Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Tomáš Tichák: Hodiny jdou

Tomáš Tichák

Hodiny jdou

Několik vzpomínek na Vlastu Chramostovou (1926–2019)

Jak napsat do Listů o velké české herečce a tak vynikající osobnosti? Mnoho pěkných i vzletných slov zaznělo v minulých dnech. ta už lze sotva překonat. I když skutečnou váhu člověka prověří až čas: zpočátku tím, že pocítíme nenávratnost ztráty, potom si postupně začneme uvědomovat onu velikost ve správném měřítku.

Jak ale napsat do Listů o osobě tak lidsky blízké, jakou pro mě paní Vlasta byla? Najít správné měřítko, tedy dostatečné, je vlastně nemožné.

Snad si mohu aspoň připomenout několik osobních setkání s ní.

*

Jedno z prvních: Dvacetiletý student, rockový baskytarista skupiny Vodovodní strašidla, pobývá ve zkušebně – přebudovaném to uhelném sklepě v olomoucké Hálkově ulici č. 25. V celém domě rodičů kamaráda Emila Pospíšila je sám, a tak když z ulice zazní zvonek, jde přes chodbu otevřít. Poznává známou herečku a poleká se. Ne toho, že se píše duben roku 1978 a ona je signatářkou Charty 77 a že ji možná sledují. Sevřely jej tréma před slavnou osobou a stud z bezradnosti nad tím, že nemůže ani uvařit kávu. Nakonec ho napadlo zavést ji do studentského podnájmu kamarádky, aby si mohla odpočinout. Zde bylo celé faux-pas dovršeno, když se odpoledne vrátila nic netušící spolubydlící a polekala se cizí dámy ve své posteli.

Všechno se naštěstí napravilo večer, když Vlasta Chramostová v té zkušebně četla při zapůjčené stolní lampě ze samizdatových Všech krás světa Jaroslava Seiferta. (Napřed ale museli všichni posluchači opustit místnost, jejímž vchodem bylo okno na uhlí, aby se vystupující mohla náležitě upravit.) Po letech jsem to zapsal: „Pamatuji si na pocit zjevení, jakým působil znělý hlas slavné herečky, kterou jsme – jako umělkyni, ale především jako člověka žijícího v pravdě – obdivovali, a krásná slova zakázaného národního umělce, jehož básně jsme recitovali ne tak dávno ve škole, mezi námi vesměs vlasatými hochy sedícími na zemi uhelného sklepa.“

*

Pamatovala si to i Vlasta Chramostová, a když jsme jí s Václavem Burianem koncem devadesátých let napsali, jestli by nebyla ochotna ke knižnímu rozhovoru, pozvala nás k sobě domů do Prahy. Tam nám ukázali se Stanislavem Milotou hromady popsaných papírů a řekli: „Tady už je to všechno napsané.“ Dali jsme se tedy do třídění a nahrávání obsahu počítače a pomohli pak vydat knihu pamětí, nazvanou zprvu jen jménem autorky (v roce 1999 ve spolupráci s brněnským nakladatelstvím Doplněk.)

Práce na redigování představovaly hodiny košatých i vášnivých debat s paní Vlastou a panem Standou u nich v Čelakovského sadech i během několika návštěv na jejich chalupě v severočeském Prysku. Debatovalo se o kultuře, o historii, o politice. Kolem knihy samotné se kroužilo velmi zeširoka. Tři mimořádně výřeční lidé byli k nezastavení, já jsem byl ten tichý vzadu, který se jen chabě a marně snažil směrovat hovor k tématu.

Ale dobrá věc se podařila. Kniha měla úspěch. A paní Vlasta psala dál. Bylo potřeba dovést děj do současnosti. Ještě před dvěma lety pan Standa telefonoval a prosil, abych na paní Vlastu nijak nespěchal, protože psaní je pro ni živá voda. Dokud píše, žije, říkal.

Kniha nakonec loni vyšla jako druhý díl té první pod společným názvem To byl můj osud s jinými editory v nakladatelství Academia.

*

Naposled jsme se sešli ve čtyřech nad rukopisy v srpnu 2013 v Prysku, pan Standa si nás vyfotografoval. Tak to si vás zdokumentujeme taky, řekl jsem. Fotografie jsem nechal vytisknout a zanesl je paní Vlastě do domu pro seniory na Vinohradech, kde od ztráty manžela letos v únoru pobývala. Byla v dobrém rozpoložení, hovořila věcně, s obvyklou sebeironií. Říkala, že hodně čte. Při příští návštěvě jsem jí tedy vzal knížečku Mizol a ti druzí, kterou jsme právě vydali. Autor Jan Novotný ji totiž jedním svým textem inspiroval k úvodu prvních pamětí.

„Četla jsem v něm: Stává se mi to často: čtu vzpomínky umělce, vědce či sportovce, jemuž jsem se v mládí obdivoval, a dovídám se z nich, jak i on byl všemožně šikanován komunisty a jak jim důstojně a vtipně čelil. Rád bych si nevzpomněl či nevěděl, ale nedaří se mi to: nezahladitelně se mi zarylo do paměti, jak i on se kdysi kál ze svých vin anebo svým podpisem podpořil tažení proti těm, kdo se nekáli. Nechci mu to vyčítat, vždyť vím, že kamenem smí házet jen ten, kdo je bez viny. A chápu, jak je těžké otevřít před jinými poklop nad svou studánkou plnou krve. Jestliže se však už člověk rozhodl vzpomínat, mělo by vzpomínání vést k poznání a pochopení, nikoliv k zatemňování minulých postojů a skutků. S Janem Novotným, autorem oněch slov, se neznáme, ale vím, že také on patřil v roce 1978 k mým olomouckým posluchačům. Mluví mi z duše. Tak jsem to chtěla: mít odvahu otevřít i vlastní studánku plnou krve.“

Až během práce jsme pochopili, že to byl skutečně její hlavní motiv. Pro nás byla vždy nepochybnou morální autoritou a nějaký bezcenný vynucený podpis na tom nemohl nic změnit.

*

Vlasta Chramostová, říkala, prožila tři životy. Z toho prvního hereckého jsem si cenil zejména jejího komediálního talentu. Například v inscenaci Dalskabáty, hříšná ves, hry, kterou Jan Drda, jak nám řekla, napsal pro ni, ale jejíž televizní záznam se prý ztratil. Na její komediální herectví dal bohužel minulý režim zapomenout (a Dalskabáty přetočit s jiným obsazením hlavní role). My jsme ji poznali hlavně za života druhého disidentského a třetího, života návratů.

*

Po poslední návštěvě 23. června jsem spěchal demonstrovat na Letnou a paní Vlasta řekla: „Zapískejte tam i za mě.“ A pak se přísně zeptala: „Hodiny jdou?“ Nedávno totiž s panem Milotou věnovali našemu nakladatelství staré bicí hodiny. Dojalo mě to, protože skoro úplně stejné mívala moje babička. Jejich odbíjení mě v dětství uklidňovalo.

Hodiny od paní Vlasty a pana Standy byly k nezastavení. Když jsem si je odnášel, hluboké tóny Big Benu zněly na ulici majestátně každou čtvrthodinu – pak i na večerní besedě Listů a v kupé vlaku z Prahy do Olomouce.

„Jdou,“ ujistil jsem paní Vlastu. „A půjdou. Vždyť jsou to ty babiččiny,“ připomněl jsem. „Mimochodem, babička se narodila ve stejný den jako vy, 17. listopadu.“

P. S. Snad si to mohu dovolit napsat, a ti, kdo znali paní Vlastu, jejího muže a jejich společný smysl pro černý humor, mi snad odpustí neodbytnou představu: Pan Standa se šťastně shledává s paní Vlastou a suše ji vítá slovy – to jsi jim tu všenárodní panychidu za zlatý hlas z Prahy pěkně pokazila...

Tomáš Tichák

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.