Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 1 > Luboš Dobrovský: Solženicynova kritika západního světa, její zdroje a hranice

Luboš Dobrovský

Solženicynova kritika západního světa, její zdroje a hranice

Vzpomínky v médiích na Luboše Dobrovského, který zemřel 30. ledna v nedožitých 88 letech se většinou soustřeďovaly na jeho aktivity porevoluční, politické funkce a názory z posledních let. Zmiňovaly se ovšem i o jeho „disidentství“ a činnosti novinářské (působil mj. v redakci Literární listů – po srpnu 1968 Listů). My bychom rádi připomněli, že v časech samizdatu před rokem 1989 se zabýval překladatelstvím (z ruštiny a polštiny) i psaním o literatuře. Exilové Listy č. 5 v roce 1979 přetiskly jeho recenzi na harvardskou přednášku Alexandra Solženicyna (od udělení Nobelovy ceny spisovateli uplyne letos 50 let).

-red-

Alexandr Solženicyn, nositel Nobelovy ceny za rok 1970, přednesl po tříletém mlčení na Harvardu úvahu o „rozbitém světě“. Tato Solženicynova přednáška vyvolala celou škálu ohlasů, jak pozitivních, tak odmítavých, a stane se nejspíš podnětem i k pracím obsáhlejším, které posoudí stanoviska velkého současného ruského spisovatele kvalifikovaněji a fundovaněji, než to může učinit autor této krátké recenze.

Solženicynova úvaha je plamenná, ostře kritická výzva k popření západní představy světa, humanisticko-materialistické podoby člověka, jak ji podle názoru Alexandra Isajeviče dědíme z renesance. Svět je rozbit, pokus sjednotit ho v rámci představy západu o svobodě s demokracií, v níž je člověk mírou všeho, je vadný ve své podstatě i ve svých důsledcích. Západní inteligence zklamala, nedostává své roli; znechucena neúspěchy systému západní svobody sympatizuje s představami o komunistickém řádu jako východisku z krize. Tisk svévolně a nikým nekontrolován zavaluje lidi povrchními a zaujatými informacemi podléhajícími módě. Právní existence občana degradovala ve spoléhání na instituce, političtí a intelektuální činitelé západu jeví známky úpadku odvahy, na druhé straně pak trpí neúměrnými návaly statečnosti a neústupnosti vůči vládám bez moci a vůči slabým státům. Pod záminkou demokratické kontroly je zajišťováno vítězství prostřednosti. Západní myšlení je konzervativní: Kéž by svět zůstal takový, jaký je!

V dnešní západní společnosti, pokračuje kritik Solženicyn, lze konstatovat nerovnováhu mezi svobodou konat dobro a páchat zlo. Autorita odpovědného vedení je podkopávána a státní moc ve všech západních státech značně oslabena. Společnost není chráněna před propastmi lidského úpadku, např. před svobodou páchat mravní násilí na mládeži: teoretickým protějškem svobody nabízet pornografii je pouze svoboda tuto pornografii nekupovat. Tak se ukazuje, že život pojatý právně se sám nedokáže bránit proti zlu a nechává se pozvolna nahlodávat.

Solženicynovi se zdá, že východiskem zla bylo blahovolné humanistické pojetí člověka jako pána světa.

Kritickému pohledu Alexandra Isajeviče neuniká téměř nic: Neuspokojuje ho ani mravní stav ducha západního občana ani chybné kroky vlád, které nepochopily specifiku jiných světů, a zahrnuje do jejich počtu někdejší i dnešní Rusko. Jeho sympatie nezískává ani západní tisk, ani americký občan odmítající válku ve Vietnamu a krátkozrace přehlížející, že svým odporem k této válce přibližuje nebezpečí komunistického zmaru i pro svoji vlastní zemi. Málo pochopení má kritik i pro západní hudbu, která mu zní nesnesitelně.

To všechno jsou pro Solženicyna důsledky začínající katastrofy, „beznáboženského lidského vědomí“. Svoboda, jak jí rozumí západ, je svobodou, která je zbavena trvalé náboženské odpovědnosti. V člověku, který se domohl vysokého stupně lidských práv, zakrnělo jeho vědomí odpovědnosti před Bohem a před společností. To znamená těžkou duchovní krizi a slepou uličku.

Recenzent Solženicynovy úvahy je dalek toho, aby viděl západní svět jako ráj na zemi, tím méně mu imponuje princip západní technizované civilizace. Nicméně Solženicynovo vidění západu nemůže označit jinak než jako vidění úzké, nepřesné, zaujaté, provokované vším možným, nejméně ovšem hlubším pochopením principů, na nichž je tento svět uspořádán.

Solženicynova kritika západu je nesporně vyvolána takovými nedostatky světa, v němž je dnes spisovatel přinucen žít, které bijí do očí. Je to kritika vyrůstající ze zklamaného očekávání. Nikoliv jistě osobního; Solženicyn je zklamán a roste v něm obava, že západní svět není s to postavit hráz silám, jichž se kritik právem obává a které způsobily tolik příkoří všem, jejichž jménem spisovatel již léta mluví a jejichž neštěstí a hloubku bolesti svým dílem odhalil světu.

Zároveň je ovšem Solženicynova kritika podmíněna výrazně rozdílnými světonázorovými východisky:

Na jedné straně západní člověk beroucí všechnu odpovědnost za své činy, za své jednání i za své myšlení na sebe, vědomý si dvojakosti své přirozenosti, v níž dobro i zlo jsou přítomny stejnou měrou. Člověk reklamující pro sebe právo být posuzovatelem sebe sama před lidmi i před Bohem, kterého si svobodně vybírá nebo ho svobodně odmítá tak jako cokoliv jiného, pozemského. Až dosud, zdá se, tato svoboda výběru přináší ve smyslu lidskosti, jak ji chápeme dokonce spolu s kritizujícím Solženicynem (viz jeho literární tvorbu), více dobrého než zlého.

Na druhé straně pak kritik, křesťan pravoslavného ražení, jak ukážeme později, hledající orientační bod lidskosti vně člověka.

Bod, řídící centrum, sílu, která mravními principy uplatňovanými třeba i sankcemi (jak jinak, vezmeme-li vážně tvrzení o slabosti vlád či nekontrolované svobodě ke zlu) usměrní člověka, společnost k jednání, jež bude v souladu s kodexem odpovědnosti vůči společnosti a vůči Bohu.

To je podstata sporu, který vede Solženicyn se západní společností. Této podstatě se kritik ve své úvaze bohužel vyhýbá, nenazývá ji, nedefinuje výchozí body svého pojetí člověka dostatečně jasně, zůstávaje u mlhavých slov jako „sebeomezování člověka“, „duchovní plamen“, „vzestup k nové výšině pohledu, k novému způsobu života, který by nezatracoval naši přirozenost, jako středověk, ale ani nepošlapával naši přirozenost duchovní, jako moderní doba“.

Solženicynův hlas, líčící apokalyptické zlo dnešního světa vůbec a západu zvlášť, zní tu nepříliš nově. Není snad historického období, v němž by takový hlas nebyl zaznamenán, v němž by svět nebyl viděn jako civitas diaboli v protikladu k civitatis dei. Zněl tak už i hlas svatého Augustina, zněl tak hlas Gogolův v korespondenci s přáteli, a zůstaneme-li v Rusku, zněly velmi podobně i hlasy slavjanofilů.

„Je nepopiratelnou skutečností,“ praví Solženicyn ve své úvaze, „že na západě se charakter člověka oslabil, kdežto na východě upevnil. Náš národ za šest a národy východní Evropy za tři desetiletí prošly duchovní školou, která nechává zkušenost západu daleko za sebou. Složitý, smrtelný a drtivý život tam vykoval charaktery silnější, hlubší a zajímavější než západní život s řízeným blahobytem… Lidská duše sklíčená desetiletími násilí touží po něčem vyšším, vřelejším a čistším, než je to, co může dnes nabídnout masová existence na Západě, která se jako navštívenkou ohlašuje odporným tlakem reklamy, hrubostí televize a nesnesitelnou hudbou“.

Kdo by si při četbě těchto řádků nepřipomněl někdejší slavjanofilskou víru ve spasitelské poslání Ruska, jehož síla spočívá právě v popření západního racionalismu a zhoubného osvícenství. Kdo by si ovšem nepřipomněl také slova Gercenova, jimiž v roce 1851 kriticky oslavil slavjanofily: „Největší omyl slavjanofilů spočíval v tom, že v pouhé otázce viděli odpověď a možnost směšovali se skutečností. Domnívali se, že vstoupili na cestu, která směřuje k velkým pravdám a musí změnit náš pohled na současné události…“

I Solženicyn je upřímně přesvědčen, že vstoupil na cestu, která směřuje k velkým pravdám, a nám nezbývá než opakovat Gercenův výrok o „zneužívání prázdných slov“, neboť Solženicynova kritická slova budou znít dutě a prázdně potud, pokud nenabídne jako východisko krize víc než subjektivně viděnou a ničím nepodloženou statistiku charakterů a jako cíl něco jiného než mlhavou autoritu Boha prosazovanou pevným a silným státem v zájmu potlačení zla, pocházejícího od ďábla humanisticky pojaté svobody.

Při četbě Solženicynovy úvahy se velmi ostře připomínají charakteristické pasáže ze spisovatelových literárních i publicistických prací. Konkrétně pak z románu Srpen 1914, z Dopisu vůdcům a z interview při návštěvě Španělska.

V románě Srpen 1914 je zachycena nesmírně silná, umělecky působivá scéna z pohřbu velitele. Rusko je poráženo, vojáci trpí, propadají malomyslnosti, hynou, ztrácejí síly tělesné i mravní. Padl velitel, je třeba něco udělat, pokusit se obnovit ztracenou morálku. Takovým obnovujícím činem se stává improvizovaná panychida za mrtvého velitele. Za zpěvu starých pravoslavných žalmů, posunujících svým rituálem skutečnost k jakési mysticky chápané tradici, vyrůstá tu síla, která jako mávnutím kouzelného proutku popře všechnu racionalitu okamžiku konce, zmaru a smrti, povýší samu smrt na cosi velkého a mysticky tajemného, před čím celá, proti Rusku spolčená Evropa se svou moderní technologií a se svým rozumářstvím je náhle ubohá a směšná. Tolik síly nachází Solženicyn v pravoslavném náboženském rituálu.

To je jeden moment Solženicynova nazírání světa, moment pravoslavné religiozity. Druhým momentem je pak víra v mravní a duchovní sílu Ruska a ruského národa, který, jak se dočteme v Dopisu vůdcům, je vyvolen k tomu, aby přijal úlohu obnovitele přirozenosti světa.

Třetí součást Solženicynova pojetí nového světa pak vystupuje na povrch v interview, které Alexandr Solženicyn poskytl madridské televizi 29. března 1976 a v němž doslova říká: „Slyšel jsem, jak vaši političtí emigranti říkají, že vás občanská válka stála půl milionu obětí. Nevím, na kolik je tato cifra přesná. Dejme tomu, že je přesná. Musím pak ovšem říct, že naše občanská válka nám také vzala dva tři miliony životů, ale vaše i naše občanská válka skončila rozdílně. U vás zvítězil křesťanský světový názor, protože na tom jste také chtěli s válkou skončit, abyste zhojili rány. U nás zvítězila komunistická ideologie, a konec občanské války neznamenal její konec, ale začátek…“

Z těchto tří součástí, z pravoslavné religiozity, z nekritického nacionalismu a z militantního odporu ke komunismu roste pak celá budova Solženicynova kritického pohledu na současný západ, a tyto tři principy jsou také hraničními body jeho světonázorového obzoru. Takto vymezen a takto určen není kritik Solženicyn schopen nabídnout našemu očekávání nic víc než návrat, a návrat nebývá východiskem přitažlivým.

Nabádá-li Solženicyn západní svět k tomu, aby se pozastavil nad svou neschopností porozumět jiným světům, včetně světa ruského, nemůžeme než s ním souhlasit. Je ovšem třeba, aby i on zpozorněl ke specifice západu a s větší kritičností aby revidoval svět svůj, neboť je to zatím svět, z něhož právě vyrostlo to, co transformováno do nových současných podob vyhnalo velkého spisovatele z domova, aby z něho učinilo, jak se zdá, cizince kdekoliv na tomto našem rozbitém světě.

(Otištěno v italském socialistickém týdeníku Critica sociale.)

LISTY, ročník IX. 1979, číslo 5, říjen 1979, s 14.

Luboš Dobrovský (1932–2020) byl novinář, překladatel a politik. Vystudoval rusistiku a bohemistiku na FF UK. Do r. 1968 pracoval jako zahraniční zpravodaj Čs. rozhlasu. V r. 1977 patřil k prvním signatářům Charty 77. Redigoval samizdatový Kritický sborník. Po roce 1989 byl čs. ministrem obrany, kancléřem prezidenta Václava Havla a českým velvyslancem v Moskvě. Jeho posledním textem psaným pro Listy byl v č. 4/2007 komentář Co s Ruskem?

Obsah Listů 1/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.