Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 2 > Pavlína Springerová: Španělská krize a Katalánsko

Pavlína Springerová

Španělská krize a Katalánsko

Čtenář by mohl v nadpisu článku o nedávném vzepětí katalánského nacionalismu očekávat spíše termín „katalánská krize“, nicméně podstata problému je skutečně významně komplexnější a celošpanělská. Španělské království se v posledních měsících i letech netěší dobré kondici a řeší zatím nejsložitější uzel své postfrankistické existence, který se navíc týká samotné podstaty integrity státu. Poslední vlně boje za nezávislost Katalánska, podporovaného relevantní, byť ne nutně většinovou, částí katalánské společnosti, předcházela hluboká ekonomická i politická krize kulminující předčasnými volbami ve Španělsku. To vše bylo umocněno provalením řady politických korupčních kauz na všech úrovních státu, rozdmýcháním sporů o ostatky diktátora Franka a kauzami královské rodiny, z nichž se stalo politické téma.

Říjnové chaotické a protiústavní referendum v roce 2017, jeho násilné potlačení centrální vládou a přijetí zákona o právní transformaci a založení republiky katalánským parlamentem uvrhlo vztahy mezi Barcelonou a Madridem do bodu mrazu. Tvrdý postup obou stran vedl k prohloubení vzájemných příkopů a v důsledku i k bezprecedentní aplikaci článku 155 španělské ústavy a útěku předsedy katalánské vlády Carlese Puigdemonta ze země.

Stát autonomií

Katalánský nacionalismus již od konce 19. století lemuje španělskou politickou scénu a s různou mírou razance a úspěšnosti rozvíjí svůj klíčový politický program regionalismu, autonomismu či independentismu. Zaměříme-li se na etapu demokratické postfrankistické éry Španělska, pak určující pro další vývoj se stává přijetí Ústavy v roce 1978. Tento ústavní dokument se musel vyrovnat s asymetrickou teritoriální strukturou Španělska, kde existovaly tzv. historické a nehistorické regiony.

Tranziční, a dosud platná, konstituce uznávala právo na autonomii regionů, ovšem zatímco u historických teritorií (Katalánsko, Baskicko, Galicie) se předpokládal rychlý proces ustavení autonomních společenství, v případě „nehistorických regionů“ měl ústavní systém spíše autonomizaci znesnadňovat. Opak byl však pravdou a do pěti let se jako poslední autonomizovalo jednoprovinční společenství Madrid. Avšak tímto nedošlo k završení autonomizačního procesu. Již od 90. let žádala zvláště pak nehistorická autonomní společenství rozšíření svých kompetencí a postavení na roveň regionům historickým. Tzv. café para todos však nevonělo tradičním regionům trvajícím na své historické a kulturní výlučnosti.

Španělské království se tak v demokratickém období neformuje jako stát s typickou federativní strukturou, ač někteří odborníci hovoří o tzv. kvazifederalismu, ale stává se jakýmsi státem autonomií. Zásadní se pro autonomní společenství staly jejich statuty, v podstatě regionální ústavní dokumenty definující uspořádání a kompetence přebírané daným autonomním společenstvím. Katalánsko disponovalo svým Statutem z roku 1979, který měl být nahrazen novým dokumentem vyjednávaným po vítězství Zapaterových socialistů v roce 2004. Právě Zapaterova menšinová vláda totiž musela poměrně úzce spolupracovat s regionálními stranami, ať už katalánskými CiU (Konvergence a jednota) a ERC (Republikánská levice Katalánska) či baskickou PNV (Baskická národní strana), což logicky posilovalo jejich pozici vůči centru v požadavcích na rozšiřování autonomie.

Projednávání katalánského Statutu znovu povzbudilo nacionalistické vášně v Katalánsku a v celém Španělsku vyvolalo bouřlivé politické debaty. Zejména hlavní opoziční Lidová strana (PP) se ostře postavila proti tomuto návrhu a koncem roku 2005 jej poslala ke španělskému Ústavnímu soudu, který nakonec shledal 14 článků z 223 protiústavními. Zejména se jednalo o odmítnutí legálního uznání existence katalánského národa (Španělsko pak bylo chápáno jako „národ národů“), ačkoli kulturní a historické hodnoty byly Kataláncům uznány; došlo též k odmítnutí nadřazenosti katalánštiny nad kastilštinou, nicméně katalánština byla potvrzena jako oficiální jazyk Katalánska. Statut nakonec prošel španělskými kortesy i referendem v Katalánsku, jehož se však neúčastnila ani polovina všech oprávněných voličů. Důsledkem velkého politického napětí se nakonec staly předčasné katalánské volby. Není bez zajímavosti, že proti Statutu se postavily i sousedící autonomní společenství (Aragon, Baleáry a Valencie) upozorňující mj. na to, že dokument porušuje princip „solidarity mezi regiony“.

Pro nacionalistické požadavky uplatňované v rámci Španělska je velmi podstatná otázka vztahu mezi celonárodními stranami, dlouhodobě reprezentovanými silným bipartismem lidovců a socialistů, a stranami regionálními či nacionalistickými. Celonárodní volby ne vždy končily ziskem absolutní většiny jedné ze dvou silných stran, a tak nezbývalo než se spoléhat především na katalánské a baskické nacionalisty. V první polovině devadesátých let tak pozice regionálních stran významně narůstala, což platilo především pro baskickou PNV a katalánskou CiU, které stále hlasitěji prosazovaly své zájmy. Nejen socialisté, ale i centralističtí lidovci museli opakovaně s nacionalistickými subjekty úzce kooperovat.

Katalánští nacionalisté na národní úrovni podporovali především další rozvoj asymetrického federalismu formou státu autonomií a nastavení vhodného volebního systému na národní úrovni, který by byl příznivě nakloněn regionálním či nacionalistickým stranám. V neposlední řadě Katalánci (bez úspěchu) usilovali i o fiskální autonomii po vzoru Baskicka, jež by dominovala nad meziregionální solidaritou.

Možnosti a omezení autonomie

Při analýze současné španělské politiky a souvislostí krize nelze opominout významné změny ve struktuře celonárodního i katalánského stranického systému. Objevují se nové politické subjekty, některé strany mění své strategie a výsledkem těchto proměn je přitvrzení postojů obou vlád – madridské i barcelonské. K současné hluboké nevraživosti mezi španělským centrem a katalánskými separatisty přispívá i v únoru 2019 zahájený proces s 12 klíčovými politiky a představiteli nacionalistické scény, jimž hrozí odnětí svobody až na dobu 17 let. V případě bývalého katalánského vicepremiéra Oriola Junquerase je to až 25 let. Celý proces je katalánskými separatisty prezentován jako proces veskrze politický a nelze předpokládat, že by přispěl k nárůstu sympatií vůči Madridu v Katalánsku.

Cest z této slepé uličky celošpanělské krize není mnoho, i samotné Katalánsko zůstává rozdělené a výsledky referend nikdy jednoznačně a prokazatelně nepoukázaly na přesvědčivou dominanci separatistických či prošpanělských sympatií. Z pohledu současné kritické situace se zdá, že není dlouhodobě myslitelné udržení stávajícího stavu fungování španělského státu. Odtržení Katalánska se při současném ústavním nastavení Španělska taktéž nejeví jako možné, neboť vyhlášení jakéhokoli referenda spadá do výlučných pravomocí centrální vlády, kdy návrh na vyhlášení podává předseda vlády dolní komoře parlamentu, která ho musí schválit absolutní většinou. Otvírá se tak varianta ještě většího rozšíření autonomie Katalánska, kde však již narážíme na limity stanovené Ústavním soudem v roce 2010, případně si lze vzpomenout na madridské jednoznačné odmítnutí tzv. Ibarretxeho plánu (Pakt pro volné přidružení Baskicka ke španělskému státu) navrhujícího de facto konfederativní vazbu Baskicka se Španělskem. Někteří odborníci též zmiňují variantu konstitucionální reformy a federalizace země. Takový krok však kromě teritoriální hierarchizace předpokládá i symetrický vztah vůči regionům, což je ovšem v naprostém rozporu s katalánskými (ale i baskickými a galicijskými) představami o nutnosti větší autonomie pro historicky výlučné regiony.

Pokud se vrátíme k samotnému začátku textu a zamyšlení nad podstatou a kontextem aktuální krizové situace ve Španělsku a Katalánsku, lze konstatovat, že jakékoli jednostranné řešení není cestou ze slepé uličky, naopak, španělskou krizi nelze vyřešit bez Katalánska a katalánskou krizi bez Španělska.

Mezititulky redakce.

Pavlína Springerová (1977) je politoložka, děkanka Filozofické fakulty Univerzity Hradec Králové.

Obsah Listů 2/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.