Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Zdeněk Müller: Přepisuje Evropská unie dějiny?

Zdeněk Müller

Přepisuje Evropská unie dějiny?

Otázka příčin a následků druhé světové války a zločinů s tím spojených se opakovaně vrací, povětšinou v souvislosti s výročními daty. V české historické paměti do dneška přežívá v souvislosti s válečnými událostmi a na ně navazujícím vývojem nemálo resentimentů. Vyvolávají čas od času vlny pobouření a mohou dokonce i přerůst do téměř mezinárodní aféry kolem jedné sochy a jednoho nového památníku, čehož jsme se stali svědky zcela nedávno. Dělá to dojem, že dějiny posledního ničivého válečného konfliktu nejsou dopsány a vzniká podezření, že navzdory velkému časovému odstupu přetrvává zájem historickou skutečnost příčin a následků války zamlčovat a měnit.

Dějinné resentimenty vystavil nové zkoušce na podzim loňského roku Evropský parlament. Přijal dne 19. září 2019 rezoluci o „významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“. Kamenem úrazu se stala připomínka německo-sovětské smlouvy o neútočení, známé jako pakt Molotov-Ribbentrop. Samo o sobě nejde o nic nového, ovšem připojený dovětek o tom, že pakt byl spojen s tajnými protokoly, které „rozdělily Evropu a území nezávislých států mezi oba totalitní režimy a seskupily je do oblastí zájmu, což připravilo půdu pro vypuknutí druhé světové války“, se stal některým myslím nepřijemným. Upnuly se na zkratku ve smyslu, německo-sovětský pakt vyvolal válku. Je to samozřejmě zjednodušené, ale také dráždivě lákavé pro každého, kdo je s dneškem Evropy nespokojený. Od zmínky o paktu Molotov-Ribbentrop pak už nebylo daleko k hodnocení rezoluce EP jako „těžké manipulace s interpretací dějin“, k varováním před sílícím proudem „brutálního překrucování historie a zneuctívání památky obětí nacismu“, viz J. Schneider, Jak překrucováním historie hnědne Evropa, 27. 12. 2019 v příloze Lidových novin Česká pozice.

Traumata z let světové války neměla po Evropě všude stejnou podobu. Evropská historická paměť tak nebyla po celém kontinetu zcela identická a také se s ní pak dále pracovalo odlišně, šlo-li o západní nebo východní část kontinentu. Pěstování paměti v podmínkách vícenázorového tření v západní Evropě má za sebou navíc delší život než u nás. Jistě i proto kupříkladu ve Francii nevyvolávají připomínky poslední světové války tak silné emoce a názorové spory, jakých jsme svědky nejen u nás, ale i v dalších středoevropských zemích kolem a dále na východ. Neznamená to, že Francouzi nemají ze svých moderních dějin rány, které se občas zanítí. Stačí připomenout téma alžírské války. A co je zřejmě podstatné, je fakt, že si francouzská veřejnost už zvykla spoléhat v péči o historickou paměť více na historiky než na politiky.

Ohlasy z Francie

Dopustil se svou rezolucí Evropský parlament falzifikace historie? A má snad Evropská unie v programu přepisovat dějiny? Otázky už možná pozbyly na aktuálnosti, ale tam či onde nepřestávají rezonovat a mohou opakovaně znovu vyvěrat na povrch. Bylo by proto užitečné, aby se český čtenář seznámil s obsahem celého textu rezoluce Evropského parlamentu z loňského září. Jako vhodné pozadí pro další uvažování o tom, co je v rezoluci řečeno, co tam chybí a co může vyvolávat spory, se hodí připomenout francouzské ohlasy a reakce, které zazněly po zveřejnění inkriminovaného dokumentu.

Nejprve k rezoluci samotné, viz https://www.europarl.europa.eu/doceo/document/TA-9-2019-0021_CS. html. Byla přijata za širokého souhlasu 535 hlasů proti 66 při zdržení se hlasování 52 účastníků volby, a to europoslanci z různých politických seskupení od Evropské lidové strany po Zelené, včetně sociálních demokratů a středopravé skupiny Renew Europe, do níž se zařadilo i hnutí prezidenta Macrona. Rezoluce byla vypracována k 80. výročí vypuknutí druhé světové války. Válečný konflikt nazírá v zásadě a především prizmatem jeho evropských obětí. V textu rezoluce se uvádí, že „připomínání obětí totalitních a autoritářských režimů a uznání společného evropského odkazu zločinů spáchaných stalinskou, nacistickou a dalšími diktaturami a zvyšování povědomí o něm má zásadní význam pro jednotu Evropy a jejích obyvatel a pro budování odolnosti Evropy vůči vnějším hrozbám moderního věku“. Dokument dále „odsuzuje veškeré projevy a propagaci totalitních ideologií, jako jsou nacismus a stalinismus, v EU“.

V úvodníku listu L’Humanité 26. září 2019 zazněla na adresu rezoluce EP výhrada vůči „stavění komunismu na roveň s nacismem“. Autora textu Patricka Le Hyaric, bývalého europoslance za Komunistickou stranu Francie, navíc rozhořčilo, že německo-sovětský pakt z roku 1939 byl „označen přímo posedle za hlavní příčinu vypuknutí druhé světové války“. „Hrubá historická zkratka“ a „protiruská matlanina“, která zamlčuje „celý soubor příčin shromážděných generacemi historiků, pokoušejících se objasnit vypuknutí druhé světové války“.

Z širšího hlediska k věci přistoupila skupina akademiků, intelektuálů a umělců ve francouzsky psaném listu La Libre Belgique. Ve společném prohlášení „Ne oficiální historii“ byl vysloven názor, že Evropský parlament by neměl nahrazovat historiky a vynášet soudy nad dějinami. „Historikům musí být ponechána volnost bádat bez politického zastrašování.“

Annette Wieviorková, francouzská historička dějin 20. století a především holokaustu, sdělila svůj názor v listu Le Monde. Druhá světová války byla podle ní plodem „celé řady hlubokých příčin“, mezi nimiž figuruje mimo mnoha jiných válka 1914–1918, jejíž konec „nic neřešil“, hospodářská krize roku 1929 a ustupování západních států rostoucím nárokům evropských fašistů. „Německo-sovětský pakt dal hypotéku a každému už bylo jasné, že k válce dojde,“ tvrdí Wieviorková. Vojenský konflikt se podle jejího názoru dal předvídat roky předem, protože meziválečná Evropa představovala stále více prachárnu, pro jejíž výbuch stačila jiskra. Podle francouzské historičky vzešla rezoluce Evropského parlamentu z „velmi úzce vymezené fakticity“.

„Obecně vzato, text rezoluce EP není neutrální, ale nefalzifikuje, ani dějiny zásadně nereviduje ve smyslu popírání faktů,“ prohlásila v rozhovoru pro list Le Monde Sophie Couréová, profesorka soudobých dějin, specialistka na Rusko a dějiny komunismu na univerzitě Paris Diderot. „Sama krátká chronologie paktu Molotov-Ribbentrop, podepsaného 23. srpna 1939, dotvrzuje, že Hitler mohl napadnout Polsko už za několik málo dní poté dne 1. září, což spustilo válku.“

Obě citované historičky našly shodu v tom, co lze rezoluci Evropského parlamentu vytknout. „Je v zásadě chybou, že se nedalo najevo jasné -stanovisko v tom smyslu, že není na poslancích, aby sepisovali dějiny.“ Postrádaly rovněž patřičné zarámování do historického kontextu, a to jak ohledně kořenů konfliktu, tak pokud jde o podíl Sovětského svazu na pádu nacistického režimu a o cenu, kterou mu bylo třeba ke konečnému vítězství zaplatit.

Pokud se europoslancům má za zlé, že dávají rovnítko mezi nacistické Německo a stalinský systém, byl podle Annette Wieviorkové použitý termín „totalitní“ v obou případech oprávněný. Dodává ovšem, že „mají-li oba režimy společné rysy, nelze říci, že to jsou dvojčata“. Sophie Couréové prohlásila, že srovnávat nacismus a stalinismus není nic nového a také to nebylo cílem eurorezoluce. Dala najevo, že pokládá za správné to, co je v textu explicitně vyjádřeno, totiž vzdát hold obětem druhé světové války a vyzvat k práci na sblížení historické paměti Evropy. „Německo-sovětský pakt je námět pro setkání dvou historických pamětí. V paměti Západu, Francii nevyjímaje, rezonují více zločiny německého nacismu než stalinského režimu. Východ nastoupil cestu vyrovnávání se se stalinismem a uznání holocaustu.“

Nezavírat oči

Zářijová rezoluce byla přijata jasnou většinou, ale je výmluvné, že předkladateli návrhu byli v drtivé většině poslanci ze zemí střední a východní Evropy. Podle dohledatelných informací se na tvorbě textu nepodílel jediný francouzský poslanec. Žádný z europoslanců Francie na novinářské dotazy ohledně osobního postoje k rezoluci veřejně nereagoval. Shrnuto lze na adresu přijaté rezoluce EP prohlásit asi tolik, že pro historika není objevná. Odbornou pozornost zasluhuje jen jako doklad toho, jak se utváří evropská historická paměť na základě spojování národně a geograficky rozdílných pamětí kolem tématu války, jejích příčin i následků.

Mluvčí ruského ministerstva zahraničí označila text za „hromadu revizionistických tvrzení“ a o výrocích o německo-sovětském paktu v rezoluci EP prohlásila, že nemají „nic společného s historickými fakty“. Názor, který ve Francii nepřekvapil. Pozornost zaujalo jen to, jak se mění oficiální ruské stanovisko. V roce 2009 Vladimir Putin prohlásil, což není neznámo, že „smlouvy uzavřené s nacisty v letech 1934 až 1939 jsou morálně nepřijatelné“, přičemž mínil pakt Molotov-Ribbentrop, dohodu o neútočení mezi Polskem a Německem z roku 1934 a mnichovskou dohodu z roku 1938. V roce 2015 vysvětloval ruský prezident podpis paktu s nacistickým Německem následovně: „Když si SSSR uvědomil, že čelí Hitlerovu Německu sám, podnikl Stalin kroky, aby se vyhnul přímé konfrontaci a přistoupil na pakt s Německem.“ Francii neuniklo, že Moskva přitvrdila. Od kritéria morální nepřijatelnosti přešla k přímému nebo nepřímému přesunování viny na západní země, které dopustily, aby se sovětské Rusko ocitlo tváří v tvář hitlerovskému Německu osamoceno.

V otázce, zda postoj sovětské strany k podpisu paktu nediktoval úmysl získat čas, se historici moderních dějin ve Francii shodují na tom, že tvrzení o Stalinově osamocenosti vůči nacismu a jeho záměru paktem s hitlerovci odsunout termín nevyhnutelnutelného válečného konfliktu je jednostrannou spekulací, kterou zpochybňují dnešní znalosti archivů a dalších souvislostí. Stalin ke své mezinárodní izolaci sám výrazně přispěl a pakt s hitlerovským Německem využil k zisku území, na kterých pak sovětská tajná služba likvidovala nepohodlné elity a masově odtud podle svévolné potřeby deportovala místní populaci do sovětských pracovních táborů.

Před nějakými pětaosmdesáti lety napsal německý spisovatel Thomas Mann, zapřísáhlý odpůrce nacismu, že komunismus je pro něj sice nepřijatelný, ale představuje významnou ideu, jejíž kořeny sahají hluboko před Stalina i před klasiky marxismu, zatímco fašismus není ani ideou, nýbrž jen zjevným zlem. S tím lze souhlasit i dnes, leč brát za závazek zavírat oči před zřejmými zločiny podle toho, pro kterou stranu jsme se rozhodli nebo je nám blízká, s tím by se mělo souhlasit méně.

Rezoluce „o významu evropské paměti pro budoucnost Evropy“ vyzývá bývalé komunistické země, aby pracovaly na historické paměti a budovaly své historické vědomí, a v tomto směru právem míří i na Rusko. Nelze popřít, že do jisté míry je reakcí na současný sklon Moskvy ospravedlňovat pakt Molotov-Ribbentrop a jeho tajný protokol o rozdělení sfér vlivu. Jde to ruku v ruce s tendencí, pokud nikoliv přímo rehabilitovat stalinský režim, tedy alespoň o něm oficiálně udržovat a dále pěstovat iluze. Ať už si myslíme o rezoluci odhlasované europoslanci cokoliv, vidět v ní jen snahu přepisovat dějiny podle nějakého zájmového scénáře je přehnané. Platí-li pro tento případ, že oslabovat, či dokonce popírat historické skutečnosti a dělat z katů oběti a z obětí katy není morálně obhajitelné, musí to platit i pro ty, kteří stanovisko zastupitelské instituce Evropské unie pokládají za nepřípustně revizionistické.

Zdeněk Müller (1947) je arabista.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.