Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 2 > Petr Koťátko o básni Milana Děžinského: Básníci a vykladači XX

Petr Koťátko o básni Milana Děžinského

Básníci a vykladači XX

Milan Děžinský
Na Nechranicích

Střídáme se s otcem u vesla na vypůjčené pramici
abychom spustili návnadu do zatopené pískovny

Táhneme za sebou dešťový mrak
a když bouře vypukne, nejsme připraveni

Vítr tlačí loďku od břehu proti lidské síle
syn vodu vylévá kyblíkem
z nějž předtím vysypal všechny živé rybky

Veslujeme

Nevím proč zrovna teď myslím na knihu
založenou bílým kapesníčkem

Dává mi někdo odpověď na otázku
kterou jsem nepoložil?

Veslujeme, ale už nemůžeme

Za tím mračnem
je slunce jasné jako slovo, to vím

ale toho, kdo za mě promýšlí každý pohyb
neznám

Podle známého výměru z Kantovy třetí Kritiky (Kritika čistého rozumu, přeložili V. Špalek a W. Hansel, Praha, Odeon 1975, par. 45) umění je pro nás krásné, když je vnímáme jako přírodu (přestože jsme si stále vědomi faktu, že je dílem tvůrce sledujícího estetický záměr). Báseň Milana Děžinského před námi otevírá přírodní scenérii vyplněnou silami a ději, do jejichž průběhu a střetávání nevstupují (jako vnější nadřazená síla) žádné básnické aspirace: tak se to aspoň čtenáři jeví, protože v obrazu nenaráží na žádné viditelné příznaky „básnění“. Pokud jde o přírodu, je pro nás podle Kanta krásná, když ji vnímáme jako umění, a tedy jako něco, v čem se naplňuje něčí kreativní projekt. Vrátíme-li se k básni, zjišťujeme, že náš přírodní obraz, který do sebe pojal i dva lidi, jejich nejisté vyhlídky a rychle ubývající síly, otevírá (na samotném konci) i tuto druhou kantovskou perspektivu.

Jednou větou, báseň Milana Děžinského je v mých očích krásná – a cílem úvodní poznámky bylo poukázat na jeden z možných zdrojů této krásy. To je něco jiného než pokoušet se (v básníkově zastoupení) vyslovit takzvané „skryté poselství“ či „utajený smysl“ básně. Naštěstí máme před sebou jeden z textů, které (pokud mohu soudit) neprobouzejí toto pokušení. Můžeme si být jistí, že jakýkoli skrytý smysl, který snad, jak jsme zvyklí říkat, „odhalíme“ (přestože jde čistě o náš konstrukt), bude nesrovnatelně slabší než to, co zažíváme, když se necháme vtáhnout do obrazu. Skrytost, zvláště takzvaná skrytost smyslu, snadno vyvolá iluzi hloubky – ale co je údajná hloubka našich „odhalení“ proti hloubce zatopené pískovny a protilehlé hloubce oblohy, které zakoušíme při čtení naší básně? A co je napětí spojené s „odkrýváním“ údajného smyslu proti pnutí, kterému jsme vystaveni, když se (při čtení) ocitáme v průsečíku protichůdných sil – síly větru a síly veslujících paží? Anebo ve srovnání s pnutím, které pocítíme jenom chvíli předtím, protože jeden z veršů svázal naši loďku s dešťovým mrakem?

To přirozeně neznamená neklást si žádné otázky nad textem, nebo dokonce dělat, že neslyšíme, když klade otázky sama báseň. Ptát se ale neznamená propadnout představě, že čtení básně nebude završeno, dokud nezazní všechny odpovědi – tak jako číst báseň neznamená obětovat svou vnímavost a představivost aspiracím luštitele šifer (o tom viz výše). To, co následuje, je jenom několik příkladů otázek, které by mohly (a některé snad měly) před čtenářem vyvstat – zároveň s vědomím, že jsou a mají zůstat otevřené. Jejich úlohou je poukázat na otevřená místa v obrazu (viz 1, 3), případně v situaci, ve které vyvstává a je vnímán tento obraz (2, 4, 5), spíše než vyvolávat umanutou snahu zaplnit každé volné místo odpovědí.

(1) Otázky, které se nastolují v textu: „Dává mi...?“ (11. verš); nepřímá otázka „Nevím proč...“ (9. verš); otázky navozené oním „toho... neznám“ (v závěrečných verších).

(2) Vyvstávají tyto otázky před synem veslujícím ve scéně na jezeře, nebo před synem vzpomínajícím na scénu na jezeře? (A mluví přechod do třetí osoby v 6. verši jednoznačně pro druhou možnost – nebo ho máme číst jinak?)

(3) Je-li obraz knihy založené bílým kapesníčkem odpovědí, co si s ní má syn (a čtenář) počít a jaká (nevyslovená) otázka by byla přiměřená takové odpovědi?

(4) Jak máme chápat celý „přírodní“ obraz, do něhož spolu se synem vstupujeme? Jako vzpomínku na dávný zážitek s otcem? Jako představu, kterou zplodila synova mysl a nabízí mu ji jako (údajný) záznam paměti? Jako „živý sen“?

(5) Jak máme vnímat hlas, který k nám při čtení promlouvá? Jako hlas vypravěče – a pokud ano, máme odolat, nebo podlehnout nutkání ztotožnit si ho s básníkem? Nebo jde o hlas, který zaznívá v něčí mysli jako součást „proudu vědomí“, a my jsme získali přístup k tomuto dění – přímé napojení, na němž se nepodílí žádný vypravěč?

Petr Koťátko

Milan Děžinský (1974) je básník a překladatel poezie z angličtiny. Zatím poslední básnická sbírka vyšla letos pod názvem Hotel po sezóně. Laureát Ceny Magnesia Litera za poezii (2018) a také první laureát Ceny Václava Buriana (2016).

Petr Koťátko (1955) je filozof, spisovatel, dramatik, autor knih pro děti. Jako filozof se zabýval mj. teorií soudu nebo teorií interpretace. Jeho zatím poslední beletristická kniha, román Anička, mluvící potok a další chovanci ústavu paní Majerové, je letos nominována na Cenu Magnesia Litera za dětskou literaturu.

Obsah Listů 2/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.