Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Antonín Rašek: Starosti někdejších hegemonů

Antonín Rašek

Starosti někdejších hegemonů

Dvěma stranami, které ovládly politickou scénu po listopadu 1989, byly Česká strana sociálně demokratická a Občanská demokratická strana. V jakém stavu se nacházejí téměř tři desítky let od těchto událostí a jaká je jejich budoucnost?

Tradiční české politické strany utrpěly v polistopadové éře lecjaké šrámy, které poškodily jejich pověst a oslabily voličské zázemí. Základní příčinou krize těchto stran jsou minulé chyby. Jejich hloubka byla závislá na tom, jak se podílely na moci. Zasáhly proto především Občanskou demokratickou stranu a ČSSD, méně KDU-ČSL a KSČM.

Občanští demokraté se pod vedením Petra Fialy snaží, aby k recidivě minulých chyb nedošlo. Mnozí lidé si stále nejsou jistí, jestli se ODS od politiků a praktik, které vedly až do soudních síní, skutečně oddělila. Petr Fiala a další představitelé ODS dávají opakovaně najevo, že minulost je poučila a opustili ji natolik, aby byli připraveni na budoucnost. To byl také důvod, proč podle nich nešli do koaliční vlády s Andrejem Babišem – protože by jim mnozí lidé nevěřili.

Pro vedení ODS bylo složité vypořádat se s rozhodnutím bývalého místopředsedy ODS a ministra vnitra Ivana Langra vrátit se do politiky. Po neúspěchu ve sněmovních volbách v roce 2010 byl regionálním sněmem ODS zvolen do vedení krajské organizace strany Olomouckého kraje. Měl tu pomáhat s organizací předvolebních kampaní. Dvaapadesátiletý Langer ale řekl, že to „v žádném případě není start směrem k veřejným funkcím“. Předseda ODS to považoval za vážnou chybu olomouckých stranických představitelů. V Langrově návratu neviděl žádný přínos. „Lidé, kteří tak dramaticky ztratili důvěru voličů, by měli nechat své místo nové politické generaci.“ Také Jan Hamáček dává v ČSSD přednost mladším politikům.

Diskutující na sociálních sítích byli kritičtější. Obávají se návratu mafiánských praktik. „Jako volič budu až do smrti volit tak, aby ODS už nikdy vládu v této zemi nesestavovala Rovněž ČSSD se podepsala na miliardových ztrátách,“ reaguje jeden z diskutujících na Fialův názor. I z dalších reakcí bylo zřejmé, jak není jednoduché zbavit se minulosti. Mělo by to být mementem i pro nově vznikající strany. Ani těm se příležitost zneužívat moc nevyhýbá. Škoda. Nakonec se vedení ODS pochlapilo a Ivan Langer se opět stal řadovým členem.

Jako by těmto zkouškám znepokojujícím vedení ODS nebyl konec, srovnával poslanec Václav Klaus ml. ve sněmovně praktiky Evropské unie s výběrem židovských vězňů do vyhlazovacích táborů a Macronův text s Hitlerovým Mein Kampfem. S čímsi podobným už měli problém i dva známí politici před ním. A jak se zdá, zásada do třetice a dost začala platit.

Na srovnávání událostí a výroků z doby nacismu se současností jsou citliví nejen pamětníci, ale i mladší generace. Překročilo to i hranice snesitelnosti ODS, zvláště když mladý Klaus neprojevil ochotu se omluvit. I proto byl ze strany vyloučen. On se na protest proti tomu rozhodl založit nové pravicové hnutí pod názvem Trikolóra.

Bezhlavě proti zdi

Předseda ODS Petr Fiala se vzhledem k relativní síle své strany postavil do čela opoziční alternativy a má na to objektivně právo. I když se do vedoucího postavení dostává jen proto, že pravice je až neomluvitelně roztříštěná. Fiala si navíc usnadnil situaci v tom, že hnutí ANO jako politické uskupení korporativního typu pro jeho spojení s levicovými stranami účelově zaměnil za levici. Hlavní úder proto ve své politické činnosti a ve všech svých textech vede proti Andreji Babišovi.

Předseda ODS jeden článek na svém blogu věnoval mimořádné schůzi Poslanecké sněmovny, kterou svolali spolu s Piráty a KDU-ČSL. Příčinou jejich rozhodnutí podle Fialy byla kritická a varovná zpráva NKÚ, konflikt zájmů premiéra a vývoj veřejných financí. Tato témata do sněmovny patří. Byla však svolávajícími politickými stranami připravena nedostatečně a v diskusi se opakovaly jen známé argumenty. Takže se ztratil čas na projednání zákonů, na které občané čekají. Prokázaly to i výzkumy preferencí politických stran. Podle nich si ODS sice polepšila, ale ANO by mělo spolu s ČSSD a s podporou komunistů ve sněmovně většinu. Dosavadní způsob kritiky opozice nepůsobí.

Hned první diskutující jako reakci na Fialův blog napsal: „Co kdybyste pod každý odstavec, jak Babiš špatně vládne, napsal, co byste udělal vy líp, profesore? Stručně, bez školometské rétoriky?“

Starosti sociálních demokratů

Představitelé sociální demokracie si po sjezdu pochválili nové vedení a jednotu svých řad, předseda strany Jan Hamáček silný mandát, kterým ho delegáti vybavili do sněmovních voleb. Spolu s ním tato nová generace politiků Lidového domu vyrazila do střetnutí s koaličním partnerem. Předseda Hamáček dal sebevědomě najevo, že nepodaří-li se ČSSD prosadit její programové cíle, nemusí ve vládě být. Jako kdybychom tohle už před dvěma roky neprožili, když se o to pokusil bývalý předseda vlády Bohuslav Sobotka. Skončilo to nejenom ponižující scénou na Pražském hradě, ale i volební porážkou.

A o co vlastně jde? Komentátoři blízcí sociální demokracii uvádějí hlavně zkracování pracovní doby, zajištění dostupného bydlení, prosazení sektorové daně a zvyšování důchodů. Pokud jde o kratší pracovní dobu, zpočátku nebylo jasné, jak to vlastně sociální demokraté myslí. Jinak by se neozvaly ironické poznámky, že šest minut denně tedy zaměstnancům moc nepomůže. Logicky šlo o pracovní dobu sedmi a půl hodinovou. Česká sociální demokracie, tak jako v případě úspěšného hnutí Konec levné práce!, kopíruje odbory.

Jen málokdo nepodpoří záměr zajistit dostupné bydlení. Ceny nových bytů ve velkých městech a hlavně v Praze jsou skandální. Ale poradila si snad bývalá sociálně demokratická ministryně práce a sociálních věcí se sociálním bydlením? Neskončí to nakonec jen tlakem na premiéra a ministryni financí, aby to finančně pokryli? Podobně je to s reálností sektorové daně.

Následně sociální demokraté chtěli, aby premiér splnil slib a důchodci dostali další dva roky přidáno po devíti stovkách, aby do skončení volebního období byly důchody ve výši patnácti tisíc měsíčně. Cílem by ale zároveň mělo být zabránit anomáliím ve výši důchodů. Znamenalo by to změnit dosavadní systém zvyšování důchodů o výši inflace a polovinu částky zvýšení mezd a nahradit jej zá­rukou, že důchody budou dosahovat v průměru šedesáti procent průměrných čistých mezd nebo čtyřiceti procent mezd hrubých.

Není také jasné, proč se většina politiků postavila proti racionálnímu návrhu ministryně financí Aleny Schillerové, aby byla zrušena platba státu za děti, důchodce a nezaměstnané a zdravotnictví bylo financováno ze zvýšeného zdravotního pojištění. Tato platba státu je stejně placena občany z daní. Mělo to být i součástí reformy zdravotního a sociálního pojištění a daňového systému. Zdravotní a sociální fondy by měly být samostatné. Stát by se tak zbavil mandatorních výdajů.

Situace se vyvíjela ve prospěch sociální demokracie, které narostla křídla. Ale přišla krize kolem ministra Antonína Staňka a strana se opět ocitla na okraji odchodu z koaliční vlády.

Naděje levice

Média a sociální sítě jsou plné pohřbívání levice, zejména sociální demokracie. V této fázi evropského a světového ekonomického rozvoje přesto dochází ke stále hlubší sociální diferenciaci. Sociální napětí tak není podmíněno jen situací sociálně vyloučených, ale právě touto prohlubující se diferenciací, jak dokazují bouřící se žluté vesty ve vyspělé zemi, v jejichž životních podmínkách by třeba Bulhaři či Rumuni, nemluvě o rozvojových zemích, docela rádi žili.

Měli bychom brát stále vážně, že lidé se rodí do odlišných životních podmínek s různými schopnostmi a charakterovými vlastnostmi, které je možné kultivovat a měnit jen zčásti. Tyto rozdíly je nutné sociální politikou vyrovnávat. Jinak se nemůžeme divit, dochází-li k sociálnímu napětí a v krajních případech k revolucím.

K tomu může dozrát situace, dojde-li k ekonomické recesi či krizi, jak o tom stále častěji hovoří politici a ekonomové, čímž k tomu zároveň přispívají, protože svými názory ovlivňují rozhodování a jednání lidí. Třicet let po listopadu 1989 je tristní, že máme desetinu občanů pod hranicí chudoby, ještě víc lidí čelí exekucím a šest desítek tisíc lidí žije bez domova. Přitom jsme nenašli ani způsob, jak řešit problém tzv. sociálně vyloučených, jako bychom nevěděli, že předpokladem jejich sociální integrace a rozloučení se s pásmem chudoby je u většiny z nich zapojení do pracovního procesu.

Za takové situace musí sociální demokracie zůstat nadějí levice. V její historii bychom našli leccos nepříjemného, ale pozitivní hodnocení převládá, jinak by nepřežila více než století.

Antonín Rašek (1935) je sociolog.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.