Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > Chvalořeč na Jolyona Naegeleho

Chvalořeč na Jolyona Naegeleho

Úvod redakce Listů: Jolyon Naegele cenu získává za dlouholetou žurnalistickou práci pro obnovení demokracie v Československu a podporu československé demokratické opozice. Jolyon Naegele se narodil v New Yorku, od mládí se ale zajímal o Evropu, zejména o Československo a také o Balkán. V šestnácti letech napsal slohovou práci o Alexandru Dubčekovi, v roce 1973 poprvé navštívil Prahu, později se také naučil česky. Studoval mezinárodní vztahy na univerzitách v New Yorku a Washingtonu. V roce 1980 se přestěhoval do Vídně. V letech 1984–1994 působil jako zpravodaj Hlasu Ameriky se sídlem ve Vídní (do roku 1989, v Bonnu do roku 1990 a pak v Praze). Natočil rozhovory s Václavem Havlem, Alexandrem Dubčekem i kardinálem Františkem Tomáškem. Později pracoval sedm let v rádiu Svobodná Evropa/Svoboda, od roku 2003 působil 14 let v Prištině v útvaru pro politické záležitosti mírotvorné mise OSN v Kosovu UNMIK, z toho deset let jako ředitel útvaru.

Jolyon Naegele

Laudatio Jiřiny Šiklové

Začínám omluvou za svou nepřítomnost. A v oslavě tvých zásluh budu velice osobní, protože tvých rozhlasových relací, knih a článků, které jsi, milý Jolyone Naegele, napsal, je tolik, že bych to podstatné pak již ani nestačila říci. Podstatné je, že ti chci ti poděkovat za nás, co jsme tu žili a žijeme, za všechno, co jsi udělal pro nás a naši kulturu, politiku a vůbec literaturu. Reportoval jsi, co se tu děje, psal do vysílání Hlasu Ameriky o lidech pronásledovaných a připomínal jsi světu, a často i nám, jak tu vlastně žijeme.

Nejsem přítomná, protože jsem ve Valticích v nejpřísnějším kriminále v této zemi. Nejsem zde zavřená, je to stejně jen pro muže, ale mám zde přednášku, a slíbila jsem to již dříve, než jsem se dozvěděla datum tvého ocenění. Tak se nezlob a přijmi ode mne a nepřímo i za členy redakce toto poděkování, tuto pochvalu, kterou za sebe i za ostatní vyslovuji.

Udělal jsi toho pro nás hodně, nebyl jsi „jen“ novinářem, ale i tvůrcem dění. Vzpomínám, jak jsme si mnohokrát říkávali: „No oni nám to večer na Voisu sdělí.“ Nepřímo ty jsi sděloval a formuloval často to, co potom vysílal Ivan Medek s dodatkem Hlas Ameriky Vídeň. Měla bych to ale vyslovit s patřičnou intonací a důstojností. To neumím. To zase uměl jen on, Ivan Medek, s kterým jsi úzce spolupracoval.

Ale mohu vzpomínat na to, kdy jsem tě asi viděla poprvé, tedy takzvaně naživo. Je to již dávno, dávno, někdy v polovině let osmdesátých. Objevil ses v ulici Nekázanka v Praze 1, blízko Prašné brány, kde často pobýval Jirka Dienstbier a kde se lidi – přátelé scházeli. Přiznám se, že jsem tě tehdy považovala na začátku za fízla – termín a jeho tehdejší obsah určitě znáš – a v duchu si říkala, že tě tam snad nemusel Jirka Dienstbier zrovna zvát. Proto jsem se k tobě příliš nehrnula, spíše tě obcházela, a i to, že jsi již tehdy dobře rozuměl česky, ve mně spíš vzbuzovalo nedůvěru. Prostě a stručně, dávala jsem si před tebou „pozor na hubu” mnohem více než třeba před Mishou Glennym.

Už tehdy jsem si ale všimla, že jsi skvěle rozlišoval lidi. Někdy jsi trochu poodstoupil od skupiny, k někomu si se naklonil, sdělil pár slov a zase si se začlenil mezi ostatní přítomné. Pak, řečeno s Janem Nerudou, „čas oponou trhnul a změněn svět” a já, přestože jsem „do věcí” hodně viděla, jsem se až dodatečně dověděla o tvé roli a o tvé pomoci víc, než jsem napoprvé chápala. Prostě byl jsi tehdy a jsi i dnes skvělý. Skvělý novinář, dopisovatel, nepřímo tvůrce i zdejší kultury. Svými texty jsi nás, co jsme zde žili za zadrátovanými hranicemi, propojoval, chránil, zvyšoval naše sebevědomí a hlavně pocit, že „svět ví, co se zde děje“. Tím, že jsi o nás psal a referoval, jsi spoluvytvářel zdejší i zahraniční veřejné mínění o zdejších poměrech.

Všechny moje tehdejší pochybnosti za pár let zcela rozptýlili Ivan Medek a jeho milá manželka Helena. Takže, moje laudatio na tebe je, milý Jolyone, taky nepřímo mou omluvou za pochybnosti a poděkováním i lidem z našeho exilu, s nimiž jsi spolupracoval.

Poslední část mého poděkování tobě se pak týká Kosova, kde jsi také působil a kde jsem svého času byla jako členka Amnesty International. Také jsem se tam setkala s tvým jménem a také tam o tobě velice pozitivně o tobě mluvili.

Jsem si jista, že se na tom ani do budoucna nic nezmění. A děkuji ještě jednou i za Listy, že jsi Cenu Pelikán za rok 2019 přijal a na debatu do Olomouce přijel.

5. 12. 2019

Jiřina Šiklová


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.