Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Jaroslav Fiala: Vítejte v postlevicové době! Vede z ní cesta ven?

Za demokratickou levici

Jaroslav Fiala

Vítejte v postlevicové době! Vede z ní cesta ven?

Od loňského ročníku se cyklem esejů věnujeme tématu sebevnímání a sebevymezování levice a teoretickým konceptům, které ji jako politický pojem popisují, i debatám, v nichž ji popisují její příznivci či oponenti zvenčí. Rubriku vede politolog a filozof Milan Znoj.

-red-

„Tohle je třídní válka. A je to moje třída, třída bohatých, která v ní vítězí,“ řekl v roce 2006 americký miliardář Warren Buffett pro list New York Times. A dějiny mu daly za pravdu. Jak už dnes víme, naděje, vkládané po globální finanční krizi do levice, se nenaplnily. Politická levice u nás i v jiných zemích je v hluboké krizi a má těžké problémy. Zůstaneme-li v Česku, situace je vyloženě tristní. Jak ukazují aktuální průzkumy veřejného mínění, strmě klesají preference levicových stran i počet lidí, kteří se k levici hlásí. Průzkum CVVM z léta 2019 ukázal, že levice u nás pomalu vymírá. U Čechů mezi 15 a 19 lety se k levici nehlásí nikdo. U respondentů mezi 20 a 29 lety je to pouze 2,5 %. A u lidí mezi 30 a 44 lety je to jen 5 % pro levici a 11,6 % pro levý střed. Výzkumníci z CVVM k tomu dodávají: „Od konce roku 2013 můžeme vidět vytrvalý a velmi výrazný pokles na levici, který přes zpomalení pokračoval i v posledním roce, čímž se v průměru podíl zastoupení levice snížil (…) na stávající historické minimum.“ ČSSD a KSČM se dnes horko těžko drží nad pětiprocentní hranicí potřebnou pro vstup do sněmovny. A čelí hrozbě, že se do ní v příštích volbách nedostanou vůbec. Kdekdo se proto ptá: Co se vlastně stalo? Je levice historicky vyřízená? Anebo přece jen existuje šance na její obnovu?

Ztráta důvěry v levici

Zkusme tentokrát vynechat obvyklé výmluvy, kterými se zdůvodňuje debakl levice v Česku. Jistě, důležitou roli po roce 1989 sehrál hysterický antikomunismus, který zmobilizoval spoustu lidí proti slaměnému panákovi – paranoidní hrozbě „návratu totality“. Pravicově elitářská debata o vymýcení zbytků komunismu z českých luhů a hájů nás v minulosti zaměstnávala tak, že nedovolila hledat smysluplné odpovědi na společenské problémy a globální výzvy, které se rýsovaly na obzoru. Jenže to je jen část pravdy. Vždyť to bylo právě v dobách vyhrocených pravicových kampaní vedených proti ČSSD, kdy tato strana dosahovala dvouciferných volebních výsledků a vítězila. Hlavní příčiny dnešního levicového úpadku proto hledejme jinde: levice se ve skutečnosti potýká s obrovskou ztrátou důvěry lidí.

V roce 2018 mi expremiér Vladimír Špidla v rozhovoru řekl: „ČSSD vypadá nečitelně, roztříštěně a přestala působit jako obec se základními hodnotami. Sociální demokracie má zároveň za sebou dlouholetou historii a některé její nedávné momenty nebyly moc hezké. Umožnily totiž vytvořit představu, že jsme poměrně zkorumpovaná struktura.” A právě to je hlavní kámen úrazu. Prospěchářství, řízení strany metodou zákulisních dohod a mocenská arogance. Politika jako výměnný obchod, klientelismus, boj o koryta. Zhruba tak dnes vypadá obraz sociální demokracie v očích lidí. A dodejme, že za to nemůže jen očerňování a protilevicový politický marketing. Za ČSSD se totiž táhne dlouholetý korupční stín, který je jednou z hlavních příčin toho, že tato strana nedokáže dělat politiku založenou na autentických levicových hodnotách. Zdaleka nejde jen o usvědčené podvodníky, jako je David Rath nebo bývalý pražský zastupitel Karel Březina. Sporných kauz policie prošetřovala víc, namátkou bývalého olomouckého hejtmana Jiřího Rozbořila, vlivného sportovního bosse Miroslava Janstu nebo pražského politika Petra Hulínského. Nebavíme se však o tom, jestli v politice mají, nebo nemají místo usvědčení podvodníci. Bavíme se o obrazu strany, ve které nabyli vliv političtí podnikatelé, kteří metodami kšeftaření zválcovali její původně demokratické základy a pomohli tak zdiskreditovat levici jako celek.

Miroslav Poche nejspíš neporušil zákon, když skrytě sponzoroval stranu přes prostředníky. Zločin nespáchal ani Michal Hašek, když v roce 2013 veřejně lhal o schůzce s Milošem Zemanem v Lánech. A Jaroslav Tvrdík, který vedl státní České aerolinie v době těsně před kolapsem a svého času platil za „pana Čínu“, se zřejmě se svým byznysem do zákonného rámce také vejde. Šíbrovská „hra o trůny“ je sice možná legální, jenže běžné lidi uráží. A přestalo je to bavit.

Naše nejstarší levicová strana totiž vypadá jako veřejná pračka soukromých obchodních zájmů. Ať už je předseda ČSSD kdokoli, voliči mají jistotu, že se nějaký ten spřátelený podnikatel vždycky kolem najde. Jistě, korupční aféry provázejí skoro všechny naše politické partaje. A je pravda, že se česká politika někdy nadměrně zjednodušuje a smrskává do hry na „četníky a zloděje”. Jenže vypadá hodně zle, když to sami politici nepovažují za problém.

Politika v představách velké části ČSSD už dlouho vypadá jako byznys pro znalé a omezuje se na boj o funkce, výměnný obchod, zákulisní dohody a chápe se hlavně jako výtah k moci. Z vedení ČSSD se dnes často ozývají výroky typu: musíme mít jasnou vizi, je na čase vyjít mezi lidi, musíme být srozumitelní. Jenže to působí jako prázdné fráze. Zformulovat vizi a přesvědčivý program jde těžko s politickými kšeftaři, kterým nevěříte ani nos mezi očima, natož pak sociální cítění a starost o chudé. A přitom by to bylo zoufale třeba právě dnes, kdy si vybrané prvky levicové politiky přivlastňuje Andrej Babiš, který se na veřejnosti chlubí zvyšováním mezd a důchodů. Prostě řečeno: rozbité a nejednotné sociální demokracii s nefunkční partajní strukturou a obchodně politickými metodami řízení nikdo nevěří.

Účelové svádění viny

Svým způsobem jsme dnes vstoupili do postlevicové doby. Čím se vyznačuje? Tím, že kdysi mocné levicové strany upadají na okraj a vybrané části jejich politického programu vykrádají jiní.

A jak na svůj propad reaguje samotná levice? Místo tolik potřebné sebereflexe se čím dál více prosazuje demagogický názor, že za krizi levice údajně může nadměrný důraz na lidská práva, menšiny, gender, LGBT, „příliš mnoho liberalismu“ anebo – řečeno s Jaroslavem Foldynou a s využitím někdejšího neonacistického slovníku – „přeliberalizovaný neomarximus“. Jenže to je mimo realitu.

ČSSD totiž kulturní témata ve svých kampaních ani nikde jinde nijak nezdůrazňovala. Sociální demokracie rozhodně nestavěla svoje politické kampaně na feminismu ani ničem podobném. Ve vládě Bohuslava Sobotky se jí podařilo zvýšit minimální mzdu, kladla dopředu témata jako zvyšování důchodů, hospodářský růst a zajištění chodu státu. A jestli bychom snad ještě s velkou námahou u sociálních demokratů našli střípky progresivní agendy, nic takového rozhodně neplatí o KSČM. Čeští komunisté se pro změnu zakonzervovali do tvrdé ulity normalizačního skanzenu, z něhož nikdy nevybředli a ve kterém pomalu skomírají.

Bylo to naposledy v letech 2005–2006, kdy sociální demokraté vedeni Jiřím Paroubkem (kterého by z nadměrně liberálních tendencí asi podezříval málokdo) prosadili zákon o registrovaném partnerství osob stejného pohlaví. Od té doby však uplynulo již patnáct let (!) a rozhodně nelze říct, že by sociální demokraté a komunisté upřednostňovali menšiny nebo genderová témata na úkor jiných – právě naopak. ČSSD nejprve dočasně vyrostla na odporu proti neoliberálním reformám za vlády Petra Nečase, kdy reálně hrozilo nebezpečí privatizace státu. Odpor proti zpoplatnění školství a zdravotnictví a rozprodání důchodového systému nakonec s masivní podporou veřejnosti, odborů a občanských iniciativ, jako byl ProAlt, skončil vítězně. Tato kapitola se však nadobro uzavřela a levici čekal strmý pád.

Českou politickou scénu nezměnila liberální témata, ale Andrej Babiš. Hnutí ANO vytvořilo pro ostatní strany tvrdou konkurenci – manažerský styl řízení, partaj oddaná jedinému vůdci, dobrá nálada za všech okolností. Co z toho, že premiér Babiš čelí trestnímu stíhání a masivním demonstracím, které žádají jeho odchod? ANO se dlouhodobě drží na třiceti procentech a zatím nic nenasvědčuje tomu, že by to mělo být výrazně jinak. Politická divize Agrofertu vysála původně levicové voliče, kterým nabídla – jakkoliv děravou – alternativu a důvěryhodnou perspektivu. Babišova hesla „Ano, bude líp“ a „Česká republika – země budoucnosti“ na spoustu lidí zabrala a představují záruku, že se nevrátí časy Miroslava Kalouska. Můžeme se tomu smát, jenže poučení z toho je jediné: jestli bude někdo chtít vytvořit Babišovi skutečnou konkurenci, bude muset lidem nabídnout mnohem lepší a pozitivnější alternativu.

Ironií osudu je, že hlavní problém levice nespočívá ve špatném politickém programu; naopak. ČSSD má svoje cíle na papíře jasně dané a promyšlené. V jejím dlouhodobém programu najdeme snižování sociálních nerovností, zvyšování mezd, boj s chudobou, regulaci finančních trhů, progresivní zdanění i boj proti daňovým rájům. Je tu také podpora sociálního podnikání a družstevnictví. Anebo ochrana a rozvoj veřejné zdravotní péče, školství a dostupné bydlení. „Společnost musí mít kontrolu nad vývojem ekonomiky. Hrstka finančně mocných nemůže určovat její směřování ve svůj prospěch,” píše se tu. Stejně tak se v programu klade důraz na ekologická opatření a boj s klimatickou změnou. Jenže jaká je realita? Ne, hlavní překážka není špatný program, ale něco horšího: nikdo totiž nevěří, že by ho levice byla schopná uskutečnit v praxi.

Svým způsobem je to prosté. I kdyby česká levice slíbila, že každému voliči naservíruje zlaté vejce na stříbrném podnose, skoro nikdo jí to neuvěří. Aspoň ne do doby, než u lidí znovu obnoví důvěru, zbaví se politických kšeftařů, postaví se jasně za svoje původní humanistické hodnoty a vybuduje funkční stranickou strukturu.

Slepá ulička

Levice, a zvlášť ČSSD, však zatím tápe v mlze, a v horším případě svoje ideály tvrdě pošlapává v praxi. Klíčový problém, který potvrdil, že potíž mnoha sociálních demokratů spočívá v politickém kšeftaření, byl vstup do Babišovy vlády v roce 2018. Po volebním výprasku v roce 2017 strana nevyužila šanci přejít do opozice a v ní se znovu konsolidovat. Místo toho dnes připomíná „béčko“ Babišova ANO a zdá se, že bez něj a Miloše Zemana už neudělá ani krok. A to je tragický omyl. Pro lidi, kteří nesdílejí morální paniku pravicových stran v čele s ODS, a zároveň nechtějí ani Babiše, zmizela politická alternativa – nejsou reprezentováni. Sociální demokraté v Babišově vládě ztrácejí tvář a často prosazují pravicovou přísnost na chudé (příkladem budiž návrh rezortu práce a sociálních věcí z ledna 2020 na zpřísnění podmínek pro nezaměstnané, kterým hrozí ztráta nároku na dávky až na dobu devíti měsíců). Ne, tohle není sociální demokracie, jakou bychom chtěli.

Tendence k demagogickým výpadům na levici výstižně pranýřoval někdejší předseda exilové ČSSD Karel Hrubý. Konkrétně reagoval na kroky jihočeského hejtmana Jiřího Zimoly, který v roce 2018 zkusil převzít v sociální demokracii otěže moci. Zimola volal po návratu strany mezi lidi – „do ulic, do hospod a na vesnické tancovačky“. Výsledkem však byl jen další debakl. Hrubý to ironicky komentoval slovy: „Jak to dopadlo v nedávných volbách, všichni víme. Staří voliči se nevrátili, noví nepřišli, naopak proběhlo další putování starých příznivců ke konkurenci. Zimolův recept nezabral. Nevím, kolikrát on sám šel do hospod a na fotbalová hřiště agitovat ani jak se zasloužil o to, aby takovou kampaň volební štáb organizoval. Ale výsledek je jasný: zimolovština nezabrala, strana volby hanebně prohrála.”

Podobně nesmyslné pokusy probíhají také na intelektuálním poli. Koncem roku 2019 -vydala Masarykova demokratická akademie knihu francouzského středoškolského profesora Jeana-Clauda Michéy Tajnosti levice v naději, že by mělo jít o nový a originální zdroj inspirace pro levici. Hlavní poselství knihy však (světe, div se) opět zní: za všechno zlo na levici mohou „liberální elity“ a liberalismus. Michéa, na kterého se odkazuje i francouzská krajně pravicová politička Marine Le Penová, vyčítá levici, že rezignovala na sociální spravedlnost. A volá po jejím návratu. To zní na první pohled hezky; jenže nesmyslný je recept, který nám Michéa nabízí. Jeho řešení totiž v kostce zní: zbavte se liberálů a snažte se napodobit konzervativní pravici.

Jenže jaké důsledky přináší nápad „zostřit kulturní boj“ proti (v rámci české levice de facto neexistujícím) „liberálním elitám“? Je smutné, když někdo věří, že právě takové kroky povedou k sociální spravedlnosti. Je příznačné, že Michéa nenavrhuje žádná ekonomická ani sociální opatření, která by vedla k posílení rovnosti lidí. Po kritice levicových kulturních elit, která by snad ještě dávala smysl ve francouzském, ale nikoli českém kontextu, Michéa dochází k navýsost sektářskému závěru: levice se až moc věnovala kulturním tématům, s čímž je třeba skoncovat, stejně jako s politickým liberalismem, který prý jen přiživuje dravý kapitalismus: „Ve skutečnosti jediné, na čem záleží, je dosažení dohody na kritice logiky kapitalismu. (...) Na druhou stranu se tato kritika nesmí spokojovat s tím, že bude rituálně odsuzovat následky ekonomického liberalismu (...) a současně posilovat dopady liberalismu politického a kulturního, který ho jako siamské dvojče doplňuje po stránce psychologické a ideologické,“ píše Michéa.

Michéovy teze jsou v českém prostředí nesmyslné a zavádějící hned z několika důvodů. Předně, české polistopadové kulturní elity nejsou levicové. Naopak – vždy vedly hysterický boj proti všemu, co podle nich zavánělo hrozbou návratu „komunistické totality“. A v takovém případě vyznívá boj proti „liberální levici“ účelově. Umožňuje totiž označit prakticky kohokoliv na levici za „vnitřního nepřítele“ – za onu proradnou „liberální elitu“, která údajně „zradila lid“ nebo mu přinejmenším nerozumí. To možná dává smysl z pohledu Michéovy kritiky liberalismu, jenže v praxi je to zcela antidemokratické. Opravdu si někdo myslí, že šířením nenávisti vůči liberálům získá česká levice zpátky ztracené voliče? Máme skutečně klesnout na takovou úroveň, že budeme diskutovat, jestli by levice měla v jednadvacátém století ctít základní práva a svobody lidí? Nejde tu ve skutečnosti o boj o moc, při kterém se komukoliv nasadí účelově psí hlava „liberálního elitáře“, když se to zrovna hodí? Například těm, kteří budou na levici kritizovat politické kšeftaření a šíbry?

Zadruhé, už jen letmý pohled na ČSSD a KSČM ukazuje, že česká levice není nijak zvlášť liberální. Obě hlavní levicové strany naopak spojily konzervatismus s tvrdě technokratickým přístupem k moci. Ostatně klí­čovým (a dodejme, že dobrým) cílem české levice bylo udržet, tedy „konzervovat“, veřejné pojistné systémy, bezplatnou zdravotní péči a školství před pravicovými pokusy o jejich privatizaci. Obě levicové partaje navíc po roce 1989 nikdy neprosazovaly žádnou kulturní avantgardu, a naopak sklízely estetizující posměch bytostně pravicové „kulturní fronty“ za nevkus, zpátečnictví a nostalgii po normalizaci. A zatřetí, copak by levice neměla mít originální vize a cíle spojené s humanistickou tradicí? Opravdu má opisovat od konzervativní a populistické pravice jen proto, že je to zrovna teď v módě?

Co dělat v postlevicové době?

Ultrakonzervativní obrat české levice nefunguje. Jestli bude chtít ČSSD definitivně spadnout pod pět procent, ať klidně dál zkouší být dvojčetem Babišova ANO, případně Okamurovy SPD a Václava Klause mladšího. Naštěstí však existují mnohem lepší a inspirativnější zdroje, které nám ukazují hlubší tradici české demokratické levice. Připomeňme si známý text Co chtějí socialisté? z roku 1934, který nedávno znovu knižně vydala Masarykova demokratická akademie (s nakladatelstvím Burian a Tichák, pozn. red.) a který byl výsledkem intenzivních debat v sociálnědemokratických kruzích. Volal po rozšíření demokracie do co nejširších sfér společnosti včetně hospodářství a po odstranění třídního útlaku: „Hlavní slabiny demokracie plynou z toho, že nikde dosud důsledné demokracie nebylo. Demokracie musí spojovat nejvyšší míru svobody s nejvyšší mírou rovnoprávnosti. (...) Bez demokratizování hospodářství uvázne demokracie politická v písku.“ Touto svobodou se však – na rozdíl ode dneška – nemyslela „svoboda“ zaměstnavatelů a vlastníků velkého kapitálu libovolně vykořisťovat ostatní. Měli to být naopak zaměstnanci, „lidé práce“, jejichž práva, svobody a lidskou důstojnost chtěli socialisté hájit tváří v tvář nerovnosti, chudobě a hrozbě fašistického autoritářství. Jak totiž socialisté prozíravě napsali: „Není ani přemíry práv jednotlivce, ani přílišné svobody: neboť toto všechno platilo dosud jen pro držitele hospodářské moci.“

Měli bychom se z toho poučit. Cílem levice má být emancipace lidí k nezávislosti na moci. A rozumí se samo sebou, že nejde o sobeckou emancipaci atomizovaných a do soukromí obrácených jedinců, kteří mezi sebou soupeří o zdroje. Úkolem levice je pomoci vytvořit lepší, přátelskou společnost, která ochrání lidi před dopady kapitalistické globalizace, klimatické krize, digitální technologické revoluce a nestabilního mezinárodního prostředí. A to se nepodaří sektářstvím, vylučováním liberálů ani bratrovražedným bojem o zbytky moci a vlivu. V postlevicové době, do které jsme vstoupili, totiž podobné tahanice nedávají smysl s ohledem na celkovou ztrátu důvěry v levici, deziluzi a zklamání z nesplněných slibů. Otázka proto zní: jak levici – a hlavně autentické sociálně demokratické hnutí – resuscitovat?

Obnovit důvěru lidí ve zdiskreditovanou strukturu je mimořádně těžké. Trochu se zpožděním dnes kopírujeme vývoj u našich sousedů v Maďarsku a Polsku. Také v Maďarsku se někdejší parlamentní levice zdiskreditovala – korupcí, politickými skandály a tím, že pod vedením socialistického premiéra Ference Gyurcsányho prováděla asociální „kalouskovské“ reformy a tupé škrty nařízené Mezinárodním měnovým fondem. Výsledkem bylo drtivé vítězství Viktora Orbána, který si už s nějakou sociální spravedlností vůbec hlavu neláme. O něco inspirativnější je příběh levice v Polsku, která také prošla strmým pádem, ale po posledních volbách v roce 2019 se znovu zmátořila a sjednotila. Musela však před tím projít dlouhou vnitřní očistou a důslednou reorganizací. A právě to by měla být cesta i pro nás.

Řekněme to na rovinu: spory o to, jestli má být česká levice ještě víc konzervativní, nedávají žádný smysl. Podobně jako nedává smysl úsměvné mudrování nad tím, jak v politice znovu obnovit „pravolevý konflikt“ a přebít kulturní témata socioekonomickými. Důvod je prostý: ať už bude levice říkat cokoliv, skoro nikdo ji dnes nebude poslouchat a brát vážně. Klíčový problém je totiž zmíněná ztráta důvěry lidí v levici jako celek. A z toho vede jediná cesta ven: očistit se od politického cynismu, šíbrovské „hry o trůny“, nabrat nové členy a obnovit stranickou strukturu. Ta začne konečně fungovat, prosazovat program a přijde s pozitivní vizí, kterou bude levice jednotně hájit. Nestačí jen vyjít k lidem „do hospod a na vesnické tancovačky“. Ke společnosti je nutné se nejprve znovu tvrdě propracovat a získat si její důvěru.

A jak to vypadá v praxi? Jednou z velkých nadějí jsou české odbory, které dokázaly svým tlakem na důstojné mzdy a kampaní konec levné práce oslovit spoustu lidí. Příklad odborů navíc jasně ukazuje, že k úspěchu je potřeba organizace, kterou její členové nechápou jen jako výtah k moci, penězům a zviditelnění, ale jako nástroj pro zlepšení života společnosti. A v tom naši levici čeká ještě dlouhá cesta. Možná se vzpamatuje až po dalších prohraných volbách, a možná taky ne. Jedno je však jisté už dnes: čím déle bude levice svůj restart odkládat, tím těžší bude její návrat. A na to doplatíme my všichni, kteří časem přijdeme o sociální výdobytky a ztratíme zbytky ochrany před silami čím dál mocnějšího a nevyzpytatelnějšího kapitálu.

Česká politická levice dnes v podstatě zmizela. Jenže to neznamená, že se bez ní v budoucnu obejdeme. Tváří v tvář hrozbě nových ekonomických krizí, dopadům klimatické změny, válečným ambicím velmocí a rostoucí moci nejbohatších oligarchů ji ve skutečnosti budeme potřebovat víc než kdy jindy. Vrátí se k nám levice zpátky? To zatím nevíme. Její úpadek ani obnova však nejsou žádné přírodní danosti, nýbrž výsledek konkrétního lidského jednání, úsilí, pokusů i omylů. To věděli už demokratičtí socialisté ve třicátých letech, když napsali: „Vývoj společnosti není určen přírodním zákonem. Člověk dělá vývoj! Nebude svůj osud hledat ve hvězdách, ale vezme jej sám pevně do rukou.“

Jaroslav Fiala (1983) je politolog, historik a publicista. Vyučoval na Filozofické fakultě UK, pracoval jako šéfredaktor internetového deníku A2larm. Autor knihy Jak se zbavit Castra: Kuba, USA a Československo ve studené válce (2016). Je spoluzakladatelem spolku Insist pro podporu společenské soudržnosti.

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.