Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Josef Šmajs: Význam a role evoluční ontologie

Josef Šmajs

Význam a role evoluční ontologie

Evoluční ontologie je poměrně mladou filozofickou disciplínou. Vzniká v poslední třetině dvacátého století z potřeby vyjasnit konflikt globalizující se kultury s pozemskou přírodou. Obhajobou primátu přirozeného bytí před člověkem a kulturou vybočuje z tradičního ontologického uvažování. Vzpomínám si, že na počátku mě trápila stará antická otázka, z čeho a jak strukturované bytí kolem nás vznikalo. Intuitivně jsem tušil, že mohlo vznikat jen dvojím možným způsobem: přirozeně, jako výsledek přirozené evoluce Země, a uměle, jako výsledek evoluce kulturní. Předpokládal jsem, že ontologie je nejdůležitější teoretickou disciplínou vůbec. Kant se totiž v úvaze o nemožnosti ontologie účelově mýlil. Jako zastánce osvícenského antropocentrismu ještě nadřazoval člověka a kulturu přírodě. V jeho pojetí byla příroda jen světem jevů, zákonitostí a kauzality, člověk naopak patřil do světa neoumenonů, svobody a mravního jednání. Neviděl v ontologii příležitost funkčně začlenit člověka do přírody.

Ještě předešlu, že první aplikací ve smyslu uplatnění evoluční ontologie na další oblasti filozofie, přírodních i společenských věd, techniky a politiky byla před čtvrt stoletím kniha Ohrožená kultura. Tu nedávno doplnila kniha Fenomén technika a pětijazyčná Ústava Země. Ohrožená kultura vznikala sice z přednášek pro Svobodnou Evropu, ale měla už podtitul Od evoluční ontologie k ekologické politice.

Mezi našimi filozofy nebyla evoluční ontologie přijímána s porozuměním. Většina z nich se totiž pohybuje v rámci konvenčního myšlení, které patrně souvisí jen s úzce filozofickým vzděláním. Ještě doplním, že jde o teorii, která se pokouší vnést jasno nikoli primárně do tématu člověka nebo přírody, ale do zatím málo průhledného fenoménu kultury, do konfliktu kultury a přírody. Tento konflikt je totiž podle mého názoru ústředním existenciálním problémem dneška.

Neživou přírodu už na počátku novověku částečně projasnila, i když pouze mechanicky, Newtonova fyzika. Živou přírodu učinili v devatenáctém století přehlednější Darwin a Mendel. Avšak kultura jako nejrychleji rostoucí část pozemského bytí, která dnes svou expanzí (prostřednictvím širšího systému poškozené přírody) ohrožuje sebe sama, zůstává bohužel nepoznaným jsoucnem. Evoluční ontologie má odvahu tvrdit, že kultura jako lidské dílo není pokračováním evoluce přírody. Je umělým systémem s odlišnou vnitřní informací – duchovní kulturou. Odhaluje, že je lidmi dočasně budovanou strukturou, která nemá vlastní teritoriální, látkovou ani energetickou a informační základnu. Místo, látku, energii i špatně přečtenou informaci krade Zemi.

Dvě kulturní adaptivní strategie

Téměř vždy jsem se vyhýbal úvahám o člověku a o sociálních problémech. Tato témata se mi u většiny autorů zdála být nedostatečně hluboká. Pro pochopení toho, co se děje v dnešní globalizované kultuře s člověkem jako vysoce konzervativním biologickým druhem, jsem si však musel ujasnit kořeny lidské druhové i systémové kulturní adaptivní strategie.

První velkou změnou, která stála na počátku evoluce lidského druhu, byla přírodní katastrofa před několika miliony let v oblasti rovníkové východní Afriky. Vznikla tu velká příkopová propadlina, která změnila klima, a proto došlo k nevratné ztrátě přirozeného domova našich hominidních předků. Ti do té doby obývali koruny stromů, a byli proto adaptovaní na relativně bezpečný stromový způsob života. V důsledku klimatické změny se ocitli v křovinaté savaně. Pod hrozbou vyhynutí se museli také geneticky přizpůsobit novým podmínkám.

Dnes víme, že vynucený život v savaně připomínal vyhnání z ráje, obtížnější způsoby obstarávání obživy, stavbu primitivních příbytků na holé zemi i dokonalejší sociální organizaci. Zdá se, že většina populací našich vzdálených předků v této době vyŹhynula. V genomu početně omezených populací, které se dokázaly přizpůsobit, se příbuzenským křížením prosazovala útočná adaptivní strategie. Její součástí byla vloha k jazykové komunikaci a potřebě trvalé fyzické námahy. Už zde tedy vznikla biologická potřeba vytvářet kulturu jako náhradní ekologickou niku. Vědomí závislosti na přírodě proto doplnila nutnost trvalého boje s okolním prostředím. To by však pro vznik globalizované kultury nestačilo. K tomu bylo potřeba univerzálními teoretickými pojmy integrovat základ kultury, a současně namířit celou duchovní kulturu proti přírodě.

Druhá velká adaptivní změna, která odklonila kulturu od živé přírody, byla paradoxně nepřímým produktem objevu a rozvoje zemědělství. Téměř na konci jeho vývoje se totiž ve starých kulturách nečekaně objevuje období velkého duchovního vzepětí. Vznikají tu nejen monoteistická náboženství, ale zejména formativní abstrakce řecké vědy a filozofie. Protože Řekové, kteří kladli základy evropské filozofie a vědy, ještě neznali biologii ani lineární plynutí času, vzniká u vzdělaných lidí nepochopení a hodnotový odklon od živé přírody. Rozvojem stavitelství, řemesel a mořeplavby se prosazuje příklon k neživým předmětům, pevným strukturám, teoretickým postulátům a vztahům, k technologicky formativnímu vědění.

Řecká filozofie na jedné straně navazuje na mýtus a zdravý rozum, tj. podporuje nesystémový jednoúrovňový způsob interpretace skutečnosti (který se dodnes vyučuje na školách), ale na druhé straně prosazuje falešnou identitu myšlení a bytí. A právě tuto myšlenku Platón i mnozí pozdější myslitelé, včetně náboženských, pochopili jako nadřazenost myšlení nad bytím. Zejména tyto dva rysy vytvářely základ predátorského duchovního paradigmatu. Vzdělaným lidem vnucovaly pojmy chybného mechanického předporozumění přírodě jako mrtvé látce, které jsou jako nositelé myšlení nadřazeni a kterou mohou svobodně využívat, tvarovat a technicky oživovat. (Teprve po Einsteinovi a rozvoji biologie můžeme i ve filozofii hájit názor, že teorie je lidský intelektuální výtvor, který nás nad skutečnost nemůže nadřadit.)

Ještě dodám, že ve vztahu kulturních systémů k přírodě se však až do konce neolitické společnosti nic podstatného změnit nemohlo. Lidé i dále těžce pracovali, protože procesy, které mohli vůči přírodě obrátit, byly jen jejich silami, energií vody, větru a zvířat.

Predátorské duchovní paradigma se proto prosadí až v souvislosti s nástupem kapitalismu. Galileovsko-newtonovská věda se svými technologickými pojmy, využitím geometrie, matematiky a kauzální mechanickou interpretací světa totiž navazuje na duchovní odkaz antiky. Mění vědu ve výrobní sílu. Patrně i proto nástup kapitalismu v Evropě časově koreluje s šířením průmyslové revoluce.

K úplnému završení však přivádí antické predátorské paradigma dnešní kultura globální. Toto nastavení se dnes dokázalo transformovat v nadřazenost a pýchu vědy, která se spojením s kapitálem odcizila lidským zájmům a pokoře k přirozenému světu se vysmívá. Pro svůj růst a prospěch obrací dnešní kultura proti přírodě nejen vědu ve výrobě, ale s podporou politiky i ve vojenství a v konečné osobní spotřebě. Vedle nejničivějších zbraní proti ní posílá i zbraně hromadného mírového ničení planety – zejména celosvětově šířené osobní automobily.

Nejhlubší podstatou dnešní krize není tedy kapitalismus, ale skryté predátorské duchovní nastavení kultury. Sociálně politické formy života jsou totiž podmíněny dosaženou úrovní vývoje technologie včetně volné i zpředmětněné vědy. Proto dnešní korporátní kapitalismus je sice adekvátní, ale patrně poslední formou krajně predátorsky rozvinuté symbiózy dílčí přírodní vědy s kapitálem. Usilovat o odstraněné této formy a ponechávat v platnosti její základ (duchovní paradigma) znamená proto nezdar. Provokativně řečeno, kapitalismus je pouze „kabát, fasáda“ na skrytě protipřírodně postaveném těle (stavbě) kulturního systému.

Třetí velkou adaptivní změnou, kterou je třeba pro zachování lidského rodu uskutečnit, musí být proto biofilní obrat kultury. Drobné sociální změny, o které se dnes pokoušíme, určitě stačit nebudou.

Biofilní proměna kultury

Po zániku reálného socialismu se víceméně celá globalizovaná kultura vyvíjí samovolně, ale v rozporu s tím, co předpokládal uznávaný klasik ekonomického liberalismu F. A. Hayek. Tento vlivný autor hájil tezi o samovolném vzniku endogenního kulturního řádu. Jinými slovy řečeno, Hayek se domníval, že kulturní evoluce, má-li optimalizovat sociální konstrukty, vnitřní struktury a vztahy systému, který vytváří, musí být slepá. V tomto smyslu měl nepochybně pravdu. Proč ale dnešní slepá kulturní evoluce nesměřuje ke svým stále důmyslnějším formám, příznivým podmínkám pro lidský rozvoj a ke spolupráci s širším přírodním systémem? Proč vyvolává sociální konflikty a války, strach z diktatur, hromadnou migraci, světonázorové zmatení veřejnosti a digitální demenci? Proč do politiky vtahuje psychopaty?

Je stále více zřejmé, že podstata problému je v tom, že přirozená evoluce Země, jakkoli se o tom nemluví, byla od počátku nastavena biofilně. Život vznikl relativně brzy po ochlazení planety a jeho existence Zemi nedevastovala. Naopak ji obohacovala jemnými, vzájemně závislými biologickými systémy, mezi které patřil také člověk jako druh. F A. Hayek, který kulturu patrně považoval za přímé pokračování vývoje přírody, odlišné nastavení přirozené a kulturní evoluce nerozlišoval. Ale ve své době se příliš nemýlil. Po jistou mez umělosti, složitosti a rozsahu mohla kulturu optimalizovat neviditelná ruka trhu. Příroda byla mocnější. Kapitalismus byl na vzestupu a autor se snažil čelit šíření škodlivého názoru o socialistickém plánovaném hospodářství. Před zánikem bipolárního světa nikdo nemohl tušit, že spontánní kulturní evoluce, je-li skrytě nastavena predátorským duchovním paradigmatem, expandující kulturu dlouhodobě optimalizovat nemůže.

Teprve dnes rozpoznáváme, že zdůrazňovaný politický rozdíl mezi reálným socialismem (státním kapitalismem) a reálným kapitalismem byl z hlediska jejich vědecké a technologické podstaty spíše jen kvantitativní. Socialismus soutěžil s kapitalismem v produktivitě práce a tuto soutěž prohrál. Protože však zdrojem bohatství už přestávala být živá lidská práce a stávalo se jím vykořisťování přírodních sil, paradoxně „prohrál“ i soutěž v rabování Země. Dnes je proto globalizovaná kultura jediným velkým subjektem pustošení planety.

Již z tohoto příkladu vyplývá, že nutně potřebujeme evoluční ontologii kultury a že chybějící obecná teorie kultury může být příčinou dnešní plytkosti společenských věd. Může být také jedním z důvodů bezmocnosti a nevěrohodnosti politiky, která o zásadních vědeckých a technologických otázkách rozhodovat nemůže.

Protože pro podporu myšlenky o nezbytné biofilní transformaci kultury zatím chybí sociální objednávka, iniciativa evoluční ontologie se nesetkává s širší obecnou podporou a pochopením. Je marné obracet se na mocenské struktury, osobnosti politiky, práva, filozofie i umění. Je marné obracet se na média a vzdělávací systém. Redukcionistické vědy, úspěšné zejména svými technickými aplikacemi, se brání každé dobře míněné výtce, že zatím nepoznávaly přírodu v její komplexitě a jednotě s člověkem, že svým redukcionismem, prodejností i popularizací nesou vinu na dnešní krizi.

I když si vážíme všech svých velkých učitelů, zejména antických Řeků, musíme se současně vzdávat přehnané úcty k řeckým i pozdějším autoritám. Tito velcí myslitelé žili v době, kdy lidstvo bylo chudé, vědy nerozvinuté a kdy kultura přírodu poškozovala jen lokálně. Hledali cesty rychlého lidského vzestupu a hospodářského využívání přírody. Obojího jsme dnes dosáhli. A právě to otřásá důvěrou i v novověkou vědu a filozofii. Nelze už např. důvěřovat velkému Descartovi. Protože nevěděl, že přírodní bytí je onticky tvořivou aktivitou, při formulaci duality res cogitans a res extensa nemohl ještě tušit, že oba tyto zdánlivě protikladné póly světa (příroda i člověk) patří k sobě, že jsou produktem téže přirozené evoluce Země. Pod tíhou empirických faktů musíme dnes uznat, že Zemi charakterizuje zcela jiná dualita: hluboká existenciální opozice starší a širší evoluce přirozenéparciální, člověkem zapálené protipřírodní evoluce kulturní. Charakterizuje ji nerovný souboj jemných tvořivých sil přírody s rostoucími, vůči přírodě destruktivními silami kultury.

I když to bude nepříjemné, dnešní technologický tlak na přírodu, ještě před tím, než ji hlouběji nevratně poškodí, musíme důstojně opouštět. Tím se současně může snížit nejen napětí mezi bohatými a chudými lidmi, ale i napětí mezi technicky rozvinutými a zaostávajícími zeměmi. Může se přiblížit mír v nevyhlášené válce kultury s přírodou.

V konfrontaci s realitou budeme nuceni opustit i další škodlivý mýtus. Novověké výsadní postavení fyziky. Bude se totiž prosazovat vedoucí role metafyziky (filozofie) a společenských věd. Lévi Strauss v podobné souvislosti dokonce napsal, že nebude-li 21. století stoletím společenských věd, nebude vůbec. Myslím, že mu rozumím. Tato provokativní teze vyplývá z předmětu a role těchto věd v kultuře. Předmětem fyziky by měla být příroda (neživá i živá), předmětem filozofie a kulturologie konflikt kultury s přírodou. A to včetně kulturní role fyziky a ostatních přírodních věd.

Přírodní vědy jsou méně významné už proto, že studují autonomní systém, který lidé nevytvořili a za který neodpovídají. Pokoušejí se přečíst informaci, kterou přirozená evoluce zpředmětnila (či dokonce zapsala) v přirozených strukturách. V predátorském duchovním nastavení kultury však postačovalo číst přirozenou informaci neúplně, antropocentricky povýšeně, přezíravě k rozsahu, struktuře a funkci přírodního systému.

Společenské vědy, jejichž předmětem zkoumání je kultura, však studují systém, za jehož rozsah, orientaci a účinky na přírodu a člověka nesou odpovědnost. Zatím zamlžují, že spolu s praktickou politikou nesou odpovědnost za užití poznatků přírodních věd v kultuře. Přírodní vědy totiž své vlastní aplikace kriticky zkoumat nemohou.

Problém evolučního nastavení

Vrátím se ještě k myšlence, že přirozenou ani kulturní evoluci nelze záměrně „řídit“. Podobně jako biofilně nastavená příroda se dnes také predátorsky nastavená kultura ve svém celku „řídí sama“. I bez zásahu politiky se vnitřními procesy optimalizuje v rámci svého protipřírodního nastavení. Bohužel ve směru svého zániku. Proto máme-li tuto zdánlivě bezvýchodnou situaci zvrátit, musíme opustit naivní ontologický základ, z něhož dnešní protipřírodní kultura roste. Také selhávání mezinárodní politiky v oblasti zbrojení a válečných příprav nepřímo ukazuje, že v prvé řadě nepotřebujeme ani další ekonomický růst a vyspělejší abiotickou techniku, ani nové volené či nevolené orgány planetárního řízení. Potřebujeme osudový obrat, změnu predátorského nastavení, uznání absolutní nadřazenosti přírody, dodržování kategorického imperativu úcty k Zemi. Potřebujeme duchovní obrat v oblasti obecné teorie, praxe i politiky. Teprve biofilní, tj. život a planetu ochraňující duchovní nastavení kultury, např. filozofická diskuse o právně závazné Ústavě Země, by mohla být prvním sebezáchovným krokem lidského druhu. Mohla by být i tolik hledaným základem změny sociálně politické.

Dnešní kultura může sice zůstat rozvinutou umělou strukturou, ale funkčně zapojenou do širšího systému přirozené obnovy Země. Je totiž nebezpečné v další kulturní evoluci stavět se (řečeno Hegelovými slovy) na hlavu, na myšlenku o lidské nadřazenosti nad přírodou. Hlavu jsme kdysi neobdrželi pro řízení kulturní evoluce, ale pro důstojné přežití v přirozených ekosystémech. I globalizovaná kultura se musí nechat vést systémem, který je starší, širší a mocnější než umělý a dočasný lidský výtvor. Musí se funkčně propojit se systémem, který Zemi nepustoší a který se již několik miliard let samovolně strukturuje, optimalizuje a rozvíjí.

Nikoli kultura, kterou jsme vytvořili, a jejíž nastavení proto můžeme změnit, ale planeta Země, kterou jsme nevytvořili a kterou změnit nesmíme, je tou nejvyšší pozemskou hodnotou vůbec. Zrodila nás, a pokud jsme s ní bezděčně spolupracovali, pomáhala našemu vzestupu. Pomůže nám, pokud ji hlouběji pochopíme, znovu objevit pokoru před přírodou a opustit arogantní pýchu na dílčí vědu a techniku. S její pomocí najdeme snad i novou biofilní kulturní strategii.

Josef Šmajs (1938) je profesorem filozofie na Masarykově univerzitě v Brně. Jeho Filozofický koncept Ústavy Země jsme otiskli v Listech č. 2/2015. Vyšel pak i knižně v několika jazycích (Ústava Země. Filosofický koncept. Vydavatelství PRO, Banská Bystrica, 2015.) a je k dispozici na adrese www.ustavazeme.cz.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.