Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 5 > Knihy

Knihy 5/2019

Záchrana jevů. Studie o idolech v myšlení

– Připomínat, že vědomí je neodlučitelnou součástí světa a že obraz, který o světě podává matematizovaná přírodověda, není bez něho úplný, bylo ještě donedávna pro přírodovědce téměř tabu. Situace se výrazně změnila díky po-krokům neurověd, matematiky a informatiky, ale i rostoucímu zájmu filozofů. Je pozoruhodné, že otázku místa vědomí v realitě působivě otevřel již roku 1957 básník, sémiotik a epistemolog, blízký přítel a spolupracovník Tolkienův. Barfield ovšem nezamýšlí řešit speciální problémy přírodních věd, ačkoliv je zřejmě s jejich základními myšlenkami obeznámen. Předmětem jeho zájmu je evoluce samotného vědomí, které se během lidské historie podstatně mění, takže například při čtení děl z antiky přehlížíme, že pod týmiž slovy si dnes představujeme něco jiného než jejich autor. Podle Barfielda vědomí podává člověku reprezentaci něčeho, co je samo o sobě nereprezentovatelné, „částic“, to však neznamená, že mezi duhou zjevující se v halucinaci a duhou skutečnou není rozdíl: pouze v druhém případě jde o sdílenou, kolektivní reprezentaci. Avšak naše kolektivní reprezentace jsou výsledkem evoluce a nemůžeme je přisuzovat prehistorickým lidem. Vývoj kolektivních reprezentací sleduje a dokumentuje autor na působivých příkladech a odvažuje se nahlédnout i do nejisté budoucnosti. Ke knize je připojen zajímavý aktualizující doslov Antona Markoše.

Owen Barfield: Záchrana jevů. Studie o idolech v myšlení, z angličtiny přeložili Michal M. Horák a Anton Markoš, Malvern, Praha 2018, 199 s.

-jn-

Deník z Prahy 1945–1946

– Deník herečky a rozhlasové hlasatelky pražského německého rozhlasu z téměř ročního pobytu v poválečných internačních táborech je nesmírně potřebným příspěvkem k české sebereflexi. Autorka píše věcně a střídmě a o to víc se jedná o čtení struhující, ale – současně je velmi nepříjemné. Opravdu umějí být i Češi tak bezcitní? Hned se vkrádá běžná námitka: vždyť to byl přece důsledek! Jenže: Margareta Schellová se nijak zvlášť neprovinila, oproti jiným pracovníkům rádia jen národností (navíc jen stěží splňující rasové tzv. Norimberské zákony), a především krutost zůstává krutostí, pomsta není spravedlností. Vyrovnat se s minulostí znamená hledat pravdu a přijímat ji bez ohledů a předsudků.

Díky editorům Dušanu Hülovi a Jiřímu Novotnému je kniha obohacena o další rozměr: o reflexe deníku v Německu, kde vyšel v roce 1957. Reakce byly většinou odmítavé a odrážely opačnou zaujatost, než je ta česká. Například spisovatelka Olga Berényiová, paradoxně rodem Češka, do novin o autorce napsala „... pateticky prohlašuje, že by se člověk měl stydět za příslušnost k německému národu... Logickým závěrem tedy je, že se necítí být příslušnicí německého národa. Za to, že si bere od českých vrahů potraviny, popíjí s nimi a je na ně ,milá‘, se ale nestydí.“ Naproti tomu magazín Der Spiegel napsal: „Pomsta a odplata nejsou funkcionářům vyhnanců podle všeho tak vzdálené, v každém případě jim nepřipadalo nutné zaznamenávat v dokumentaci vyhnání fakt, že i mezi těmi, kdo je vyháněli, byli dobří lidé.“

A nakonec je tu i rozměr třetí, totiž: kdo vlastně Margarete Schellová (1911–1969) byla? Uspořadatelům knihy se podařilo zjistit mnohé, zdaleka však ne všechno. Například dosud nebyl nalezen její hrob.

Margarete Schellová: Deník z Prahy 1945–1946. z němčiny přeložila Michaela Škultéty, Academia, edice Paměť sv. 106, Praha 2019, 660 s.

-tt-

Ostre cięcie. Jak nisczono polskš kolej

– V roce 1989 cestovalo polskými železnicemi 951,5 milionu cestujících, v roce 2018 to bylo 310,3 milionu, a to si nejen železnice chválily, že počet lidí ve vlacích stoupal už čtyři roky po sobě. Jedna z úvodních tabulek knihy Ostrý řez železničního novináře Karola Trammera ukazuje zjevnou souvislost mezi změnou režimu a prudkým propadem cest po železnici coby jednom z pilířů veřejné dopravy v zemi. Sám Trammer ale upozorňuje, že rozhodnutí o uzavírání menších železničních tratí bylo učiněno ještě za vlády polské komunistické strany, a za paradoxního spoluviníka zániku řady regionálních tratí označuje elektrifikaci polské železnice v osmdesátých letech. Při objemu eletrifikace polských železnic se totiž tratě neelektrifikované dostávaly na pomyslnou druhou kolej. Rušena byla spojení, na kterých by bylo nutné měnit lokomotivy. A regionální tratě, na kterých cestující vozily vlaky s těžkými lokomotivami a velkými vagony, zase trpěly zvýšeným opotřebením a na jejich rekonstrukci nebyly prostředky. Jako významný motiv úpadku polské železnice Trammer identifikuje také neschopnost reagovat na krach řady velkých podniků a dolů na počátku devadesátých let. Železnice uzpůsobená převozu lidí na počátky směn ve velkých podnicích po krachu velkých zaměstnavatelů rušila spojení kvůli jejich slabému vytížení, ale nedokázala reagovat na potřebu cestování mezi jinými místy, v městských aglomeracích anebo v různé hodiny. Trammer na polském materiálu čtenáři formuluje řadu obecně použitelných závěrů. Upozorňuje třeba, že rušení regionálních tratí znamená v důsledku pokles přepravy na tratích hlavních, na které se cestující nemají jak dostat, a proto buď vůbec nikam nejedou, nebo na celou svou plánovanou cestu použijí automobil nebo jiný druh dopravy. Říká, že v argumentaci pro zavírání regionálních tratí často padal jen počet obyvatel obce s danou stanicí, aniž by bylo bráno v úvahu, že ji jako spádovou využívají lidé z několika dalších obcí. Opakovaně se podle něj také v rozhodnutí o zrušení provozu na některé trati uváděla jen počáteční a koncová stanice, aniž by se tak člověk dověděl, že o železniční spojení zároveň přicházejí i mezilehlá města s několika desítkami tisíc obyvatel. Součástí poutavého vyprávění o likvidaci sítě veřejné dopravy je i historie přetěžování zaměstnanců železnic, rutinního obcházení bezpečnostních předpisů anebo nepřipravený a z hlediska síťového charakteru železniční dopravy neodpovědný vznik systému krajských železničních dopravců konkurujících si jak mezi sebou, tak s celostátními železnicemi PKP.

Trammerovu knihu lze bez obav doporučit nejen zájemcům o podoby polské hospodářské transformace a železničním nadšencům, ale právě i všem, kdo se zajímají o obecnou podobu debaty o veřejných službách a dopady různých rozhodnutí na podobu síťových služeb.

Karol Trammer, Ostre cięcie. Jak nisczono polskš kolej, Wydawnictwo Krytyki Politycznej, Warszawa 2019, 268 s

-pe-

Můj a náš příběh

– Cílevědomý, podnikavý, světu otevřený člověk s velkou schopností sebeorganizace a vášnivý cestovatel je kromě jiného Libor Rouček na stránkách své vzpomínkové knihy Můj a náš příběh. „Když jsem přišel na svět,“ píše v jedné z úvodních kapitol, „Kladno bylo nejenom černé, ale i rudé. Kladenští dělníci patřili ve své drtivé většině k hlavním podporovatelům komunistického zřízení, dělali to dobrovolně, z přesvědčení a byli na to hrdí. Přesvědčeným členem komunistické strany, to již v dobách dávno před druhou světovou válkou, byl i můj děda.“ Příběhy z dětských let, stěhování na nově postavený kladenský Rozdělov, kde byty měly i koupelny a ústřední topení, hodiny němčiny se sudetským Němcem panem Scholzem, motokrosové závody, dělnická práce a práce na Ruzyňském letišti anebo vyhýbání se vojně v Československé lidové armádě jsou jedněmi z mnoha zastavení autorových mladých let.

Mezníkem Roučkova života je odchod do exilu v roce 1977. V té chvíli se pole vyprávění rozšiřuje nejen o vídeňské a další exulanty, často sociální demokraty, ale téměř o celý svět, který Rouček projíždí stopem, s batohem na zádech a někdy i bez peněz, Evropou počínaje, severní Afrikou a Blízkým Východem pokračuje a Čínou s odstupem konče. Exil také pro Libora Roučka znamená možnost vystudovat politologii na Vídeňské univerzitě a začít tak s potřebnou kvalifikací pomáhat pádu komunismu v Československu. Zároveň tak čteme o distribuci exilových časopisů i o omezených, ale někdy možných stycích s rodiči. Dovídáme se o podpoře, kterou československým exulantům poskytovala rakouská sociální demokracie. Rolí a funkcí pak Libor Rouček ve svých vzpomínkách prochází ještě řadu, život ho přivede do Velké Británie i Austrálie, je redaktorem Hlasu Ameriky mimo jiné i v listopadu 1989, postupně spoluutváří politiku československé a české sociální demokracie, mluvčím vlády, poslancem i europoslancem. Pozornost si zaslouží třeba pasáže věnované dění na Ukrajině v době jednání o asociační dohodě s Evropskou unií anebo o očekáváních albánské politiky od evropských partnerů.

Libor Rouček ve svých vzpomínkách skládá mozaiku úspěšného aktivního života a dává se poznat v řadě osobních i veřejných situací. Kdo se s ním chce blíže seznámit, nemusí váhat.

Libor Rouček, Můj a náš příběh, Academia, Praha 2019, 535 s.

-pe-

Knihy všech ročníků

Obsah Listů 5/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.