Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Pavel Uherek: Vítězové a poražení

Pavel Uherek

Vítězové a poražení

V souvislosti s transformací komunistických společností v demokratické začali politologové v devadesátých letech hovořit o vítězích a poražených této transformace, zkráceně označované jako „přechod k demokracii“ nebo odborněji jako „demokratická tranzice“.

Za „vítěze“ přechodu k demokracii se ve výše naznačeném smyslu považovali ti, kteří dokázali z nově získané svobody těžit a na nové podmínky se adaptovat. Byli to zejména úspěšní podnikatelé zakládající vlastní firmy. Patřili sem vysocí manažeři, jimž se podařilo prosadit v nadnárodních společnostech nebo transformovaných domácích podnicích. Ale také se zde zařadili třeba studenti využívající možnosti volně cestovat či se zapsat do zahraničních studijních programů. A v neposlední řadě vítězi byli úspěšní příslušníci svobodných či řemeslnických povolání otevírající své lékařské ordinace, advokátní kanceláře, restaurace, živnosti, resp. každý, kdo v zaměstnání uplatnil své schopnosti a talent.

Jako „poražení“ se naopak v rámci nastíněné konfliktní linie brali lidé, na které negativně dolehla odvrácená strana ekonomických reforem, tedy byli postiženi masivním růstem cen nebo nezaměstnaností, resp. trvale obtížným prosazováním na pracovním trhu. To vše u nich nastalo v důsledku nedostatečného vzdělání, neodpovídajících dovedností, povahových charakteristik, sociálního zázemí nebo třeba i zdravotních problémů. Ne všechny tyto faktory přitom poražení mohli ovlivnit svojí vlastní vůlí. Podobné negativní jevy byly pro „poražené“ spojeny nejen s nižší životní úrovní, ale i stresem, osobní nespokojeností nebo rozpady dosavadních mezilidských vztahů. Viníka svých nezdarů pak často hledali i v nově nastolených poměrech po roce 1989. Samozřejmě neuvažovali v tom směru, že viníkem jejich zhoršené situace mnohdy nebyla nově nastolená demokracie, ale odstraněný autoritarismus.

Konflikt zájmů a názorů vytvořený mezi táborem vítězů a táborem poražených byl přirozeným, nutným zlem. Vzniku tohoto konfliktu tedy nebylo možné zabránit, vyvěral ze samotné podstaty demokratického přechodu, a zejména přechodu k volnému trhu. Otázkou je, zda bylo možné nastavením „přechodových“ mechanismů regulovat jeho intenzitu či tlumit jeho dopady. Přechod k demokracii spojený s masivní privatizací byl totiž zcela novou zkušeností, která dosud neměla obdobu. Je tak sporné a zřejmě i nespravedlivé architekty těchto změn po cca třiceti letech poučovat o tom, co mělo a nemělo být uděláno jinak.

Nicméně konflikt mezi poraženými a vítězi od počátku formoval politickou debatu v postkomunistických zemích. Změna vyvolaná pádem autoritativních režimů byla totiž natolik rozsáhlá, že za sebou zanechala dosud nepoznané brázdy, které ve společnosti byly vytvořeny právě v důsledku toho, že nové poměry se zcela bezprostředně dotkly života každého jednotlivce.

V České republice byla léta devadesátá a následující léta „nultá“, alespoň fasádně, érou vítězů. V médiích byl na odiv dáván podnikatelský úspěch, být voličem pravice znamenalo dodržovat aktuální, až téměř estetickou normu, být na straně vítězů. Průzkumy ukazovaly, že český volič provádí výběrem mezi pravicí a levicí zároveň jakési vlastní sociální sebezařazení, a nevolí tak dle potřeb, které by odpovídaly jeho ekonomickým a sociálním poměrům. Levice jako celek (tj. nejenom komunisté, ale i sociální demokraté) byla totiž označována za relikt komunistické minulosti a její příznivci byli nálepkováni jako lidé nesebevědomí, neaktivní a spoléhající se na stát.

Opakujícím se symbolem atmosféry vítězů byly jednotlivé volby do Poslanecké sněmovny, kdy tato „vítězná“ doména vrcholila ve sněmovních volbách v létě roku 2006 a 2010, tedy na samém sklonku dvacetiletí vítězů. Ve volbách do sněmovny v roce 2010 na potenciální voliče z předvolebních plakátů z dílny ODS shlížel usměvavý, moderně vyhlížející Petr Nečas, a to právě jako lídr občanských demokratů. Vedle něho byl umístěn portrét zamračeného Jiřího Paroubka, tehdejšího předsedy sociální demokracie.

Paroubkovo chování bylo jeho odpůrci občas označováno jako papalášské. Šlo o lidový termín, který se před rokem 1989 používal pro neoblíbené funkcionáře KSČ jezdící na stranické schůze v černých šestsettrojkách či šestsettřináctkách. Fotografie zachycující, jak před Jiřím Paroubkem rybičky odplavaly na druhý konec akvária, se stala jednou z ikonických a rovněž zapadla do jeho negativní image v médiích. Místy až nenávist vůči Jiřímu Paroubkovi se odrazila i v házení vajec na politiky ČSSD při předvolebních mítincích. Tak vehementní projev nesouhlasu byl smutným dokladem toho, že česká společnost ani mnoho let po demokratickém přechodu nepochopila přirozenost politického konfliktu a zcela prostý fakt, že na stejnou věc může být více názorů. Máme naopak tendenci druhý názor potlačovat či ostrakizovat, když ne přímo násilím, tak alespoň s náležitou a na odiv dávanou vervou.

Pravice v roce 2006 i 2010 ve sněmovních volbách zvítězila. Zejména v letech 2010 až 2013 začala zavádět velmi intenzivně opatření omezující sociální stát. Symbolem této politiky se staly regulační poplatky ve zdravotnictví, zrušení nemocenské v době prvních tří dnů pracovní neschopnosti, popř. prosazování školného na univerzitách. Lidé byli čím dál více překvapeni, kohože si to vlastně, pod rouškou oné v Česku velmi populární novosti stran, zvolili.

Během tohoto pravicového tažení přišla první prezidentská přímá volba. V ní se konfliktní linie vítězů a poražených odehrála symbolicky a personifikovaně ve druhém kole. V něm na hlavu státu kandidoval představitel elit devadesátých let Karel Schwarzenberg – příslušník šlechtického rodu, emigrant, spolupracovník Václava Havla. Dnes by se hanlivě řeklo „sluníčkář“, „vítač“, „pravdoláskař“. Bezprostředně po roce 1989 jsme jméno Karla Schwarzenberga měli spojeno s titulem „kníže“. Dnes by jej použil málokdo, skutečnost, že zákon platný od roku 1918 zakazuje užívat jméno se šlechtickým přídomkem, v tom hraje roli velmi druhořadou.

Schwarzenbergovým soupeřem v prezidentské volbě byl Miloš Zeman, muž v 80. letech intelektuálně stojící proti režimu, po roce 1989 s názory umírněného liberála, pak levicového sociálního demokrata, nově však s gloriolou politika, který zastupuje vrstvy těch občanů, kteří až dosud nebyli příliš slyšet.

Éra vítězů definitivně skončila policejní razií na Úřadu vlády na počátku léta 2013. Někteří komentátoři dokonce mluvili o jakémsi konci první České republiky. Vítězové v důsledku zásahu ozbrojené složky byli (alespoň symbolicky) „potrestáni“ a soudy s nimi probíhají s velmi řídkými úspěchy dodnes.

V roce 2013 nastoupili politikové mluvící jiným hlasem. Už se však neoznačovali za politiky. Dosavadní dominující obsah veřejné debaty kritizující komunistickou vládu před rokem 1989 byl nahrazen étosem kritizujícím korupční praktiky po roce 1989. Symbol této změny, Andrej Babiš, kdysi čítající se mezi vítěze, začal mluvit hlasem poražených, byť navenek uvádí, že mluví hlasem všech. Dnes má Andrej Babiš na plakátech používaných jeho odpůrci tvář zakaboněnou stejně jako dříve na obdobných negativistických fotkách Jiří Paroubek. S tím rozdílem, že stávající předseda vlády většinu voleb vyhrává, a to právě proto, že v jeho pojetí existuje jen jeden správný názor.

Těžko si lze představit, že by v současnosti někdo natočil dokumentární řadu GEN pojednávající o elitě národa a zařadil mezi tuto elitu politiky nebo bankéře prosazující privatizaci a horující pro volnou ruku trhu. Možná snad sportovce stále ještě dokážeme ocenit. Doba vítězů tak skončila, jsou odsunuti na okraj jako naivní snílci a líní kavárníci nevyjadřující názory většiny. Oceňuje se spíše člověk respektující rozhodnutí politiků, roste víra v kolektiv, jenž má přednost před jednotlivcem, o kterého je třeba se lépe postarat. Aby už nikdy více nebyl poraženým.

Pavel Uherek (1975) pracuje jako právník ve zdravotnictví, absolvoval politologii na FSS MU v Brně.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.