Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Matěj Metelec: Wittgensteinovská levice ve věku úzkosti

Matěj Metelec

Wittgensteinovská levice ve věku úzkosti

Vymezit, co je dnes levice, není jednoduché. K sestavení uspokojivého definičního síta nestačí vyjít z tradice a přehlížet ideje a cíle levicových hnutí a stran devatenáctého a dvacátého století. Mlhavé aspirace utopických socialistů po roce 1848 sice dělnické hnutí jednoznačně ukotvilo v třídně chápané politice, v minulém století ale levice na Západě postupně své vazby na dělnickou třídu a její univerzální poslání rozvolnila. V jistém smyslu tím dočasně rozšířila záběr univerzálního emancipačního příběhu, který byl pro její sebechápání konstitutivní. Až když byl tento příběh postupně opouštěn „řídnutím“ definičních prvků levicovosti stranické politiky, došlo k přesunu obhajoby levicových idejí do jiných sfér. Ani tam ale nebylo o nic jasnější, jestli stále ještě jde o tentýž příběh.

Nová sociální hnutí na participaci coby podobném zastřešujícím narativu mnohdy ani neaspirovala, zůstávala spokojena s prosazováním své jasně vymezené agendy. Alter-globalizační hnutí přelomu milénia zas přes všechnu snahu formulovat alternativu zůstalo jen hlasem protestu. A mnohá emanŹcipační hnutí, která jsou mezinárodní, a přitom silně angažovaná v konkrétních politických zápasech, jsou zase velmi vzdálená tradičním modelům levicového progresivismu. Rolnické hnutí La Via Campesina, které reprezentuje více než dvě stě milionů farmářů, svou vazbou na zemědělce a jejich poměrně jasně definované zájmy příliš nezapadá do modernizační tradice evropské levice. Možná ještě obtížněji lze na tradiční levicové vyprávění naroubovat globální enviromentální hnutí. Jeho skepse k možnostem moderní industriální civilizace řešit problémy, které sama vytváří, je vzdálená leŹvicovému techno-optimistickému progresivismu. Nadto toto hnutí sice nepostrádá antagonisty (CO2, v levicové variantě kapitalismus), chybí mu ale jasně definovaní protagonisté. Levice dnešního feministického hnutí zase zápolí s tím, jak interpretovat své cíle v kontextu překračujícím genderové zájmy.

Politická levice je nejfragmentarizovanější ve svých dějinách. Nejen že nepanuje shoda na prostředcích, které by měla volit k dosahování svých cílů, není ale ani zdaleka jasné, jaké cíle by to měly být. A rozpaky vyvolává dokonce i otázka po charakteristických levicových hodnotách. Levice se oddělila od jednoznačně definovatelných charakteristik a prožívá „separační úzkost“.

Zničení kapitalismu?

Dějiny levice nebyly nikdy přímočaré a v něčem připomínají dějiny křesťanství. Ne snad v tom smyslu, že by levice představovala politické náboženství, jak s oblibou tvrdí konzervativní autoři zapomínajíce přitom obvykle na politický charakter náboženství samotného. Nejde ani o význam otců-zakladatelů a vzývaní jejich jmen v marxismu, bakuninismu atd. (což není výhradně sklon levice, stačí připomenout boulangismus nebo gaullismus), což souvisí spíše s proplétáním levicové politiky s dějinami filosofie než dědictvím mnišských řádů. Podobnost spočívá v tom, že stejně jako dějiny křesťanství, jsou dějiny levice dějinami schizmat. Marxismus a anarchismus, reformismus a revolucionismus, levice stará a nová. Pokud bychom chtěli hledat pojítko, které prochází napříč těmito schizmaty, po dlouho dobu jím bylo odhodlání zničit, či přinejmenším překonat, kapitalismus. Ještě ve druhé polovině dvacátého století nešlo levici v širokém slova smyslu o nic jiného než nahradit, jménem dělnické třídy a dějin, kapitalistické uspořádání společnosti uspořádáním socialistickým. Ať už se konkrétní logika dějin chápala jakkoli, praxe západní levice byla zakotvena v domnělých zájmech proletariátu (který na Východě později zosobňovaly komunistické strany) a v posledku všech, kteří byli podle její univerzalistické teorie odcizeni a dehumanizováni kapitalistickým výrobním způsobem.

Dnes, bez ohledu na pochybné vyhlídky podobně založené praxe, je vratký každý podobně formulovaný nárok. Univerzální teorie dějin, na kterých stály, totiž byly mnohokrát zpochybněny, mimo jiné i samotnou levicí. Kritika eurocentrismu, partikularity a instrumentálnosti osvícenské univerzality, genderové jednostrannosti a vůbec deficitu demokratičnosti a plurality tyto teorie opakovaně diskreditovaly. Nemluvě o to, že jim chybí jejich dřívější základ, vzývané „masy“, které se jako homogenní kulturní i politická jednotka rozpadly.

O nic méně jednoznačný není ani výměr samotného kapitalismu. Představa ohraničené formace definované výrobním způsobem, tedy vlastní průmyslový kapitalismus, je dnes jako dostačující definice těžko udržitelná. Počátky kapitalismu se hledají hlouběji v minulosti a jeho formy jsou mnohotvárnější, od kapitalismu renesančních florentských bankéřů až po současnou Čínu. Jasnější nejsou ani klíčové charakteristiky, které by bylo možné změnit sadou konkrétních kroků. Stačí zrušit soukromé vlastnictví výrobních prostředků, jak si mysleli bolševici, ale dlouho také socialisté na Západě? Nebo je potřeba jít o krok dál, k námezdní práci, případně k dělbě práce jako takové? A co přijde potom? Představa rurální idyly kombinovaná s racionálním rovnostářstvím kláštera klasických utopických textů, která měla takový vliv na levicové představy o budoucnosti, je dneska zcela zřejmě nepoužitelná.

Přitom lákavost myšlenky univerzálního subjektu a osového dějinného konfliktu trvá. Opakuje se ve volání po zrušení patriarchátu, o němž mluví radikální feminismus, nebo v katastrofismu, s nímž operuje environmentální hnutí. Paradoxně je to levice, která podobný jednoznačně vymezený konflikt neumí nalézt a pojmenovat. Tím, že ztratila svou univerzální teorii, přišla o svůj příběh a tím i o svou formu.

Reforma a revoluce ve 20. století

Tento levicový příběh byl součástí širšího osvícenského příběhu o pokroku, který ve vzestupné linearitě míří vstříc světlým zítřkům lidského rodu. V poválečné éře se tento progresivismus stal součástí politického konsenzu a účasti na něm se nezříkaly ani konzervativní politické strany. Tento konsenzus, ani postupný posun od třídně zakotvené (ač v posledku univerzální) emancipace k politickému středu a ideologické nevyhraněnosti, by neměl překrýt historický význam ideologie pokroku pro poválečné socialisty. Ten byl zásadní pro konstruování vize budoucnosti i jako motor přítomné praxe. V mnohých náhledech na budoucnost a receptech, jak jí dosahovat se západní socialisté nijak nelišili od komunistů na Východě. Neodlišovala je po dlouhou dobu ani teorie: německá SPD se marxismu zřekla až v roce 1959 a francouzská SFIO tak neučinila nikdy.

Socialisté v poválečné éře čelili nebezpečí, kterému se dnešní levicová hnutí většinou dokáží vyhnout: usilovali totiž o podíl na politické moci. S ní přicházelo riziko, že budou muset své ideály převádět do praxe. Bipolarita poválečného uspořádání světa dodnes, zvlášť z perspektivy postkomunistických zemí, často upozaďuje význam, který mělo jejich odhodlání vypořádat se s nároky vlastního emancipačního projektu v pluralistickém politickém prostředí a bez pomoci mýtu revoluce. Reformismus, jak jej představovaly socialistické a sociálně demokratické strany Západu, do značné míry vycházel z představy socialismu jako cesty, po níž je možné postupovat. Na rozdíl od komunistů, kteří jej považovali za cílový či konečný stav, kterého je možné se dopracovat (jedině) prostřednictvím revolučního zvratu. V procesu postupného nastolování socialismu, který znamenal zaručení sociálních práv, díky čemuž svůj smysl konečně nabyla i práva občanská, se pro ně, stejně jako pro komunisty, stal klíčovým nástrojem stát.

Druhým nepostradatelným nástrojem byl však, na rozdíl od komunistů, kapitalistický růst. Byl to právě setrŹvalý růst „Źzlatého věku kapitalismu“, který zavádění institucí sociálŹního státu umožnil. Příměří, které socialisté s kapitalismem uzavřeli a k němuž přispěla bipolární realita a do jisté míry i role komuŹnistických stran na Západě, bylo natolik úspěšné, že konsenzus sociálního státu nenarušovaly ani strany pravice a středu, jež často vládly evropským státům bez přispění socialistů.

Poválečný růst sice nebyl bez zádrhelů, ale přesto vyvolával dojem, že by nastolený konsenzus mohl trvat – ne-li věčně, pak aspoň po dobu, která byla „budoucností“ pro socialistické politiky. Ovšem jak poznamenává historik Donald Sassoon ve svých dějinách západoevropského socialismu dvacátého století: „Když se vzdali většiny své minulosti, aby čelili přítomnosti, stali se socialisté slepými k budoucnosti.“

Milníkem oné budoucnosti, která nakonec přišla, byla krize kapitalismu počátku 70. let, jejím politickým zlomem se stal neoliberální obrat přelomu 70. a 80. let. François Mitterrand ještě v roce 1981 vyhrál volby s příslibem naplnění socialistických ideálů, tuto představu ale pod tlakem ekonomické reality rychle odpískal. Socialistický reformismu od té doby prožíval ústup na celé čáře. Nastoupila éra Třetích cest a reformismus přestal být reformismem.

Stará a nová levice

Ke genetické výbavě levice vždy patřila romantická touha přimknout se k dějinnému konfliktu a stát na jeho správné straně. V průběhu dvacátého století ale na Západě žár tohoto konfliktu postupně vychládal. Růst životní úrovně po druhé světové válce a realita bipolárního rozdělení světa, která třídní boj do značné míry převedla na konfrontaci geopoliticky vymezených mocenských bloků, vedly ke snaze zcela jej vytěsnit z běžného života. Podobný cíl sledovaly dokonce i nominálně revoluční společnosti sovětského bloku.

Konformita, která dějinnost redukuje na čas plynoucí „od výročí k výročí“, byla na obou stranách železné opony nejen výrazem stagnace, ale i touhy po stabilitě, jistotě a bezpečí. To, co v českém prostředí může pro mnohé, kteří se cítí nejistí tváří v tvář globálním hrozbám, migrací počínaje a klimatickou krizí konče, představovat normalizace, má v USA svou obdobu v obrazu padesátých let. Éra prosperity a stability před všemi emancipacemi – žen, Afro-Američanů, LGBT – představuje ohnisko politického sentimentu, z kterého dokázal těžit Donald Trump.

V evropském prostoru to byly právě socialistické a sociálně demokratické strany, jejichž ochota ke kompromisu mezi kapitálem a prací dokázala spojit naději na postup směřující k socialismu, jakkoli gradualisticky, pomalu a v podstatě ad infinitum, s příslibem stability. To pro generace, které prožily první půlku dvacátého století, s dvěma světovými válkami a velkou hospodářskou krizí, nebylo zase tak málo. Radikálně odmítnout sociálně tržní konsenzus se pokusila až generace vyrůstající po válce, která nic jiného než tento konsenzus nezažila. Nová levice, spjatá symbolicky s rokem 1968, sice mohla někdy mluvit leninistickým jazykem, jejími nepřáteli ale častěji než samotní kapitalisté byly prvky onoho konsenzu: konzumní společnost či „represivní tolerance“. Generační a kontra-kulturní povaha její konfrontace se „systémem“, měla, nejspíš nevyhnutelně, za následek podcenění významu konformity, který nevyhnutelně roste zároveň s tím, jak se rozpadají (i naplňují) velké emancipační příběhy minulosti.

Dilema levicové politiky mělo od konce 19. století podobu reforma, nebo revoluce. S ústupem revoluční vlny po první světové válce a stabilizací Sovětského svazu se Źrevoluční levice identifikovala s komunismem a ta reformní se sociální demokracií. Po druhé Źsvětové válce, když vyprchalo nadšení z vítězství nad fašismem a nastoupila bloková realita, mohli reformisté na Západě na rozdíl od revolucionářů aspirovat na výkon politické moci. S nástupem Nové levice v 60. letech ale přišlo nové dělení. Nezáleželo na tom, jestli „stará levice“, proti které se ta nová vymeŹzovala, má nebo nemá přístup k moci, zda se považuje za reformní či revoluční (komunistické strany, směřující v 70. letech k eurokomunismu, beztak smysl tohoto rozdělení záhy samy vymazaly). Reformistické i revoluční strany byly v očích Nové levice stejně doktrinářské, hierarchické a zkostnatělé.

Samotná instituce strany byla pro Novou levici, která na Sovětský svaz pohlížela s jen o trochu menším podezřením než na kaŹpitalistický Západ, neatraktivní. A byť se na přelomu šedesátých a sedmdesátých let často fixovala na frazeologii marxismu-leninismu, doplňovala jej, možná až příliš příznačně, jazykem poeticko-politických paradoxů. Na rovině teorie a praxe byla asambláží spojující mimo jiné anarchistické inspirace, fascinaci národně-osvobozeneckými hnutími Třetího světa a obdiv k čínské Kulturní revoluci.

Po odlivu vzedmutí roku 1968 Nové levici, pomalu se vzhledem k neoddiskutovatelné post-revolučnosti doby smiřující s přívlastkem radikální, nezbylo než se identifikovat se strategií protestu. V něčem tak přehrávala roli, kterou na Západě geopolitika přiřkla komunistickým stranám. Na rozdíl od nich jí ale chyběl nejen třídní, ale také organizační, institucionální a ideologický fundament, který by dokázal spojovat boje, do kterých se její jednotlivé složky zapojovaly. I když domněnka, že „nová sociální hnutí“ ve svém úhrnu dokážou změnit společnost lépe než byrokratické stranické aparáty, byla příliš optimistická už v 80. letech, Nová levice se ve skutečnosti jen pokoušela vypořádat s dědictvím, které jí zanechala ta stará. Skutečnost, že se z ní stal do jisté míry pouhý hlas protestu a své mocenské ambice redukovala na jeho co nejhlasitější projevy, byla důsledkem rezignace staré levice na prosazování čehosi víc než právě jenom „konsenzu“.

Jak píše v citovaném díle Donald Sassoon, „aby byla autentická reformistická politika úspěšná, vyžaduje občas – a možná vždy – jak revoluční zápal, tak radikální perspektivu“. Byla to stará levice, jež bez ohledu na potenciál optimismu, který poválečná doba skýtala, nedokázala reformní opatření proměnit v trvalé pilíře, na kterých by mohla vyrůstat sociálnější a demokratičtější levicová politika budoucnosti.

Wittgensteinovská levice

Existovalo však ještě jedno podstatné schizma levice dvacátého století. Byl jím rozdíl mezi Západem a Východem. Příběh levice ve střední a východní Evropě byl totiž i po pádu komunistických diktatur jiný, a v mnoha směrech komplikovanější. A to přesto, že větší část tamní levice toužila navazovat spíš na vývoj, který se odehrál na Západě, než na lokální tradici, jak ilustruje osud bývalých reformních komunistů v polistopadovém Československu.

V dominantně antikomunistickém prostředí, které přijalo neoliberalismus daleko ochotněji a rychleji než většina západoevropských států, levicová politika trpěla jak stigmatem dědičky totalitarismu, tak absencí kontinuity a přijatelné tradice. K levicové reflexi žité zkušenosti komunistických diktatur, kterou západní levice přes veškerou sofistikovanost svých teoretických aparátů nemohla poskytnout, tak zdaleka nedošlo v takové míře, jak by bylo žádoucí.

Zatímco na Východě byla levice delegitimována postkomunismem, na Západě začínala její bezprecedentní krize. Ve snaze adaptovat se na svět po pádu Sovětského svazu se sociální demokraté zřekli zbytku svého socialistického dědictví. To, co v 90. letech vypadalo pod zorným úhlem úspěchu „třetích cest“ jako žádoucí nový začátek, se rychle obrátilo v kolaps zbytků levicové politiky na celé čáře. Nemalá část levice se ve snaze vysvětlit svůj úpadek utápěla v neplodných debatách o nutnosti návratu od politiky identit k politice tříd. Tento do značné míry falešný dualismus přehlížel, že samotná dělnická třída byla svým způsobem první identitou, jak dobře chápali socialisté, když, aby dokázali vítězit ve volbách, přestali své strany identifikovat jako (výhradně) dělnické. V politice ale málokdy lze současné problémy vyřešit návratem do časů domnělé nevinnosti. Ani seberozmáchlejší gesta politické nekromancie nedokážou oživit zaniklé dělicí linie minulosti.

Levice, která vždy čerpala svou energii z vize budoucnosti, stojí před výzvou vytvořit příběh, který dá kritickému úsilí, v němž je dnes silnější než v programových koncepcích, nějaký smysl. Na kritice je totiž možné postavit jednorázový volební úspěch, nikoli ale politický projekt. Nutnost vypořádat se s vlastní tradicí, dokázat z ní podržet dost, aby se neztratily rysy, které definují její kontinuitu, ale nenechat se jí spoutat, je klíčovou součástí této výzvy. Ta je o to naléhavější, protože zažíváme „věk úzkosti“, v němž i na Evropany doléhají ty negativní aspekty globalizovaného kapitalistického světo-systému, o nichž větší část světa nikdy neměla nejmenší pochybnosti.

S podobně nelokalizovatelnými nebezpečími, jako je klimatická krize, přitom ani není možné se vyrovnat pomocí starých, v rámci národních států pojímaných antagonismů. ŹNevystačíme ale ani s pokusem je „roztáhnout“ do planetárních dimenzí a zjednodušit na konfrontaci zájmů devadesáti devíti procent a jednoho procenta. Takové dělení je příliš schematické, není totiž pravděpodobné, že ti, kteří se nacházejí v prvních deseti procentech, půjdou spíš se zbylými devadesáti než s jedním. A i ti z první třicítky budou váhat, jestli jsou jejich zájmy totožné s těmi z posledních čtyřiceti. Pořád mohou totiž ztratit o hodně víc než jen své okovy a není příliš jasné, co vlastně mohou získat. Levice se bude muset vypořádat se ztrátou jednoznačnosti.

Jestliže dříve mohla být třídně i programově jasně definovaná, dnes jí nezbývá než být „wittgensteinovská“, založená na rodinné podobnosti. To znamená, oprostit se od doktrinární schizmatičnosti a v ideologické oblasti navázat třeba na ty utopické socialisty, pro které chápání socialismu nebylo ani tak věcí politické praxe, jako intelektuální disciplínou. Inspirativní je obojí: Jak zmiňované úsilí poválečných socialistů vypořádat se s nároky vlastního emancipačního projektu i bez konstitutivního mýtu revoluce, tak radikálně-levicové memento, že upnout se na praktické zisky pro přítomnou chvíli může mít za následek zapomenout hledět vstříc budoucnosti.

Levici nezbývá, než být ekumenickou a přestat zápolit o to, čí priority jsou prioritnější. Namísto toho by měla propojovat oblasti, v nichž působí. To neznamená čekat, že jednotlivé boje nakonec povedou k celkové změně. Nic takového se nestane už jenom proto, že tyto boje jsou často ve vzájemné kolizi. Namísto toho by její různorodé části měly hledat klíčová témata, překrývající se pole a uzlové body, které jsou společné, a na ty se pak soustředit. Oprášit starou třídní rétoriku a nahradit proletariát pracujícími není o nic užitečnější, než se soustředit na lidsko-právní agendu a zapomenout přitom na práva sociální.

Ke klíčovým tématům budoucnosti nepochybně patří feminismus i ekologie, udržitelné zemědělství i automatizace práce. Prosazováním skutečné genderové rovnosti, potravinové udržitelnosti, přežití biosféry Země a globální redistribuce bohatství se levice nijak nevzdaluje od svých tradičních cílů. Vyhledání těch rozhodujících výzev jí ale umožní lépe definovat společné hodnoty, které jsou klíčem pro rekonstrukci svého příběhu.

Matěj Metelec (1983) je esejista, publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2. Publikoval desítky textů různých žánrů v mnoha periodikách, mj. v Labyrint Revue, Novém prostoru, Revue Prostor, Salonu Práva, Kontradikcích nebo na komentářovém webu a2larm.cz. Ve svých esejích se věnuje mj. dějinám marxismu nebo českému politickému myšlení.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.