Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 3 > Vladimír Birgus: Tak mnoho, tak málo

Vladimír Birgus

Tak mnoho, tak málo

Soubor , z něhož vybíráme, jste začal vystavovat s odstupem více než třiceti let. Proč až nyní?

V době normalizace bylo jasné, že takové fotografie nelze v oficiálních galeriích, časopisech a knihách publikovat bez toho, aby mohly být zneužity a interpretovány zcela jinak, než jsem zamýšlel. To se stalo třeba Daně Kyndrové v knize Sílu nám dává strana nebo v časopise Svět sovětů. Několik ironicky laděných fotografií, ukazujících vyprázdněné rituály komunistických slavností, se mi podařilo vystavit v liberálně vedené olomoucké Galerii pod podloubím, ale mnoho jsem jich ukazoval jenom přátelům a většinu jsem vůbec nezvětšoval a nechal je jenom v negativech. Po roce 1989 se objevilo několik výstav a knih s fotografiemi ze života v totalitě. Měl jsem tehdy pocit, že bych jen nosil dříví do lesa. Řadu snímků ze 70. a 80. let jsem publikoval až na výstavě, kterou mi v roce 2014 připravila Štěpánka Bieleszová v Muzeu umění Olomouc a k níž vyšla i obsáhlá publikace. Další jsem přidal o tři roky později do výstavy ve Slezském muzeu v Katovicích. Potom jsem z nich sestavil samostatnou výstavu na Měsíci fotografie v Bratislavě, která byla také představena na festivalu Transphotographiques v Lille a v užším výběru v galerii KUPE v Opavě. Tam také vyšel menší katalog s textem Ondřeje Durczaka. Mezitím stále pokračuji v probírání mnoha tisíc starých negativů, z nichž vybírám další fotografie z té doby. Souhrnně bude tento soubor s názvem Tak mnoho, tak málo – fotografie z doby, kdy se tak mnoho muselo a tak málo smělo, představen letos od října až do února 2020 v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze. Vyjde k němu také větší kniha.

Zdá se vám, že se působení těchto fotografií na publikum s časovým odstupem proměnilo?

Pro lidi, kteří zažili Husákovu éru na vlastní kůži, jsou připomínkou doby, na kterou postupně zapomínají nebo se snaží zapomenout. Jak chodili do prvomájových průvodů a na další komunistické oslavy v obavách, aby nepřišli o práci, nebo aby se děti dostaly na střední školu. Mnozí si už nepamatují, jak devastovaná či zanedbaná byla tehdejší města, jak groteskně působily portréty komunistických vůdců a nadšená ideologická hesla ve výkladech řeznictví nebo v rukou otrávených lidí, kteří se těšili na večer v hospodě nebo na víkend na chatě. S časovým odstupem je zřejmé, že vzrůstá grotesknost mnohých výjevů, protože mladí lidé už je nevnímají prizmatem vlastní zkušenosti a mnohé věci jim připadají absurdnější a přízračnější, než jsme je vnímali my.

Fotografovat v těch dobách bylo jistě i trochu nebezpečné.

Na komunistických oslavách jsme s Danou Kyndrovou, Jaroslavem Kučerou, Karlem Cudlínem a několika dalšími kolegy většinou fotografovali zcela jiné situace než fotoreportéři z oficiálních médií. Samozřejmě jsme proto někdy poutali pozornost příslušníků Státní bezpečnosti či komunismu oddaných členů Lidových milicí. Občas to znamenalo odebrání filmu, někdy i výslech, pro koho vlastně fotografujeme. Ale většinou mne zachránilo, že jsem se odvolával na různé úkoly z katedry fotografie FAMU, kde jsem tehdy působil. A když přišlo hlášení do školy, tak je liberální vedoucí katedry profesor Ján Šmok někam založil. Horší to bylo třeba v NDR, Bulharsku a především v Sovětském svazu, tam i obyčejní lidé často hlásili milicionářům a tajným, že fotografuji něco nepatřičného. Zatímco v Praze vítali, když na prvomájové oslavy na Letnou přišlo co nejvíce lidí, v Moskvě bylo nesmírně těžké se dostat přes mnoho kontrol poblíž ŹRudému náměstí. Za fotografování mě však zavřeli jenom v Bulharsku, a to na jediný den a noc, než si kdesi ověřili, že nejsem špión. Byl jsem tehdy mladý, a tak jsem trochu dobrodružství vítal a moc jsem si nepřipouštěl, že bych mohl skončit mnohem hůře, jako se to třeba stalo Jindřichu Štreitovi. (J. Štreit byl v roce 1982 odsouzen podmíněně k dvouletému vězení za údajné hanobení republiky a strávil několik měsíců ve vazbě. – pozn. red.)

Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě, v jehož čele od roku 1990 stojíte, se stal bez přehánění Mekkou mladých českých, slovenských a polských fotografů. Lze mezi nimi vystopovat nějaký trend, kam se fotografie, a zejména fotografický dokument ubírá?

My si zakládáme na tom, že jsme velmi univerzální škola, že nepreferujeme jenom jeden druh fotografie, ale že si naši studenti vyzkoušejí všechno, s čím se v praxi mohou setkat, od tradičního sociálního dokumentu přes inscenovanou a reklamní fotografii až třeba po konceptuální tvorbu, ale také psaní o fotografii. Samozřejmě klademe důraz hlavně na kvalitu volné tvorby, ovšem na rozdíl od škol, kde jsou studenti v ateliéru po celou dobu vedeni jedním pedagogem, si u nás každý může vybrat vedoucího klauzurní či diplomové práce z devatenácti pedagogů, mezi nimiž jsou tak různorodé osobností, jako jsou Jindřich Štreit, Dita Pepe, Tomáš Pospěch nebo Václav Podestát. Dokumentární fotografie vždy měla na ITF významné místo, ale i v ní se měnily styly a převládající témata. V současnosti se mnoho studentů věnuje výrazně subjektivnímu zobrazení vlastního života či života svých blízkých, což dříve v naší fotografii nebylo příliš rozšířené. V pracích mnoha studentů můžeme také často vidět prolínání dokumentární a inscenované fotografie, skutečnosti a fikce. Ovšem i klasický dokument s humanistickým akcentem má u nás na škole mnoho talentovaných zastánců.

-tt-

 

Praha, 1986.

Riga, 1982.

Leningrad, 1982.

Moskva, 1982.

Praha, 1986.

Vladimír Birgus (1954) je fotograf, kurátor, historik fotografie, profesor a -vedoucí Institutu tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Jeho fotografie byly představeny na 90 autorských výstavách a jsou zastoupeny v řadě veřejných sbírek v ČR, na Slovensku, v Polsku, Francii, Německu, Velké Británii, USA nebo Japonsku. Je autorem a spoluautorem 65 knih včetně publikací Česká -fotografická avantgarda 1918–1948 (Praha a StuttŹgart 1999, Cambridge a Londýn 2002), František Drtikol (Praha 2000), Česká fotografie 20. století (Bonn, 2009, Praha 2010) a Intimní svět Josefa Sudka (Paříž a ŹOttawa 2016). Byl kurátorem a spolukurátorem mnoha výstav v řadě muzeí a galerií.

Obsah Listů 3/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.