Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Jan Škvrňák: Proč PiS zvítězí a kdo je volí

Jan Škvrňák

Proč PiS zvítězí a kdo je volí

Polsko před volbami 2019

Polská opozice počítala, že letos v květnu sjednocená porazí vládnoucí Právo a spravedlnost (PiS) v evropských volbách. I když tyto volby nahrávají spíše liberálům, opak se stal pravdou. PiS dostalo 45 %, široká Evropská koalice (od levicového Svazu demokratické levice a Zelených přes středovou Občanskou platformu až ke konzervativní Polské lidové straně) získala 38 %. Mandáty v evropských volbách získala ještě nová levicová strana Wiosna (Jaro). Těsně neuspěla koalice národovců a libertariánů (4,5 %), výrazně už zaostávalo antisystémové hnutí Kukiz‘15 (3,6 %) a nová levice v podobě strany Razem (Společně; 1,2 %).

Už po květnových volbách tak bylo jasné, že stávající opozice nemůže PiS porazit. Jejím cílem se namísto boje o vítězství stalo, aby vládnoucí hegemon nezískal ve volbách 13. října znovu prostou anebo v krajním případě nově i ústavní většinu v dolní parlamentní komoře – Sejmu. Pozornost se obracela také ke slabému Senátu.

Neudržitelné se po květnových eurovolbách ukázalo pokračování Evropské koalice. Lidovci dali Občanské platformě (PO) ultimátum, buď levice, nebo oni. PO se nakonec poměrně nečekaně rozhodla kandidovat bez většiny levice (zůstali okrajoví Zelení a Iniciativa Polsko Barbary Nowacké) i lidovců jako Občanská koalice (KO).

Toto rozhodnutí umožnilo vznik dalších koalic: tři levicové strany – postkomunistický Svaz demokratické levice (SLD), projekt Jaro aktivisty Roberta Biedroně a novolevicová Levice spolu (po volbách se přejmenovala) se rozhodly kandidovat dohromady a poučily se z minulosti. V minulých volbách levice kandidovala jako koalice, nepřekročila 8% práh a ze Sejmu vypadla. Letos všechny strany kandidují na kandidátní listině SLD.

Různé strany koalice se zde dokáží doplnit a neodradit. Potenciální voliči nechtěnou stranu překousnou a budou kroužkovat své favority spíše, než aby hlasovali pro Občanskou koalici. Postkomunistická SLD má stále nejsilnější a nejrovnoměrnější struktury, jejich jádrem je střední a starší generace (včetně lidí tesknících po komunismu). Levice spolu dokáže podchytit levicové městské intelektuály a mládež a konečně strana Jaro voliče, pro které jsou důležité liberální postuláty typu odluka církve od státu nebo menšinová práva. Z 41 lídrů jich má Levice spolu 6 (ale ve Varšavě), 18 Jaro a 17 SLD.

Mnoho postulátů levicové koalice se týká ekonomiky a sociální oblasti. V následujícím roce chce zvýšit minimální mzdu a do deseti let ji dostat na 60 % průměrné mzdy. Plánuje zvýšit náklady na zdravotnictví na 6,8 % HDP, cenu receptu snížit na 5 złotých (30 korun), zařídit antikoncepci zdarma a potrat legální do 12. týdne těhotenství na žádost ženy, počítá také s odlukou církve od státu, sexuální výchovou ve školách a registrovaným partnerstvím. Dále chce levice zakázat dovoz uhlí a do roku 2035 pokrývat většinu spotřeby energie z obnovitelných zdrojů. Na vědu chce dávat 2 % HDP.

Zatímco levicová koalice se dala čekat, překvapením je druhá koalice – PSL s antisystémovým hnutím Kukiz‘15 (mají necelou polovinu lídrů) –, ani tato formace nebude kandidovat jako koalice (i když vystupuje jako Polská koalice), ale na kandidátce agrární PSL.

Spojenectví antisystémového Kukize se stranou, která byla v nejvíce vládách po roce 1989, je logická z hlediska přesunu voličů – obě strany prohrávají boj o venkov s Právem a spravedlností, na úkor Kukizovců a lidovců Kaczyński sahá na čtyřicetiprocentní výsledek a geograficky se posouvá na západ. Pro PSL by setrvávání ve středové, případně široké (s účastí levice) koalici znamenal další úbytek konzervativního voličstva na vesnici a pád pod 5 %. Kukiz, kterému se za stávající volební období zmenšil parlamentní klub z 42 na 16 poslanců (posledním odpadlíkům se nelíbila právě koalice s PSL), se v preferencích pohybuje spíše pod 5 %.

Podivná koalice měla vliv na volební program, který je nyní mixem přímé demokracie (referenda, smíšený volební systém, Senát jako komora komunálních politiků) a agrarismu (zvýšení dotací zemědělcům, podpora začínajících podnikatelů a mladých rodin, podpora exportu do zemí bývalého Sovětského svazu). Tato formace může být jazýčkem na vahách, pokud PiS nezíská většinu.

Konečně poslední koalicí, která sebrala dostatek podpisů a bude kandidovat v celém Polsku, je Konfederace, jejíž základem je krajně pravicové Národní hnutí a libertariánská strana KORWiN. Program koalice má pravicový charakter – odmítá možný návrat židovského majetku (americký zákon JUST), staví se proti migraci, chce zachovat polský złotý.

Konfederace se také staví proti LGBT, chce zavést trest smrti, liberalizovat pravidla pro držení střelných zbraní a zajistit právní ochranu života od početí. V ekonomických otázkách chce zvýšení unijních příspěvků zemědělcům a zrušení zdanění důchodů. Plánuje také hlasování po internetu a decentralizaci státu.

Dvojice hlavních soupeřů

Občanská koalice chce napravovat reformy Práva a spravedlnosti, počítá s balíkem zákonů nazvaných Akt obnovy demokracie, který zruší soudní reformy Práva a spravedlnosti, chce řešit také školství, kde současná vláda zrušila samostatný „druhý stupeň“ (v polštině gimnazjum). Počítá také s 13. důchody, zlepšením zdravotnictví, bojem proti smogu (odchod od uhlí do roku 2030), mladým nabízí 365 GB internetu ročně zdarma.

Drtivá většina lídrů na této kandidátce připadla Občanské platformě, Zelení a strana Moderní dostali po jednom lídrovi. Tři první místa na kandidátkách má dnes již neexistující pravicová strana Polsko je nejdůležitější, která v minulosti úzce spolupracovala s Právem a spravedlností. Ačkoliv Platforma oznamovala, že pětinu kandidátek obsadí lokální aktivisté a komunální politici, nestalo se tak.

Zajímavostí v táboře Občanské platformy byla změna kandidáta na premiéra. Na počátku září došlo k výměně lídrů mezi Vratislaví a Varšavou a předseda PO Grzegorz Schetyna navíc prohlásil, že kandidátkou na premiérku bude známá poslankyně a bývalá mluvčí vlády Małgorzata Kidawa-Błońska.

Schetyna udělal podobný manévr jako Jarosław Kaczyński během přechozích voleb – neoblíbený intrikán místo sebe nasadil populární kandidátku-ženu, kterou bude „řídit ze zadních lavic“. To mu může přinést nové voliče a v případě neúspěchu umožní svalit vinu za prohru na někoho jiného. Ideální pro udržení se v čele strany a v čele opozice.

Manévr však dává v určitém aspektu smysl – Schetyna je „doma“ ve Vratislavi, Kidawa-Błońska ve Varšavě. Schetyna také může sledovat jako cíl uklidnění Varšavanů; na senátora zde kandiduje konzervativní politik Kazimierz Ujazdowski, který je spjat s Vratislaví a v minulosti byl europoslancem a ministrem kultury za PiS.

Právo a spravedlnost jde do voleb s osvědčenými a dlouholetými politiky – předseda strany Jarosław Kaczyński kandiduje ve Varšavě, premiér Morawiecki v jednom ze slezských obvodů. Z rozsáhlého volebního programu vyplývá, že strana chce pokračovat v dosavadních reformách, chce udržet a rozšířit sociální programy (13. a 14. důchod, zvyšování minimální mzdy), počítá s pokračováním změn v soudnictví. PiS chce také centralizovat státní správu, omezit imunitu poslanců i soudců. Důležitým tématem je obrana tradičních hodnot – pod čímž Kaczyński chápe obranu katolické církve, rodinu jako svazek muže a ženy, znemožnění potratů a eutanázie.

Právo a spravedlnost svého kandidáta na premiéra neohlásilo. Podle slov současného premiéra Mateusze Morawieckého o něm rozhodne vedení strany až po volbách, sám ale na konci srpna prohlásil, že předseda Kaczyński by byl lepším premiérem.

Opozice během léta hledala také cesty, jak si polepšit v boji o Senát. Ten je sice ještě slabší než v České republice, ale také může zpomalit legislativní proces. Volby do polského Senátu probíhají ve stejný termín jako volby do Sejmu a jsou jednokolové, vítězí tedy první na pásce. Aniž by to opozice významněji vyhlašovala, ve většině ze 100 obvodů se dokázala dohodnout na jednom kandidátovi, zhruba čtyři pětiny jsou navrženy Občanskou koalicí, zbytek PSL a Levicí. I v případě Senátu ale volební předpovědi dávají těsnou většinu Právu a spravedlnosti.

Jak kdo volí

Pochopit chování polských voličů nám pomáhají dvě studie. První zveřejnil sociolog Maciej Gdula (nyní lídr kandidátky Levice v Krakově) pod názvem Dobrá změna v Městečku: Novoautoritářství v polské politice z perspektivy malého města (Listy č. 1/2018). Výzkum pak Gdula v roce 2018 shrnul také v knize Nový autoritarismus. Gdula se svým týmem se dotazoval voličů v nejmenovaném městě na Mazovsku, kde Právo a spravedlnost získalo v posledních volbách nadpoloviční většinu hlasů.

Podle něj se jednání Práva a spravedlnosti setkává s výraznou podporou v nižší a také střední vrstvě – přestala vládnout zkompromitovaná Občanská platforma, výrazně pozitivně je chápán také program 500+. Právo a spravedlnost také nabízí širším vrstvám pocit sounáležitosti, ovšem často namířené proti někomu, liberálním elitám, etnickým (imigranti) nebo sexuálním menšinám.

Část střední vrstvy zase vidí ve vládních reformách možnost potrestání domnělých či skutečných křivd, jako je vyhazov z práce nebo prohra u soudu. Gdula si všímá i toho, že politický postoj a osobní zkušenost nemusejí být shodné – jako příklad uvádí bývalou učitelku, která dobře vzpomíná na školu, ale zároveň je pro likvidaci samostatného druhého stupně, nebo informatika, podle kterého se za časů PO žilo těžce, bez světla na konci tunelu, zatímco jeho životní situace se stále zlepšovala a založil si vlastní firmu.

Maciej Gdula tuto situaci označuje jako novoautoritářství. Hlavní rozdíl oproti autoritářským režimům třicátých let podle něj spočívá v tom, že nyní nejde o masovou společnost, ale o společnost roztříštěnou, kde každý přijímá jiné informace jinými kanály. Mění se vztahy a komunikace mezi lídrem a různými skupinami společnosti. Jiný je také poměr k demokracii, neboť nový autoritarismus se na ni odvolává.

Druhá studie, také levicových intelektuálů Przemysława Sadury a Sławomira Sierakowského, popisuje na základě rozhovorů z léta 2019 chování polských voličů před říjnovými volbami. Studie nelíčí polské voliče jako naivní nebo zmanipulované idealisty, ale jako poměrně dobře orientované realisty až cyniky, kteří hledí na osobní prospěch.

Voliči jak vlády, tak i opozice jsou ochotni tolerovat kauzy své strany, zatímco kritizují podobné kauzy oponentů. Větší tolerance je také vůči institucionální (pro stranu) korupci, individuální (pro sebe) se setkává s kritikou. Proto například neměla aféra s firmou Srebrna, tedy snahou PiS postavit si ve Varšavě vlastní mrakodrap, žádný negativní vliv na preference této strany (možná naopak). Podobně vládnoucí straně neuškodily pedofilní aféry v katolické církvi – voliči to vnímají jako problém církve, nikoliv politické strany, která církev hájí.

Dále zkoumají jednotlivé skupiny voličů – podporovatele Práva a spravedlnosti dělí na „staré voliče“ a ty, kteří začali PiS volit až v roce 2015, v (splněné) naději na nové sociální programy. Oproti liberálním nálepkám voliči PiS nejsou zmanipulováni „vládní“ TVP, častěji než opozice přepínají mezi televizními stanicemi na „opoziční“ TVN nebo „komerční“ Polsat. Často hloupá propaganda „národních médií“ část voličů PiS štve.

Pro staré voliče PiSu je charakteristická vysoká mobilizace – ze všech stran se nejaktivněji účastní událostí strany – setkání s politiky nebo členy strany. Tvrdé jádro nemá rádo až nenávidí Občanskou platformu a levicové strany, jako nepřátele vidí velká a střední města, „kavárnu“ (v polštině salón), Evropu a peníze.

Nový elektorát podporuje PiS podmíněně, důležité je pro něj zavedení případně udržení sociálních programů, ze kterých čerpá. Obývá menší města a vesnice, světonázorově má také blíže k PiS.

Pro někoho překvapivě voliči Práva a spravedlnosti nechtějí monopol, ústavní většinu své strany – myslí si, že opozice motivuje vládu, „aby se snažila,“ působí zde také negativní zkušenosti s vedoucí úlohou strany. Stejným lidem ovšem nevadí reformy (např. soudnictví), které omezují demokratické vyvažování.

Pro voliče Občanské platformy je charakteristické, že jsou mnohem více „AntiPiS“ než „proPO“, za určitých okolností by byli schopni přejít k levici. Voliči Občanské platformy jsou mnohem více spokojeni z materiálními podmínkami svého života, přestávají Polsko porovnávat s ostatními postkomunistickými zeměmi na úkor západní Evropy, především Skandinávie.

Na rozdíl od tvrdého jádra potenciální voliči PO jsou méně liberální, často mají výhrady k etnickým i sexuálním menšinám, žijí většinou na venkově. Potenciální voliči PO mají poměrně blízko názorově i bydlištěm k novým voličům PiSu.

Voliči levice vnímají Právo a spravedlnost jako ohrožení polské demokracie, nebo jsou tzv. symetristi, tedy lidé, kteří nemají rádi ani jednu z velkých stran, PO ani PiS. Nemusejí být tedy nutně levicoví, někteří z nich hledají třetí cestu, zajímají je témata jako kvalita veřejných služeb, kvalita života a podpora mladých lidí (práce, byty).

Podle autorů studie má PSL problém nejenom s překročením 5% prahu, ale také s identitou, jiným tématem než agrárním.

Sadura a Sierakowski formulují tři možné scénáře dalšího vývoje: maďarský, slovenský a bavorský. První počítá s orbanizací Polska, po zisku ústavní většiny PiS bude pokračovat s výměnou kádrů v justici, podřídí si nezávislá média a změní volební systém k obrazu svému. Podle slovenského scénáře PiS ztratí vládu kvůli vnějším okolnostem nebo krizi nástupnictví. Voliči nerezignují na sociální jistoty, což povede k vzestupu levicového populismu. Levice v takovém případě přelicituje PiS a nabídne sociální stát 2.0. Konečně v bavorském scénáři oba badatelé píší, že se Občanská platforma s pomocí PSL nebo umírněné levice může stát demokratickým PiSem. Spojí sociální stát s určitou formou konzervatismu (např. 500+ jen pro zaměstnané) a poměrně nekontroverzními tématy – zdanění církve, udržení potratového kompromisu s lepší sexuální výchovou a dostupnou antikoncepcí nebo zrovnoprávnění žen.

Polské volby se konaly po uzávěrce tohoto čísla v neděli 13. října, všech pět kandidujících subjektů mělo šanci zasednout v příštím Sejmu. PiS mělo v průzkumech mezi 40 a 47 %, Občanská koalice 21–30 %, Levice 11–14 %, Polská koalice 4–8 % a Konfederace 2–6 %.

Jan Škvrňák (1988) je historik a polonista, přednáší polské dějiny na Filozofické fakultě Masarykovy univerzity, je vedoucím projektu Zprávy z Polska.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.