Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Hynek Skořepa: Jiná tvář George Orwella

Hynek Skořepa

Jiná tvář George Orwella

George Orwella jsem dlouho znal jen z doslechu. Hlavně slavnou větu z Farmy zvířat o tom, že všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější, jejíž v podstatě univerzální platnost si nechtě neustále ověřuji. Asi neexistoval v lidských dějinách režim, ve kterém by neplatila, a nejspíš se ani nikdy neobjeví. Jinde to Orwell dokázal formulovat ještě jednoznačněji: Každá revoluce končí tehdy, když se nová prasata dostanou ke korytům.

Dlouho jsem žil také v mylném domnění, že Orwell byl antikomunista a pravičák, vždyť přece ve Farmě zvířat karikoval totalitní sovětský režim éry stalinismu. Bylo to však úplně jinak. Novinář, spisovatel a ryzí zastánce pravdy se postupně propracoval od anarchismu ke svérázné formě socialismu. Sám se o tom vyjádřil, že každou řádku, kterou od roku 1936 napsal a která stojí za zmínku, psal přímo či nepřímo proti totalitarismu a za demokratický socialismus, tak jak jej chápal on.

Při studiu na gymnáziu počátkem 90. let jsem se o Orwellovi nic nedozvěděl. Chvíli trvalo, než se profesoři zorientovali v dříve zakázané literatuře, těžko jim to vyčítat. Každopádně v češtině jsme Orwella neprobírali a v dějepise jsme skončili někde na počátku druhé světové války. Nikdo mi v té době ani nevysvětlil, co znamená slovo totalitní, kterým byl hojně častován minulý režim. K pochopení významu a nebezpečí totalitarismu jsem se musel později dopracovat sám.

Když jsem po letech přišel do Ústí nad Orlicí a učil zeměpis s biologií na tamějším gymnáziu, studenti měli Farmu zvířat jako povinnou četbu k maturitě. Jednou na mne vykoukla ve školní knihovně. Četla se dobře, ale trochu hlubší pohled na Orwella jsem získal až poté, co se mi dostal do ruky jeho Hold Katalánsku. Teprve tehdy jsem pochopil, jak závažný je to autor. Je dobře, že u nás v posledních letech vycházejí jeho další díla (především péčí nakladatelství Argo), s mnohými čeští čtenáři neměli dosud možnost se seznámit. Samotného mne toho čeká ke čtení ještě hodně, proto tento text nemá ambice postihnout dílo tohoto pozoruhodného novináře a spisovatele komplexně.

Na cestě k zajištěnému životu

Eric Blair (pseudonym Orwell si později zvolil podle východoanglické říčky) se narodil roku 1903 v bengálském Motihari, tedy v tehdejší Britské Indii. Jeho otec byl zaměstnancem koloniální správy dohlížejícím na obchod s opiem. Ano, vláda starobylé evropské demokracie obchodovala v Asii legálně i nelegálně s opiem, protože se na tom dalo dobře vydělat. S Čínou, kam opium směřovalo, proběhly během 19. století hned tři tzv. opiové války, díky nimž se ocitla v nerovnoprávném postavení vůči evropským velmocím (Británii a Francii). To sem ale teď nepatří, vraťme se s malým Ericem do Anglie, kam jej matka (z rodiny neúspěšného obchodníka francouzského původu) odvezla v jeho čtyřech letech. Nechala ho tam zapsat do „lepší“ soukromé školy (Eton College). Přes nízké příjmy se rodina snažila vyrovnat vyšším vrstvám, komentoval to Bohuslav Mánek v hesle George Orwell (Slovník spisovatelů. Anglická literatura, Praha 1996). Jemu se tam ovšem zvlášť nelíbilo a již v té době se u něj začal rodit vyhraněný odpor vůči autoritářským a totalitním praktikám.

Na Etonu Eric studoval v l. 1917 až 1921, začal tam publikovat ve studentském časopise. Jedním z jeho učitelů zde byl spisovatel Aldous Huxley (1894–1963), známý i u nás antiutopií Konec civilizace (č. 1933 a 1970), v níž se projevil jako ostrý kritik moderní technické civilizace, skeptický vůči tzv. „pokroku“. Uzavřený, excentrický, chudý student se s tímto prostředím nevyrovnával; odmítl stipendium na univerzitu... (B. Mánek) Přesto byl na nejlepší cestě začít si budovat kariéru v imperiální správě (Ladislav Nagy v článku, připomínajícím sto let od spisovatelova narození, iliteratura.cz, 11. 8. 2003). Nakonec však vše dopadlo úplně jinak. R. 1920 se sice mladý Blair nechal jmenovat policejním úředníkem v Barmě, během sedmileté služby se tam však z něj stal břitký kritik kolonialismu.

Místo v koloniální správě skýtalo pohodlnou existenci a mezi řádky Orwellovy kritiky lze číst (anebo intuitivně cítit) i osten sebekritiky. Tento ambivalentní postoj ke koloniím se velice zajímavě odráží v Orwellově vztahu k literární modle nižší střední třídy, Rudyardu Kiplingovi – tento vztah procházel četnými peripetiemi, od zbožňování, přes odstup, nenávist až po respekt, a s odstupem času lze říct, že pokud v Orwellově postoji ke Kiplingovi nakonec převážil respekt, bylo to především díky Kiplingově odvaze převzít odpovědnost, které se salónní kritici koloniálních poměrů zříkali. Aktivní rozměr, který Orwella fascinoval na Kiplingovi (viz článek Mezi Evropou a Indií, Listy č. 3/2019), byl později důvodem, proč tak nesnášel salónní socialisty, na Oxfordu a Cambridgi vzdělané levicové intelektuály, kteří na opulentních večírcích učeně konverzovali o Marxovi a dělnickém hnutí, ovšem o skutečném životě chudiny neměli ani ponětí... (L. Nagy).

Se svými pocity se vyrovnával také např. v eseji Jak jsem střílel slona (1936). Píše v ní třeba:

V Moulmeinu v Dolní Barmě mě nenáviděly spousty lidí – to bylo jedinkrát v životě, kdy jsem byl natolik důležitý, aby se mi to mohlo stát... A celý můj život, život každého bělocha na Východě byl jedním dlouhým zápasem o to, aby se nám (domorodci) nesmáli... Když se běloch stane tyranem, ničí vlastní svobodu...

To si autor uvědomil, když byl vyslán zastřelit ochočeného (pracovního) slona, na kterého přišla říje a ohrožoval místní obyvatele. Slona vůbec zabít nechtěl, jenže sledován davem několika stovek „domorodců“, kteří si následně mrtvého slona „rozebrali“ na maso, neměl na výběr.

Tou dobou jsem si už udělal v hlavě jasno, a bral jsem imperialismus jako zlo, a čím dříve bych se zbavil svého zaměstnání (pozn. policejního úředníka) a přestal s ním mít něco společného, tím lépe.

Koloniální útlak se Orwell konec konců pokusil vystihnout již ve svém prvním románu Barmské dny (1934). Jde o příběh osamělého a svědomitého úředníčka, který končí osobní tragédií. Vůči kolonialismu se tedy Eric Blair stavěl velmi kriticky. Jaký byl však spisovatelův vztah k vlastní zemi?

Stará dobrá Anglie?

Podle L. Nagyho měl ke své zemi vztah velmi protikladný – na jedné straně ji hluboce miloval a zároveň ostře kritizoval... Nebýt dvou knih ze samého sklonku jeho života, asi by se dnes o něm tolik nemluvilo a jméno George Orwell by zůstalo známé pouze úzké skupině čtenářů zabývající se literaturou či dějinami novinářského eseje... Po literární stránce není Farma zvířat ani román 1984 tím nejlepším, co George Orwell napsal. Ale tak už to v dějinách literatury chodí...

Hana Ulmanová (Od revolty ke konformitě, Respekt, leden 2002, přetištěno na www.iliteratura.cz, 9. 4. 2003) zase zdůrazňuje, že třebaže Orwellovi v letech 1933 až 1941 každý rok vyšla kniha, až do konce druhé světové války se všechny jeho tituly objevovaly v mizivém nákladu. Orwell byl silný kuřák, nevalně oděný, pobýval v mizerně vytopených prostorách, pil silný čaj, velmi skrovně jedl a často churavěl.

Ani vůči Anglii samotné si nebral servítky, i když oceňoval některé zdejší ustálené tradice. Po mnoho století se v Anglii naše takzvaná aristokracie rekrutuje z po sobě jdoucích vln darebáků, kteří zbohatli na nějakém soudobém podvodu a jejichž postavení závisí pouze a výhradně na penězích, napsal v dubnu 1936.

Východisko viděl ve společenství, kde budou lidé relativně svobodní a spokojení a kde hlavní hnací silou v životě nebude touha po penězích či po moci.

Rozchod s minulostí aneb lze uniknout penězům?

Od r. 1930 pracoval Eric Blair jako novinář. Psát pod pseudonymem se rozhodl mimo jiné proto, že se chtěl „odstřihnout“ od své vlastní minulosti. Přitom v raných dílech ze svých zkušeností přímo vycházel. Nejen v Barmských dnech, ale především v próze Na dně v Paříži a v Londýně (1933). Touto reportážní knihou se vracel k době mezi léty 1928 a 1930, kdy pobýval mezi námezdními dělníky, žebráky a jinými chudobnými lidmi. Česky kniha vyšla již o dva roky později pod názvem Trosečníkem v Paříži a v Londýně, nově pak v r. 1996.

Další pokoj si pronajali dva lidé, jeden pracoval ve dne a druhý v noci. V jiném pokoji bydlel vdovec, který sdílel jednu postel se svými dvěma dospělými dcerami. Obě měly souchotiny.

V hotelu žili zvláštní lidé. V pařížských slumech se totiž shromažďují výstřední lidé – lidé, kteří zůstali úplně sami, napůl zešíleli a vzdali se všech pokusů o normální a slušný život. Chudoba je osvobodila od všech běžných norem chování, stejně jako peníze osvobozují lidi od práce... (přeložili Hana a Vladimír Rogalewiczovi).

Orwell sice poznal trpný úděl městské chudiny zblízka, ovšem jeho samotný prožitek bídy byl spíš iluzí. Nikdy se totiž neocitl v bezvýchodné situaci, vždy se mohl vrátit do Londýna k slušnému příjmu a práci novináře... (L. Nagy).

Kritikou konzumní společnosti jsou další dvě knihy – Farářova dcera (1935) a Cesta k Wigan Pier (též Cesta k wiganskému molu, 1936), kterou B. Mánek označil za mezník moderní anglické žurnalistiky, dokládající socialistickou orientaci autora. Orwell v ní dokonce píše:

A přitom každý, kdo myslí hlavou, ví, že socialismus jakožto světový systém, s upřímným nasazením uplatňovaný, představuje východisko. Přinejmenším by nám všem zaručil dostatek jídla, i kdyby nás třeba o všechno ostatní připravil... Přesto si však musíme přiznat, že se socialismus neujímá. Socialismus, místo aby spěl k cíli, očividně upadá. Socialisté momentálně skoro všude ustupují před náporem fašismu... (přeložila Petra Martínková).

V r. 1936 totiž na návrh svého nakladatele strávil několik měsíců v severoanglickém hornickém městečku Wigan, aby tam dokumentoval otřesné životní podmínky dělníků. Realita ho šokovala, popsal ji jako skutečnou ohyzdnost industrialismu:

Hornická města obklopuje úděsná krajina, kde vám obzor kolem dokola obepínají zubaté šedivé hory, pod nohama máte bláto a popel a nad hlavou ocelová lana, po kterých se celé kilometry nad krajem zvolna sunou vozíky hlušiny...

Přes to všechno kniha nakonec vyúsťuje v ostrou kritiku soudobých levicových hnutí.

Farářova dcera se odehrává v jihovýchodní Anglii počátkem 30. let, kdy křesťanskou víru, upadající za malicherných sporů různých církví, střídá kult materiální. Lidé už nemají ani Boha, ani peníze. Dcera duchovního prožije ztrátu obojího.

... odříkala mechanicky úvodní slova modlitby... Jenomže ta byla zbytečná, bez obsahu – nic než mrtvé schránky slov...

... kdyby si vzala třináctou kapitolu První epištoly sv. Pavla ke Korintským a do každého verše vepsala místo slova „láska“ slovo „peníze“, měla by ta kapitola desetkrát více co říci...

„Přestala jsem věřit,“ dodala poněkud prudce, protože se za ta slova trochu styděla... „Před pár měsíci jako by ve mně začal myslet někdo jiný. Všechno, v co jsem až do té doby věřila, úplně všechno mi rázem připadalo beze smyslu a skoro hloupé. Bůh – to, co pro mne znamenal – posmrtný život, nebe a peklo – všechno. Všechno je to pryč... (přeložila Kateřina Svobodová).

Román Bože chraň aspidistru (v originále Ať aspidistra dále létá, 1936) nese četné autobiografické rysy. Stejně jako hlavní hrdina knihy Gordon Comstok si kdysi i Eric Blair najal nuzný pokojík a pracoval jako knihkupecký příručí. Románem se vine Gordonova (a tedy vlastně i Ericova) otázka, jak vlastně naložit se životem (H. Ulmanová). Hrdina je jakousi karikaturou samotného spisovatele, „básník“ a člověk, který je proti všem a všemu a nevidí žádnou potenciální změnu k lepšímu. Nakonec se však stane oním typickým „malým člověkem“, který přijímá bezvýznamné místo na světě oplátkou za každodenní radosti a klid duše. Podle H. Ulmanové kniha nastoluje otázku radikálního výběru: buď posluhuj bohu peněz, nebo padni na dno... Ústředním tématem románu je bezesporu destruktivní moc peněz a nejistota člověka obklopeného tzv. moderní civilizací... Zatímco na počátku Gordon onu rostlinku v květináči (pozn. aspidistru, nazývanou též domácí štěstí) nesnáší, neboť je pro něj symbolem ubíjející slušnosti střední třídy, nakonec se stává až jakýmsi stromem života...

Kniha zachycuje nespokojenost hrdinů s duchovně omezeným, na hmotný prospěch zaměřeným středostavovským prostředím (B. Mánek).

Když Gordon získal místo v reklamním žurnálu, pracoval tam s tajenou nenávistí. Ve firmě se stěží našel někdo, kdo by si jasně neuvědomoval, že inzerce – reklama – je ten nejvšivější podfuk, který se kapitalismu zatím podařilo zplodit... Jenže se ukázalo, že má pro reklamu neobyčejné nadání. Dokázal vymýšlet slogany tak, jako by jakživ nedělal nic jiného. Chytlavé obraty, které člověka nepustí a dostanou se mu pod kůži, úhledné odstavečky, jež dokážou horu lží směstnat do pouhé stovky slov... Tak takhle že by měl skončit? Psaním lží tahat hlupákům peníze z kapes! Krutá ironie byla i v tom, že on, který chtěl být „spisovatelem“, zaznamenal jediný úspěch coby autor reklam na deodoranty... Peníze ho už začínaly dostávat. Sklouzával hloub a hloub do onoho chlívku s podestýlkou z prachů... Rychle začal hledat jinou práci. Ne „dobré místo“, ale takové místo, kterým by mohl uživit tělo, a přitom mu nemusel dočista zaprodat duši... Jenže život o dvou librách týdně přestane být hrdinským gestem a stane se z něj ubíjející zvyk. Prohra je stejná past jako úspěch... Nedostatek peněz člověka mrzačí na duchu a na duši... Víra, naděje, peníze – jen světec by dokázal mít to první a to druhé bez toho posledního.

Pomalu dozrával. Dvacet sedm, dvacet osm, dvacet devět. Dosáhl věku, kdy budoucnost už není růžovou mlhou a začíná být reálná a hrozivá...

Děsil se toho, co viděl kolem sebe. Londýn a celý západní svět; viděl miliardy otroků, kteří se lopotí a plahočí kolem trůnu boha mamonu. A trpěl samotou. Prázdný pokoj, postel bez ženy, prach, popel z cigaret, listy aspidistry... (přeložila Zuzana Šťastná).

Španělsko a válka

V l. 1936 až 1937 pobýval Orwell ve Španělsku. Přišel tam jako novinář, vír občanské války ho však strhl s sebou. Z fronty si kromě zranění krku, které nadosmrti poznamenalo jeho hlas, přinesl neocenitelné zkušenosti, které mu pomohly poodkrýt hybatele světového dění. Z té doby vytěžil materiál ke knize Hold Katalánsku (1938). Využívá v ní postupů reportáže, eseje a částečně umělecké prózy, plasticky popisuje své vyhranění v bytostného odpůrce lži a totality (B. Mánek). Podařilo se mu v ní vylíčit, jak se díky nejednotnému postupu levice, neblahé roli Sovětského svazu a lhostejnosti až nepřátelství západních demokracií zhroutila španělská republika.

To, co se dělo ve Španělsku, nebyla jen občanská válka, ale počátek revoluce... Celý svět byl rozhodnut zabránit revoluci ve Španělsku. Zvláště komunistická strana, podporovaná Sovětským svazem, se celou svojí vahou postavila proti revoluci... Sovětští bossové totiž moc dobře věděli, že skutečná revoluce by jejich moc zničila. To ovšem Orwell ve chvíli, kdy se rozhodl bojovat na straně republiky, ještě netušil.

Kdybyste se mne zeptali, proč jsem vstoupil do milice, odpověděl bych vám: „Abych bojoval proti fašismu.“ A kdybyste se mne zeptali, za co bojuji, odpověděl bych: „Za všeobecnou slušnost“ (přeložil Gabriel Gössel).

Po vypuknutí druhé světové války pracoval Orwell v BBC, pak byl redaktorem levicového časopisu Tribune (redaktorský sloupek Jak to vidím já psal od konce roku 1943 do začátku roku 1945). Od roku 1948 trpěl tuberkulózou, na kterou také zemřel. S vydáním Farmy zvířat (1945) měl autor velké problémy, mnoho nakladatelů ji za války odmítlo. Báli se, že bude vnímána jako znevažování britského spojence – Sovětského svazu. Ten, který se k vydání odhodlal, sklidil s románem obrovský komerční úspěch.

Rok před smrtí (pozn. v lednu 1950), už těžce zachvácený tuberkulózou, která ještě prohlubovala jeho pesimistický pohled na svět, vydal Orwell svůj druhý známý román Devatenáct set osmdesát čtyři (J. Stříbrný), vizi totálně ovládaného života. Všechny Orwellovy romány se soustřeďují na nespokojenost citlivého a myslícího jedince (hrdiny s autobiografickými rysy) se společností... (B. Mánek).

Až do konce se pak držel svého kréda: Být pokrokový i lidský – to znamená slučovat v sobě politiku socialistů s úctou ke svobodě projevu. Chápal, že nelze zplodit živou literaturu tak, že všechny zastrašíte, aby se podrobili. Spisovatelova vynalézavost se neprojeví, pokud mu není dovoleno vyjádřit alespoň přibližně, co cítí. Přirozenost můžete zničit a docílit literatury, která je sice pravověrná, ale chabá, nebo můžete lidem dovolit, aby říkali, co se jim zlíbí, a riskovat, že někteří z nich vypustí z úst kacířské výroky. Z tohoto dilematu není východisko... (Tribune, 3. 1. 1947).

Mistrovské eseje

Orwellovy eseje představují (aspoň z literárního hlediska) patrně vrchol jeho tvorby (L. Nagy). Ve svých úvahách se navíc stal průkopníkem studia masové kultury, která od poloviny minulého století s novými médii (rozhlas, později televize) začala hýbat světem.

Moderní člověk se tak trochu podobá rozseknuté vose, která dál saje džem a předstírá, že ztráta dolní poloviny těla nehraje roli, napsal v listopadu 1935.

Ve svých textech se zabýval sociálními, ekonomickými a především obecně lidskými otázkami. Dodnes nás utvrzují v tom, že bez ohledu na jakoukoliv ideologii je třeba zůstat slušným a čestným člověkem. Nacházejí se mezi nimi mj. recenze na knihy či úvahy nad dílem významných spisovatelů, třeba Charlese Dickense. Jeho postřehy jdou na samu podstatu, např. v textu o Dickensovi (1940) napsal: Co nám dnes připadá nanejvýš pozoruhodné na nové majetné třídě 19. století, je její naprostá nezodpovědnost. Všechno vidí z hlediska úspěchu jednotlivce a není si téměř vědoma existence nějakého společenství. Jako by psal o současném globálním kapitalismu!

Orwell nešetřil nikoho. Ani levici, které fandil. Komunistické hnutí v západní Evropě začalo jako hnutí za násilné svržení kapitalismu a během několika let zdegenerovalo v nástroj ruské zahraniční politiky... (Uvnitř velryby, 1940, přeložila Kateřina Hilská.)

Ze všeho nejvíc ho však trápily bída a nespravedlnost.

Téměř před čtvrtstoletím jsem se plavil zaoceánským parníkem do Barmy... Osazenstvo tvořili převážně Indové, ale kromě námořních důstojníků a stevardů na nich byli čtyři evropští kormidelníci. Jeden z nich byl takový starý mořský vlk... Mně bylo teprve dvacet let a hluboce jsem si uvědomoval svůj parazitní stav pouhého cestujícího...

Jednou, když se z nějakého důvodu vrátil od oběda dřív, viděl, jak se kolem kajut po prázdné palubě blížil onen kormidelník, jeho idol. Nesl koláčovou formu s napůl snězeným pudinkovým dezertem. Šlo o zbytek ze stolu cestujících, který mu tajně dal stevard.

Náhlé odhalení propastného rozdílu mezi povoláním a odměnou – odhalení, že vysoce kvalifikovaný člověk, který mohl mít naše životy doslova ve svých rukou, byl celý šťastný, když se zmocnil zbytků z našeho stolu – mě naučilo víc, než bych se dozvěděl z půltuctu socialistických pamfletů... (Tribune 3. 1. 1947, přeložila K. Hilská).

Orwell a reálný socialismus

V lidově demokratickém a posléze socialistickém Československu Orwellovy knihy pochopitelně vycházet nemohly. Farma zvířat stačila vyjít (v překladu Jiřího Havelky) ještě v roce 1946 v Praze u I. L. Korbera, později se šířila již jenom jako samizdatový strojopis, stejně jako nejslavnější Orwellův román 1984. Obě díla vyšla roku 1981 v exilovém nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem (první z nich pod názvem Zvířecí statek).

V r. 1985 ovšem vyprodukovalo Nakladatelství Svoboda pamflet Josefa Skály Postřehy a fikce George Orwella. Skálovou snahou bylo „usměrnit“ zájem o Orwellovo dílo v undergroundu a zároveň vzít na milost jméno slavného spisovatele, o kterém se již pomalu začínalo psát v Gorbačovově „přestavbovém“ Sovětském svazu. Tam mohl být konečně znovu tištěn Orwellův vzor, jeden ze zakladatelů antiutopistického románu Jevgenij Zamjatin (1884–1937). V SSSR již třeba během perestrojky vyšla kniha Antiutopii XX veka (sestavil Vitalij Timofejevič Babenko, Moskva 1989), věnovaná Zamjatinovi, Orwellovi a Huxleymu.

Ve druhém díle Dějin anglické literatury (1987) z pera Zdeňka Stříbrného se již o G. Orwellovi píše docela otevřeně jako o spisovateli, který ve Zvířecí farmě navázal na starobylý žánr zvířecího eposu. V obrazu anglické farmy, kde se zvířata vzbouří proti majiteli a převezmou moc, nepřímo zesměšnil revoluci, revoluční vůdce a porevoluční budování v Sovětském svazu. Jedno nelze Orwellově alegorické satiře upřít: že je napsána s bravurní lehkostí a humorem...

Orwell dnes

Krátce po sametové revoluci se na pultech knihkupectví objevila Orwellova nejznámější díla – Farma zvířat1984, mezi čtenáři byl po nich hlad. Řada z nich zřejmě o tomto spisovateli a břitkém kritikovi nejen totalitní společnosti získala zkreslený obraz. Na česká vydání dalších autorových děl jsme si totiž museli řadu let počkat, na některé z esejů dokonce až do nedávna. Ten obraz byl patrně podporován v rámci studia budoucích pedagogů. Krátce před tím, než jsem před několika lety opustil kantorskou profesi, přišla na školu mladá kolegyně češtinářka. Učili jsme ve stejných třídách, občas se mi dostal do ruky sešit z hodin literatury. Když jsem zjistil, že s asi třináctiletými žáky rozebírá právě Farmu zvířat, nevěřil jsem vlastním očím. Děti Orwellovým jinotajům jen těžko mohly rozumět.

Ale to sem teď nepatří. Pozitivní je, že je dnes českým čtenářům přístupné již v podstatě kompletní dílo tohoto pozoruhodného spisovatele, každý si proto může na něj udělat vlastní názor. Ti přemýšlivější po pár přečtených stranách pochopí, že ani třicet let od stržení pout reálného socialismu rozhodně nemáme vyhráno. Spíš naopak, totalita se na nás valí ze všech stran, v politice i ekonomice. Jsem přesvědčen, že kdyby Eric Blair žil dnes, stal by se stejně ostrým kritikem společenských nešvarů, jakým byl pod jménem Orwell v polovině dvacátého století. Stále by se řídil svým heslem, že skutečná svoboda, má-li to slovo nějaký význam, znamená říkat lidem to, co nechtějí slyšet. A znovu by opakoval větu z knihy o aspidistře: Musíš změnit celý systém, jinak nezměníš nic. Dokážeme to? Nezapomínejme na stěžejní tezi z jeho Holdu Katalánsku: Existují okamžiky, kdy se vyplatí bojovat a být poražený než nebojovat vůbec.

Hynek Skořepa

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.