Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 4 > Antonín Rašek: Vzkřísí někdo Literárky posedmé?

Antonín Rašek

Vzkřísí někdo Literárky posedmé?

Literární noviny jsem začal číst v roce 1952. Byl jsem ve vojenském gymnáziu, tedy přesněji ve Vojenské škole Jana Žižky z Trocnova v Moravské Třebové jediným odběratelem. V té době, a ani doteď, jsem netušil, že byly založeny už v roce 1927 Bohumilem Mathesiem jako nakladatelské noviny. Dožily jen do okupace a po válce obnoveny s podobným zaměřením. Já jsem se dostal k těm třetím v pořadí a myslel jsem si, že vzorem pro jejich zřízení byla Litěraturnaja gazeta. Což byla pravda. Naše Literárky se ale rok od roku zlepšovaly a dalo se v nich přečíst mnoho zajímavého. Psali tam stále častěji autoři talentovaní. Až byly v době počínající slávy za šéfování Milana Jungmanna zlikvidovány počtvrté.

Nastalo mezidobí, které nikdo do historie Literárek po právu zařadit nechce a ví se o něm málo. Já jsem se do toho zapletl náhodou. Na chodbě ministerstva národní obrany mě zastavil můj bývalý šéf ve vojenském časopise A-revue Vladimir Diviš, který tu v tu dobu byl vedoucím oddělení vojenského tisku. Přišel s hvězdnou nabídkou, že bych se mohl stát zástupcem šéfredaktora Literárek. Bylo mi něco přes třicet, šlo o kariéru, která se neodmítá. Kdyby ovšem už nešlo o ty Literární noviny takzvaně úřednické. Takže u mě neuspěl, ani jako s možným autorem. Za pár dní totiž jsme se potkali náhodně znovu, a jako kdyby na ten předchozí rozhovor zapomněl, zoufale si mi postěžoval: Musím jít Zelenkovi dělat zástupce do Literárek! Nakonec ve stejném postavení skončili na dvě desítky let v televizi.

Divišovi se podařilo získat jako autory řadu mých kamarádů a bývalých spolupracovníků. Platili tam asi dobře. Nejvíc mě překvapil Jáno Mentel, který v A-revue vedl zahraniční rubriku. Měl vynikající jazykovou průpravu. Asi i proto, že měl v cizině mnoho příbuzných. V dvaašedesátém jsem navštívil v Paříži jednu z jeho blízkých rodin s borovičkou od Jána. Už se tu stačili naučit užívat si život jako rodilí Francouzi. Na stole plno pití a jídla, bílé veky si jen tak lámali, že na ubruse bylo boží dopuštění. Ale byla to jedna z mých nejkrásnějších návštěv. Vděčil jsem za ni Jánovi, kterému jsem byl i na promoci. Bylo to na začátku července, jeho žena si chtěla jít někam zaplavat. Jáno to zcela logicky v takový den považoval za absurdní. Ona trvala na svém, a tak mne nepříliš nadšeného požádal, abych šel s ní. Měla studené ruce, ale byla krásná. Jáno se od ní zjevně odpoutával. Tvrdilo se, že marně, asi na něho něco věděla. Jestli v tom bylo ještě něco dalšího, těžko soudit. Později jsem se dozvěděl, že ho našli po několika dnech ve vaně s přeřezanými žílami. S Jánem jsem naposled mluvil krátce po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Burcoval mě: Přece to těm starým nenecháme! Dost jsem nepochopil, jak to vlastně myslel.

Redakci Literárek, kdy zejména v druhé polovině 60. let podstatně ovlivňovaly dění u nás, jsem navštívil několikrát, ale nikdy se neodvážil do nich napsat. Ne ze strachu, ale necítil jsem se na to profesionálně. Na stránkách LtN jsem se objevil až za šéfredaktora Vladimíra Karfíka. V redakci jsem s ním a s Ondřejem Vaculíkem strávil řadu hodin. V kontaktu s redakcí jsem byl i za Jakuba Patočky, méně v případě posledním, jehož éra končí.

Kdybych si dal tu práci, asi bych si spočítal, že v různých dobách jsem v Literárkách publikoval jen asi tři desítky článků. Přesto bych si přál, aby se někdo pokusil vzkřísit je posedmé. A v té podobě, době, s redaktory a autory, jako když si je kupovalo sto až tři sta tisíc lidí. Jeden z mých přátel, který také shodou okolností byl jediným odběratelem Literárek ve vojenském gymnáziu (v jiném městě než já), mi však připomněl, co řekl Thalés z Milétu: Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky!

Antonín Rašek

Obsah Listů 4/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.