Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Jiří Svoboda: Udělej s tím něco aneb jak nelze řešit klimatický problém

Jiří Svoboda

Udělej s tím něco aneb jak nelze řešit klimatický problém

Když se u nás něco pokazilo, moje maminka to vzala a položila mi to na stůl se slovy: „Udělej s tím něco!“ Mamince bylo jedno, co s tím udělám, pro ni ten problém přestal existovat a já, šetřílek, se maximálně snažil věc zachránit. Stejně většinou po značném vynaloženém úsilí skončila v koši.

Maminka uměla problém identifikovat, nebyla ochotna jej tolerovat, ale správnou adresací u nás okřídlené věty našla řešení. V tom asi měla velké štěstí.

V minulém čísle Listů jsme si mohli přečíst příspěvky od gymnazistky Vlasty Řenčové a mého staršího kolegy fyzika Jana Novotného o klimatické stávce studentů. Všichni tři se shodujeme, že stávka jako nástroj protestu proti zvůli či ignorantskému chování establishmentu je správným počinem, byť stávku není vůbec jednoduché zorganizovat. Všichni jsme též zajedno, že je třeba klima urychleně řešit. Gymnazistka v článku apeluje: „Udělejte s tím něco!“ a je si navíc jistá, že našla správného adresáta, naše politiky, které je jen třeba dostatečně zatlačit do kouta, a problém bude vyřešen. To kolega je mnohem uvážlivější a není si jist ani adresátem ani tím, zda by se neměl požadavek mnohem lépe promyslet a specifikovat. Já jsem ještě mnohem skeptičtější.

Myslím, že gymnazistka ani její stávkující kolegové nemají takové štěstí jako moje maminka. Předně klima není opravitelné dotažením několika šroubků. Je to nejkomplexnější celoplanetární problém, kterému kdy lidstvo čelilo. Klimatický rozvrat je přímým důsledkem bouřlivého rozvoje naší civilizace za posledních 200 let založeného na bezbřehém využívání fosilních paliv. Mnozí jsou přesvědčeni, že jediná možná řešení jsou buď se na klimatický rozvrat adaptovat, nebo klima „zachránit“ silnou redukcí civilizačních vymožeností. Může dojít k úpadku naší civilizace v rozvráceném klimatu vydrancované planety. Řešení takového problému chtějí studenti po našich zákonodárcích, libujících si v žabomyších válkách, a vládě, jejíž hlavní náplní práce je hašení společenských požárů. Vliv těchto politiků těžko sahá za hranice našeho státu a na lince do Bruselu zvedne sluchátko většinou jen vrátný. Pokud studenti se svou takto pojatou stávkou vůbec nějak uspějí, docílí asi jen toho, že se na chvíli štědře otevře ruka státního rozpočtu vůči vlivným lobbistickým skupinám a peníze bez významného efektu zmizí v jejich kapsách.

Kolega navrhuje, aby studenti prostávkovaný čas v době výuky nahradili pořádáním diskusních akcí, kde si rodiče, učitelé, vědci a politici budou postupně problém rozvratu klimatu ujasňovat a dojdou k závěrům, co je reálné po politicích žádat. I kdyby nakrásně k něčemu takovému došlo, mám obavu, že se toho ujmou hlavně aktivisté ekologických organizací, názory budou přefiltrovány a za nezájmu většiny politiků a veřejnosti budou omílána „zaručeně fungující“ „levná“ řešení z ekologických dílen. Kolegův nápad je jistě dobrý, bohužel to samo nezajistí kvalitní realizaci. Na závěr kolega ocitoval Friedricha Dürremnatta: Co se týká všech, mohou řešit jedině všichni. Na líbivý citát zkusím reagovat výrokem o právnících: „Když jich 25 řeší stejnou matematickou úlohu, dojdou k 25 různým výsledkům.“ Ochrana klimatu je nesrovnatelně složitější problém než matematická úloha, a proto si myslím, že idea, aby se do hledání řešení zapojili všichni, nepovede k rozumnému výsledku. Ve slabším pojetí je ovšem Dürrenmattova myšlenka správná: všichni se musejí stát součástí řešení problému.

Kolega se pokoušel studentům navrhovat, pokusím se i já. Efektivní ochrana klimatu s sebou nese obrovská úskalí. Pokud chceme zredukovat emise oxidu uhličitého ze spalování fosilních paliv na řekněme desetinu, znamená to vyrábět elektřinu a teplo prakticky bezemisně, převést celou dopravu (včetně letecké!) na nefosilní zdroje, v hutích používat elektrolytický vodík místo koksu, mnohonásobně lépe zateplit všechny budovy… To jsou radikální zásahy v klíčových odvětvích, na nichž naše dnešní civilizace stojí. Rozvíjející se země dnes do těchto odvětví masivně investují a nebudou ochotny za deset či dvacet let všechno předělávat. Používání fosilních paliv je v současnosti stále považováno za samozřejmost a velcí hráči na světových trzích jen tak lehce nepřipustí, aby jim bylo jakkoli křivděno.

Celosvětový problém klimatického rozvratu musí být řešen celosvětově působícími a nejefektivněji funŹgujícími nástroji. Každý neúspěch bude vodou na mlýn mocným klimaskeptikům, kteří antropogenní příčiny klimatického rozvratu bagatelizují, a snahy o ochranu klimatu mohou být rychle utnuty. Asi jedinou platformou, kde je možné efektivní řešení pro klima řádně prodiskutovat a prosadit, jsou klimatické summity OSN. Bohužel zatím žádný z 24 dosavadních summitů nelze považovat za úspěšný, a to by mělo být zdrojem reflexe a poučení.

Je si třeba přiznat, že kapitalismus a tržní vztahy posunuly lidskou civilizaci obrovsky dopředu, a funkční trh lze proto považovat za nejúčinnější ekonomický nástroj lidského rozvoje. Stejně jako oheň tak i trh je dobrý sluha a špatný pán. Proto bylo třeba i trhu dát striktní mantinely a jasná pravidla, na mnoha případech se ukazuje, že tam, kde jsou mantinely a pravidla obcházeny či deformovány, společnost neprosperuje. Daňový systém je součástí ekonomiky každého státu a slouží k financování terciární sféry. Modifikace daňového systému umožňuje dynamicky měnit priority státu během krátkých časových období, aniž by bylo významně deformováno tržní prostředí, neboť podmínky se všem konkurujícím subjektům změní stejně. Naopak dotační programy většinou podpoří jen některé podnikatelské aktivity a tím těm nepodpořeným uškodí. Dotační programy mohou sice něco v tržním prostředí dočasně napravit, z celkového hlediska ale mohou způsobit škody řádově vyšší, než jsou jejich přínosy. Dá se proto očekávat, že vhodným nastavením daňového systému, tj. za co daně vybíráme, lze vůči trhu postupovat velmi šetrně a přitom dosáhnou kýženého efektu mnohem efektivněji než dotačními programy. Jednoduchým příkladem může být nastavení dostatečně vysoké spotřební daně na fosilní pohonné hmoty tak, aby se mohly přestat dotovat biopaliva i auta na různé alternativní pohony. Trh pak sám postupně najde a prosadí nejvhodnější způsoby bezemisní autodopravy.

Chceme-li efektivně ochránit klima, musíme předně drasticky zredukovat spotřebu fosilních paliv a není nic přímějšího, než toho dosáhnout celosvětovým zdaněním těžby fosilních paliv podle množství obsaženého uhlíku. Aby se světová ekonomika mohla adaptovat, je třeba s uhlíkovou daní začít na poměrně nízké hodnotě a podle předem známého dlouhodobého scénáře ji zvyšovat. Těžaři promítnou daň do cen fosilních paliv a tak se automaticky ocení uhlíková stopa každého produktu. Po jisté době se stanou fosilní paliva natolik drahá, že budou využívána jen sporadicky, těžba fosilních paliv bude postupně utlumována, v každé době budou využívány jen ty nejdostupnější zdroje a ty hůře dostupné zdroje se budou uzavírat. Prakticky se přestane investovat do hledání nových zdrojů. Vůči těžařům to bude představovat asi ten nejméně drsný postup. Ze spotřebního koše každého z nás postupně vymizí produkty s vysokou uhlíkovou stopou, protože budou cenově nedostupné.

S myšlenkou takto pojaté uhlíkové daně přišel před více než deseti lety významný americký vědec-klimatolog James E. Hansen, který dokonce navrhl veškerou vybranou uhlíkovou daň rozdělit zpět lidem. Lidé s podprůměrnou uhlíkovou stopou (těch je většina) by tak na systému vydělali, viz http://www.columbia.edu/~jeh1/2009/WaysAndMeans_20090225.pdf. Ač je myšlenka celosvětové uhlíkové daně uvedena ve vědeckém článku, Mezivládní panel pro změnu klimatu (IPCC) se na něj neodvolává a myšlenka uhlíkové daně je v panelu tvrdě upozaděna. Členové panelu se vymlouvají, že se musí držet jen vědeckých faktů a nesmějí navrhovat politikům konkrétní řešení. Ale uhlíková daň je obecná metoda pro řešení klimatického rozvratu publikovaná ve vědeckém článku, lze ji tedy chápat jako vědecký fakt! Stanovení výše uhlíkové daně, scénáře jejího zvyšování i jak s vybranou daní naložit by bylo předmětem politického rozhodnutí. Konkrétní technická řešení by ale nevybírali politici, nýbrž dotacemi nedeformovaný trh.

Co tedy studentům navrhuji? Začít se předně obracet na členy panelu IPCC a žádat je, aby se požadavek celosvětové uhlíkové daně stal v panelu jasně deklarovaným efektivním nástrojem pro řešení klimatického rozvratu. Až v dalším kroku by se studenti měli obracet na politiky a žádat, aby se zavedení celosvětové uhlíkové daně stalo centrálním tématem nejbližší klimatické konference konané v prosinci 2019 v Santiagu de Chille. Pokud studenti alespoň částečně uspějí, hluboce před nimi smeknu a věřím, že nebudu jediným. Jde totiž o nejzapeklitější problém lidstva.

Jiří Svoboda (1958) je vědeckým pracovníkem Ústavu fyziky materiálů AV ČR.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.