Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 3 > Jiří Kratochvil: Tarantulí sny

Jiří Kratochvil

Tarantulí sny

1

Já a Luděk jsme odnepaměti kamarádi na život a na smrt. Šlo to až tak daleko, že jsme mívali společnou dívčinu. Ale v tomhle orouškovaném světě to už není moc chytré, vždyť nikdy nemáme jistotu, pro koho ještě ta mrška zvedá svou roušku.

Ale teď fakta. Mé manželství se rozpadlo a její čiperný milenec mě vyštípal z bytu. Nedokázal jsem se bránit, a to přestože jsem jinak zdatný právník. Ale znáte to: kovářova kobyla chodí bosa.

Luděk byl bezdomovec a v čase před pandemií šťastně bezdomovničil, ale karantény tomu zaťaly tipec. A tak jsme se oba museli rychle usadit.

To Luděk přišel s nápadem výtahového bytu. Vybavili jsme se sadou roušek a hygienických rukavic a pak už to šlo jak po másle. V následujících čtrnácti dnech jsme pročesávali město a prolézali činžáky, paneláky, věžáky i koldomy. Obcházeli jsme je jako falešní listonoši, podvržení instalatéři, samozvaní výběrčí a klečeli před cívkami s výtahovými lany, zamykali se do výtahových strojoven a hledali a porovnávali, po lokty od oleje, nad lokty od mouru, až se nám konečně podařilo najít a zablokovat dva příhodné výtahy.

Jedním z nich byl výtah ve starobylém činžáku vypadající jako prostorná barokní komoda se secesním zrcadlem a potažený vevnitř plyšem co pouzdro na klenoty. A druhým chromovaný válec podobný cylindru, a to v zašpičatělém věžáku. Barokní výtah zůstal naším přičiněním trčet v druhém poschodí, zatímco výtah podobný cylindru až v šestnáctém podlaží věžáku. Zaklonil jsem hlavu, zahleděl se nahoru, až do špice věžáku, a potom jsem natáhl ruku a položil ji Luďkovi na záda a postrčil ho do schodů. A tak bylo rozhodnuto. Dlouhý a hubený Luděk se ubytoval ve vysokém cylindru a já, tlustý a napuchlý, v barokní komodě. Ptáci mají hnízda, lišky doupata a my s Luďkem bydlíme ve výtazích.

2

A tak první, co jsem udělal, zavěsil jsem si na výtahovou kabinu vizitku: JUDr. Miroslav Klyk, právník a advokát. A pod to ještě instrukci: Neklepejte, objednejte se telefonicky. A k tomu číslo mobilu.

Mělo to jediný smysl: upozornění, že výtah je už obsazený. Samozřejmě jsem nemohl počítat s tím, že by někdo měl zájem radit se s výtahovým advokátem. A přitom má hlava je přímo centrálou všemožných právnických nápadů, jsem doslova nabitý chytrými a lstivými radami, jež by i vás mohly vytáhnout z kaluže. Jak o mně říká Luděk: má hlava je obrovské překladové nádraží, kde se přepínají celé škály zvukových a světelných signálů. Ale opakuji: sám jsem si poradit neuměl. Musel jsem opustit krásný třípokojový byt, aniž jsem se zmotal na jedinou slinu, co bych prskl po těch zlotřilcích, co mě odtamtud vyštípali.

Ale povězme si upřímně, ta oplyšovaná barokní komoda je už poněkud zvetšelá. Vždyť taky pamatuje historii téhle země, a to rovných sto roků před pandemií. A už tenkrát, v roce 1920, bylo hodně pochybné připodobňovat výtahovou kabinu baroknímu budoáru. Ale objednavatelka měla holt tenhle vkus.

A ptáte se, jak tady žiju? Zpočátku dost obtížně. Hned vás napadne, jak tady asi spím? Napřed se mi stávalo, že jsem se přistihl, jak jsem vsedě usnul, opřený o některou z barokních vyboulenin. Ale postupně jsem si opatřil napřed jednu, potom i druhou židli, a když se židle umístily do protějších rohů, mohl jsem usínat na prvé s nohama nataženýma na druhou. Později jsem si pod strop výtahu zavěsil houpací síť, z níž mi sice nohy zčásti visely, ale odpichoval jsem se tak od stěn a houpy hou, až jsem upadl do limbu. Luděk byl na tom mnohem hůř. Cylindrický výtah tyhle možnosti neskýtá. Ale pokud jste někdy viděli, jak spí tarantule, jako byste spatřili Luďka, an spí v cylindru.

Však poskočme kousek dopředu. Mé poměry se totiž časem vydatně vylepšily. Někdo totiž vzal na vědomí mé JUDr. na výtahové kabině. Nečekal jsem to, vždyť už jsem tady vyslovil své pochybnosti o výtahových advokátech. Leč stačil první spokojený zákazník a už se zpráva šířila geometrickou řadou. Znova se prokázalo, že lepší než ta nejlepší reklama je šeptanda na sociálních sítích. A to už mi před výtahem stojí v dvoumetrových odstupech ti, co se hrubě zapletli do pandemických kontradikcí. Můj lstivý advokátský jazýček se teď může vyvážit zlatem.

Svou vzkříšenou advokátštinou jsem si brzo nahamounil tolik, že jsem si do výtahu mohl pořídit i malou ledničku a všelijaké elektronické hračky. Má barokní kabina však musela přece jen maličko zbytnět, nafouknout se jak Bufo Marinus (ropucha obrovská), a jedna z plyšových stěn se teď přeměnila na obrazovku s internetovým připojením. Ale nebudu vás unavovat vymoženostmi, jichž jsem si teď mohl dopřát, a přejdu k Luďkovi.

Luděk není právník, nýbrž spisovatel. A ti teď nemají na růžích ustláno. O co se jim zvětšil prostor na psaní, o to se jim zmenšil ten na publikování. Před pandemií se o Luďkovi mluvilo jako o Aladinovi. Džin z jeho kouzelné lampy uměl metat kozelce, jít po laně nad propastí, otvírat skřínky se smaragdy a nefrity, ale taky namíchat vzácné orchideje s polním kvítím. Ale přitom žil na okraji společnosti, neměl ani svůj psací stůl, psal de facto na koleně, a když ho pozvali někam do redakce, musel si napřed okousat nehty, aby tam mohl někomu podat ruku. Na veřejnosti se nerad objevoval, nebyl zrovna k zulíbání, a proč to neříct: dost smrděl. Svoboda byla jeho nejcennějším statkem. Nikdy nepsal nic pro televizi a zásadně nic na objednávku. Ale teď, zbaven své bezdomovecké existence, jež sytila jeho naraci, propadal se do tarantulích snů.

Už jsem ho dlouho neviděl, a tak jsem se vypravil do cylindru. Přicházel jsem mu nabídnout apanáž a přesvědčit ho, že jeho Aladinova lampa se musí znova rozzářit, neboť teď je jí zapotřebí víc než kdy jindy. Nesl jsem mu rozkládací stoleček a notebook, ale i digitální diktafon, do něhož by mohl diktovat třeba i zavěšený v tarantulí poloze.

Představoval jsem si, že ho zastihnu, jak tam spí ty nešťastné tarantulí sny. Byl vždycky dost zanedbaný, což už patřilo k jeho modu vivendi, ale teď jsem očekával, že bude i zbědovaný, blízký modu morti. Však první, co tam musím spáchat: vynést jeho urologický kbelík. A abych si dal pozor a nešlápl tam na jeho chrup pohozený na podlaze.

Ale zaskočil mě, šašek. Seděl si tam klidně na štokrleti, na kolenou PC, a když mě uviděl, jenom tak mávl, abych nerušil jeho kruhy. Nebyl si teda moc podobnej, ale šlo to.

Když jsem se vracel, už zdálky jsem uviděl frontu před výtahem. Cedulku closed někdo sundal a ten, co tam teď za mne zaskočil, měl taky mou podobu, i když teda dost šlompáckou.

3

Nebojte se, nebude to bolet. Hned usnete a nebudete mít žádné tarantulí sny, vůbec žádný sny.

Zatímco nasazovali jehlu na injekční stříkačku, podali mi vysvětlení:

Jako právník tomu budete rozumět. Občané-roboti jsou totiž ukázněnější a líp snášejí uzavřenou karanténu, nejsou klaustrofobičtí a mají menší smrtnost. Prakticky nulovou.

Naplnili injekční stříkačku a vyhrnuli mi rukáv.

Napadlo mě, že o tohle se už kdysi pokusili komunisti, ale tenkrát ještě nebyly podmínky, kdežto pandemie tomu vyšla vstříc, jsou to její zlaté plody. Ale má to jednu velkou závadu, kterou si bohužel neuvědomili. Chtěl jsem na ni upozornit, ale to už do mě vrazili jehlu, a tak jsem jenom něco zuřivě vykřikl (ale to hned zabavila cenzura).

Jiří Kratochvil (1940) je spisovatel.

Obsah Listů 3/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.