Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Vladimír Diviš: Kdo reálně vládne v Rusku

Vladimír Diviš

Kdo reálně vládne v Rusku

Počátkem března se ve Státní dumě přihlásila o slovo na závěr několikaměsíční diskuse o změnách ústavy první kosmonautka světa Valentina Těreškovová (83). Málokdo tehdy tušil, co vyvolá její vystoupení. V týdnech a měsících předtím ruský prezident Vladimir Putin (68) nesčetněkrát veřejně odmítal návrhy, výzvy a někdy až devótní prosby, aby se v roce 2024 ucházel už popáté o funkci hlavy státu. Oslovovali ho politici ze všech mocenských pater, novináři, populární umělci, ale také řadoví občané. Dlouhou dobu marně.

Místo smetení jejího návrhu ze stolu, stejně jako v případě stovek dřívějších obdobných výzev, v parlamentních kuloárech vybuchla už jen málokým očekávaná virtuální bomba. Protentokrát Putin její apel kategoricky neodmítl, ale na druhé straně s konečnou platností ani nepřijal. Proti dřívějšku zatím jen „... nevyloučil, že se za čtyři roky bude znovu ucházet o nejvyšší post v zemi“.

Vzápětí se objevily spekulace, zda poslankyně Těreškovová přišla s vlastní iniciativou, nebo jen sehrála domluvenou roli v inscenaci režírované nejbližším okolím ruského prezidenta. Ve světle praktik běžných v zákulisí dřívější sovětské i současné ruské politiky vypadá druhá možnost mnohem pravděpodobněji.

Co významného se změnilo?

Domácí i zahraniční politologové, novináři i běžní občané se začali dohadovat, co tak významného se změnilo. Proč Putin najednou přehodnotil svoji dosavadní odmítavou pozici? Co ovlivnilo jeho rozhodování?

Údajně v první řadě „... snaha neohrozit stabilitu země čelící krizovým hrozbám“.

„Situace ve světě se stala méně stabilní,“ vysvětloval následně Putinovy pohnutky jeho kremelský mluvčí Dmitrij Peskov. Mezi faktory, které vedly ruského prezidenta k tomuto rozhodnutí, zmínil pandemii koronaviru, rizika globální ekonomické recese, akutní regionální konflikty a západní protiruské sankce. Tolik tehdejší oficiální agenturní zpráva z Moskvy.

Věřit, nebo nevěřit jednomu z nejbližších spolupracovníků Putina? Důvody, které vyjmenoval, nejsou v žádném případě nové, a už vůbec ne převratné. Neovlivňují život v Evropě i zbytku naší planety, včetně Ruska, až nyní. Naopak, existují dlouhodobě. Snad jen s výjimkou covidu-19.

V Moskvě proto měli na mysli asi ještě jiné formy „ohrožení stability země“. Pokud je tomu skutečně tak, kdo nebo co by ale mohlo v horizontu několika nejbližších let natolik fatálně destabilizovat Rusko, že je kvůli tomu třeba přepisovat klíčové paragrafy základního zákona a pootevírat tak legislativně Putinovi dveře ke znovuzvolení prezidentem, přestože to dosavadní znění konstituce kategoricky zapovídalo?

Kdo ohrožuje stabilitu země

Mezi nynějšími změnami ústavy Putin sám nejvíce akcentoval posílení role parlamentu na úkor prezidentských pravomocí (například výběr a schvalování ministrů a premiéra). To bezesporu souvisí se staronovou zásadní otázkou: Kdo vlastně reálně vládne v současném Rusku a kdo tuto zemi fakticky řídil dříve? Disponuje dnešní parlament dostatečnými ústavními nástroji k efektivní kontrole prezidenta Ruské federace obdařeného jelcinovskou ústavou z roku 1993 téměř neomezenými pravomocemi autokraticky rozhodovat o všem podstatném v zemi?

Při hledání odpovědí bude užitečné se vrátit až do carské, poté sovětské a posléze i nedávné postsovětské historie a tam pátrat po zárodcích formování nynějších mocenských struktur Ruské federace (RF) a míry jejich skutečného vlivu.

Zákonodárné sbory od druhé poloviny 19. století, kdy první Duma začala psát úvodní skromné řádky ruského parlamentarismu, nikdy v carském samoděržaví pochopitelně nehrály významnější roli. Ani následný Nejvyšší sovět SSSR po převratovém roce 1917 až do gorbačovovské perestrojky (1985–1991) si nepolepšil. Jeho role byla především díky ústavně zakotvené „vedoucí úloze strany (KSSS) ve společnosti“ ryze formální. Poslanci jen plnili pokyny stranických a dalších mocenských center. Prakticky nulový vliv měl parlament (Nejvyšší sovět) za despotického panování Josifa Vissarionoviče Stalina (1924–1953).

Hned od prvních dnů bolševické vlády se do popředí navíc drala tehdy jedna z mála konsolidovaných sil, nově se rodící Dzeržinského tajná policie ČeKa (Mimořádná komise). Posléze byla přeformována na NKVD (Lidový komisariát vnitřních věcí), pak MGB (ministerstvo státní bezpečnosti). V padesátých letech po smrti Stalina byl nově zformován na jejich troskách Výbor státní bezpečnosti (KGB).

I když formálně se vše důležitější mělo rozhodovat primárně po stranické linii, v politbyru, sekretariátech ÚV KSSS a na nižších stupních stranických výborů, především zásluhou Stalinovy represivní politiky opírající se více o jemu oddanou tajnou policii, vinou jí uměle vyvolávané atmosféry falešných obvinění ze špionáže a zrady, reálně největší vliv postupně získávali důstojníci zvláštních služeb.

Strana versus Berija

Poslanci Nejvyššího sovětu i zastupitelských sborů na nižších stupních, stejně jako straničtí funkcionáři často hráli jen podřadnější roli statistů tváří v tvář neomezené moci této struktury osobně kontrolované a úkolované Stalinem. Jeho výkonnými katany byli nejprve ministři vnitra Ježov, po jeho likvidaci Jagoda a nejhorším z nich, od konce třicátých let až do Stalinovy smrti, veleintrikán Lavrentij Berija.

Dokonce i členové politbyra a vlády se za dob stalinských zinscenovaných procesů, perzekucí a čistek důvodně obávali zlovůle represivních orgánů vůči své osobě i svým nejbližším příbuzným. Fabrikování kompromitujících pseudodůkazů probíhalo v nebývale rozsáhlé míře, často bez sebemenší logiky. Nezřídka jen podle vrtkavých nálad, antipatií a chorobné podezřívavosti samotného Stalina vůči té které osobě nebo i celé profesní, národnostní nebo konfesní skupině. Například proti tisícům vojenských velitelů (1937–1938) nebo židovským lékařům (1952–1953).

Situace se kardinálně nezměnila ani po roce 1956, kdy Nikita Chruščov, nástupce Stalina na vrcholu pyramidy moci, odstartoval sice kampaň destalinizace, ale současně inicioval zformování nové všemocné kontrarozvědné organizace KGB. Kromě stranických struktur a této reformované tajné policie v té době sice představovala nemalou sílu v zemi ještě armáda, nicméně její vliv na dění v SSSR po roce 1945 postupně slábl na úkor rostoucí moci ministerstva vnitra, KGB a dalších represivních složek. Do příchodu Michaila Gorbačova na nejvyšší piedestal moci na jaře 1985 tak v SSSR nadále reálně vládla stranická byrokracie ruku v ruce s KGB. Její příslušníci s důstojnickými výložkami ale bohužel mívali často poslední slovo.

Po roce 1991 až do demise prvního ruského prezidenta Borise Jelcina na konci roku 1999 se perestrojkou „probuzený“ parlament několikrát pokusil vybojovat větší vliv na chod státu. Nicméně rozhodující moc v Rusku si v té době nakonec dokázali rozparcelovat miliardářští oligarchové nově zrození v divoké privatizaci. V těsné součinnosti s lidmi z nejbližšího okolí Jelcina a jeho rodiny. Parlament po roce 1993, kdy „demokrat“ Jelcin dal armádě příkaz střílet z tanků dokonce na sídlo jemu „neposlušných“ poslanců dumy, na jejich budovu v samotném centru Moskvy, pak téměř přestal plnit funkci běžného zákonodárného sboru. Vše se zúžilo na kšeftování s hlasy převažující části poslanců při schvalování nových zákonů, nezřídka prioritně v zájmu oligarchických uskupení.

90. léta: Vše na prodej oligarchům

Moskva v té době neúspěšně válčila s čečenskými separatisty (1994–1996). Ve Státní dumě a Kremlu se do popředí tlačili dolaroví miliardáři Chodorkovskij, Berezovskij, Gusinskij, Fridman a další. Na výplatních listinách oligarchických finančních a průmyslových bossů v té době figurovaly tisíce vysokých státních úředníků, špičkových manažerů státních a polostátních firem, nemálo soudců, prokurátorů, policejních i vojenských generálů a dalších důstojníků a v neposlední řadě i mnozí vrcholoví politici a poslanci.

Nikdo z oligarchů tehdy ani neskrýval, že usilují o ještě povolnější vládu, která bude ochotně plnit jejich stupňující se požadavky. Obdobně chtěli mít k dispozici vstřícný parlament přijímající jeden zákon za druhým podle jejich not. Nejaktivnější v tomto směru byli hlavní akcionáři ropné společnosti Jukos Michail Chodorkovskij a jeho pravá ruka Platon Lebeděv, kteří v disciplíně korupčního ovlivňování zákonodárců a dalších politiků dosahovali největších úspěchů. To jim mělo zajistit náskok před ostatními konkurenčními oligarchickými skupinami, které majitelé Jukosu hodlali postupně pohltit, případně zlikvidovat, zmocnit se pak jejich aktiv a zajistit si dominanci na obřím domácím trhu i v celé ruské společnosti. A nejen tam.

Řadoví poslanci dumy tak ani v poslední dekádě 20. století sice nezískali významnější vliv na chod věcí veřejných, nicméně majetkově se mnozí zvolení „zástupci lidu“ doslova přes noc vyšvihli mezi milionářskou elitu. Jejich luxusní, nezřídka pancéřované západní limuzíny, běžně doprovázené několikačlennou ozbrojenou ochrankou, využívaly díky modrým majáčkům absolutní přednosti v jízdě v ucpaných ulicích metropole.

Otevřeně obchodovali i se svým nepřímým vlivem na státní úředníky a silové struktury. Téměř vše bylo z jejich strany na prodej. Včetně velmi ceněných průkazů jejich pouze virtuálních asistentů a poradců, zázračných dokumentů umožňujících každodenní volný přístup do mocenských prostor, kde se rozhodovalo o všem podstatném v zemi. Příkazy jak hlasovat přijímali výhradně od těch, kdo financoval jejich předvolební kampaň a posléze je měl na výplatní listině.

Mimochodem, zcela identicky, jak to dodnes funguje v ukrajinském parlamentu (Nejvyšší radě), kde se po majdanovském převratu v roce 2014 dostávají do oběhu mezi poslanci běžně dokonce už i milionové částky dolarů.

Kdo odmítl, musel z kola ven

Po abdikaci prezidenta Borise Jelcina a jeho vystřídání Vladimirem Putinem v lednu 2000 vliv oligarchů začal postupně slábnout. Nejprve ztratili kontrolu nad nejsledovanějšími ruskými televizními kanály i dalšími klíčovými médii a tím i nepřímo vliv na mnohé poslance zákonodárného sboru i další politiky. Museli také opustit vysoké posty ve státní správě. Multimiliardář Roman Abramovič, vlastnící dnes mimo jiné londýnský fotbalový klub Chelsea, například v té době zastával funkci gubernátora Čukotky.

Kdo z ruských oligarchů se následně odmítl podřídit novým poměrům, buď raději sám přesídlil do Londýna, Vídně či Tel Avivu, nebo mu hrozilo, že dopadne jako Michail Chodorkovskij (57). Jeho a Lebeděvovo pozdější mnohaleté věznění (2003–2013) bylo na Západě interpretováno jako osobní odplata Putina za jejich finanční podporu opozičních sil. Spíše to ale byla výstraha ostatním oligarchům s obdobně žalovatelnými majetkovými a jinými trestněprávními hříchy, včetně fyzické likvidace jim nepohodlných osob z dob divoké privatizace (1990–1999). Putin jim tak dal najevo, co je může potkat, pokud budou zasahovat do řízení země, jak to mimochodem už třicet let běžně praktikují ukrajinští oligarchové Kolomojskij, Achmetov, Porošenko, Firtaš, Pinčuk a jiní v Kyjevě.

Abramovič, Prochorov, Děripaska, Vekselberg a další tuto výzvu akceptovali a do politiky se už téměř nevměšují. Alespoň prozatím ne! Navíc pro zlepšení image a vztahů s Kremlem už léta (ne)povinně investují nevelké části svých zisků do „sponzorství“ jak ruského sportu a kultury, tak volebních fondů tamních parlamentních politických stran. Za to jsou jim Kremlem tolerovány například obří finanční spekulace s rublem a dalšími měnami v době krizí. Na nich hodně vydělali, ale zároveň tím mimochodem prohloubili kursový propad rublu.

Rizika nové destabilizace

Na počátku nového tisíciletí se v Rusku nejen na parlamentním poli přeci jen hnuly ledy. Naprostá většina poslanců přišla po roce 2000 do nejvyššího zákonodárného sboru už v dresu, nebo alespoň s podporou, jedné z nově vzniklých politických stran, které ve volbách musely překonat pětiprocentní hranici. -Výrazně nejsilnější od té doby zůstává Putinem před lety zformované centristické Jednotné Rusko. K desetiprocentní metě se opakovaně snaží přiblížit Zjuganovovi komunisté a liberální demokraté ultrapopulisty Vladimira Žirinovského. Nejslabší v dumě je tradičně frakce Spravedlivého Ruska, strany hlásící se k sociálně demokratickému programu. Všechny tyto partaje, s výjimkou komunistů, jsou ale na rozdíl od bývalé KSSS více méně pouze volebními stranami. Podobně jako v USA demokratická a republikánská strana. Bez pevnější stranické struktury a disciplíny.

Kdo tedy v současnosti nejvíce reálně ovlivňuje konání poslanců jednotlivých frakcí v parlamentu, členů federální vlády a gubernátorů v 85 oblastech a autonomních republikách?

Z místopisného hlediska se prakticky nic nezměnilo. V centru metropole, pár kroků od Kremlu, na Starém náměstí sídlil do roku 1991 obávaný rozsáhlý aparát ÚV KSSS. Dnes ve stejných kancelářích úřaduje neméně vlivná a téměř stejně početná Administrace (Kancelář) ruského prezidenta, jejíž jednotlivá oddělení paralelně „stínují“ konkrétní ministerstva, vládu, parlament, tajné služby a společenské organizace. Funguje i jako neformální „kádrový rezervoár“ prezidenta, který ho často využívá, když hledá vhodné kandidáty do vlády, na gubernátorské posty nebo jiné významné pozice ve státní správě. A naopak, nejeden z odcházejících nezkompromitovaných funkcionářů se následně objevuje mezi pracovníky Administrace, jako nedávno například několik exministrů bývalé Medveděvovy vlády.

Několik set metrů od Starého náměstí na neslavně proslulé Ljublance do počátku 90. let vládla v impozantní budově s mnoha temnými kobkami v podzemí většinou Rusů nenáviděná KGB, později nahrazená méně zakonspirovanou, modernější, ale už ne tak vlivnou Federální službou bezpečnosti (FSB).

Adresa mocenského centra

Ústředí faktické moci se tak jednoznačně nyní nachází na Starém náměstí a v Novo-Ogarjovu, prezidentské oficiální rezidenci nedaleko za Moskvou, kde Putin bydlí častěji, než v Kremlu vládne. Jeho autorita a osobní vliv na vnitřní i zahraniční politiku této země jsou o poznání větší než v případě hlav jiných světových velmocí. Ty se přeci jen musejí více ohlížet na parlamenty a vlády svých států. Nic ale ani v Rusku není navždy.

Reminiscence na 90. léta za (ne)vlády alkoholem dlouhodobě zmáhaného Jelcina, na hospodářský a společenský rozvrat, bující megakorupci, obří kriminalitu, kupčení s hlasy poslanců oligarchy a mnoho dalšího negativního z té krizové doby, v rostoucí míře vyvolávají nynější obavy Putina a jeho nejbližšího okolí. Straší je můra případného návratu podobné destabilizující, nepředvídatelné osobnosti, jakou byl Boris Jelcin, do čela Ruska. Například pokud by byl zvolen obdobný, méně kompetentní nebo například oligarchy snáz ovlivnitelný Putinův nástupce.

Vše se odvíjí od toho, kdo konkrétně by měl, nebo spíše mohl, reálně nahradit na nejvyšším postu nynějšího prezidenta a časem byl schopen si vybudovat obdobnou autoritativní pozici v ruském mocenském bludišti, jakou má dnes Putin. Tato obří země ani po téměř třiceti letech od přechodu k mnohostranickému parlamentnímu systému nedisponuje natolik ustálenou, dostatečně ve společnosti zakořeněnou strukturou vícepolárního řízení státu, aby mohlo po parlamentních i prezidentských volbách, důsledně v souladu se zákony, docházet k hladké výměně osob, stran a hnutí u mocenského kormidla navíc jedné ze dvou dominantních jaderných mocností světa. A bez rizika větších excesů.

V Rusku jde, a asi ještě delší čas půjde, mnohem více o kvalitu konkrétní osobnosti v čele země, o její charakter, ambice, a především o lidské silné a zvláště pak slabé stránky. Oba dosavadní prezidenti si přiváděli na vrchol mocenské pyramidy své nejbližší, nejvěrnější spojence a spolupracovníky. Ale bez jakékoli vnější kontroly, bez zasahování parlamentních politických stran nebo jiných vlivových struktur do prezidentské personální politiky. A právě i v tom tkví nynějším prezidentem zmíněná nezanedbatelná rizika nové destabilizace.

Rozhodnutí Putina ponechat si do roku 2024 dveře vedoucí k opětovné prezidentské funkci zatím pootevřené nesporně souvisí s jeho dosud nepříliš úspěšným hledáním „vhodného“ nástupce. I když podle ústavy se dnes může ve volbách ucházet o nejvyšší post v zemi libovolný občan Ruské federace splňující jen několik kritérií zapsaných v ústavě, není pochyb, že případný kandidát navržený Putinem by měl rozhodně větší šanci na úspěch než jeho soupeři.

Mišustin mezi nimi nebyl

Kdo by tedy podle dobře informovaných analytiků mohl momentálně připadat vážněji v úvahu? Těžko uvádět konkrétní jména. Bylo by to nakonec stejně zase jen hádání z kávové sedliny. To mimochodem dokumentovala i nedávná, pro mnohé překvapivá, kandidatura Michaila Mišustina (54) na premiérský post. Putin požádal své nejbližší spolupracovníky, aby mu na tuto pozici uvolněnou Medveděvem doporučili pár jmen. Jak ale sám prezident později přiznal veřejně v televizním interview, „dostal jsem jich pět, nebo čtyři..., Mišustin ale mezi nimi nebyl“.

*

Jaké tedy existují pravděpodobnější varianty změn, které by mohly nastat po volbách nového ruského prezidenta v roce 2024:

– Buď se Putin rozhodne znovu kandidovat s teoretickou možností setrvat na této pozici až do roku 2036, kdy by dosáhl věku téměř 84 let. S určitou dávkou jistoty lze předpokládat, že v takovém případě bude za čtyři roky znovu zvolen s nezanedbatelným náskokem před ostatními kandidáty. Nelze vyloučit, že by pak postupně následovaly další významnější přesuny částí prezidentských pravomocí jiným orgánům ruského establishmentu, v první řadě zákonodárným sborům. Tím by pokračovala nynějšími změnami ústavy započatá opatrná transformace této země od čistě prezidentského systému k prezidentsko-parlamentnímu, běžnému v řadě evropských států.

– Nebo bude ústavní cestou zrušena funkce prezidenta a vytvořena jako nejvyšší orgán Ruské federace Státní rada v čele s předsedou. V minulosti tuto roli suploval šéf prezidia Nejvyššího sovětu SSSR, nicméně v zahraničí stejně jako hlavu státu přijímali generálního (dříve prvního) tajemníka ÚV KSSS. Došlo by tak pouze ke vnějšímu přemalování vývěsního štítu, jinými slovy ke zbytečné formální změně názvu prezidentského úřadu.

– Nelze ale ani vyloučit, že bude formálně ustavena funkce mocného předsedy Bezpečnostní rady státu a současně významně posíleny jeho pravomoci. Dnes jsou jejími členy ministři silových struktur – armády, vnitra, mimořádných situací a Národní gardy. Kromě nich dále nejvyšší představitelé zvláštních služeb, předsedové obou komor parlamentu, premiér, ministr zahraničí a prezident. Každého jmenovitě do tohoto orgánu v současnosti schvaluje horní komora parlamentu – Rada federace. Pokud by se ale Putin stal formálně designovaným předsedou Bezpečnostní rady a zůstala by paralelně zachována i funkce prezidenta obsazená jinou osobou, vzniklo by tak faktické dvojvládí. To ale nynější prezident nedávno odmítl jako nefunkční.

– Momentálně méně pravděpodobnou variantou se stala donedávna favorizovaná alternativa, že bude v roce 2024 zvolena prezidentem jiná osoba a Putin ve svých dvaasedmdesáti letech odejde do ústraní, nebo spíše na jinou, méně významnou kontrolní funkci.

Uvidíme. Za dva, tři roky se může situace nejen v Rusku kardinálně změnit, a proto nelze vyloučit ani jiný vývoj.

Vladimír Diviš (1952) je novinář a publicista, v minulosti pracoval jako zahraniční zpravodaj v Moskvě a Pekingu.

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.