Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > S Peterem Brücknerem hovoří Jan Šícha: Architektura s kořeny a křídly

S Peterem Brücknerem hovoří Jan Šícha

Architektura s kořeny a křídly

Vylidňování krajiny je celoevropský problém. Architektonické studio bratří Brücknerů patří v Německu k velmi známým a úspěšným. Systematicky se zabývá prostorem k životu „na provincii“. Rozhovor s architektem Peterem Brücknerem vznikl v rámci projektu Založení muzea a kulturního volnočasového prostoru v někdejší šlikovské mincovně, který podpořil Česko-něšmecký fond budoucnosti, město Planá a město Tirschenreuth. Je součástí knihy Na pomezí. Dokumentace. Rozhovory v Plané a Tirschenreuthu (Planá 2019). Kniha obsahuje po devíti rozhovorech z každého ze zúčastněných měst.

Pane Brücknere, když si člověk otevře internetové stránky architektonické kanceláře, očekává přehlídku realizovaných budov a nabídku spolupráce. Na vašich stránkách běží film s názvem Prostory života s hudbou. Spousta pocitů, málo informací. Proč se prezentujete takto?

Jsme emocionální lidé. Emoce nás vždycky uváděly do pohybu. Architekturou se chceme dotýkat lidí. Architektura bez emocí je pro nás nemyslitelná. Proto začínáme svou internetovou stránku vhledem do našeho způsobu přemýšlení. Hudba k filmu pochází od našeho kolegy Lukase Neunera, který je architekt a hudebník zároveň. Svým nástrojem se budovy stále dotazuje. Film ukazuje esenci našeho stavění.

Fotografie vašich realizací provázejí básně. Co to je? Zaklínání nebo jiné čáry?

Mnoho našich projektů začíná tím, že je uchopíme poeticky. Každý projekt má své jméno. Jde nám o to, abychom se dostali do hloubky, až do emocionální roviny. Myslíme si, že se tímhle způsobem přiblížíme duši a dospějeme tak k opravdové architektuře.

Co je opravdová architektura?

Poctivá architektura, která dává odpověď na to, co chce místo a co chce člověk v něm.

Většina lidí na světě bydlí v nějakých boudách nebo v panelácích. Kde je v takovém světě místo pro opravdovou architekturu?

Dříve bydleli lidé v jeskyních. Odtamtud se odebrali do chatrčí, později do domů. Někde tady se do hry dostává architektura. I chatrče jsou smysluplné stavby, které člověk realizoval z potřeby najít ochranu. Pak se vyvinula místa, která měla duchovní charakter a byla vytvořena k vyšším účelům.

Lidé tedy už velmi dávno tvořili stavby pro praktické a duchovní potřeby, stále z materiálů, které byly po ruce. To je samozřejmost, kterou stále vidíme u Źpřírodních národů, jež umějí výborně a vynalézavě používat místní materiál. To je pro mě původ architektury. Architektura bez architektů, která má neuvěřitelnou sílu, protože se vyvíjela po staletí nebo i tisíciletí.

Architekt do hry přichází jako člověk, který nabízí životní prostory. Myslím, že to je přesně bod, ve kterém je třeba si toho hodně „uvědomit“. Položit si otázku – co skutečně tento prostor potřebuje? Jaký opravdu potřebujeme materiál? Co přetrvá? Nechceme stěhovat materiál tisíckrát kolem světa, chceme pracovat s materiály, které jsou poblíž stavby k dispozici. Chceme se vracet k podstatným věcem.

Paneláky, na které jste se ptal, vznikaly z nutnosti velmi rychle získat hodně prostoru pro hodně lidí. Tahle cesta byla zcela pragmatická a naprosto legitimní. Šlo pak jen o čtvereční metry v poměru k nákladům. To je málo. Cestou k praktickému řešení se u paneláků poztrácelo to, co vytváří atmosféru. Skutečné potřeby lidí jsou velmi rozdílné. Dá se tedy říci, že se cestou k pragmatickému řešení poztrácela kvalita.

(…)

Vyrostl jste v době, kdy se bouralo, zahazovaly se staré prvky na stavbách jako okna a dveře, nahrazovaly se masovými výrobky, které se k danému domu zřídka hodily, vznikaly fasády, jaké předtím nikdo neviděl. Říkalo se tomu modernizace. Jak jste dospěl ke své filozofii? Nebo za vše může otec, který vás bral na stavbu?

Byli jsme ovlivněni tím, že jsme vyrůstali tady, na česko-německé hranici. Náš otec je sudetský Němec, pocházel ze Šumperka. Sem, přesněji do tábora ve Wiesau a pak do nedalekého Falkenbergu se koncem války dostal jako šestiletý chlapec. Vždy nám říkal, že se tady, ve své druhé vlasti, okamžitě cítil dobře. Vystudoval stavební inženýrství v Řezně a osamostatnil se. Naše matka pocházela z Bärnau, vyrostla v Tirschenreuthu. Otec hodně prováděl sanace kostelů, takže jsme s ním pořád byli někde na stavbě. Musím říct, že na vůni stavby jsme s bratrem nikdy nezapomněli. Bylo to pro nás na stavbě fascinující a napínavé. Nebylo ale možné zprvu dělat totéž, co dělal náš otec. Proto jsem se nejdříve chtěl zabývat uměním. Pak jsem se ale přece jen nedokázal vyhnout fascinaci architekturou.

Pro můj osobní vývoj byla velmi důležitá touha podívat se, co je na druhé straně nedaleké železné opony. Otec samozřejmě trochu vyprávěl o své původní vlasti, Šumperk je ale o hodně dál než krajina tady přede dveřmi. Babička se domů podívat nechtěla, ale otec relativně brzy podnikal cesty do Československa. Já jsem od svých šestnácti let jezdil pravidelně do Prahy a vůbec do Československa. Byly to nejméně týdenní cesty s přáteli, podle toho, jak to vyšlo s prázdninami. Nastoupili jsme v Schirndingu do vlaku, jeli do Prahy a z Prahy vyjížděli různými směry. Část přátel byli hudebníci a měli už kontakty na kolegy v Praze.

Jak se v té době žádalo o vízum? Jak s vámi jako s mladými lidmi zacházeli?

O vízum se musela podat písemná žádost, k ní přiložit cestovní pas. Ten přišel orazítkovaný zpátky. Nebylo to nijak složité. Cesta vlakem byla vždycky zajímavá. V Schirndingu stavěl vlak Paříž-Praha. Jezdil myslím dvakrát nebo třikrát v týdnu, s českým, dřevem vykládaným jídelním vagonem. Ten vagon jsme milovali. Na hranicích to vždy trvalo dlouho. Chtěli jsme se přiblížit k naší hranici z druhé strany, takže jsme vyráželi do Karlových Varů nebo do Chebu. To nebylo úplně jednoduché, protože existovalo třicetikilometrové ochranné pásmo. Později jsme jezdili autem, což bylo s ohledem na naši zvědavost dost napínavé.

Komunistická vláda v Československu padla, když jsem byl v Praze, se studentskou exkursí. Náš profesor se chtěl rychle vrátit, ale nakonec jsme zůstali. Nikdy na to nezapomenu.

Hranice byla vždy tématem naší práce. Máme zrovna hostující profesuru, kde se věnujeme se studujícími architektonickým návrhům na německé a české straně. Pro studenty je taková práce velmi zajímavá, protože se nezabývají New Yorkem, Riem nebo Tokiem, jak se to tak dělá, ale dostávají se přímo do regionu, kde je na různých místech na jeden den vysadíme a necháváme je pracovat. Jedním z témat jsou třeba architektonické intervence u chebské přehrady. Naše kancelář má také jednu symbolickou realizaci, jak jsme se s tímto tématem vyrovnávali – místo setkání na hranici u Bärnau. Chtěli jsme hranice interpretovat nově poetickým způsobem.

Jak jste hranici vnímal poté, co přestala být tajemná, a smělo se na druhou stranu?

Chodili jsme tehdy pěšky, také po zaniklých vesnicích. Uprostřed lesa, mezi vzrostlými smrky, roste třešeň. Obraz a symbol, který se mi nesmazatelně vryl do paměti. Příroda je pro nás v naší práci velký vzor, bez nějaké esoteriky. Sledujeme, jak jsou věci v přírodě vystavěny, strukturovány, jak se prolínají, jak zanikají. Obraz třešně, která jediná viditelně zůstala v místě, kde stál statek, je k tématu zániku nesmírně silný.

(…)

Jaké nové životní prostory, myslím teď spíše jako myslitelé, nabízíte? Co může architekt udělat, aby se například lidem lépe vracelo do regionu?

Můžu dát konkrétní příklad, protože se už patnáct let věnujeme městskému rozvoji Tirschenreuthu. Hodně lidí, kteří tu vyrostli, včetně mých spolužáků, studovalo jinde a působí teď po celém světě. Když chceme, aby se vrátili, musíme zdůraznit kvality, které zdejší region má. Příroda tu je, ale kultura na vyšší úrovni už musí být výsledkem politické vůle. Daří se to, nabídka je velká, jak můžeme zjistit v Schönsee, kde nalezneme mnoho příkladů kultury podél hranic.

Naši spolupracovníci jezdí za kulturou společně nebo se rozdělí do skupin a navzájem se o svých zážitcích informují. Snažíme se už i na školách nabízet informace o přednostech našeho regionu. Chceme, aby tu děti zakořenily. Důležité je, aby tu lidé nacházeli obživu, takže je třeba podporovat nové technologie a práci na dálku. Jsou firmy, které na dálku zaměstnávají lidi z našeho regionu, a přibývá jich.

Všimli jsme si taky, že velkou roli hraje vztah k domům, kde ještě bydlí rodiče nebo prarodiče. Vznikají tu konkrétní témata pro architekty. Jak přizpůsobit starý, velký dům, aby část byla bez bariér, část se třeba dala pronajmout. Může vzniknout i prázdninový byt pro děti, a ty se třeba pak vrátí.

Dá se tady bydlet s vysokou kvalitou života. Stále častěji tu lze nalézt nové, velmi moderní pracovní místa. Lidé se do regionu vracejí i po dvaceti letech aktivní práce ve velkém městě. Architektura souvisí s identitou, pro lidi, kteří se vracejí, je to důležité. Stačí pak trocha odvahy tu znovu žít.

Pro pocit identity byl vždy důležitý kostel. Viděno nejen architektonicky, ve stavbě kostela se prezentuje to nejlepší z toho, čeho lidé mohou dosáhnout. Jakou roli má kostel dnes? Několik jste jich postavili. Kvalita života, o které jste mluvil, to přece není jen byt. Je to i veřejný prostor a samozřejmě místní dominanta, v naší kultuře kostel. A souhra celku. V této oblasti, zdá se mi, toho Tirschenreuth v posledních letech hodně udělal.

Město je potřeba pochopit jako byt. Když jsme se začali zabývat městem Tirschenreuth, řekli jsme si, že musíme uklidit „obývací pokoj“ a prosvětlit „chodby“. Šlo nám o náměstí, prostor, kde se lidé setkávají. Aby okamžitě pochopili – tady jsem v obývacím pokoji města Tirschenreuthu, tady v kuchyni, tady můžu žít a pracovat.

Kostel byl vždy centrem obce. Zdejší region formovaly kláštery. Není myslitelný bez Waldsassenu nebo Teplé. V naší práci nám jde o to, aby kostel byl vnímán jako krystalizační bod veřejného života. Dnes se musí otevřít, kostely i církev. Bez ohledu na vyznání, otevřené dveře kostela jsou pro nás úplně základním obrazem.

Touha lidí po duchovním rozměru je vždy nezdolná. To je vidět v mnoha oborech, otázkou je, jak tyto věci nejen v architektuře prosadit. Téma pouti má v našem regionu hluboké kořeny, máme zde dokonce příhraniční pouť. Církev se ale musí otevírat i úplně novým tématům.

A vaše kostely? Ať nově postavené nebo kostely, které jste přestavovali?

Stavět kostel je pro architekta královská disciplína. Touhu postavit kostel jsme měli vždycky. Náš otec hodně kostelů opravoval a přestavoval. Učil nás číst v kostele historické stopy. Deset let jsme se podíleli na přestavbě kláštera ve Waldsassenu a mohli se od Dientzenhofera učit práci se světlem a prostorem. Měli jsme k dispozici i staré plány. Pak jsme vyhráli několik soutěží na stavbu kostelů. Momentálně pracujeme na pěti, z toho na dvou novostavbách. Zajímavá byla nová stavba kostela pro americkou armádu na její základně v Grafenwöhru. Američané mají jiné pojetí kostela a zajímavé bylo, že v novém prostoru kostela se mohly konat bohoslužby různých konfesí. Touha po svatém prostoru tady byla naším zadáním, to nás fascinovalo. Nesmírně zajímavá byla opravdu demokratická diskuse o tom, jak má prostor být řešen. Ale to neplatí jen o kostele pro Američany.

Můžete přiblížit rozhovory kolem takových posvátných prostor?

Řadu let jsme přetvářeli kostel svaté Kláry v Norimberku. Je to otevřený kostel, o který se starají jezuité. Ke kostelu není připojena žádná farnost. Při práci jsme se seznámili s páterem Karlem Kernem, který hledal architekty.

Kostel svaté Kláry původně patřil ke klášteru, byl za války vybombardován, a po válce nejjednodušším způsobem opraven. Páter Kern řekl, že chce „Klarheit für Klara“, v němčině se to rýmuje a znamená to projasnit Kláru.

Udělali jsme si čas a přemýšleli jsme, což vidím jako čím dál důležitější. Některé věci potřebují čas, u církevních staveb to platí dvojnásob. U profánních staveb kalkulují investoři s patnáctiletou perspektivou, u kostelů se stoletou. Hovory s páterem Kernem pro nás byly zážitek, byl to příklad velmi vysoké intelektuální úrovně uvažování o posvátném místě. Projasnění Kláry nakonec znamenalo vznik několika velmi jednoduchých prostor, které jsme plánovali podle různých liturgických požadavků. Páter Kern nám řekl, že městská pastorační činnost musí zohlednit „spiritualitu kolemjdoucích“, jak to sám nazval. Člověk zapálí pod obrazem nebo sochou svíčku, na chvíli se usebrat, jít dál. Kostel svaté Kláry v Norimberku stojí uprostřed pěší zóny, kolem projdou tisíce lidí. Chtěli jsme, aby je tento prostor pojal, ale kostel samotný zůstal tichý.

Navrhli jsme venkovní dveře, které jsou stále otevřené, i večer. Pak tu promlouvá cosi tajemného, světlo, které vyzařuje od vnitřních dveří, jež nejsou průhledné, ale světlo a svit svíček propouštějí. Vejdu dovnitř, do jiného světa – do prostoru ohraničeného skleněnými deskami skládanými na sebe a dřevem, které jsme nechali potáhnout grafitem. Takže v této velké předsíni, je možné se zastavit a soustředit. Odsud se vstupuje do klidného prostoru, kde je několik gotických uměleckých děl nejvyšší kvality. V přední části tohoto prostoru vznikl jakýsi ostrov, kde se neslouží jen mše, ale je možné zde mít i výstavy nebo pouštět filmy či tančit. Prostor je otevřený a každý den se v něm slouží bohoslužba. U tohoto projektu jsme se naučili, jak může být kostel otevřený, a na jaké intelektuální a kulturní úrovni se posvátný prostor dá reflektovat. Velký zájem o tento kostel dává našemu řešení za pravdu.

O vaší kanceláři právě vyšla obsáhlá kniha. Není úplně tradičně řešená. Můžete ji prosím okomentovat?

„Kořeny a křídla“ je shrnutí naší filozofie o stavění, kterou jsme s naším týmem vyvinuli. Kniha není přehlídkou toho, co jsme postavili, spíš naší reflexí toho, jak a s jakými lidmi naše projekty vznikly. Dospěli jsme k pojmu „esence stavění“. Je to pro nás materiál, prostor, místo a lidé.

Výběr z toho, co jsme postavili, pak slouží jako příklad toho, jak jsme své stavby realizovali. Propojením jsou nám v knize obrazy, které nás provázejí celý život. A dobří přátelé, například kulturolog Dr. Winfried Helm, který nás provází taky u muzejních a scénografických projektů, ale nejen u nich. Pochází odsud, z Waldsassenu. Pracuje dole v Pasově. Spoustu let se mluví o domově, teď se tento pojem všemožně politicky využívá…

Ano, vyprávějte mi o tom. Už máte na domovinu i ministerstvo, jež má říct, co je to domov, vlast či domovina? V češtině k tomu slovu neexistuje srovnatelně emocionálně nabitý ekvivalent…

Domov je pro nás mnohovrstevný konstrukt věcí, které jsou přítomné. Souvisejí s místem, odkud člověk pochází a kde žije, s věcmi, které vás obklopují, s lidmi, kteří tu s vámi žijí. Všechny tyto kvality přijmout a reflektovat, zkoumat je, to pro nás znamená zabývat se domovem. Do knihy jsme pojali obrazy míst, kde jsme vyrůstali a která moc lidí nezná, i třeba rozhovory s lidmi, kteří pro nás na naší profesionální cestě hodně znamenali. Další obrazy v knize jsou z našeho dolnofranckého domova Würzburgu, kde žije se svou rodinu můj bratr a odkud pochází naše druhá kancelář.

V části věnované materiálu pak ukazujeme, jak lze například zacházet se dřevem, jak se opracovává, jak se materiál proměňuje v čase. Z těchto stavebních kamenů pak vznikají naše díla. Je tu třeba fotografie mostu, který jsme postavili. Nebo nás zajímá příroda, do které zasáhl člověk. Třeba lomy, do kterých jsme chodili jako děti a chodíme dodnes, jsou úplně neuvěřitelné. Dalším velkým tématem je řemeslo. Musí se za ně bojovat, zvláště v dnešní době. Pak jsou tu myšlenky související s naším řešením kulturního sila ve Würzburgu – stávající budova a náš doplněk k ní. Nebo naše muzeum žuly, kde jsme použili zbylé tenké desky.

Je důležité nově spojovat věci, které znáte. Materiál dávat správným řemeslníkům a vytvořit nové vztahy.

Jste konzervativní?

Myslím, že ano i ne. Říkáme, že z tradice vzniká inovace. Aby se člověk dostal dopředu, musí brát z obojího. Zjistili jsme, že když se do něčeho dáme hodně progresivně, rozhodující je zachovat si pohled zpátky. Hodně tradiční jsme ve způsobech, kterými své věci realizujeme.

(…)

Měli byste dnes šanci jako mladí architekti? Takovou týmovou práci si přece žádný začátečník nemůže dovolit.

Je to čím dál těžší prosadit se jako začátečník. My sami jsme jako mladí architekti šanci dostali, a když sedíme v porotách, snažíme se, aby ji dostávali i ti dnešní, a podporujeme je. Soutěže jsou ale dnes hodně komplexní, musíte toho hodně vyřešit předem a z EU a na úrovni spolkové země existuje čím dál větší množství předpisů. Takže je třeba po pravdě říci, že to pro mladé architekty je dnes čím dál složitější.

V Tirschenreuthu občané hlasovali, jestli přestavbu náměstí vůbec chtějí. Pro město pracujete už velmi dlouho. Můžete prosím popsat, jak taková dlouhodobá spolupráce architektonické kanceláře a města vypadá? Přece jen to pro vás muselo být riziko, pracovat doma. Už z Bible víme, že doma nikdo není prorokem…

Bylo to opravdu těžké rozhodování. Iniciativa ke spolupráci vzešla ze strany města. Město nás prostě oslovilo. Bylo to v době, kdy jsme právě stavěli Kulturní silo ve Würzburgu. Byli jsme úspěšní i v dalších regionech. Nechtěli jsme, aby se nám vyčítalo, že jsme to v Tirschenreuthu nezkusili.

Řekli jsme, že se v Tirschenreuthu budeme věnovat náměstí a rozvoji města. Společně s městem, se všemi radními města a jeho správou. Záměrně jsme přizvali také architekty z naší kanceláře ve Würzburgu, kteří Tirschenreuth analyzovali z externího pohledu. My jsme své vědomosti o městě, které mají kořeny v našem dětství, podrobili dvojímu zkoumání.

Díky dlouhé a důkladně přípravě vznikl spolehlivý, silný a nosný koncept rozvoje města. Paralelně k němu jsme vypracovali projekty, které měly být jakýmsi impulsem. Práce měly začít náměstím.

Dostavil se odpor od „reakčních sil“. Byli to zdánliví ochránci stavu věcí, který nikdy nebyl takový, jaký tvrdili. Političtí zástupci byli téměř všichni na naší straně. V městské radě byli ale dva členové, kteří chtěli téma nové úpravy náměstí prostřednictvím referenda shodit ze stolu. Došlo tenkrát i na velmi osobní útoky, které měly dopad na mou rodinu, rodinu starosty, některé radní a další odvážné občany. Nebylo to jednoduché a někdy si říkáme, jestli bylo opravdu správné se tímhle způsobem v Tirschenreuthu angažovat.

Ale byli jsme o své věci přesvědčeni. Nepřijali jsme žádné kompromisy, řekli jsme, že není prostor pro kompromis, existuje jen lepší řešení, Tím řešením je realizovat práci, kterou jsme přes dva roky připravovali. Dostali jsme maximální podporu ze strany vlády v Řezně, která konstatovala, že jde o přijatelný koncept, který může dát příklad a sloužit jako model pro další města. Politici, kteří za naším konceptem stáli, udělali vše pro to, abychom ho dostali do povědomí veřejnosti, jak to nejlépe půjde. U referend je ale vždy problém, že odpůrci změny se mobilizují a všichni přijdou hlasovat, kdežto ti, kdo se změnou souhlasí, si myslí, že už to nějak dopadne. A pak se diví, že to dopadne jinak, jako se to stalo u brexitu v Anglii.

Referendum se konalo ve velmi chladném období. Natočili jsme film s profesionálními filmaři, kde jsme představili vizi, jak se má náměstí a město měnit. Postavili jsme na náměstí stan, kde jsme představili naše plány a promítali film. Po celý den byl ve stanu k dispozici někdo z radních, někdo z městského stavebního úřadu, někdo z naší kanceláře. Oslovovali jsme kolemjdoucí a prosili je, aby se podívali na film. V nejkratším čase jsme zprostředkovali informaci. Vedlo to k tomu, že jsme referendum vyhráli s téměř šedesátiprocentní většinou.

(…)

Redakčně kráceno.

Jan Šícha (1967) je novinář.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.