Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Zdeněk Víšek: Stržení sloupu ve Slaném

Zdeněk Víšek

Stržení sloupu ve Slaném

Ve dvacátém století jsme v naší zemi – a nepochybně nejen u nás – svědky fenoménu, kdy veřejná prostranství jsou v relativně rychlém časovém sledu zbavována v souvislosti s vývojem politické situace nejrůznějších pomníků a památníků, a to bez ohledu na uměleckou hodnotu či hodnotu, kterou z morálního hlediska v českém i evropském kontextu připomínají.

Po vyhlášení samostatnosti 1918 došlo u nás k odstraňování některých uměleckých památek spjatých s katolickou tradicí, po nacistické okupaci 1939 i po Únoru (poté i po Srpnu) k plošnému odstraňování Masarykových soch coby symbolů demokratické ČSR. Po Listopadu se naopak k zemi kácely nejen sochy komunistických politiků, ale i odbojářů, přičemž Masarykovy sochy byly opět vztyčovány. Obdobné peripetie sdílely ve druhé polovině 20. století i pomníky americké armády, která osvobozovala na sklonku druhé světové války západní Čechy.

Tuto novodobou obrazoboreckou tradici zahájilo stržení mariánského sloupu na pražském Staroměstském náměstí v listopadu 1918 a její zatím poslední milník představuje odstranění sochy sovětského maršála Koněva v dubnu 2020 v Praze-Bubenči.

Zatímco stržení mariánského sloupu v Praze bylo vždy – a zvláště dnes je – často diskutovaným tématem, podobná událost, k níž došlo ve Slaném o rok a půl později, se pochopitelně významnější pozornosti sdělovacích prostředků těšit nemůže – za připomenutí však stojí, neboť kritická reflexe příběhu tohoto slánského barokního sloupu je součástí nejen regionálních dějin, ale i novodobých dějin české společnosti.

Stržení sloupu ve Slaném 1920

Před sto lety došlo ve Slaném, kde tehdy žilo asi deset tisíc obyvatel, k neblahé události, jež na delší dobu poškodila pověst tohoto středočeského města, ale také trvale změnila celkový vzhled slánského náměstí, které od října 1918 nese Masarykovo jméno.

V odpoledních hodinách 5. července 1920, tedy v den před svátkem mistra Jana Husa, se na Masarykově náměstí shromáždily zástupy dělníků z největší slánské továrny Breitfeld-Daněk a strhly kamenný sloup Nejsvětější Trojice, připomínající oběti morové rány z roku 1680.

Pompézní krása baroka byla nepochybně v době po Bílé hoře zneužívána představiteli církve jako prostředek rekatolizace podstatné části tehdejší české společnosti, které byla v letech 1627–1781 odepřena možnost náboženské svobody, avšak četné projevy barokního umění jsou také cenným dokladem neobyčejné umělecké zručnosti a vkusu mnoha tehdejších stavitelů, malířů, sochařů, kameníků i zámožných šlechtických mecenášů.

Při hodnocení přínosu baroka je proto nutné se vyhnout účelovým – často i politicky motivovaným – soudům, které by tuto epochu na straně jedné vykreslovaly pouze jako dobu sociálního a národnostního „temna“, na straně druhé jako čas nebývalého rozmachu české kultury a vzdělanosti, přičemž první tendence převažovala především po únoru 1948 – částečně ovšem i po roce 1918, ta druhá pak po listopadu 1989.

Z časů baroka tak můžeme obdivovat krásu mnoha chrámů, paláců a zámků, stejně tak musíme litovat všechny exulanty náboženského svědomí, kteří aby si uchovali náboženskou víru předků, navždy ztratili vlast, i nevinné oběti čarodějnických procesů, jež na hořících hranicích ztratily své životy.

Nejznámějším představitelem protireformace a rekatolizace byl nejvyšší purkrabí Českého království a pobělohorský majitel Slaného hrabě Bernard Ignác z Martinic, jehož otec Jaroslav Bořita byl v květnu roku 1618 jako císařský místodržící defenestrován společně s Vilémem Slavatou z oken Pražského hradu.

Martinicovým přičiněním v průběhu druhé poloviny 17. století ve Slaném vznikaly četné barokní stavby – klášter s kostelem Nejsvětější Trojice, kaple piaristické koleje i kaple Božího hrobu a již připomenutý morový sloup na náměstí.

Tyto stavby plnily ovšem nejen účely esteticko-umělecké, ale sledovaly i nábožensko-politické záměry, neboť architektonickým a vizuálním ovládnutím veřejného prostoru katolická šlechta i církev dávaly najevo svou mocenskou dominanci.

Umělecké památky z doby barokní byly proto v Čechách (nikoliv na Moravě a již vůbec ne na Slovensku) po první světové válce hodnoceny jako zástupné symboly zaniklé rakousko-habsburské státní moci, a stávaly se proto terčem celé řady násilných útoků.

Mariánský sloup na Staroměstském náměstí v Praze byl povalen a rozbit již 3. 11. 1918, tedy necelý týden po vyhlášení československé samostatnosti. Tehdejší představitelé vznikající československé státní moci – s ohledem právě na katolické věřící na Moravě a na Slovensku – tuto vandalskou akci sice odsoudili, ale podobné útoky se objevovaly i v letech 1919–1920, kdy byly ničeny a poškozovány především sochy sv. Jana Nepomuckého, který byl vnímán jako katolickou církví nuceně prosazovaná duchovní alternativa mučednické tradice Jana Husa.

Odstraňování barokních sloupů z náměstí českých měst bylo však po vzniku ČSR záležitostí spíše ojedinělou, neboť podobným způsobem – pokud je autorovi této studie známo – byly strženy barokní sloupy již jen ve Slaném a o něco později v Dobrovici u Mladé Boleslavi.

Svědectví

Průběh onoho nešťastného 5. července roku 1920 ve Slaném popsaly o tři dny později ve svém vydání pražské Národní listy takto:

Stalo se tak o páté hodině odpolední, tedy za bílého dne. Dělníci po skončení práce přišli na náměstí, postavili k sloupu vysoký žebřík, dělník, který se vyznamenal ve válce proti Srbsku jako rakouský šikovatel velikými ukrutnostmi na tamějším lidu spáchanými, vylezl na žebřík ze strany, kde byla socha Panny Marie, poplival ji a zpolíčkoval, pak ranou těžkým kladivem jí urazil hlavu… Celému dílu bylo přítomno asi 200 lidí, kteří práci se smíchem sledovali.

Vedle této novinové zprávy se dochovalo i svědectví významného slánského patriota Josefa Čížka, majitele dřevařského obchodu a aktivního činovníka sokolské organizace. Josef Čížek do svého deníku poznamenal toto:

Dne 5. července 1920 se mi odpoledne, asi v šest hodin, donesla zpráva, že krásný morový sloup sv. Trojice na náměstí byl zničen. Ihned jsem spěchal na náměstí, nechtěje věřit, dokud sám neuvidím a nepřesvědčím se, že je to skutečnost. Doběhl jsem takřka bez dechu, hledaje lačným zrakem nejkrásnější ozdobu slánského náměstí. Ale jaký žal, jak plochý to byl pohled, jaká stísněná nálada… Když jsem došel na místo spuštění, nalezl jsem sloup ležící na zemi a přeražený na tři kusy… Šel jsem z náměstí, s nikým nepromluviv, a bylo mi hořko z tohoto pokroku.

Soudní dohra

Většina slánské veřejnosti však toto vandalské počínání odsuzovala, stržení morového sloupu odsoudila i tehdejší městská rada. Proti účastníkům dělnické demonstrace, kteří se provinili zničením této významné slánské památky, byly vedeny v letech 1922 a 1923 dva soudní procesy. Konečný soudní verdikt byl vynesen zemským soudem v Praze 14. prosince 1923. Tehdy bylo odsouzeno 11 slánských občanů k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců.

I když viníci zničení sloupu Nejsvětější Trojice byli potrestáni, město Slaný bylo trvale ochuzeno o jednu stavební pamětihodnost, jež byla součástí náměstí téměř 240 let.

„Druhý život“ slánského morového sloupu

Událostem ve Slaném na počátku července roku 1920 věnoval rozsáhlou pozornost (kromě orgánů státní moci) také dobový tisk – místní i celostátní. Stržení sloupu bylo zaznamenáno též v několika rodinných kronikách.

Existence morového sloupu se ale v dalších desetiletích prakticky vytratila z místního povědomí, neboť násilné odstranění této barokní památky nebylo ve Slaném připomínáno – ani v době první republiky, ani po roce 1948, neboť tato událost byla vždy vnímána jako dosti problematická, možná i pro město ostudná.

Je pozoruhodné, že například v sousedním „rudém“ Kladně, kde tradice nejrůznějších dělnických stávek, protestů a revolt byla vždy mnohem silnější než ve Slaném, zůstal mariánský sloup (postavený roku 1741) zachován bez úhony až do současnosti.

Roku 2001 byly okolnosti zničení sloupu na Masarykově náměstí, respektive jeho trestně-právní důsledky, podrobně popsány v odborné studii historičky Zory Dvořákové Trestní kauza: Stržení sloupu Nejsvětější Trojice ve Slaném, jež byla zveřejněna v regionální ročence Slánský obzor.

V závěru své studie dr. Z. Dvořáková o případu novodobého obrazoborectví ve Slaném uvedla: Ukázal, jak mohou být myšlenky o svobodě a hesla vyzvedávající osobnost M. Jana Husa zneužity. Potvrdil, jak lze lidi vybičovat a vmanipulovat do nezodpovědného činu. Demonstroval, jaká hrozba tu vyvstává v krajní politické levici. Bylo na místě, že velká část české společnosti (a to i protiklerikálně orientovaná) tím byla pobouřena. Pro Československou republiku to byla poučná lekce, že musí být ve střehu vůči extrémům, vůči krajnostem – ať přicházejí zleva či zprava. Každá krajnost bývá zpravidla doprovázena fanatismem – a ten je vždy pro demokratický stát velkým nebezpečím.

V roce 2017 vedení slánské radnice zvažovalo v rámci zamýšlené revitalizace Masarykova náměstí obnovu sloupu formou instalace určité repliky, na náměstí byla dokonce vystavena jeho maketa, avšak tento záměr nezískal výraznější podporu slánské veřejnosti a nakonec realizován nebyl.

Celková podoba náměstí, kde byla roku 2000 postavena socha prvního československého prezidenta, se tak patrně v dohledné době výrazněji nezmění – na rozdíl od Staroměstského náměstí, kde přípravy na obnovu mariánského sloupu, po dosti nečekaném schválení Zastupitelstvem hlavního města Prahy v lednu roku 2020, jsou naopak již v plném proudu.

Sto let poté

Z dnešního pohledu můžeme samozřejmě odstraňování katolických symbolů v neklidném období let 1918–1920 považovat za vandalské projevy náboženské netolerance, nekulturnosti a nevzdělanosti, zároveň si však musíme klást otázku, zda jsme se z chyb svých předků před sto lety nějak poučili, nebo je opakujeme stále.

Bylo naprosto pochopitelné a zcela správné, že demokratické samosprávní orgány i nejrůznější občanské iniciativy po roce 1989 z veřejného prostoru odstraňovaly pomníky představitelů komunistické totalitní moci, ale zároveň tehdy došlo – a vlastně stále dochází – k i odstraňování pomníků antifašistického zápasu spojeného s bojem Rudé armády či oběťmi komunistického odboje. Po roce 1989 tak z našich měst mizí nejen sochy Gottwalda, Zápotockého a Lenina, ale i Julia Fučíka či Jana Švermy, a to často za nedůstojných okolností. Bylo skutečně nutné tímto způsobem znevažovat jejich statečnou účast v odboji a následnou hrdinskou smrt na popravišti, respektive ve slovenských horách?

Bylo rovněž skutečně nutné na jaře 1991 zlikvidovat pomník sovětských tankistů na pražském Smíchově či letos v dubnu z veřejného prostoru Prahy 6 odstranit sochu maršála Koněva, který byl osvoboditelem nejen československého hlavního města, ale i Osvětimi?

Zdeněk Víšek (1968) je učitelem ve Slaném; publikuje v odborných a popularizačních časopisech.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.