Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Květoslav Chvatík: Umění románu Milana Kundery

Květoslav Chvatík

Umění románu Milana Kundery

V Listech před třiceti lety k tehdejším 60. narozeninám světoznámého spisovatele (*1. 4. 1929).

(...) Výchozím živlem [Kunderova] díla zůstává i v próze, jež je jeho nejvlastnějším uměním, hudba: umění času, umění kompozice, nové a nové variace zvoleného tématu, střídání tempa vyprávění, vnitřní architektonika románu jako uměleckého díla, vztah času, o němž se vypráví, k času, který je v proudu vyprávění podání jednotlivých událostí věnován, vnitřní rytmus vyprávění, to všechno spojuje Kunderovo románové dílo s hudbou. Jeho šest prozaických knih, to je šest vět velké románové symfonie, jednotné v obrazu světa, který podává, ale rozmanité ve formě podání, v úhlu vidění, v bohatství individuálních příběhů a postav.

Kundera je autor vysloveně intelektuální, který právem prohlásil, že čte více knih filozofie než beletrie, a který o své práci prozaika soustavně přemýšlí. Jeho románové dílo je provázeno řadou esejů a rozhovorů a svědčí opět o jeho vysoké náročnosti vůči vlastnímu dílu, že jen nepatrný zlomek z nich (opět magické číslo 7) shrnul do knihy L‘art du roman (Paris, Gallimard 1986), přeložené brzy do hlavních světových jazyků, jen česky dosud bohužel nevydané. – Mimo knihu Umění románu zůstal například i slavný Kunderův esej Únos Evropy, který podnítil celou diskusi o střední Evropě a záplavu úvah, symposií a publikací, věnovaných otázkám střední Evropy a její kultury jako specifického dějinného celku. I ti, kdo nesouhlasí s Kunderovými tezemi a nepatří k ctitelům jeho románového díla, uznávají, že tato esej udělala pro oživení zájmu světové veřejnosti o tzv. českou otázku nesrovnatelně více než všechny proklamace politiků dohromady. Současně je to Kunderův text, který vyvolal nejvíce nedorozumění a nepochopení, od připisování snahy o oživení Rakousko-Uherska až po obvinění z podceňování moderní ruské literatury. Přečteme-li jej však jen trochu pozorně, bude nám zřejmé, že o nic takového Kunderovi nešlo. Tragédie střední Evropy spočívá podle něho v tom, že od konce druhé světové války je střed Evropy ovládán Východem (a také mylně označován za východní Evropu), ačkoliv kulturně patří odedávna k Západu. Tento hluboký rozpor mezi tradiční kulturní orientací a politickými poměry je zdrojem trvalého napětí a zoufalých pokusů o návrat Maďarska, Československa a Polska do Evropy, brutálně potlačovaných ruskými tanky. Paradox středoevropské kultury spočívá dále v tom, že Středoevropané nadřazují tvrdošíjně kulturní hodnoty reálným vojenským a civilizačním poměrům v době, kdy i na Západě hrozí převládnout lhostejnost vůči tradičním hodnotám evropské kultury. Kunderův esej jednal o paradoxní síle středoevropské kultury, která odmítá kapitulovat před cizí, byzantskou velmocí. – Kundera nikdy nepochyboval o tom, že například ruský román 19. století obohatil nezapomenutelně evropskou kulturu a že nejlepší osobnosti ruské moderní literatury tíhly k Evropě a také za to přiměřeně platily – vzpomeňme jen osudu Mandelštama, Babela, Achmatovové, Pasternaka a desítek dalších. – Otázka kulturní orientace, otázka Západ či Východ byla v Praze diskutována bezprostředně po válce Václavem Černým, Jindřichem Chalupeckým, Janem Mukařovským, Vincencem Kramářem a dalšími, a i levicoví autoři poukazovali tehdy na nespornou přináležitost české kultury do západoevropského kontextu, která jim nebyla v rozporu s její socialistickou orientací. Podle jejich přesvědčení byl socialismus plodem západoevropského osvícenství, dovršením demokracie a humanismu, a netušili, že v ruské, byzantské, stalinské verzi komunismu se stal jejich pravým opakem. Po roce 1948 a po převzetí moci stalinismem byly tyto pražské diskuse s vojenskou řízností přeťaty. Kundera na ně vlastně navázal ve svém známém projevu na sjezdu Svazu československých spisovatelů v roce 1967, ohlašujícím již Pražské jaro. Ve svém eseji Únos Evropy podal jen hořkou bilanci zkušeností s érou Stalina a Brežněva.

Kniha Umění románu je věnována Kunderově osobní poetice románu. Každý velký romanopisec má implicitně své pojetí románu, jeho estetiky a jeho dějin. Kundera se pokusil v duchu svého racionalismu tuto osobní koncepci románu explicitně formulovat, aniž by ji přirozeně vydával za obecně platnou nebo normativní teorii. – Co je román, jak to, že právě on se stal nejvýznamnějším literárním druhem moderní doby, jak to, že navzdory stále prohlašované „krizi románu“ vždy jako Foenix povstává z popele a nabývá stále nových forem? – Pro Kunderu je román „meditací o  lidské existenci prostřednictvím perspektivy imaginárních postav“. (s. 93 něm. vyd.) Romanopisec je badatel v oblasti lidské existence; je objevitelem, který se tápavě pokouší odhalit dosud neznámý aspekt lidské existence jako možnosti... Román je forma poznání, umožňující poznat o člověku a jeho době to, co nepostihuje ani historiografie, ani sociologie, ani filozofie. Román poskytuje jedinečnou možnost zachytit lidskou existenci ve všech jejích aspektech a takto všestranně ji popsat, ukázat, analyzovat, odhalit. Román je tedy imaginární ráj individuálního a učí člověka existenciálním pochybám stejně jako toleranci vůči pravdě jiného individua a je smrtelným nepřítelem každé dogmatické ideologie. Proto rozvinutý stalinismus román jako původní formu nezávislého, individuálního poznání nemilosrdně zlikvidoval.

Úvodní esej knihy Zneuznané dědictví CerŹvantese ukazuje, jak hluboce je Kunderovo myšlení ovlivněno dílem Husserlovým a Heideggerovým. Román poznává od Cervantese jednotlivé stránky „světa, v němž žijeme“ (Lebenswelt) a překonává tak „zapomenutí bytí“, způsobené jednostrannou matematickou racionalitou moderních přírodověd. Cesty vývoje románu jsou paralelou intelektuálních dějin novověku. Paradoxy pozdní doby jsou postiženy umělecky nejvýznamněji v díle Prousta, Joyce, Kafky, Musila a Brocha. Romány Kafky odpovídají na provokaci snu, romány Musila a Brocha na provokaci teoretického myšlení, román Prousta na výzvu času. Román je nepřetržitým tázáním po povaze lidského bytí v proměnách času, je pamětí evropské kultury a není náhodou, že v čase jejího ohrožení právě středoevropský román Kafky, Haška, Musila a Brocha nejpronikavěji formuloval otázku jejího bytí a nebytí. – Esej Dědictví Cervantesovo tak precizuje a prohlubuje Kunderovo položení otázky středoevropské kultury jako dynamické jednoty protikladů, jako modelu produktivního historického soužití různých národů, kultur a tradic v centru Evropy. – Poslední Kunderova kniha obsahuje dále rozhovory o umění románu a umění kompozice, přinášející nespočet „řemeslných“ postřehů o výstavbě románových textů vlastních i cizích, eseje o Brochových Náměsíčnících a o díle Franze Kafky, jeruzalémskou řeč o románu a Evropě a Jedenašedesát slov, typický kunderovský žánr, malý slovník klíčových slov jeho románového světa. Podobný Malý slovník nepochopených slov obsahovala již 3. kapitola jeho románu Nesnesitelná lehkost bytí. Tentokrát byla potřeba objasnit některé pojmy z jeho románů vyvolána katastrofální zkušeností s nepřesností překladů. Kundera ovšem nepodává suché definice, nýbrž objasňuje klíčové myšlenky svého románového světa pomocí aforismů, anekdot, malých esejů. Neubírá to nic na hořkosti základního podnětu: Kundera je jedním ze současných slovesných tvůrců, který je okolnostmi donucen psát nikoliv přímo pro čtenáře ve své vlasti, nýbrž pro překladatele. Většinu čtenářů dostihují totiž jeho knihy ve francouzských, anglických, německých, italských a dalších překladech. Jaké nároky to klade na autorův individuální styl a jeho jazykovou „průzračnost“, dokáže posoudit jen ten, kdo někdy podrobně srovnával originál a překlad uměleckých textů.

Jak osvětluje Kunderova kniha esejů o umění románu jeho vlastní románové dílo? Potvrzuje přesvědčivě jeho jednotu a promyšlenost, velkorysost jeho románové koncepce. Guy Scarpetta napsal na okraj francouzského vydání Kunderovy knihy, že je to první soustavná reflexe o románu, která překonává úzký rámec dogmat „Nouveau Roman, aniž by se vracela k románové koncepci 19. století, aniž by ignorovala hlubokou krizi románu“ 20. století a jeho vnitřní proměnu s tím spjatou. Kundera prokázal, že román je v tomto smyslu „v krizi“ od svého zrodu, v průběhu celého svého vývoje, že proměny jeho umělecké struktury nepřetržitě sledují proměny duchovní struktury doby jako jeden z nejcitlivějších a nenahraditelných seismografů. Nemá proto smysl mluvit o zániku románu bez úvah o jeho znovuzrození. Řečeno jinou terminologií: Kundera demystifikoval i mýtus moderny a avantgardy, s nímž se umělecky vyrovnal již v románu Život je jinde; jiná otázka je, že kritika tento aspekt jeho románu dostatečně nepochopila a dodnes nedocenila.

Kundera dokázal v románě Život je jinde, a upřesňuje to nyní i ve své esejistické knize Umění románu, že koncepce avantgardy spočívá na finalistické víře v utopii pokroku a v harmonické uspořádání „nové“ společnosti budoucnosti. Jenom tato víra legitimuje víru v samospasitelnost „nového“ v umění; avšak právě tato víra se ve dvacátém století ukázala být hořkou iluzí a vedla naopak k novému zotročení člověka v totalitní společnosti. Kunderova koncepce románu je koncepcí skeptické, „antimoderní“ moderny, je koncepcí literatury antiromantické, kritické, racionalistické. Všechny otázky budoucnosti pro ni zůstávají otevřeny, rezignuje na všechny laciné recepty na budoucnost stejně jako na recepty estetické. Její síla je v kladení otázek, v nemilosrdné analýze daného, v objektivním, fenomenologickém popisu fakticity a paradoxů pozdní doby.

To objasňuje i roli erotiky v Kunderových románech. V Kunderově erotice není nic pornografického, ale je v ní melancholie a ironie odstupu, chlad nezaujatého popisu. Chlad a zvěčnění, stejně jako další rysy a paradoxy pozdní doby, pronikají i do této poslední sféry autenticity, svobody a intimity člověka a nemilosrdně ji formují k svému obrazu.

Prvnímu sešitu Směšných lásek dal Kundera podtitul Tři melancholické anekdoty. – Melancholie a ironie charakterizují celý jeho románový svět a nejnemilosrdnější anekdoty připravují jeho postavám moderní dějiny či právě „bezdějinnost“ pozdní doby, bezmocnost člověka, konkrétního lidského individua, vůči fakticitě poměrů.

Není pochyb o tom, že Kundera vytvořil velké románové dílo, které má dva základní znaky dobrého umění: stvořilo vlastní, nezaměnitelný svět a odlišuje se od ostatních uměleckých děl vlastním jazykem, vlastním stylem.

Právě zde má skeptický intelektuál možnost prokázat svou tzv. „kritičnost“ a nenechá si ji obvykle uniknout: začne namítat, že Kunderův styl je suchý, bezbarvý, intelektuálně vykonstruovaný, že v češtině zní jako špatný překlad z francouzštiny, že Žert byl ještě dobrý, ale pak to jde s uměleckou úrovní Kunderových románů dolů, protože se přizpůsobuje požadavkům západního publika atp. – To je základní nepochopení věci: styl Kunderova románového díla plyne funkčně z jeho románového světa. Není to lyrický sebevýraz, není to emocionální vcítění, není to psychologická meditace, je to fenomenologický popis, úsilí podat co nejpřesnější obraz věci samé, viděné s nemilosrdnou objektivitou a skeptickou ironií, styl racionální a intelektuální i hravý a anekdotický.

Kundera nemá rád termín „filozofický román“, který bývá připojován k dílu Musilovu a Brochovu, jejichž je nesporným pokračovatelem. Román je Kunderovi bytostně jinou formou poznání, i když se v jeho struktuře mohou uplatňovat esejistické pasáže a celé esejistické kapitoly. – Kunderovo dílo reprezentuje novou kapitolu v uměleckém vývoji středoevropského románu poslední třetiny 20. století, která dosud čeká na svou uměleckou analýzu a pojmenování. Není v ní z Čechů rozhodně sám: z jedné strany je provázen spontánním vyprávěčem Škvoreckým, z druhé mistrem české lyrické prózy Hrabalem. – Toto trojhvězdí se zapsalo již dnes nesmazatelně do dějin středoevropského románu.

Listy, ročník XIX, číslo 2, duben 1989, strana 73. Redakčně mírně zkráceno.

Květoslav Chvatík (1930–2012) byl filozof, estetik, historik umění a literární teoretik, jeden z nejvýznamějších autorů exilových Listů. Dílu M. Kundery se věnoval podrobně v monografii Svět románů Milana Kundery (1994), jež vyšla v několika překladech v zahraničí, česky naposledy v roce 2008 v brněnském nakladatelství Atlantis.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.