Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Kateřina Smejkalová: Ve slepé ideologické uličce

Kateřina Smejkalová

Ve slepé ideologické uličce

Vyostřené a na řadě příkladů nově popisované společenské rozdíly jsou významnou charakteristikou roku 30 od sametové revoluce. Rozdělení společnosti na ty, kteří jsou s vývojem tří posledních desetiletí spokojení, a ty, kteří čím dál radikálněji vyjadřují svou nelibost, je spojeno i se zesílením debaty o neblahém vlivu, jaký má na naši společnost ještě stále dědictví komunismu. Ta debata běžně slouží jako vysvětlení spokojených pro politické postoje nespokojených a tím souslovím je pak myšlena především nedozrálost nespokojených k uvědomělému občanství a jejich tendence podléhat autoritářství.

Absurdní přitom je, jak se takto nastavená debata naprosto míjí s tím, co je zdaleka nejhorším dědictvím komunismu ve skutečnosti, totiž všudypřítomným odporem vůči čemukoli, co by ve jménu veřejného zájmu jakkoli zasahovalo do vlastnických práv a jimi utvářeného volného trhu nebo velkoryseji pomáhalo slabším členům společnosti. Destruktivní charakter tohoto přístupu lze aktuálně zdaleka nejlépe pozorovat na krizi bydlení, která se v posledních letech i u nás stala nejpalčivější sociální otázkou.

Luxusní produkt

Akutní nedostatek a rychlé zvyšování cen bydlení především ve větších městech má vícero příčin. V dlouhodobější perspektivě k nim patří postupná změna struktury společnosti, kdy stoupá podíl malých či dokonce jednočlenných domácností a s ním se zvyšuje počet potřebných bytů. K tomu se přidávají efekty globalizace, která lidi čím dál tím více koncentruje ve větších městech, kde kvůli napojení na globální infrastrukturu obvykle sídlí nejdůležitější zaměstnavatelé. Se zpožděním se pak v posledních letech projevila dřívější rozhodnutí většiny měst zbavit se pod vlivem neoliberální doktríny, která káže, že stát a obec jsou špatní hospodáři, zatímco trh vše vyřeší nejefektivněji a nejspravedlivěji, většiny bytů ve svém vlastnictví. Obce tím ztratily možnost přes stanovování výše nájmu ve svých bytech ovlivňovat jejich obecnou hladinu a ve jménu volného trhu padla i v zásadě veškerá regulace výše nájmu u soukromých pronajímatelů.

V okamžiku, kdy se po minulé finanční krizi uměle nízko drženými úroky bydlení definitivně stalo jedním z nejvýnosnějších finančních produktů, a to nejen pro movitější obyčejné občany, ale i globální hedgové fondy a oligarchy všeho ražení, byla katastrofa, na kterou se zadělalo o několik dekád dříve, dokonána. Místo, aby byty primárně sloužily lidem k bydlení, jsou z nich luxusní produkty a lukrativní investiční příležitosti.

Bytový fond

Doktrínou neoliberalismu jsme se nenechali v 90. letech ovlivnit jako jediní. K západnímu světu jsme se bohužel připojili právě v době, kdy i tam byla na výsluní, a tak se privatizace a deregulace bytového fondu děly i v západní cizině. Málokde tomu ale bylo s takovou důsledností jako u nás – v Česku jsme zkrátka za žádnou cenu nechtěli být při zavádění kapitalismu polovičatí. Naproti tomu si Vídeň dokonce svůj masivní obecní bytový fond s regulovaným nájemným ponechala, Berlín sice privatizoval, má ale po celou dobu městské stavební společnosti a po určité době znovu zavedl regulované nájemné.

Hlavní rozdíl ovšem spočívá v reakcích na stávající krizi bydlení. Zatímco ty na západě dávají tušit, že si tamní politika zřetelně uvědomila, jak pomýlený směr posledních dekád byl, u nás se podivuhodným způsobem rozpojují aspirace na kvalitu života podobnou tomu na západě od logické úvahy, že by v tom případě asi bylo dobré následovat tamní debatu a dobrou praxi. Místo toho jako by se u nás mělo za to, že podobného blahobytu dosáhneme zcela opačným postupem než oni – anebo v nejhorším případě veškeré racionální úvahy o kvalitě života ustoupí zcela do pozadí ve prospěch zuřivého dodržování čistého učení neoliberalismu bez ohledu na výsledky.

Z řady německých opatření proti bytové krizi totiž českým zastáncům neoliberalismu musejí hrůzou vstávat vlasy na hlavě. Regulaci nájmů tam v mnoha městech pokorně znovu zavedli zhruba v době, kdy u nás vítězoslavně i u posledních bytů přestala platit. V Berlíně nedávno konstatovali, že ani ta nestačí a že bude zřejmě třeba, prozatím na pět let, zcela nájmy zmrazit. V diskusi je přitom výše odpovídající půlce aktuálního průměrného nájmu v Praze.

Města nejenže mají a posilují městské stavební společnosti, ale rozšiřují i své předkupní právo na byty s cílem si zase bytový fond hodný toho jména vybudovat. Developeři jsou mnohonásobně omezeni – nesoutěží o koupi (či čím dál častěji dokonce jen dlouhodobé zapůjčení) městských pozemků cenou, kterou jsou ochotni zaplatit, protože ta by se nutně promítla do výše nájmů nebo cen bytů, ale kvalitou předkládaného projektu včetně výše nájmů a cen, které za něj hodlají požadovat. Musí se zavázat pronajímat určitý podíl bytů jako sociální byty a přispívat na infrastrukturu, kterou budou obyvatelé vzniklých nemovitostí využívat.

Obce nadto využívají nástrojů typu příkaz využívat, kdy musejí majitelé pozemků vhodných k bytové výstavbě začít stavět či pozemek prodat, jinak jim hrozí pokuta nebo až vyvlastnění; zákaz odcizování prostor jejich původnímu účelu, který pod vysokými pokutami zabraňuje pronájmu bytových prostor pro krátkodobé turistické pronájmy či nechání ladem; nebo ochranu skladby sousedství, která městům umožňuje v oblastech obzvláště ohrožených gentrifikací uplatňovat ještě přísnější pravidla než jinde – kupříkladu mít zde neomezené předkupní právo či schvalovat veškeré bytové modernizace, které by vedly ke zvýšení nájmu. Čím dál tím větší část Berlíňanů přitom nic z vyjmenovaného stále nepovažuje za dostačující a podporují vyvlastnění větších akciových společností vlastnících a pronajímajících byty. Výše nájmů přitom v Berlíně ani nominálně, natož v paritě kupní síly nedosahuje výše nájmů v Praze, dokonce ani v dražších českých krajských městech. Jen tam panuje shoda, že náklady na bydlení prostě nesmí překročit určitý podíl příjmu, protože bydlet je základní lidské právo a váží víc než nárok neomezeně vlastnit.

Zadlužení se rovná strach

U nás se naproti tomu neděje: celkem nic. Debatu ovládá argument developerů, že na vině je hlavně šílená byrokracie. Co na tom, že i kdyby byl proces povolování jednodušší a kratší, stejně bychom se od nich dočkali jen dalších luxusních rezidencí k prodeji, často nepokrytě „na investici“. I u běžných občanů převládá rezignace, že takto to prostě je, neexistuje údajně žádné právo bydlet tam, kde chci nebo potřebuji nebo kde jsem prožil podstatnou část života. Trh je trh, zdražování je přírodní zákon, každý má na to, co si zaslouží.

V jakém kontrastu je k tomu jeden z hlavních argumentů německé debaty, že nejcennější hodnotou hodnou zachování je rozmanitá skladba obyvatelstva, která má dalekosáhlé důsledky pro obecnou soudržnost společnosti, a princip možnosti přizpůsobit bydlení svému životu, a ne naopak. V tomto smyslu je u nás další fatální věcí pocit, a i ten je opět příkladem opravdu neblahé reakce na komunismus, že vlastní nemovitost je jeden ze základních životních cílů a hodnot. Co na tom, že pro obyčejného člověka jde o asi nejméně výhodnou investici, která existuje, a to nejen ve striktně ekonomickém slova smyslu.

Zadlužení lidí na hypotékách na dekády omezí jejich flexibilitu a mobilitu, ale třeba i odvahu bojovat za lepší pracovní podmínky. Kromě toho vysoký podíl vlastnického bydlení způsobuje zásadní společenský konflikt, a to zejména ve chvíli, kdy ceny nemovitostí rostou tak prudce jako v současnosti: velká část má zájem na jejich dalším růstu, protože představuje bezpracné zhodnocení jejich majetku. Jenže se tak děje na úkor hůře postavené menšiny, která si vlastní bydlení nemůže nebo nechce dovolit a zůstává odkázaná na rapidně se zvyšující nájmy. Ohromně tak také stoupá nerovnost – zatímco některým se jen proto, že se ve správném okamžiku rozhodli ke koupi a měli na ni, násobí majetek v řádech milionů, jiným nezbývá na normální život.

Nacházíme se tak ve slepé uličce způsobené zejména naší neschopností nahlédnout slabiny ideologie, na kterých už je velká shoda v podstatě všude s výjimkou našeho postkomunistického koutu Evropy. Pořád žijeme v představě, že hlavní občanské právo je právo vlastnit a s vlastnictvím nakládat zcela dle vlastního uvážení, že na veškeré sociální problémy je nejlepší přísnost a zásluhovost, že nespravedlnost a nerovnost je normální, že všechno je komodita, se kterou se nejlépe vyrovná trh, a že jakékoli regulace ve prospěch veřejného zájmu vedou k totalitě.

Zatím nám ještě nedošlo, že s takovým přístupem to není život, a už vůbec ne kvalitní, ale pro široké vrstvy lidí čím dál tím více spíše jen živoření. Nespokojenost mnoha z nich pak tak do jisté míry skutečně je dědictvím komunismu – jenže předně úplně jiným, než jaké se tím obvykle míní. A ani jubilejní rok zatím neskýtá příliš naděje, že by se měla naše reflexe současných problémů významněji posunout.

Kateřina Smejkalová (1986) je politoložka.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.