu postupovat mírně. Známá zkušenost s nabitými puškami je ta, že se snadno spouštějí. S tím je třeba počítat také těm, kdo lid proti vojsku vedou. V prostoru mezi demonstranty a vojskem se vždy vytvoří zvláštní ovzduší, které jen nepatrně podléhá rozkazům ústřední vlády a více citům a nervozitě (…) Jména padlých pak uváděly od té doby německé listy rok co rok ve výroční den v černém rámci.

Ohlédnutí po 100 letech

Tragické události v českém pohraničí v březnu 1919 připomínali sudetoněmečtí politici a žurnalisté po celou dobu existence první ČSR jako příklad českého bezpráví a tato interpretace zesílila po roce 1935, kdy Henleinova Sudetoněmecká strana „březnových padlých“ zneužívala ve svých protičeskoslovenských a protičeských výpadech.

Zvláště okázale bylo připomínáno 20. výročí těchto událostí v předjaří roku 1939, kdy byly již tzv. Sudety po mnichovském diktátu připojeny k nacistickému Německu a kdy se oběti zastřelených demonstrantů – alespoň v sudetoněmeckém hodnocení - zúročily.

Po druhé světové válce nebylo více než padesát zastřelených účastníků březnových demonstrací v české historiografii a publicistice téměř zmiňováno, a to až do konce roku 1989, ačkoliv podobné případy střelby do demonstrantů v době předmnichovského Československa (Krompachy, Radotín, DuchŹcov, Košúty, Dolní Lipová u Frývaldova…) komunističtí politici, historikové a propagandisté z ideologických důvodů často připomínali jako doklad „protilidovosti“ Masarykovy „buržoazní“ republiky.

Veřejně byl 4. březen 1919 v Československu připomenut až v roce 1991 zástupci sudetoněmeckých spolků vztyčením symbolických křížů se jmény obětí na kadaňském náměstí. Sudetoněmecká vysídlenecká publicistika ovšem věnovala pozornost těmto událostem nepřetržitě již od roku 1945.

V současné době můžeme události hodnotit jako střet zcela protichůdných národně-politických koncepcí, kdy Češi uplatňovali na české pohraničí historické právo z pozice v Čechách a na Moravě největšího (a proto vládnoucího) národa a čeští Němci zdůrazňovali naopak své právo na sebeurčení podle „přirozeného“ většinového národnostního principu. Rozhodující byla ovšem mezinárodně-politická konstelace, která byla v letech 1918/1919 a 1945 nakloněna Čechům, kdežto v roce 1938 sudetským Němcům.

Češi v mocenském zápase o získání českého pohraničí byli po první světové válce úspěšní, a to především díky podpoře Francie. Versailleská smlouva s Německem (28. 6. 1919) a Saint-germainská smlouva s Rakouskem (10. 9. 1919) odmítly akceptovat „právo na sebeurčení“ pro sudetoněmecké obyvatelstvo a potvrdily neměnnost existence českých historických hranic, které se staly západními hranicemi ČSR.

Naopak sudetští Němci poté, co Československo bylo opuštěno spojeneckou Francií a spřátelenou Velkou Británií, dočasně triumfovali o dvacet let později, a tak v říjnu 1938 pohraniční oblasti byly po mnichovském diktátu připojeny k hitlerovskému Německu.

Osudový česko-německý spor o územní podobu Čech a Moravy vyřešila – patrně definitivně – až druhá světová válka, kdy obnova původních hranic republiky byla spojena s odsunem sudetských Němců, o čemž rozhodly opět zahraniční mocnosti, především pak SSSR.

Zatímco pokusy sudetských Němců o separaci v letech 1918–1919 mohly být (a dosud nepochybně i jsou) některými zahraničními pozorovateli, novináři i historiky hodnoceny jako do značně míry legitimní projevy práva na sebeurčení, násilné odtržení českého pohraničí v roce 1938 ve spojení se zločinnou nacistickou státní mocí tyto snahy zcela zdiskreditovalo.

Ovšem smrt více než pěti desítek lidí (často žen, mladistvých i dětí) v březnu 1919 nepředstavuje událost, na kterou by mohli být příslušníci českého národa hrdí. Přesto je v zájmu historické pravdy nutno připomínat i tyto stinné okamžiky jinak demokratické první republiky. I když násilný způsob potlačování veřejných protestů se uplatňoval nejen v Československu, ale v celé tehdejší Evropě, neboť hodnota lidského života byla v první polovině 20. století vnímána zcela jinak, než je tomu dnes.

V samotném Německu nebo v Rakousku byl v tomto ohledu postup policejních, vojenských či dokonce polovojenských oddílů při potlačování vnitropolitických nepokojů v meziválečném období daleko brutálnější, počty obětí občanských střetů v Německu v letech 1918–1920 nebo v době rakouské občanské války v únoru 1934 se počítaly ne na desítky, jak tomu bylo v ČSR, ale na stovky a tisíce – například při potlačování tzv. Bavorské republiky rad na jaře 1919 bylo usmrceno 606 osob, z toho 355 civilistů.

Informační zdroje: Eva Hahnová, Od Palackého k Benešovi, 2015; Jiří Kopica, Boj o pohraničí. Demonstrace 4. 3. 1919 v Československu, 2013.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.