Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2019 > Číslo 6 > Zdeněk Víšek: Stále živá bolest Lidic

Zdeněk Víšek

Stále živá bolest Lidic

Tragické události v Lidicích z června roku 1942 představují i po uplynutí téměř osmdesáti let dosud nezhojené bolestné trauma, které stále zasahuje živé i mrtvé, což v nedávné době ukázal v dosti nečekaných souvislostech dramatických spor o interpretaci úředních listin, které vznikly krátce po druhé světové válce a jež vrhají stín podezření z udavačství na jednu z lidických žen.

Texty těchto písemností, respektive citace z nich, zveřejnil roku 2015 v obsáhlé knize Lidice. Zrození symbolu historik Vojtěch Kyncl. Jedná se o písemné hlášení odboru pro politické zpravodajství ministerstva vnitra, které sepsal 11. 12. 1945 velitel buštěhradské stanice SNB štábní strážmistr Evžen Ressl, jenž v roce 1942 vykonával v Buštěhradě u Kladna funkci zástupce velitele zdejšího protektorátního četnictva. Obdobný text byl rovněž zapsán v Pamětní knize (Památníku) četnické stanice v Buštěhradě.

Tyto veřejnosti (i širší historické obci) dosud neznámé dokumenty jsou svým obsahem společensky a především lidsky velmi citlivé – ba zraňující, neboť označují lidickou ženu a nespornou mučednici nacistického teroru Alžbětu Doležalovou (1904–1946) za pachatelku závažného trestného činu, kterého se měla dopustit 2. 6. 1942 udáním – motivovaným zištnými důvody – jiné obyvatelky Lidic Štěpánky Mikešové (1906–1942), a to pro její skrývaný židovský původ. Toto udání mělo být učiněno právě buštěhradskému četnictvu, a to týden před lidickou tragédií. Sama Alžběta Doležalová byla – stejně jako ostatní obyvatelé Lidic – po atentátu na Heydricha vystavena zločinným represím okupačního režimu.

Osud obou žen byl bohužel tragický. Štěpánka Mikešová zahynula v srpnu 1942 ve vyhlazovacím táboře v Osvětimi-Březince. Alžběta Doležalová tříleté věznění v nacistickém Německu sice přežila s podlomeným zdravím, ale v prosinci 1946 podlehla tuberkulóze ve věku dvaačtyřiceti let. Před smrtí se několikrát setkala se svou dcerou Marií. Ze setkání umírající matky a čtrnáctileté dcery se dochovala ona známá fotografie, která se často objevuje v publikacích věnovaných osudu Lidic.

Resslovo tvrzení

O okolnostech, které předcházely zatčení Štěpánky Mikešové, historik Vojtěch Kyncl na základě Resslových písemností uvedl v knize Lidice. Zrození symbolu na stranách 438–439 toto:

V úterý 2. června 1942 odpoledne se dostavila Doležalová na četnickou stanici do Buštěhradu, kde oznámila, že Mikešová je židovského původu, aniž by o sobě tuto skutečnost nahlásila úřadům, jak měla učinit na základě norimberských zákonů. Manželé Mikešovic se do Lidic přistěhovali 15. března 1939. Až do nenadálé smrti Františka Mikeše 22. března 1942 byla jeho žena finančně zabezpečena a jako švadlena šila pro A. Doležalovou oblečení nebo domácí textil bez nároku na odměnu. Smrtí chotě ale přišla o jediný zdroj příjmů a za zakázky požadovala finanční odměnu. Spor vyvrcholil osudovým rozhodnutím Alžběty Doležalové, že podnájemnici udá, a tím ji vypudí ze svého domu.

V další pasáži textu je pak citováno Resslovo stanovisko z prosince 1945:

Poněvadž z policejních přihlášek nám bylo známo, že Mikešová jest římsko-katolického vyznání, odmítal jsem udání Doležalové jako pravdivé. Když Doležalová na svém udání trvala a zákroku proti Mikešové se dožadovala, byl případ tehdejším velitelem stanice, vrch. strážm. Vojtěchem Babůrkem, telefonicky hlášen kladenskému gestapu, které nařídilo vyšetření případu, a je-li Mikešová skutečně Židovkou, ji zatknouti, dopraviti na gestapo a celý její majetek podrobně sepsati.

(…)Poněvadž bylo zjištěno, že Mikešová jest skutečně Židovka, a také proto, že Doležalová hrozila udáním na gestapu v Kladně, byla Mikešová 2. 6. 1942 zatčena a pod čísl. zatč. 6/42 ze dne 2. 6. 1942 dodána kladenskému gestapu. (…) Při sepisování jejího majetku Mikešová nejdříve plakala žehrajíc na lidskou mstivost, pak se smála a nakonec zaujala výhružné postavení proti lidickým občanům. (…) Varoval jsem ji, aby se nemstila těm, kteří za nic nemohou, a nejvýše se pomstila té, která ji udala. Při eskortování z Lidic obrátila se Mikešová k Lidicím a hrozíc pěstí prohlašovala, že lidičáci na ni nezapomenou. Opět jsem ji varoval, že lidičtí obyvatelé za nic nemohou a bylo by špatné se jim nějak mstít.(…) I když nemusí míti Mikešová přímého účastenství na vyhlazení Lidic, přece jest možné, že svými výpověďmi mohla značně lidickým ublížiti. Občanstvo lidické žilo skutečně bez rozdílu stavu a povolání pospolitě, vzájemně si důvěřovalo a Mikešová měla tu vlastnost, že se dovedla všude vetřít, uplatnit, na sebe pozornost upoutat, a tak se vemluviti v přízeň, že nikde, kam vešla, nebyly tajnosti uchovávány.

Zápis zkrácené verze Resslova tvrzení byl zapsán též v Pamětní knize četnické stanice v Buštěhradu a je v Kynclově odborné publikaci na stránkách 437–438 rovněž zveřejněn. Pozoruhodný je ale především závěr tohoto dokumentu, kde Ressl dokonce obviňuje nešťastnou Štěpánku Mikešovou z podílu na vyhlazení Lidic:

Mikešová (…) nadaná výmluvností, dovedla se vetřít do mnoha lidických domácností, věděla mnohé, co mělo zůstat utajeno, znala osoby naslouchající zahraničnímu rozhlasu a i jiné tajnosti obce, a mohla proto snadno obci škoditi. Její pohrůžky počaly se již dne 4. 6. 1942 uskutečňovati a vyvrcholily dne 10. 6. 1942.

Tato Resslova „domněnka“ je samozřejmě zcela nesmyslná, neboť jako záminka k vypálení Lidic nacistům posloužily falešné konstrukce zcela jiné. Zvláštní ale na celém Resslově tvrzení je především skutečnost, že negativně vykreslil nejen Alžbětu Doležalovou, ale i její údajnou oběť Štěpánku Mikešovou, což logicky může problematizovat věrohodnost i dalších částí jeho poválečné výpovědi.

Reakce archiváře Vojtěcha Šustka

Zveřejnění roku 2015 podnítilo archiváře a historika Vojtěcha Šustka, aby se Resslovým obviněním blíže zabýval. Své závěry, podložené rozsáhlým archivním výzkumem, pak publikoval v regionální historické ročence Slánský obzor 25/2017 v rozsáhlé studii Nepravdivé obvinění lidické ženy Alžběty Doležalové z udavačství (s. 48–75), kde vyvracel Resslovo obvinění Alžběty Doležalové a za viníka zatčení Štěpánky Mikešové označil samotného Ressla, který se v čase heydrichiády začal obávat nacistického postihu, neboť měl mít vědomost o židovském původu Mikešové a tuto skutečnost dříve neoznámil. Vojtěch Šustek mj. píše:

Nejvýhodnější je přece svádět všechno na mrtvé. Alžběta Doležalová žila ještě téměř celý rok potom, co ji Ressl obvinil z udavačství. Jeho „svědectví“ zřejmě považoval zpravodajský odbor ministerstva vnitra za tak nevěrohodné a neprůkazné, že nebyly zahájeny jakékoliv úkony k trestnímu stíhání Alžběty Doležalové pro udavačství. Nepodařilo se sice najít tzv. přímý důkaz, že Alžběta Doležalová udání zcela jistě učinit nemohla, jako by byl např. nevyvratitelný doklad o její nepřítomnosti v Lidicích a Buštěhradu 2. června 1942, nebo hodnověrná svědectví dalších osob, která by Resslovu výpověď zcela přesvědčivě vyvracela. Ovšem snášet důkazy má ten, kdo obviňuje, tj. v prosinci 1945 to měl učinit Evžen Ressl. On nepředložil ani žádný dobový záznam z úřední registratury protektorátního četnictva, jakým by byl např. protokol, který by musel být s osobou podávající udání na četnické stanici v Buštěhradě sepsán, a ani opis hlášení o udání obyvatelky Lidic Alžběty Doležalové na její židovskou podnájemnici Štěpánku Mikešovou, který by v takovém případě četnická stanice určitě zaslala svým nadřízeným. Neudělal to proto, že takové dokumenty nikdy neexistovaly a udavačství Alžběty Doležalové bylo Resslovým poválečným výmyslem.

O svém archivním výzkumu v tomto tak mimořádně citlivém odborném i společenském sporu pak Vojtěch Šustek v červenci 2018 uvedl na portálu www.info.cz/magazin následující informace:

Pochopitelně mne zajímalo, na základě jakých pramenů historik Kyncl zločin udavačství údajně spáchaný Doležalovou dokládá. Zjistil jsem, že jediným domnělým důkazem je výpověď četníka Evžena Ressla, kterého ale nemůžeme brát jako věrohodného svědka, protože on sám Mikešovou gestapu předal, a měl tudíž mnoho důvodů, aby to na někoho sváděl. Napsal jsem proto letos do revue Slánský obzor rozsáhlou studii, při které jsem prošel mnoho pramenů.

(…) Štěpánka Mikešová v Osvětimi zahynula. Ressl si pravděpodobně myslel, že v Ravensbrücku zahynula i Alžběta Doležalová, a proto ji označil za udavačku Mikešové. Chtěl vzbudit dojem, že Mikešovou předal gestapu pod nátlakem udavačky, tedy že konal jen v krajní tísni zaviněné Doležalovou. Ve skutečnosti Ressl zatkl Mikešovou ze strachu, že gestapo její židovský původ během druhého stanného práva odhalí, a on sám bude popraven za to, že Mikešovou kryl.

(…) Vycházel jsem z toho, že pokud by Alžběta Doležalová udání skutečně učinila, tak by se o tom měl dát dohledat nějaký další dobový, anebo poválečný úřední záznam, či výpověď svědka. Našel jsem také hlášení velitele buštěhradské četnické stanice Babůrka pro kladenské gestapo o zatčení Mikešové, kde se také o udání Doležalové nezmiňuje. Pokud za okupace někdo učinil udání, četníci jméno udavače vždy zapsali. Navíc když byl po válce Babůrek obviněn z kolaborace, vůbec se nezmínil o tom, že by lidická žena někoho udala. A když jsem si pročítal také poválečné výpovědi zaměstnanců kladenského gestapa, kteří obšírně jmenovali desítky spolupracovníků i náhodných udavačů, nikdo z nich Doležalovou neuvedl. Přitom kdyby to byla pravda, tak úředníci gestapa by to po válce líčili s velkou chutí, protože by tím mohli shodit památku obětí z Lidic.

Odpověď Vojtěcha Kyncla

Šustkovým názorům v následujícím ročníku Slánského obzoru (26/2018) ale oponoval Vojtěch Kyncl, který se plně ztotožnil s poválečným tvrzením Evžena Ressla a na podporu svých názorů v stati Nepravdivé obvinění lidické ženy Alžběty Doležalové a „rafinovaná lež“ strážmistra Ressla. A kam se poděla oběť? argumentoval následujícím způsobem:

Na rozdíl od recenzenta hodnotím jednání Evžena Ressla, který zanechal oba klíčové dokumenty o chování Alžběty Doležalové a Štěpánky Mikešové, jako odvážné a není opodstatněné o něm pochybovat. Je pravdou, že pachatelé se začasté snažili přenést odpovědnost na mrtvé, ale v dané době žili všichni svědci zločinu – až na oběť. Do pamětní knihy četnické stanice uvedl Ressl pravdivé údaje – všechna kontrolovaná fakta, včetně uvedené události, odpovídají v mém tehdejším ověřování zapsaným informacím. Například ověření původu židovských rodičů Löwingerové ve Ždánicích u Kyjova a jejich další osud byl zapsán do pamětní knihy Ždánic až v roce 1946, ale četníci jej měli ověřený už v roce 1942. Oba rodiče byli s dalšími židovskými obyvateli deportováni do Osvětimi v lednu 1943, odkud se nevrátili.

(…) Evžen Ressl uvedl své svědectví do pamětní knihy četnické stanice Buštěhrad, tedy úřední knihy, která obsahovala nejen svědectví jeho k případu Doležalová–Mikešová, ale také popisy a svědectví dalších osob k ostatním důležitým případům z oblasti působnosti četnické stanice. Úřední kniha byla nástrojem pro uchování úředních protokolárních záznamů a souborů informací ve formě umožňující ochranu jejich autenticity, právní validity a celistvosti (stejně jako citovaný protokol). Nejde tedy o nějaký památníček vzpomínek. Jsou v něm uložena důležitá svědectví o poměrech i zločinech z doby války.

O možných důvodech, proč po skončení 2. světové války nebylo údajné udavačství Alžběty Doležalové prošetřováno, Vojtěch Kyncl uvedl:

Nebyly zatím nalezeny žádné dokumenty, které by objasnily, proč nebylo vyšetřování udání Štěpánky Löwingerové-Mikešové zahájeno. Moje vysvětlení je následující: Skandál, který by nabyl značného rozsahu, nebyl v dobové situaci žádoucí. Nehodil se komunistickému ministru Václavu Noskovi, který si vzal Lidice pod „ochranná křídla“ a kterého pojilo s lidickými ženami (Helenou Leflerovou) osobní přátelství. Nepomohl by ani československé vládě, která se ucházela o finanční dar milionu britských liber od horníků ze Stoke on Trent určených pro výstavbu nových domů přeživším ženám a dětem z Lidic. Případný soudní proces by se týkal jedné z pouhých dvanácti lidických matek, kterým se vrátilo dítě z německé „převýchovy“, a navíc by jí hrozil trest smrti podle retribučního dekretu. Na druhou stranu se dala existence udané židovky v Lidicích poměrně dobře zamlčet. Po osudu bezdětné vdovy Štěpánky Löwingerové-Mikešové se po válce nikdo nesháněl, neboť její rodiče byli deportováni 24. ledna 1943 ze Ždánic do Osvětimi, odkud se nevrátili, a lidičtí o ní podle všeho mlčeli.

Reportáž České televize v červnu 2019

Své názory prezentoval V. Kyncl i v reportáži V předvečer tragédie, kterou Česká televize odvysílala v pořadu Reportéři ČT 10. 6. 2019. Tato poněkud jednostranná reportáž, kde obránci Alžběty Doležalové nedostali pro své vyjádření prostor, vzbudila nesouhlas osmi lidických občanů, kteří jako děti přežili válku. Tito obyvatelé Lidic podali kvůli pořadu stížnost Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, neboť podle nich byl nevyvážený, neobjektivní a neověřený. Rovněž 14. 10. 2019 zaslali dopis nejvyšším ústavním činitelům, které informovali o přerušení spolupráce s vedením Památníku Lidice, jehož ředitelka Martina Lehmannová v reportáži rovněž vystupovala.

Historik Kyncl ovšem svůj názor nijak nezměnil a stále trvá na stanovisku, že prameny, které byly v reportáži použity, jsou autentické. Internetová podoba Lidových novin 1. 11. 2019 o Kynclových názorech referovala takto:

Historik Kyncl prohlásil, že prameny, které byly v reportáži použity, má za autentické. „Když ten zápis četník napsal, tak ho napsal jednou do četnické stanice do památníku, což už samo o sobě má právní validitu,“ uvedl Kyncl. Dodal, že k tomu četník napsal ještě vlastní protokol, který vložil do vyšetřovacích spisů, když se ještě nevědělo, proč přesně Lidice nacisté vypálili. Protokol má z druhé strany signatury jeho nadřízených. Navíc sám četník nemohl zjistit židovský původ zatýkané ženy, podle Kyncla se dal vyčíst z přihlášky k pobytu, k níž ale neměl přístup.

Neobvyklé podle Kyncla také bylo, že se po válce nikdo o osud jedné z obyvatelky Lidic nezajímal. „Nebyla uvedena nikde v žádném seznamu,“ řekl.

Názor Jaroslava Čvančary

Kritické stanovisko vůči Kynclovým slovům zaujal naopak v roce 2019 publicista a badatel Jaroslav Čvančara, bývalý zaměstnanec Ústavu pro studium totalitních režimů a autor četných studií a knih z doby nacistické okupace. Svou argumentaci postavil především na zpochybňování Resslovy důvěryhodnosti:

V prosinci 1945 pak Ressl sepsal toto účelové hlášení, protože mu, podle mého názoru, tehdy hrozilo obvinění z kolaborace a nadměrné služební horlivosti v době Protektorátu Böhmen und Mähren. Z tohoto důvodu považuji výpověď Evžena Ressla za nevěrohodný zdroj informací. Ostatně, Resslem vymyšlené obvinění nebylo ojedinělým případem. Po válce si další bývalí příslušníci protektorátní policie či četnictva zajišťovali alibi o vlastní národní spolehlivosti podobným způsobem. Zkreslenými hlášeními si „myli ruce“ např. četníci v Rokycanech, kteří se za heydrichiády „namočili“ do případu Němci vyvražděné rodiny Stehlíkových. Po válce v protokolech a hlášeních manipulativně lhali. Věrohodnost Resslova svědectví je o to více problematická proto, že jako zástupce velitele četnické stanice v Buštěhradu právě on paní Mikešovou 2. 6. 1942 osobně zatkl a předal příslušníku venkovní služebny Gestapa v Kladně Hansi Gutwenigerovi. Ten, přesto, že se zúčastnil vraždění v Lidicích, a navíc pořídil snímky postřílených lidických mužů a byl po válce odsouzen pouze na 13 roků, byl již v roce 1955 propuštěn a vysídlen do SRN.

(…) O nedůvěryhodném svědectví četníka Ressla jsem poprvé, a to více méně okrajově, slyšel někdy ve druhé polovině osmdesátých let. Od Václava Krůty – tehdejšího ředitele archivu Rakovník se sídlem v Petrovicích. Později se stal vedoucím kladenského Státního okresního archivu. Resslova výpověď byla okruhu zainteresovaných tedy celkem známa. S Kynclovou aureolou „objevitele“ se tedy ztotožnit nemohu, ani v tom případě, že je prvním, kdo kauzu zveřejnil. Nemohu se ztotožnit ani s jeho populistickým a urážlivým vyjádřením, že „být lidickou ženou se postupem doby stalo povoláním, které svou uhrančivou silou kruté minulosti zasahovalo do soudobého politického dění“. Osobně jsem se dobře znal například s lidickou ženou paní Annou Kohlíčkovou-Horákovou (Nešporovou). Díky ní jsem mohl blíže nahlédnout do celého případu Lidic, zvláště rodin Horákových a Stříbrných. Za značně nehorázné považuji také Kynclovo vyjádření na adresu lidických žen uveřejněné v jeho knize: „Jedině narcismus pomohl přeživším k dalšímu životu.“ Pochybuji, že dr. Vojtěch Kyncl má o zločinu udavačství spáchaném údajně Alžbětou Doležalovou jiné důkazy. A pokud ano, pak je zarážející, proč je již dávno nezveřejnil.

Vyjádření Marie Šupíkové

K této nesmírně citlivé záležitosti se nedávno vyslovila i sama Marie Šupíková, dnes téměř devadesátiletá dcera Alžběty Doležalové, která Resslovo poválečné tvrzení i Kynclovy interpretace odmítla jako nepodložené, a to v závěru rozhovoru pro internetový portál Kladenského deníku 3. 11. 2019.

KD: Některé kroky mají fatální následky. K vypálení Lidic došlo po atentátu na říšského protektora Reinharda Heydricha, byť stopa do vaší obce byla falešná. Vzkaz Václava Říhy Anně Maruščákové nebyl žádnou šifrou, ale osobním dopisem. Ačkoli to Němci věděli, vybrali si Lidice pro demonstraci síly a vyhladili je. Jeden tragický příběh je podle historika Vojtěcha Kyncla spojen i s vaší rodinou. Podle něj vaše matka udala svoji nájemnici židovského původu Štěpánku Mikešovou, kterou poté deportovali do koncentráku, kde zahynula. Víte o tom?

M. Šupíková: Paní Mikešová bydlela u nás v domě, ale moc se tam nezdržovala. Nevěděla jsem, kdy ji od nás odvedli.

KD: Na základě udání už 2. června 1942.

M. Šupíková: Pan Kyncl mi řekl, že Štěpánku Mikešovou od nás vyváděli četník Ressl a pan Cába, který chodil s Miluškou Říhovou, jež bydlela vedle nás. O této události se ale za celou dobu nikdy nezmínila. O teorii pana Kyncla věděl tehdejší ředitel Památníku Lidice pan Červencl, ale jinak se o tom nemluvilo. Až pak to vyšlo v Kynclově knize. O tom mi řekla paní starostka Kellerová. Začali tedy po tom pátrat a ujal se toho historik a archivář Vojtěch Šustek. Vzal to opravdu do hloubky. Byl v kladenském archivu i v archivu gestapa v Praze. Přišel na to, že Evžen Ressl půl roku po válce sepsal tohle udání. Zřejmě si tím chtěl vylepšit posudek, možná se zachránit, protože po těchto lidech se šlo. Paní redaktorko, já jsem bydlela s rodinou tady v Lidicích. Kdyby moje maminka udělala to, co říká pan Kyncl, myslíte, že by se nenašel nikdo, kdo by mi to dal najevo? Naše ženy v roce 1947, když byl souzen velitel kladenského gestapa Wiesmann, svědčily u soudu a všechno sledovaly. Kdyby moje maminka udala židovku, myslíte, že by se tím souzení nacisti nepochlubili, že by to nevytáhli jako důkaz kolaborace místních lidí? To se nikdy nestalo. Pan Šustek přinesl důkazy, že maminka je nevinná a nikoho neudala. Pan Kyncl se spokojil s prohlášením četníka Ressla, které nebylo ani podepsané.

KD: Ve veřejném prostoru se objevuje i názor, že lidické ženy a děti, které se vrátily domů, si ze svého osudu udělaly…

M. Šupíková: Povolání? Ano, to je výrok pana doktora Kyncla. Já jsem to tak nikdy nebrala. Vrátila jsem se a byla jsem šťastná, že jsem přežila. Vzpomínala jsem na ostatní, kteří zahynuli. Považovala jsem za svou povinnost děti seznamovat s jejich i svým osudem. Aby nezapomněly. Ony teď mají šťastné dětství, domov, ze srdce jim to přeji. Lidické děti o to byly ochuzené. Když jdu na pietní území k pomníku, dívám se na ty obličeje, myslím na své bývalé kamarády a říkám si: Co by asi dnes z vás bylo, kdybyste měli možnost vrátit se do Lidic?

*

V tomto sporu o interpretaci 75 let starých dokumentů není pochopitelně možné vyslovit nějaký absolutní soud, kde se nachází historická pravda – zda původcem zatčení Štěpánky Mikešové byl Evžen Ressl, nebo Alžběta Doležalová. V. Šustek ve své obraně občanské cti této ženy z Lidic nepochybně používá racionálních argumentů, podpořených archivními výzkumy a odbornými znalostmi dějin českého protinacistického odboje. O archivní výzkumy a hluboké vědomosti historie zničení Lidic se ovšem opírají také postoje V. Kyncla. Otázkou ale je, zda jeho některá hodnocení nevyznívají někdy příliš přepjatě a nevhodně, možná i urážlivě.

Pokud by se ony buštěhradské poválečné písemnosti netýkaly tak mimořádně závažných událostí, bylo by možné spor historiků o jejich hodnocení považovat za příklad vyčerpávající práce s historickými prameny, což však vzhledem ke kontextu sporu by bylo hodnocení krajně nevhodné, nevkusné, či dokonce cynické.

Ať již se však v Lidicích krátce před jejich vypálením událo cokoli, je třeba při rozplétání dávno zapomenutých osudů i možných dávných vin mít na vědomí, že viníkem tragického osudu Štěpánky Mikešové a Alžběty Doležalové (a pochopitelně Lidic jako obce) byl cizí zločinný okupační režim, nikoliv smyšlené, údajné, nebo snad dokonce i možné (ne však průkazně doložitelné) selhání jednoho českého četníka nebo jedné české ženy.

Nebýt nacistické okupace 15. 3. 1939, mohli by své běžné životy žít další desítky let nejen Štěpánka Mikešová a Alžběta Doležalová, ale i všichni ostatní obyvatelé Lidic, z nichž se však 340 konce války nedožilo, neboť byli zavražděni buď přímo v Lidicích, nebo zahynuli v koncentračních táborech v Německu či v nacisty okupovaném Polsku.

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném, publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 6/2019
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.