Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Pavel P. Kopecký: Kašmír, věčný problém?

Pavel P. Kopecký

Kašmír, věčný problém?

Mezi asijskými sousedy Indií a Pákistánem nedávno opět přituhlo. Až se na zeď začal malovat čert nové války mezi oběma jadernými mocnostmi. Kdyby k tomu došlo, byl by to již pátý pokus řešit vzájemné politické spory vojenskými prostředky. A to si dovoluji ignorovat bezpočet půtek, přestřelek, menších podvratných akcí a dalších aktivit na tajných frontách, (diplomatických) výhrůžek či jiných demonstrací moci. Včetně podněcování místních teroristických aktivit, jako se tomu nejspíš stalo i na počátku letošní bezpečnostní krize.

Jádrem sporu obou členů „nukleárního klubu“, co si nemohou přijít na jméno od svého ustavení, není vlastně ani tolik hornaté území Kašmíru, ale jako záminka k rozdmýchávání vášní a strhávání (předvolebního) davu slouží poměrně spolehlivě. Neuralgický Kašmír je tak mimo jiné eklatantním příkladem obecného faktu, že „mínění lidu“ bývá v mezinárodních vztazích vzýváno jedině v případě, když se to hodí do mocenského krámu.

Oč vlastně jde v Kašmíru? V 7. století zde vznikl nezávislý stát, jehož obyvatelstvo posléze opustilo hinduismus nebo buddhismus, aby přijalo islám. Později vzala jeho státní nezávislost za své a několikrát se měnili cizí vládci. Až území ovládlo Spojené království, jež je, jako součást Britského impéria, postoupilo místní loajální rodině. Vzniklá dynastie se pod patronátem evropských kolonialistů držela u moci od počátku devatenáctého věku až do období dekolonizace Britské Indie.

Perla v Koruně získala nezávislost v souvislosti s 2. světovou válkou, z níž vyšla Velká Británie sice vítězná, ale notně oslabená. Její pošramocená pověst a různé národně osvobozenecké proudy včetně těch, co kolaborovaly s mocnostmi Osy!) daly vzniknout krvavému marasmu, za nějž zaplatil nespočet obětí. Ze zmatků, sporů a krveprolití inkriminovaného subkontinentu se roku 1947 zrodily dva nezávislé státy, Indie a Pákistán.

Touha místních elit po uchopení co největší moci byla nezkrotná a snaha o pokojnou domluvu mezi muslimy a hinduisty, buddhisty či dalšími, kterou prosazoval zejména v zápětí úkladně zavražděný Mahátmá Ghándí, minimální. Nábožensky odlišné entity neustaly v konfliktech (v nich si např. vyřizovaly účty z kolonialistické éry), co vzápětí přerostly do první, tehdy ještě v podstatě občanské války.

Důvod se našel právě ve sporném Kašmíru. Dědictví starých časů bylo totiž neuvěřitelně komplikované. Na Indickém poloostrově existovalo celých 565 drobných monarchií, jež byly britskými protektoráty. Vládnoucí knížata, spravující víceméně autonomní oblasti, byla vyzvána, aby se připojila k tomu nebo onomu nástupnickému celku. Za cenu ústupků se obrovská státoprávní akce podařila; s výjimkou tří monarchií. Potíž byla pokaždé v náboženství, protože místní dynastie vyznávaly jinou víru než většina poddaných.

Dva státy byly obklopeny indickým územím, tudíž filozofie nenásilí hladce ustoupila ozbrojené praxi. Anexi. Kašmírský mahárádža Hari Sinh (1895–1961) toužil po pravé neodvislosti svého kusu země. Ale nepochopil, že muslimští představitelé Pákistánu nehodlají rezignovat na připojení většinově islámského regionu. Vpád jimi zjednaných afghánských kmenových náčelníků s divokými horaly se ale nedržel plánu: osvobození od „hinduistické poroby“. Rabující hordy Paštunů ztratily drahocenný čas a umožnily tím diplomatický a vzápětí vojenský zásah Dillí. Vydatně spolupracujícího s posledním britským místokrálem.

Když na přelomu let 1948/1949 ustala díky podepsanému příměří palba (k hašení požáru přispěl též československý diplomat Josef Korbel, otec Madeleine Albrightové), zůstal Kašmír rozdělen demarkační linií. Asi dvě třetiny areálu tak připadly Indii.

Další válečná měření sil přišla v letech 1965–1966 a roku 1971. Hlavní příčiny a důsledky nicméně ležely jinde. Daleko důležitějším důsledkem než další mrtví v Kašmíru bylo ustavení zcela nového aktéra mezinárodních vztahů – Bangladéše. Do té doby Východního Pákistánu. Vyhlášení nového nezávislého celku s klíčovou pomocí Indů pochopitelně prudce zlepšilo geopolitickou situaci jejich státnosti. Do té doby z východu i západu svírané dvěma částmi téhož úhlavního nepřítele.

Na dosavadní konflikty, při nichž si část citlivého prostoru podmanila i Čínská lidová republika, navázala takzvaná kárgilská válka v polovině roku 1999. Penetrace (pro)pákistánských jednotek za demarkační čáru vedla k náročnému vysokohorskému boji, který se však do hledáčku světové veřejnosti dostal hlavně proto, že obě strany již tehdy disponovaly odzkoušenou atomovou výbavou.

Z přetahované o sporné dědictví pocházejí rovněž sporné informace o zdejších obětech armádních i civilních (od r. 1991 mělo přijít o život asi 10 000 nevojáků) a krajně diskutabilní data poskytují zúčastněné strany také ohledně atributů obyvatelstva. Na jeho domnělé přání o sebeurčení se pravidelně odvolává Islámábád, kdežto Nové Dillí vychází z právních kroků posledního mahárádži. Ovšem skutečností je, že všelidové hlasování tu nikdy neproběhlo a zřejmě neproběhne. „Řešení“, zvláště když se – jak tomu bylo i nyní – chystají v některé z dotčených zemí volby, bývá hledáno ve stupňování napětí nebo vyvolávání nacionalistických nálad. V indické části kašmírského prostředí nadto aktivně a dlouhodobě působí teroristické organizace, jež mívají významnou zahraniční podporu a usilují o podvrácení autority centrální vlády v oblasti.

Útok jedné skupiny přinesl v únoru smrt víc než čtyřiceti indickým vojákům, na což Indové odpověděli leteckými údery, při nichž měly být „na oplátku“ pákistánskou protivzdušnou obranou sestřeleny dvě jejich stíhačky. Prý byly nasazeny také další těžké zbraně, leč diplomatické úsilí nakonec zchladilo horké hlavy a situace se stabilizovala. Trvalá stabilizace Kašmíru je jinak pro rychle se rozvíjející Indii (potýkající se také s dalšími separatismy a subverzivními aktivitami) jedním z nejdůležitějších politicko-bezpečnostních cílů.

Analýza je rozšířením textu zveřejněného denním tiskem.

Pavel P. Kopecký (1979) je politolog a publicista.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.