Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Veronika Šikulová o básni Ljubov Jakymčukové: Básníci a vykladači XVII

Veronika Šikulová o básni Ljubov Jakymčukové

Básníci a vykladači XVII

Ljubov Jakymčuková

O takových se říká: nazí

Pro André Michauxe

sundal sis tričko
stáhla jsem si šaty
rozepnul sis pásek
rozepla jsem si podprsenku
nechal jsi klesnout kalhoty a odhodil
ponožky
vysvobodila jsem se z prádla – černého –
pojďme mu říkat černoprádlo
a tak ležíme v posteli
jako dva proužky
jako dva bílé chleby obličeji k sobě

dotýkáš se rukou mé tváře
necháváš ji sklouznout níž, na šíji
prsty ohmatáváš klíční kosti:
– jak pěkně je to tu zařízeno! – vyslovuješ
a najednou
za tvými zády vykukuje tvoje máma
a říká: – Ondrášku, umyl sis ruce?
otáčíš se k ní, ukazuješ ruce
ptá se, zda si nedáme kompot a jde do
kuchyně
otáčíš se ke mně
pokládáš ruku tam, kde jsi skončil
z klíční kosti klouže na prsa
něžně jak mořský písek
až já
cítím za zátylkem dech svého otce:
– malá, přemýšlej hlavou –
šeptá mi hlasitě
odvracím se od tebe a otáčím se k němu
vidím ten neholený obličej hned u mého
a odpovídám mu
že já vždycky přemýšlím jenom hlavou!
otáčím se k tobě
a už moje ruka klouže po tvé hrudi
a řídké chlupy se pod ní ohýbají
a najednou postel za tvými zády zavrže:
Ondrášku, dej si kompot
odvracíš se ode mě
políbíš ji, až to mlaskne, a říkáš:
– mami, chci být chvíli sám!
a ona ti odpovídá dotčeně:
– to nevypadá, že jsi tu sám!
a zase někam odchází
a tak
jsi zase u mě
a tvoje ruka už je na mém břiše
postupně pokračuje níž
až se mi z toho dělá blízko a něžně
až tak
a najednou
slyším krákorání mé babičky
říká nahlas za mými zády:
– já jsem to věděla, že už nejsi panna –
podívejme se, jak se ti změnil pohled!
a já
sundávám ze svého břicha tvou ruku
a napůl otočena k babičce
tvou rukou
jí upravuji její fialový šátek
a hlasitě říkám:
– jsem ještě panna, babi
a zůstanu takovou nadosmrti!
otáčím se k tobě
ale za tvými zády
kouká babička ve žlutém šátku
tentokrát tvoje:
– které ženské jméno končí na souhlásku,
jako by to bylo mužské? – ptá se mě
odpověď jsem já, ale já mlčím
a dávám tvé ruce ze svých stehen
mezi námi padá sníh
a my ležíme jako dva vojáčci
takhle až do rána

a ráno přichází uklízečka
odklízí závěje mezi námi
a já se dlouze dívám do tvých zelených očí
a ty se dlouze díváš na moje hnědé bradavky
a pak říkám:
– pojď, svlečeme se.
a já ze sebe postupně sundávám:
tátu
babičku
mámu
sestru
a ty ze sebe postupně sundáváš:
mámu
bratra
babičku přítele z dětství
instruktora svádění
a my zůstáváme úplně bez ničeho
o takových se říká: nazí

přeložil Alexej Sevruk.

Veronika Šikulová

Posuňte sa trochu všetci v tej posteli...

Pred nedávnom som čítala báseň Sylvie Plathovej o posteliach. Tá báseň je pre deti a postel sa v nej mení na loď, balón, automat, cukráreň, vtáčie hniezdo, podľa toho, kto v nej zaspáva a o čom sníva... Čítala som z nej toť pred pár dňami deckám u nás v knižnici.

A ani som si bielizeň neprevliekla a neustlala, rovno som sa strčila pod paplón do ďalšej literárnej postele... Aj tu ti je akosi plno! Podobne ako u tej Plathovej, hoci jej autorka postielala iba pre dvoch!

Ale kedy sú dvaja iba dvaja? A ktorí sú tí praví dvaja? Nie je to trochu tak, že cez naše ústa hovoria naši predkovia aj zadkovia, naše mamy, otcovia, babičky, tety, strýcovia, susedia? To z nich je predsa utkaný náš svet, naša reč, náš spôsob prehovoru, to oni všetci hovoria našimi ústami a človek je potom stále v akomsi tieni, tu a tam trochu ozelenie ako pod stromom... Pravdaže, iba vtedy, ak sa na svet pozeráme cez báseň ako cez priesvitný papier, ak si básničkou prisvecujeme. Svetlo tým v posteli škodí! Poézia je svetlo. Poézia sa obyčajne nevyzúva, na dvere neklope a nenosí pyžamo! Zavše hocikde vyšľahne iskra a rozžiari sa. Rozžiari sa a svieti, aj keď je ľuďom v básni povedzme smutno.

Závejom, ktorým sa treba prebrodiť medzi dvoma ľuďmi, zavše môžu byť aj viečka. Alebo mreža úst, kuloáre hrdla, čosi jemné a tenké, povedzme neviditeľné ako plavý vlas…

Báseň je ako milovanie, tí dvaja si v nej ležia pod duchnami ako orech v koláči, v básničke ležia ako v posteli, ako šaty v orechu!

Ljubov Jakymčuk (1985) je ukrajinská básnířka. Narodila se v Pervomajsku v Luhanské oblasti. Je členkou literární skupiny STAN. Publikovala dvě básnické sbírky: jak MODA (2009) a Meruňky Donbasu (2015), za které dostala řadu ocenění (např. Literární cenu Vasyle Symonenka 2010, Cenu amerického fondu Kovalevych v kategorii poezie 2017). Její básně se objevily v řadě antologií, naposledy v knize Poroda (Mateční hornina), antologii ukrajinských spisovatelů Donbasu.

Veronika Šikulová (1967) je slovenská prozaička a básnířka. Narodila se v Modre. Debutovala sbírkou krátkých próz Odtiene (1997), za kterou získala cenu Ivana Kraska. Publikovala přes deset románů, novel a próz pro děti. Za knihu Medzerový plod (2009), kterou do češtiny přeložila spisovatelka Kateřina Tučková, získala ocenění Anasoft litera a také ocenění Křišťálové křídlo za rok 2015 v kategorii publicistika a literatura.

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.