Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Jaroslav Šedivý: Válka na spadnutí

Jaroslav Šedivý

Válka na spadnutí

Sovětští poradci v čs. kontrarozvědce, 1954

Mezi oběma velmocemi se počátkem padesátých let minulého století zrychlila soutěž, která strana bude mít jako první účinnou vodíkovou bombu. Stalin byl přesvědčen, že to bude Moskva, a vyzval sovětský blok k přípravě možná konečné války se světem kapitalismu. Ve svých šílených propočtech uvažoval o letech 1953 a 1954.

Naštěstí včas umřel, ale zvýšené zbrojní úsilí ve státech sovětského bloku trvalo. Ta doba byla stále výbušná.

Když jsem končil první rok vojny v Plzni u dělostřelců jako počtář, vycvičený v poddůstojnické škole, a počtáři byli jakousi elitou, neboť vypočítávali souřadnice pro zaměření palby z děla, předvolal si mě někdy koncem září 1953 nějaký kapitán na štáb pluku. Tam mi řekl, že budu přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako překladatel do ruštiny pro sovětského poradce ve vojenské kontrarozvědce. To mě tedy překvapilo, poprvé jsem osobně poznal nějakého důstojníka kontrarozvědky.

Přeložen jsem byl rozkazem velitele 1. vojenského okruhu 15. října 1953 a k témuž dni jsem byl ještě v Plzni povýšen na desátníka základní služby 2. dělostřeleckého pluku. V ten den odpoledne jsem se pak hlásil v kasárnách v Praze Na Pohořelci, ve kterých jsem pak zůstal až do svého odchodu do civilu 1. listopadu 1954.

Tento 70. pěší prapor plnil úlohu pomocné a obslužné složky jednak Velitelství vojenské zpravodajské služby a též Hlavní správy vojenské kontrarozvědky.

Když jsem tedy vyslechl od plukovního „kontráše“ sdělení, že budu přeložen do Prahy k 70. pěšímu praporu jako tlumočník sovětského poradce, můj první pocit byl, že to je výborné, opustit ten nesmyslný kasárenský dril a opět být v Praze. Jenže pak mi přišla na mysl otázka, jak to, že mě dříve neposlali ani do školy pro záložní důstojníky, což mi bylo jasné, že z nějakých mně nepochopitelných kádrových důvodů, ale proč mám nyní jít do tajemné služby překládat sovětskému poradci? To už jsou zřejmě v úzkých a nemají kde brát ruštináře?

Jak jsem se po létech díval do příslušného archivního svazku na mě tehdy založeného, po celé září a půlku října 1953 prováděl poručík kádrového oddělení Správy vojenské kontrarozvědky Valter mou kádrovou kontrolu. To jsem si početl!

A po tomto „prosejváku“ jsem se tedy 15. října 1953 hlásil v kasárnách 70. pěšího praporu v Praze na Pohořelci. Přišel jsem tam s plným batohem na zádech a s dřevěným černým kufrem vojáka v ruce, to už jako desátník základní služby. Byl jsem umístěn na světnici s deseti dalšími, řidiči, strážnými, obsluhou benzinové pumpy atd. Vyfasoval jsem povlečení, deku, jednu pistoli ráže 9 mm a byl mi určen měsíční žold 120 Kč. Později jsem se dozvěděl, že stejně jako já byli z některých útvarů vybráni z prezenční vojenské služby někteří z těch, kteří zase ovládali angličtinu, ti byli posláni k pohraničním útvarům ke službě na hláskách k odposlouchávání radiového spojení amerických jednotek z druhé strany hranice. Každý den dělali svodku pro vojenskou zpravodajskou službu.

Druhý den po příjezdu do Prahy jsem se hlásil v Dejvicích v bývalé Masarykově vysokoškolské koleji, v níž v jedné části byly nějaké složky Státní bezpečnosti, čili 2. správy ministerstva vnitra, a v přední části, s okny do tehdejší Leninovy ulice, byla 6. správa ministerstva vnitra, což byla Hlavní správa vojenské kontrarozvědky (HSVKR).

Byl jsem zaveden k náčelníkovi kádrového odboru, majorovi, a byl to dlouhý, takřka vyšetřovací rozhovor, věděl toho o mně hodně. Pamatuji si to podstatné. Řekl mi, že jsem zatím přidělen k hlavnímu sovětskému poradci HSVKR plukovníku Nasyrevovi jako pomocný překladatel pod vedením hlavního tlumočníka majora Gabala. Dále mi rovnou oznámil, že v nejbližších dnech přijede skupina sovětských poradců k nižším složkám této služby a že předpokládá, že v této službě zůstanu i další léta, čili že to „podepíšu“. Přišli jsme v těch dnech tři noví tlumočníci, jeden byl od pohraničníků, druhý od nějakého leteckého pluku a oba prý to už podepsali, čímž dostanou důstojnickou hodnost atd. To mě zaskočilo, on nenaléhal, mluvili jsme dál.

Asi po týdnu se u hlavního poradce Nasyreva objevil chumel jakýchsi Rusů v ruských uniformách, to dorazili další poradci do nižších úřadoven vojenské kontrarozvědky. Kádrující major mě představil docela sympatickému podplukovníkovi Kučinovi, který byl přidělen k 2. armádnímu sboru do Písku, a tam jsem s ním odjel. Bylo mi řečeno, že na dva tři měsíce, na výpomoc, než získají další tlumočníky.

Byl jsem tedy jakoby doma, neboť i v Písku jsem rukoval na vojnu. Spal jsem v kasárnách a tam jsem se také stravoval. Pod tenhle sbor spadaly tři divize, v Táboře, Sušici a v Kolíně, respektive v Pardubicích. A tak jsem celé dny seděl s tímto poradcem, tlumočil jsem, co mu přicházeli povědět postupně všichni důstojníci z píseckého úřadu Správy vojenské kontrarozvědky (VKR) a co mu náčelník major Fiala referoval o situaci ve všech jemu podřízených složkách. Rus poslouchal, občas položil otázku, nic si nezapisoval a zřejmě se zatím v té české společnosti a reáliích příliš nevyznal. Některé partie některých příběhů jsem mu musel přeložit písemně, psát na ruském psacím stroji jsem se naučil postupně.

Ty „případy“, které mu byly z této vojenské oblasti jeho působení předkládány, byly dost primitivní. Důstojníci kontrarozvědky měli své spolupracovníky, agenty, kteří jim donášeli, kdo a jak se kdy vyjádřil o současné politice nebo o státnících, kdo z vycházky přišel pozdě a přelezl plot, který důstojník chlastá a spí s manželkou svého kolegy. Na jeden zajímavý případ jsme narazili, když Kučin zahájil návštěvy u divizí, bylo to v Táboře.

Předložili mu tam rozpracovaný případ přípravy vojenského převzetí města Tábora v okamžiku, kdy vypukne protikomunistické povstání. V čele malé skupiny důstojníků stál velitel jednoho praporu, jistý nadporučík, který vedl důmyslnou konspirační práci, jenomže byl naivní a nevěděl, že v té malé skupině má dva agenty, kteří ovšem zase nevěděli jeden o druhém, a přes ně tuto „konspirační“ práci řídila vojenská kontrarozvědka. A dokonce místní kontrášové hrdě sdělili poradci, že ta celá konspirační akce byla vyprovokována jejich agentem, aby zjistili smýšlení důstojnického sboru.

A tady mě podplukovník Kučin překvapil. Velice tvrdě a ostře odsoudil používání provokačních metod, nikoli ovšem z nějakých morálních důvodů, ale proto, že takový přístup zkomplikuje odhalení skutečné konspirace. A když potom zajížděl ke všem třem divizím, měl tam pro shromáždění důstojníků kontrarozvědky jednotlivých útvarů výklad o svém pojetí kontrarozvědné práce, který jsem tlumočil a po čase jsem jej uměl téměř nazpaměť, vždycky kladl důraz na to, že provokace jako metoda takovéto práce je spíše nepřípustná.

Co se ovšem potom stalo se zmíněným nadporučíkem, nevím, patrně nic dobrého.

Těch asi deset sovětských poradců, kteří v říjnu 1953 nastoupili službu v čs. vojenské kontrarozvědce, prošlo frontou druhé světové války. Kučinovi bylo kolem pětačtyřiceti let, za války, jak mi řekl, sloužil už jako důstojník kontrašpionáže a o Československu měl některé naivní představy. Jednou mi vyložil, že jsme vlastně přední bojová oblast nově se formujícího sovětského bloku, a tak jsme cílem západních rozvědek, takže musíme být připraveni na vojensky katastrofální situace. Bylo to poté, co jsme přijeli do Čáslavi k nějakému útvaru, a už na kopci, z něhož se sjíždělo do města, stál vedle silnice tank. Po cestě jsme viděli další, v kasárnách byl ruch, důstojníci kontrarozvědky, jak nám bylo řečeno, jsou v terénu. Byl vyhlášen poplach, protože někde za městem byl identifikován podezřelý muž, který se skrývá, a je to bezpochyby agent cizí rozvědky.

Agenta odpoledne s pomocí tanků objevili, byl to vandrák.

Důstojníci z písecké Správy VKR nebyli žádní géniové, každý si přál chytit nějakého nepřítele, ale zatím většinou psali o svých „objektech“ osobní charakteristiky a sbírali drby. Dostali zprávu, že jeden důstojník z tamního dělostřeleckého pluku je nevěrný své ženě a má ve městě milenku, kterou navštěvuje. Vynikající kompromitující materiál na příštího agenta! Bylo rozhodnuto v bytě té dámy namontovat odposlech, náčelníkův řidič se jí měl dvořit a pozvat ji v dané odpoledne do biografu. V té době z hořejšího bytu už byla navrtaná díra pro kabel a v bytě dámy v rohu nad kachlovými kamny ve stropě měla být upevněna štěnice. Jenomže technik, který to prováděl, porušil ta kamna, takže bylo třeba získat čas pro jejich opravu, a tak nastaly opravdové manévry, jak po skončení kina dostat řidiče s dámou ještě na víno do Bílé růže.

Sovětský poradce se velice mračil.

***

Po vánocích 1953 jsem byl odvolán opět do Prahy do kasáren 70. pěšího praporu Na Pohořelci, zdá se mi, že k velké lítosti rotné Alenky, která mě tak trochu milovala, že mi sdělovala, co si přečetla v mé korespondenci, kterou mi kapitán Vácha kontroloval, a varovala mě, kdy mi přijdou udělat v kasárnách pravidelnou tajnou kontrolu mých věcí, tzv. filcunk. Byla totiž sekretářkou oddělení.

Nastal mi pravidelný denní kolotoč. V kasárnách snídaně, pak jsem šel pěšky z Pohořelce do Dejvic, v půl osmé jsem seděl u psacího stroje s azbukou a jiným uspořádáním kláves, na kterém jsem už dost obstojně psal, pak přišel major Gabal a přidělil mi stránky českého textu k překladu do ruštiny. Nejprve to byl stručný souhrn zpráv z předešlého dne. Velice brzy už to byla pro mne rutina. Do velké pracovny plukovníka Nasyreva jsem k přímému tlumočení zván nebyl, to obstarával major Gabal, mým úkolem bylo neustále vařit čaj do termosky, který Rus pil snad po litrech.

Dostával jsem k překladu spíše ty banální věci, některé ale zajímavé. Je to sice už pomalu sedmdesát let, něco si však pamatuji. Například plukovník Janko, pozdější generál a za války důstojník ve Svobodově armádě, se oženil s Ruskou, která ovšem když přišla do Prahy do celkem výlučné společnosti, začala si užívat života, byl v tom alkohol, nějací milenci a okamžité podezření, zda nevyzrazuje nějaké vojenské tajemství. Takže byla sledována. Jiný případ se odehrával v Národním divadle, kde jakýsi agent snad z hereckého prostředí dodával všemožné drby o známých hercích a herečkách, jenom jsem nedostal na stůl podstatu toho příběhu, proč se o to zajímala vojenská služba. To už pak dělal major Gabal.

Po několik týdnů jsem překládal rukou psané poznámky někoho, kdo byl ve vazbě v ruzyňské věznici, byl zatčen jako údajný agent vojenského přidělence ambasády USA plukovníka Katka a v cele popisoval jeho zpravodajskou činnost. Bylo to barvité povídání, a aby je mohl v klidu psát, dostal tento vězeň zvláštní celu a v ní rádio. Po nějaké době jsem měl dojem, že už si vymýšlí, tahá vyšetřovatele za nos a píše román. Ale bylo to zajímavé.

Dotkl jsem se i tragického případu. U jednoho pluku na jižní Moravě došlo k zavraždění důstojníka kontrarozvědky. Počátkem června 1954 se pluk přesunul do letního výcvikového tábora a v kasárnách zůstal zpětný oddíl, který měl svého kuchaře. Ten byl zverbovaný ke spolupráci s VKR a zmíněný důstojník ho vyzval ke schůzce poté, až uklidí po vydání oběda. Schůzka se měla uskutečnit na půdě v kasárenském domě, kde byla kuchyně. Na půdu vedly dřevěné schody. Když se ve čtvercovém otvoru na půdu objevila důstojníkova hlava, kuchař ho připravenou paličkou omráčil, vytáhl ho nahoru a kuchyňským sekáčkem mu rozsekl hlavu. Pak šel na dvůr k pumpě, kde paličku i sekáček umyl, a odnesl je do kuchyně. Mrtvola důstojníka byla brzy nalezena, neboť si vedl záznamy, s kým a na jakou schůzku chodí, a tak nebyl problém odhalit vraha.

Byl z toho v kontrarozvědce poplach, z Prahy tam odjel podplukovník Častulík, zástupce náčelníka plukovníka Stavinohy, a u sovětského poradce se pak sešla velká porada asi deseti vyšších důstojníků. Tlumočil major Gabal, ale v tak velké sestavě na to nestačil, tak mě zavolali, abych pomohl. A teprve z té debaty jsem vyrozuměl, o co šlo, co se stalo. Ta debata se stočila na dva základní problémy. Především neopatrnost důstojníka ve volbě místa ke schůzce, a dále rekonstrukce motivů autora hrůzného činu. Z debaty a z výsledků prvního vyšetřování, které se probíraly, jsem si udělal obrázek, že to byl zoufalý čin mladého kluka z Moravy, snad i věřícího, kterého kontráš s pomocí nějakých kompromitujících materiálů tlačil k činnosti, se kterou se nemohl smířit, až ho to dovedlo k tomuto zoufalému činu.

K dalšímu vyšetřování jsem už přidělen nebyl, jeho výsledek ale byl pro toho vojína základní služby bezpochyby tragický.

Na jeden den mě můj nadřízený poslal do věznice v Ruzyni, kde v její vojenské části působil sovětský poradce podplukovník Bajbakov. Byl to pro mne těžko snesitelný den s arogantním poradcem, pro kterého jsem musel rychle přeložit určité části prokurátorova přípravného textu jakési obžaloby. Tady jsem poprvé zažil diktátorské způsoby poradce, který přeformuloval některé věty z prokurátorova textu směrem k tvrdšímu prokazování viny obviněného, jenž byl bezpochyby bez viny.

Tuhle cestu do ruzyňské věznice jsem si pak zopakoval po šestnácti letech, ovšem jako zatčený „nepřítel socialismu“.

Někdy v létě 1954 se stalo něco nezvyklého. Plukovník Nasyrev odjel s rodinou do Moskvy na dovolenou, a nevracel se. Koncem srpna na jeho místo náhle zasedl plukovník Petuchov, který do té doby působil jako nejdéle již sloužící poradce, snad od roku 1949, ve službě VKR na velitelství 1. vojenského okruhu v Praze. Byl po několik dní klid, pak si mě zavolal k pohovoru, vystupoval přátelsky, takže jsem se zeptal, kdy se vrátí Nasyrev, na což odpověď zněla, že se už nevrátí. A k tomu suché vysvětlení, že v Moskvě dochází k jakési reorganizaci tajných služeb.

To už i do Prahy pronikly některé informace o skutečné násilné likvidaci dlouholetého vládce nad tajnými službami Beriji, což mělo bezpochyby následky v podobě postupné likvidace jemu podřízeného personálního klanu. Zdálo se mi, že ze slov Petuchova vane jakási skepse o dalším pokračování jeho služby v Praze.

V tom létě 1954 se už v Praze vědělo, že odvolaní bývalí sovětští poradci v StB Lichačov a Makarov byli v Moskvě zatčeni, Makarov odsouzen k dlouholetému vězení a Lichačov byl dokonce popraven.

Už jsem pomalu začal stříhat metr, když mě vyslali v půlce září ještě ke krátké výpomoci k poradci na správě VKR vojenského okruhu v Trenčíně. Měl tam jako tlumočníka nějakého nadporučíka, kterému tlumočení moc nešlo, protože si nepamatoval, co má tlumočit. Ten poradce, jehož jméno jsem zapomněl, byl zvláštní, působil nesoustředěně, přebíhal od jednoho tématu k druhému, já jsem něco překládal, co on pak nečetl, vůbec jsem si neuměl udělat představu, co vlastně chtěl, i když asi chtěl mít především klid.

Po prvním říjnovém týdnu jsem řekl poradci, že se musím vrátit do Prahy, neboť 1. listopadu jdu do civilu. Dost se podivil, tamní náčelník VKR také, žádné sdělení v tom smyslu z Prahy nedostali, ale nakonec jsem odjel.

A hned jsem byl předvolán ke kádrovému majorovi, který mi suše oznámil, že mě do civilu nepustí, že jsem s tím přece musel počítat, neboť nyní jsem nositel státních tajemství atd.

S takovým tvrdým postojem jsem nepočítal. Ani rozhovor s náčelníkem HSVKR plukovníkem Stavinohou mi nedal příliš naděje. Zašel jsem tedy k sovětskému poradci Petuchovovi a řekl jsem mu rovnou, že jsem vystudoval vysokou školu k tomu, abych dělal něco jiného než tlumočníka na vojně, a pak to podstatné, že tato kontrarozvědná služba se mi nelíbí a nic takového dělat nechci.

Poslouchal mě, chvíli přemýšlel a pak řekl větu, kterou si pamatuji i s obrazem prostředí dodnes: „Jaroslav, ty prav!“ – čili máš pravdu. A díky jeho intervenci mě nakonec do civilu ze 70. pěšího praporu Na Pohořelci pustili. Jenom jsem měl ještě nepříjemný pohovor s majorem na kádrovce a závazek mlčenlivosti jsem nepodepsal.

***

Když se zpětně dívám na ten rok, strávený službou pro vojenskou kontrarozvědku, znovu pociťuji, že to byla především úleva v mé dvouleté prezenční službě, protože jsem unikl tomu dennímu stupidnímu opakování stejných budíčků, rozcviček, PŠM (politické školení mužstva), jednotvárnému zaměstnání, prostě kasárenskému životu. Nebyl jsem příslušníkem vojenské kontrarozvědky, v mé vojenské knížce není žádný zápis o VKR, druhý rok prezenční vojenské služby jsem vykonal u 70. pěšího praporu. Byl to jenom rok. Ale při mnohých příležitostech v dalších letech se mi tato služba, ale i zkušenosti v ní nabyté, vybavovala.

Především jsem si, ještě v uniformě, všiml určité laxnosti těchto vojenských sovětských poradců v přístupu ke konkrétním údajům a každodenním zprávám, vybraným z hlášení z různých koutů republiky. Měl jsem dojem, že je ani příliš nezajímají (s výjimkou ruzyňského Bajbakova), protože asi v těch zprávách nebyly tzv. veliké špionážní případy. Teprve po létech, když jsem postupně odkrýval historii padesátých let z hlediska vývoje sovětské politiky, jsem tomu snad porozuměl.

V roce 1950 si Stalin do Moskvy pozval první tajemníky vládnoucích stran v lidově demokratických státech. Z Prahy tam místo sebe Gottwald poslal tehdy už ministra obrany Čepičku. Na sezení s nimi jim Stalin oznámil, že někdy v roce 1953 nebo 1954 dojde ke konečnému vyrovnání s kapitalismem v Evropě v ozbrojeném konfliktu, při kterém vojska sovětského bloku dojdou až někam za Rýn a Atlantik. K vítěznému tažení přispěje fakt, že v té době bude mít Moskva o půl roku dříve než Američani vodíkovou bombu, a tím budou mít Američany v šachu. Čs. armádě byl přidělen úkol dosáhnout Rýna a v 300 kilometrovém úseku jej přejít. Čepička to pověděl v roce 1967 v Kaplanově komisi historiků, kteří zpracovávali historii procesů v ČSR v padesátých letech.

Zpět k vojenským sovětským poradcům, protože tady je vysvětlení, proč náhle v první půli roku 1953 jich tolik přijelo k našim vojenským útvarům, a to znamená i do vojenské kontrarozvědky, což byl také důvod, proč armáda hledala nejprve v jednotlivých útvarech tlumočníky ruského jazyka. Tito poradci měli za úkol zřejmě nikoli řídit výcvik útvarů či analyzovat kontrarozvědné zprávy ve VKR, nýbrž být tam přítomni jako spojovací, či možná řídící a kontrolní služba sovětského velení v naší armádě v okamžiku, kdy k tomu Stalinem předpokládanému konfliktu dojde.

Československá armáda měla být k 1. lednu 1954 připravena k vedení očekávaných válečných operací, byla přeorganizována a přezbrojena.

Jenomže šílený Stalin v březnu 1953 umřel, v sovětském vedení se rozhořel boj o moc, v červenci 1953 byl zatčen a podle jedné verze v prosinci zlikvidován Berija. První hmatatelný výsledek odpůrců Stalinovy politiky, představovaných Chruščovem a Bulganinem, se dostavil v červnu 1955 na zasedání ÚV KSSS. Plán na válečný konflikt byl na tomto zasedání pohřben, což do určité míry zproblematizovalo i působení sovětských poradců v naší armádě. Alespoň v kontrarozvědné službě si nejpozději od léta 1954 tohoto vývoje byli bezpochyby vědomi.

A protože jsem tuto historii znal, pochopil jsem po létech jak odvolání plukovníka Nasyreva, tak i skepsi a rozladění plukovníka Petuchova.

Dodnes vzpomínám, s jakým uspokojením jsem nakonec toho 1. listopadu 1954 opouštěl kasárna Na Pohořelci. Odchod dalšího ročníku do civilu chtěl podplukovník Kaštánek udělat na nádvoří slavnostní, četl se poslední rozkaz, teprve pak se měla svléknout uniforma, jenže někdo zavelel „pánové, pochodem vchod na rozlučku s kasárnama“ a přes námitky důstojníků a za zpěvu „nemelem, nemelem, na vojnu se vy...“ se všichni volným krokem šli projít po chodbách tohoto ponurého domu.

(Zkrácená verze textu připravovaného pro Vojenský historický archiv.)

Jaroslav Šedivý (1929) je politik, diplomat a publicista, byl ministrem zahraničních věcí ve vládě Josefa Tošovského.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.