Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Lubomír Mlčoch: Mladí ekonomové po dvaceti – a ještě jednou po 30 letech

Lubomír Mlčoch

Mladí ekonomové po dvaceti – a ještě jednou po 30 letech

Tento text byl zamýšlen jako předmluva ke knížce o Klausových bankovních seminářích v 80. letech. Dokončen už byl po vlastním výročí k roku 68, a čas dál běží. Na retro vzpomínání po 50 letech to však nemusí být taková vada. Jeho záměrem měl být a stále je pokus o smír uvnitř mé vlastní generace, i zamyšlení nad nedostatkem smíru v generaci předchozí. Neodvažuji se spekulovat o důvodech, pro které knížka nakonec nevyšla. Mezitím vyvstaly nové půtky o interpretaci doby, kterou jsme zažili, a ke smíru zatím nesměřují, spíš naopak. To mne vede k dobré víře, že text má svůj smysl i mimo rámec původního záměru.

Michael Durčák se po neúspěchu projektu s knížkou spokojil se zkrácenou verzí v podobě časopiseckého článku Kapitalismus fáze nula. Semináře Václava Klause jako součást myšlenkového světa pozdního socialismu (Moderní dějiny č. 1/2019).

Předloni se připomínalo 50 let od Pražského jara. To jsem vnímal tehdy především prostřednictvím Literárních novin, jako mí druzi v povinné vojenské službě. Ale jednoho jarního dne jsem si vyžádal propustku a vydal se z Karlínských kasáren na třídu Politických vězňů, kde jsme v budově Ekonomického ústavu Československé akademie věd (EÚ ČSAV) zakládali Klub mladých ekonomů. Tedy Václav Klaus ho zakládal, ale několik nás bylo u toho... V uniformě s absolventskými „kolejničkami“ na výložkách jsem se stal členem čerstvě založeného Klubu mladých, kteří se cítili být generačně už jinde a chtěli dělat jinou než oficiálně dovolenou ekonomii. Cestou zpátky do Karlína jsem se dovídal, že na Žižkově, v budově naší společné „matky živitelky“ Vysoké školy ekonomické, zase Miloš Zeman zakládá Futurologický klub. Ti dva, Václav a Miloš, byli už tehdy kandidáty na budoucí politické lídry – jen jsme to ještě nevěděli. Už zakrátko to však na jejich start nahoru vůbec nevypadalo. Přišla srpnová okupace a na podzim pak začala pomalá ústupová cesta. Klub mladých ekonomů se ještě vzepjal k Sympóziu o podniku a na zámku ČSAV v Liblicích explicitně prezentoval svůj generační kritický odstup od reformního hnutí 60. let. Ale byl to odstup z obou stran více méně přátelský: naši starší kolegové Karel Kouba, Čestmír Kožušník, Rudolf Kocanda, abych vzpomněl vděčně aspoň tři, byli lidé pokorní, byli ochotní naslouchat nám, „bažantům“ ve vědě. Také proto, že si sami byli vědomi chatrnosti teoretických základů reformy. V EÚ ČSAV ještě vznikla Graduační škola pro vědecké aspiranty podle amerického vzoru, a moje Teorie firmy byla na jaře 1970 jejím učebním textem prvním a taky posledním – stejně jako předtím zmíněná publikace KMENu o podniku. Václav Klaus se ještě stačil dostat na Cornell University, já to už nestihl. Pak doba semlela nás mladší i ty starší. Tedy ne zas tak děsivě: poslali nás do praxe. A život zařídil, že i směrem docela odpovídajícím našim potřebám: makrorekonoma Klause do Federálního ústředí Státní banky československé (SBČS), již bývalého ředitele Ekonomického ústavu Karla Koubu – od kterého jsem si ještě stačil půjčit Behaviorální teorii firmy od Cyerta-Marche – do podniku, do ČKD. Já po čase odešel též do praxe v Tesle Holešovice, tedy na moje „mikro“. A když mne Václav Klaus vyprovázel z budovy SBČS na Václavském náměstí, kde jsem na malém semináři povídal, co dělám v oddělení ekonomického výzkumu Tesly, řekl mi na rozloučenou i on s překvapující pokorou: neudělali nakonec dobře, když nás poslali do praxe? Tam nám totiž nehrozil „programový únik od reality“, jak Karel Kouba pojmenoval postoj některých z těch, jimž bylo „dovoleno zůstat“.

Deset let byl hodně dlouhý a v našem případě i zvláštní sabatikl, ale je skutečností, že teprve na začátku 80. let jsme se začali probouzet k veřejné angažovanosti. Já psal deskriptivní studie o chování „mého“ podniku v plánovací mašinerii té doby, Václav Klaus si v bance prosadil semináře pod hlavičkou Čs. vědeckotechnické společnosti a stal se opět jejich přirozeným lídrem: organizátorem, moderátorem, hlavním přednášejícím, nejvášnivějším diskutérem, a nakonec editorem a redaktorem sborníčků z nich. Bez něho by rozhodně nebyly, ani semináře, ani sborníčky.

***

Toho předloňského retro-jara se najednou objevil zájem o ta léta 60. a 80., a to ze dvou stran. Mladí historici z Ústavu soudobých dějin AV se výzkumně zajímali o kdysi mladé ekonomy a jejich ještě mladší kolegové, teprve studující hospodářské a sociální dějiny na FF UK, si volili témata závěrečných prací zacílená „na nás“, už jen duchem mladé starce. Soudobé dějiny jsou pozoruhodný obor, který dává ojedinělou šanci aktérům společenských dějů si ještě na závěr života o sobě přečíst „v dějepise“ – a to nejen těm, co to dotáhli až na pozici nejvyššího ústavního činitele, ti své místo v dějepise už měli jisté. Povznášející pocit „dostali jsme se do dějin“ je trochu kalen pocitem: to už patříme do archivu? Ale našli se i aktivní starci, kteří jako pamětníci napsali jakési dějiny Ekonomického ústavu ČSAV v podobě tání ledu v ekonomické teorii: Jan Klacek a Václav Kupka, také psali o sobě a svých vrstevnících z časů Klubu mladých ekonomů. Bylo to za pět minut dvanáct: Václav Kupka náhle zemřel, než jsem stačil dopsat tuto předmluvu. Vlado Benáček se o něco podobného pokusil už předtím, ve sborníčku ke 20 letům IES FSV UK, který jsem redigoval. Ano, ekonomická teorie očima tří generací, to je to, oč jde dosud. A čas je neúprosný.

Když mne toho loňského jara a léta navštívil na chalupě student Michael Durčák s prosbou o konzultaci na téma Klausových bankovních seminářů, byl jsem potěšen. Už během přípravy té bakalářské práce a tím spíš v definitivní podobě této knížky se ukázalo, že i metodami věd historických se dají zachytit důležité a zajímavé souvislosti ve snahách našeho mládí – zvláště když autor na tu práci vynaloží tolik úsilí a energie a píše ji s invencí přesvědčeného, že téma rozhodně nesmí uniknout do zapomnění. Už ta nesamozřejmost, že „bakalářka“ má vyjít jako knížka, byla doprovázena dalšími třemi – vlastně čtyřmi – překvapeními. Knížku se Michael rozhodl věnovat památce našeho krátce předtím zemřelého generačního druha Tomáše Ježka. Knížku prý hodlá vydat Liberální institut. Vydání podporuje hlavní aktér Václav Klaus a je ochoten do ní připsat pár vstřícných slov. A to poslední překvapení se týkalo mne: byl jsem požádán o napsání předmluvy ke knížce. Můj první pocit byl, že nemám na tak nesnadně strukturovaný příběh tří či čtyř mušketýrů ještě jednou po dvaceti (a třiceti) letech. Pak jsem šel do sebe a přijal tu nabídku jako výzvu. A nakonec – v mém věku blízkém střední době dožití – jsem to pozvání pochopil jako příležitost, za kterou jsem vděčný. Jedná se o příležitost ke smíru alespoň setkáním na stránkách jedné knížky. Knížky o časech, kdy jsme si všichni byli docela blízko, po časech, kdy jsme si byli naopak docela vzdáleni. Takové příležitosti se nestávají každý den, a jejich přehlédnutí či nepřijetí už pak zpravidla znamená jen pozdní lítost. Ale co víc: během promýšlení předmluvy jsem si uvědomil, že problém mám po tom půlstoletí profesionální kariéry ekonoma i sám se sebou. A že i kvůli mně samotnému, skládání mých vlastních účtů za 50 let profesní dráhy, je to pozvání dar.

***

To, že jsme chtěli dělat už před tím půlstoletím jinou, „západní“ ekonomii, bylo sice silným, ale jen velice hrubým pojítkem. Čas a život ukázaly, že inklinujeme každý k jiným ekonomickým školám a osobnostem. Můj favorit Oliver E. Williamson, kterého jsem objevil při psaní své první učebnice o institucionální ekonomii, dostal Nobelovu cenu nějakých 10 let poté, kdy jsem si ho na to ocenění – jen v mysli – pasoval. Každý podnik – i tato knížka – je v jeho pojetí množinou – propletencem – vzájemných smluvních vztahů, a to nejen těch právních, ale i těch úplně neformálních. A klíčovým parametrem každé z těch vazeb je důvěra. Neviditelné aktivum důvěry je důležité i tehdy, kdy o právo, natož o peníze nemusí vůbec jít; a tak je tomu pro mne právě u této knížky.

Budiž mi dovoleno letmé zamyšlení nad vazbami mezi výše zmíněnými aktéry. Knížka o bankovních seminářích Václava Klause věnovaná památce Tomáše Ježka je tím nejlepším začátkem, a to legitimně. Tomáš ty semináře vždy vysoce hodnotil, podílel se na nich, jsou připomínkou časů docela ojedinělého přátelství mezi dvěma spolužáky už od dospívání, či dokonce dětství. Sám vzpomínám, jak se Tomáš se mnou několikrát loučil s omluvou, že má sraz s Klausem na tenisových kurtech nebo na košíkové. To, že jeden uctíval Hayeka a druhý Friedmana, dokonce ani to, že od jisté fáze spolupráce na té nejvyšší politické úrovni mezi nimi uvázla, by nemělo úplně zastínit jejich vzájemnou důvěru vyrostlou překvapivě v letech normalizace, na úrovni před-politické, vlastně občanské angažovanosti té zvláštní doby.

Tomáš Ježek byl liberálním ekonomem par excellence s ukotvením v Hayekově díle; ba ještě hlouběji. Tomáš totiž měl ten řád svobody pojištěn i vírou v náboženském slova smyslu. To, že Hayek byl agnostik, se ukázalo až v jeho poslední knize – Tomáš po celou dobu překládání jeho knih „do šuplete“ a pro čtenáře, k nimž jsme měli čest patřit právě pro tu neviditelnou důvěru, nuže celou tu dobu žil v přesvědčení, že Hayek určitě musí být člověk věřící. Víra je ovšem dar a ten nemusí být člověku dán, ale jak mohl tak hluboký myslitel jako Hayek mít křesťanství jen za „užitečnou pověru“, bylo potom i Tomášovi záhadou, a mně záhadou zůstává dosud. Editor sborníku „Liberální ekonomie“ se během let bezprecedentního pokusu o obnovení řádu trhu u nás dostával do sporů s domácím chápáním liberalismu. Svou promyšlenou koncepci hayekovského řádu se tedy Tomáš rozhodl vyučovat novou studentskou generaci na VŠE, vlastně až do své smrti. Na té VŠE, kterou jsme všichni studovali v letech a společnosti, kdy sám pojem řádu by Hayek připouštěl jen s velkým přemáháním a úplnou nechutí. Jestliže se Liberální institut dedikací knížky přihlašuje k myšlenkovému odkazu Tomáše Ježka, je to důvod k nadějím i do budoucna.

Já se s Václavem Klausem seznamoval už jako absolvent zmíněné žižkovské vysoké školy – která tehdy ještě pořád měla u vchodu hrdou ceduli „Škola Antonína Zápotockého“ – patrně díky sousedství s Ústřední radou odborů, kde náš druhý dělnický prezident působil. Bylo mi ale dopřáno štěstí setkat se zde už s poučeným pootevřením oken do světa západní, dokonce matematicky formulované ekonomie: díky mému školiteli Luďku Rychetníkovi. Dva články patřící do matematické teorie firmy – rozhodně už ne-marxistické – mi v tom čase nadějí Pražského jara daly možnost spoluzakládat Klub mladých ekonomů a učit na Graduační škole Ekonomického ústavu ČSAV – ale byly také důvodem pro stopnutí mé akademické kariéry. V letech 80. už jsem měl v Tesle Holešovice za sebou „vědeckou konverzi“ a se zkušeností praxe jsem na Klausových seminářích nevystupoval jako matematický ekonom v Hicks-Allenově škole, ale spíše jako institucionální a behaviorální mikro-ekonom popisující velice specifické chování podniku v ekonomice, která měla nemírnou ambici centrálního plánování a řízení. A právě ta svéráznost chování socialistického podniku ze mne udělala institucionálního ekonoma – „firma“ se chová v závislosti na daných institucích. Knížka Michaela Durčáka uvádí vlastní Klausovo vysvětlení, jak se mu dařilo mít i v letech zavržení přístup do knihovních fondů ústavu, z něhož byl zapuzen. A ten přístup využíval: studoval pilně a vytrvale, zpočátku bez viditelné naděje na využití získaných znalostí. Semináře mu otevřely možnost zúročení toho vědění získávaného přes omezení doby a režimu. Já takové štěstí neměl, a tak jsem kromě několika málo knih – převážně půjčených od Karla Kouby – hledal inspiraci pro své deskripce v realitě každodennosti podnikového plánovače. Při našich setkáních před či po semináři Václav přísně zkoumal, zda člověk na sobě pracuje: to, že ještě nečetl poslední číslo American Economic Review, dovedl jakž takž pochopit – i když i to jen s nevěřícným kroucením hlavy. Představa, že člověk ten americký časopis č. 1 nestuduje vůbec, byla pro něho už absolutně nepřijatelná. A přece: přes to všechno dokázal ocenit i mé postřehy ze života, a dokonce je využít i ve své vlastní myšlenkové argumentaci. Vzpomínám si, jak se mi svěřoval po jedné zahraniční cestě – která mu už zase byla povolena – s potížemi vysvětlování západnímu publiku rozdíl mezi „hrami o plán“ a „hrami na plánování“.

Tak jsem se rozepsal o létech kdy naše vzájemné vztahy byly sice poznamenány rozdílností našich povah a přístupů, ale to nebránilo spolupráci. Na jednom z jubilejních seminářů jsem byl jedním ze tří čtyř panelistů, a podobně i na jakési kolegiální návštěvě u jinak námi nepříliš oceňovaných „prognostiků“ – na kterou Zeman pozval Klause – i tam spolu s Tomášem Ježkem. (Je zajímavé, že naopak Miloš byl přizván a přispěl dávno předtím do onoho jediného sborníčku KMENu z roku 1968).

***

Po Listopadu 1989 se rozdílnost povah nás všech projevila naplno: já se nenechal zlákat mocí ležící na ulici – i když ani já prost toho pokušení nebyl! Ale na půdě České společnosti ekonomické ještě několik let trvala dialogická spolupráce, aspoň na několika výročních zasedáních, v podobě referátu-koreferátu. K předchozím osobnostním rozdílům přibyly narůstající rozdíly v existenciální situaci: teoretický ekonom na univerzitě je v úplně jiné roli než politik s odpovědností ministra, dokonce premiéra. Akademická svoboda je spojena s kritičností bytostně, ale čistý teoretik by si měl dávat pozor na přehnanou kritičnost. Karel Kouba často zdůrazňoval, že dokonce i poradce-expert, kterého si politik vybral, by měl počítat s tím, že jeho politik si rád vyslechne jeho rady, ale nakonec se musí rozhodovat v docela jiném a mnohem více svazujícím prostředí vnějších omezení, než s jakými formuloval své rady expert. Pedro Pick se svou zkušeností podnikání v Americe Severní i Jižní, mi zase v kursu etika a ekonomie jednou – jako host – uštědřil podobnou lekci: teoretik na „business ethics“ formuluje problém, jako by se rozhodování v byznysu dělo mezi dobrem a zlem. Ve skutečnosti jde často o rozhodování mezi větším a menším zlem. A v politice to možná platí v ještě větší míře. To všechno si člověk uvědomí třeba až po letech. Nicméně Klaus požádaný o oponenturu mé profesury na univerzitě pozvání neodmítl a mou profesuru podpořil. S nápadem „požádat Klause“ přišel předseda mé jmenovací komise, a tím byl Karel Kouba.

Tento můj skoro o generaci starší přítel a kolega je v knížce Michaela Durčáka několikrát zmiňován, a to v souvislostech, které si vyžadují korekci, vydání svědectví. Mé první seznámení s ním bylo ještě v době, kdy byl úřadujícím ředitelem Ekonomického ústavu. Měl jsem po jedné ze svých přednášek na Graduační škole, V. K. byl u toho. Zrovna mu vyšla ve Vědeckých informacích zpráva o jeho cestě do Jugoslávie. Klaus samosprávní model nebral, už ani předtím u profesora Jaroslava Vaneka (česky Vaňka), zastánce labour managed economy na Cornellu. Ale v jeho filozofii „umění možného“, která ho už tehdy předurčovala do politiky, se vypravil do Jugoslávie. V začínající normalizaci však ono „možné“ už bylo pro ředitele jiné než pro něho – „podniková samospráva“ už byla „tabu“, a tak Karel Kouba říkal V. K. s přátelským úsměvem – to to zase schytám… A tento moment je typický pro osobnost Karla Kouby, povahová mírnost, díky níž nemíval nepřátele. I tvrzení, že Klaus ani Ježek „Koubu nemuseli“, mi přijde příliš. Kouba byl respektován, i když patřil k jiné generaci.

A tady cítím potřebu vyjádřit se k oněm rozdílům mezi „generací osmašedesátníků“ a generací „mladých ekonomů“. Ti reformní komunisté už byli přece jen jiní než naši učitelé na VŠE té doby; vybavuje se mi vzpomínka, kdy k nám, studentům, přišla čtveřice Kouba, Kožušník, Komenda, Turek debatovat o reformě. Mluvili už jiným jazykem, v termínech spíš hospodářské politiky, nikoliv v žargonu marxistické politické ekonomie socialismu (a tím se lišili i od svého tehdejšího ředitele Šika). Kouba i Turek měli příležitost ke kratším pobytům na Západě, a i ty stačily na navázání kontaktů. Kouba pak po léta dostával do ČKD od svých přátel knížky, studie, články... Byl sice formálně v odboru operačního výzkumu (Na Harfě, hned u vrátnice), kam za ním putovávali mnozí, i mladší, ale byla mu dopřána svoboda ke studiu ekonomické teorie. A ovšem i praxe – a to v největším pražském podniku té doby. Takže když přišel Listopad 89, Karel Kouba už nebyl reformním komunistou, ale poučeným ekonomem, který měl pak z čeho čerpat ještě 20 let jako profesor na našem institutu. Sdílel se mnou kancelář až do své smrti.

Ještě předtím, na samém začátku transformace, jsme se krátce sešli ve Vlasákově týmu české vlády Petra Pitharta, kde jsem byl mezi těmi osmašedesátníky jediný z někdejšího Klubu mladých ekonomů. Dlouho jsem tam nepobyl, jen jedno setkání na vládním zámku ve Lnářích. Jedním z důvodů pro odchod byl moment, kdy většina odmítla můj argument pro restituce jako přirozený, logický a morální výchozí bod transformace. Potřeba říct: sorry, naše mládí nás kdysi svedlo na scestí, náš systém v soutěži prohrál, zkusme napravit, co napravit jde. Předtím už jsem ten názor vyslovil na více místech: v Kruhu nezávislé inteligence, v Ekonomickém ústavu (už za hostování Jana Švejnara), v České společnosti ekonomické (a ještě cestou ze zasedání znovu s Jozefem Zielencem). Tam všude byl můj nápad odmítnut. Nakonec jsem ho ještě zopakoval Danielu Kroupovi někde v kavárně. A on pak po čase v jiné „kavárně u Kiše“, v rozhlasovém vysílání, mne označil za duchovního otce restitucí. To už se myšlenky chopila ODA a z kaváren se dostala do Parlamentu. Já potkal u stanice metra Dejvická sekretáře Vlasákova týmu Ševčíka, a ten mi povídá: pane inženýre, víte, že ten váš nápad s restitucemi se nakonec asi prosadí? Nešlo to hladce, skupina asi 80 ekonomů všech tří generací podepsala a vydala petici proti restitucím – aby se privatizace nezdržovala. Nicméně nakonec přítel Tomáš Ježek pouhou ideu vtělil do legislativní podoby, a tak se – zcela legitimně – hlásil ke svému „copyrightu“ na restituční zákony. A tak – říkám to ve vší pokoře –, když Václav Klaus vypočítává všechny ty účastníky jeho někdejších bankovních seminářů, kteří se pak podíleli na podobě ekonomické transformace, mohl by mne tam – s trochou licence – také přidat. Uvádím to především jako raritu, jak se může pouhá čirá idea, osvobozená od jakýchkoliv osobních majetkových zájmů i politických ambicí, nakonec prosadit i v reálné politice. A to bez jakéhokoliv vlastního snažení. Musí to asi být ale pravé slovo v pravý čas. A asi i na pravém místě – že by v pražské kavárně? To všechno už ovšem nebyl případ restitucí církevních. To už bylo příliš pozdě. Ale to je jiná, i když bohužel stále aktuální pohádka.

***

Karel Kouba jako hlava ekonomického týmu Františka Vlasáka samozřejmě měl za úkol také komunikovat s týmem „federálním“. Já slyšel o peripetiích oněch jednání až ke konečnému „nevítězství“ Vlasákova týmu až po řadě let, a to spíše od členů týmu než od Karla Kouby. Ten se spokojil s tím, že názory svých vrstevníků nakonec pojmenoval nepříliš lichotivě. Označil je za „zmechovatělé“. Role zprostředkovatele mezi dvěma generacemi byla nevděčná. Ale Karel se nevděkem nenechal odradit. Pokračoval ve své zprostředkující roli i jako můj kolega a člen mé katedry. Přednášel kurs ekonomické transformace, tedy žhavé téma té nejsoučasnější historie, ale hledal spíš spojovací můstky, smiřoval. Jeho idolem byl James Buchanan, a tak i jeho poslední kurs „teorie pravidel“ byl v duchu tohoto dalšího pro nás důležitého nobelisty. Teorie pravidel patřila zcela přirozeně na katedru institucionální ekonomie. Ale Buchanan se přece jen dost liší od Douglase Northa nebo Ronalda Coase. Buchanan byl jedním z mála špičkových ekonomů, který se zajímal o souvislosti etiky a ekonomie, což byl název zase mého posledního kursu. Ale Karel si udržoval kritickou distanci od jedné i druhé strany oněch debat o řádu (a neřádu) ekonomické transformace. To jsem zažíval sám v osobních debatách se svým „sousedem“ v pracovně. Více než Karlovy argumenty na mne však nakonec zapůsobil tvrdý „return“ Dušana Třísky, kdy mi vytkl, že je – mladé ekonomy v politice – jen kritizuji. Ať si zkusím napsat a prosadit nějaký transformační zákon. Obvinění na mne zapůsobilo: nechtěl jsem být ekonomem negativistickým. A potom od určité doby se mé výzkumné úsilí obrátilo pozitivním směrem, k úvahám o potřebě reformy samotného paradigmatu ekonomie jako vědy.

I v tomto mém novém zaměření bylo pro mne velice přínosné sousedství s Karlem Koubou. Pozoruhodné byly zejména jeho unikátní informace ze stovek seminárních a desítek bakalářských prací našich studentů na téma ekonomické transformace. Karel je všechny poctivě pročítal, s každým studentem jednotlivě hovořil o jeho práci. V poněkud černém humoru říkával, že všechny ty práce svých studentů si vezme s sebou do truhly… Když pak v požehnaném věku opravdu odešel na věčnost, jeho studenti zdůrazňovali právě tu jeho smiřovací misi, a mezi nimi i Adam Geršl, autor práce o „předlistopadovém“ ekonomu Václavu Klausovi, citované i v této knížce.

Karlovo smiřovací snažení mívalo velice nevinnou podobu, nejčastěji v podobě otázky: Tak co dělají mladí ekonomové? Co váš Klub? Bylo v tom vždy jakési pobídnutí: zkuste se svými vzájemnými vztahy něco udělat. Jeho zájem o naši generaci byl upřímný, a snaha o vyvažování pohledů trvalá. Pozoruhodné na tom bylo však to, že v jeho vlastní generaci se s postupujícím věkem aktérů k nějakému smíru neschylovalo. A možná ještě zvláštnější bylo, že postupně jsem se do role zprostředkovatele těch starších bojovníků a zbrojnošů dostával já! Takže Karel usiloval o smír v naší generaci, a já zase v jeho.

To si vyžaduje vysvětlení, vlastně i sebezpyt: co mne vlastně táhlo k těm „osmašedesátníkům“? Chodil jsem na jejich schůzky posledních několik let, než se všichni odebrali na věčnost. Místem setkávání byla nejčastěji malá literární kavárna na Moráni. Pravidelným účastníkem, dokonce svolavatelem byla dávná „mladá ekonomka“ Dáša Marhoulová, v té jediné publikaci KMENu je uvedena jako členka redakční rady. (A zemřelý Václav Kupka je tím členem posledním.) Dáša byla původně naší ročníkovou vedoucí a byla to ona, kdo mi zvěstoval v posledním ročníku nabídku asistentství na katedře politické ekonomie; ovšem ne zadarmo. Členství v KSČ jako „conditio sine qua non“. Než jsem se stačil vyjádřit, už mne zvali spolužáci z „ročníkové organizace“ na pohovor. Šlo to rychle a vlastně korektně, z obou stran. Když František Bukovský jménem svých soudruhů vyslovil jejich domněnku, že „nebýt té katedry, do strany bys asi nevstupoval?“, nevyvracel jsem jim to. Poslali mne na chodbu, a za nějakých pět minut mne zavolali zpátky a měli verdikt: tak tě přijímáme do strany, nechceme stát v cestě tvé odborné kariéře. Měl jsem už v tom posledním ročníku přezdívku „docent“ a psal se rok 1967... Druhým, vlastně také nestandardním „osmašedesátníkem“ na našich setkáních byl Václav Klusoň. Ten mne v květnu 1988 přijímal do Ekonomického ústavu po 18 letech mého akademického zavržení. On sám tam přišel až v době normalizace, předtím působil v odvětvovém výzkumu chemického průmyslu. Takže na té první prohrané reformě se nepodílel, až na té druhé: jako člen Vlasákova (a Koubova) týmu. V 90. letech se několika publikacemi stal českým institucionálním ekonomem, mně blízkým. Osmašedesátníci postupně odcházeli, náš kroužek se zmenšoval, Zdislav Šulc, Čestmír Kožušník, Růženka Vintrová, Ota Turek, Dáša, Václav Klusoň jako poslední. Karel Kouba ty poslední čtyři předešel, měl jsem mu vyřídit od nich pozdrav a přání uzdravení, ale už jsem to nestihl. Snaha o usmíření tu však byla. A díky za ni.

***

Je však načase vrátit se k hlavnímu tématu textu Michaela Durčáka – i on má zvláštní pojednání o této generaci a jejích snahách. Václav Klaus většinu z nich znal osobně, a ideově s nimi rozhodně nesouzněl, ale myslím, že aspoň v určitých obdobích s některými lidsky vycházel; s Dášou určitě, ale také Růženka Vintrová s její znalostí „národních účtů“ byla pro makroekonoma profesionálně přijatelná. Váhám to říci: Růženka byla lidsky přijatelná i v letech, kdy měla v ústavu na starosti stranickou organizaci. Neslyšel jsem, že by někomu ublížila. Když se mne po mém propuštění z VŠE snažili někteří dostat do ústavu, Růženka to podporovala, ač věděla, že nejde o mladého nadaného marxistu. V závěru života bojovala plných 12 let se zákeřnou chorobou, a pokora, a dokonce jakási radostnost, s jakou ten boj celou tu dobu vedla, mi přišla jako příkladná i pro člověka věřícího. Při posledním doprovázení z Moráně Růženka pocítila potřebu mi vysvětlit, proč se rozhodla po válce budovat socialismus. Vysvětlení mělo jen jednu epizodu, zážitek z dětství. Zemřela jí sestřička a doktor na úmrtní list napsal jako příčinu úmrtí jedno slovo: podvýživa. Matka, textilní dělnice, na víc neměla. A dcera došla k tomu, že tak tomu dál být nemůže.

A tady, v té epizodě je skryt patrně ten nejhlubší důvod pro můj zájem o „osmašedesátníky“. Žízeň po spravedlnosti je pojem biblický, a já se už v Tesle Holešovice vrátil do církve. A v době, kdy mi Tomáš Ježek půjčoval své samizdatové překlady Hayeka, četl jsem současně první sociální encykliky. A tady – už v tom přívlastku sociální – se mi jevil závažný konflikt hodnot mezi Hayekem (a jeho horlivým vyznavačem Tomášem) a učením katolických papežů. Šlo o to, zda přívlastek sociální je nejen nadbytečný, ale dokonce zavádějící, falešný, „lasiččí“ termín – jak argumentoval Hayek –, nebo zda jde o klíčový sociální rozměr evangelia. Šlo o spravedlnost, zda s přívlastkem – a s jakým –, či bez přívlastku. Zda spravedlnost vůbec – jako kategorie ekonomické teorie, či pouhá „fata morgana“ čili přelud politických pábitelů. V situaci u nás po válce ovšem převládl přívlastek „třídní“: tedy třídní spravedlnost, a k ní vedly třídní boj, třídní násilí, když to jinak nejde. A třídní nenávist. V době našich setkání na Moráni se ovšem Růženka, Dášenka ani nikdo z dalších nehlásil k třídní spravedlnosti a násilí nehlásal, ale pravda je, že „vzít zpátky“ znárodnění, násilné vyvlastnění, jim ještě nějakou dobu dělalo potíže. Můj pocit je, že časem to v sobě zpracovali. Ostatně vídali mne rádi a věděli, že já mám na mysli spravedlnost jinou než třídní. Žízeň po spravedlnosti třídní pominula, žízeň po spravedlnosti zůstala. A ta nás spojovala.

***

Jak je to tedy s tou spravedlností jako kategorií ekonomické teorie – patří tam, či nikoliv? V „economic policy“ se řešení otázek spravedlnosti nelze vyhnout z povahy věci. To už je ale politika! namítne zanícený ekonomický teoretik. Tak co samo jádro ekonomie – má tam spravedlnost místo? Neoliberální ekonom odpoví ihned: nemá! Klíč k pochopení, jak k tomu došlo, jsem našel po letech, během přípravy kursu etika a ekonomie. Knížku s tím názvem napsal také Amartya Sen, indický nobelista s vysokým renomé v celém anglosaském světě. V jeho interpretaci moderních dějin ekonomického myšlení došlo k „přehození výhybky“ tímto směrem až někdy v polovině 30. let. Tehdy najednou převládlo přesvědčení, že funkce užitku, preferenční funkce jednotlivce jsou navzájem neporovnatelné, a to z principu. Zejména pod vlivem Lionela Robbinse převládl ryzí individualismus, a ten stále sílí.

Jediné kritérium optimality při řešení sociálních a ekonomických vztahů je od té doby Paretův princip. V podobě Koopmansovy technologické K-efektivity při alokaci vzácných zdrojů jsem se s ním setkal už jako student u Luďka Rychetníka a tímto aparátem jsem argumentoval už i ve sborníčku KMENu. A v tomto světle mi vycházela řešení podnikové samosprávy jako neefektivní, v družstevní i syndikalistické variantě. V tomto paradigmatu „inženýrské ekonomie“ (A. Sen) optimální stavy mohou nastat při jakékoliv distribuci bohatství a majetků, při jakkoliv nerovnoměrném rozdělení společnosti co do přístupu ke vzácným zdrojům. A jak v závěru svého života konstatoval Paul A. Samuelson, během jeho profesní kariéry se nůžky v rozdělování příjmů vrcholových manažerů a řadových pracovníků v USA rozevřely nejméně o jeden řád, z desetinásobků na stonásobky. Podle učebnice námi obdivovaného autora se ekonomie učila po celá desetiletí, i u nás ještě za socialismu, opět Václav Klaus v kursu pro vědecké aspiranty v EÚ ČSAV. Samuelson musel vystoupit z paradigmatu své disciplíny, aby se mohl dopustit hodnotícího výroku, ve kterém tyto nerovnoměrnosti v distribuci příjmů označil za až arbitrární a eticky problematické. Ekonomie hlavního proudu se alibisticky vzdala jakéhokoliv posuzování příjmové nerovnosti. Tím se i hlavní proud světové ekonomie uchýlil k „programovému úniku od reality“. Naproti tomu už také Američan profesor Vanek, když se po Listopadu 89 objevil ve staré vlasti a na půdě EÚ ČSAV jako obdivovatel podniku vlastněného a řízeného jeho zaměstnanci, řekl tuto větu: když sedí ředitel podniku kolem jednoho stolu se zástupci podnikové samosprávy, nenapadne ho, že by si mohl navrhovat, natož požadovat vyšší plat než řekněme trojnásobek průměrného příjmu v podniku. Někteří z aspirantů za mnou polohlasně protestovali: kdo sem pozval toho bolševika. Vaněk byl ovšem katolík, a ke spravedlnosti třídní neinklinoval. Jen snil o jiné, bratrštější ekonomice. Mně tato jeho věta nepobouřila, spíš zaujala. A neměl jsem s ní problém.

Tato odbočka byla nutná k tomu, abych se pokusil vysvětlit, jak se mohlo stát, že na začátku 90. let jsem nejen nevstoupil do politiky, ale také opustil akademický výzkum a stal se ekonomem katolického družstva. Po 20 a něco letech od času mladých ekonomů, kdy jsem v teorii problematizoval model podnikové samosprávy... Naše platy Vanekovu etickou maximu splňovaly. A když jsem se po dvou letech objevil na nově založené Fakultě sociálních věd UK, měl jsem za sebou už nejen etatistickou zkušenost podnikového ekonoma z Tesly Holešovice, ale i praxi samosprávní ekonomiky, ovšem v časech teprve začínající transformace. Inspirací nám byla jiná, ještě prvorepubliková zkušenost hospodářských družstev a lidových záložen, vedených františkánem JUDr. Františkem Noskem.

***

Petr Eben na sklonku 80. let zhudebnil zmodernizovaný text Chvalozpěvu na stvoření sv. Františka z Assisi, jeden verš tam říká: spíš než být pochopen druhé chci chápat. Uvědomuji si, že mé kroky z přelomového období 80. a 90. let musejí být pro vnějšího pozorovatele jen nesnadno pochopitelné, spíš nepochopitelné. Ve snaze chápat jiné se pokouším o vysvětlení změn mých vlastních postojů, v životě i v teorii. I když nebudu pochopen, to podstatné by mohlo přetrvat: že zápas o osobní integritu v profesionálním i osobním životě trvá od vstupu do života až po jeho závěr. Ekonomie je krásná věda, vždyť pojednává o vzácných zdrojích, na nichž závisí pozemský život nás všech. Ve svém vlastně ne příliš dlouhém vývoji se však ekonomie dostala do krize svých vlastních východisek a dostává se pod stále naléhavější tlak na důkladnou reformu svého paradigmatu. Uvedu jen tři směry, jimž je ekonomie vystavena, ty, jimiž jsem se ve dvou posledních desetiletích zabýval:

1. Ekonomie potřebuje důvěru – kterou prozatím má jen za vnější parametr – inkorporovat přímo do svého paradigmatu. Tak, aby byl v každém ekonomickém rozhodnutí posuzován nejen jeho dopad na „viditelné“ účetní knihy soukromého subjektu, ale i na „neviditelná“ aktiva důvěry v subjekt samotný, a zprostředkovaně i na důvěru v systém samotný. To jinými slovy také znamená, že privátní zisk na mikro-úrovni musí být nadále posuzován se stejnou závažností i v jeho dopadech na společné, dnes už globální dobro. Tedy „trust“ i „common good“ jako klíčová slova v nové ekonomické vědě.

2. Ekonomie „sebezájmu“ jednotlivce potřebuje rozšíření na ekonomii i „bližního jako sebe sama“. To je nejzjevnější ve škole ekonomie rodiny, kde se sebezájmem každého z „partnerů“ a jejich (i převzatých) potomků nevystačíme: Paretova optimalita je málo, ve společnosti vůbec, ale v rodině především. Ekonomie potřebuje integrovat do svého paradigmatu přirozeného zájmu o sebe a nejbližší i ochotu k oběti, pro nejbližší především, ale i pro vzdálenější „bližní“. „Decision maker“ se musí rozhodovat i mezi „goods“ a „relational goods“ – nejde jen o „statky“, ale i o dobra mezilidských vztahů.

3. Tím napohled nejvzdálenějším „příbuzným“ člověka je sama Příroda, Stvoření. Jde „jen“ o to rozšířit koncept „vzácných zdrojů“ o dosud opomíjené či bagatelizované veřejné statky v planetárním měřítku, vůči nimž se ekonomika dopouští nesčetných negativních externalit. Což však už dnes znamená samotné elementární předpoklady pro život samotný. Jde o tu neuvěřitelně a statisticky nepravděpodobně přesně vyladěnou množinu předpokladů pro vznik a rozvoj života na naší zcela výjimečné planetě, sestře-matce Zemi. Nová ekonomie budoucnosti – bude-li ještě jaká, bude muset do svých „ekonomických zákonů“ inkorporovat zákony ekologie. Obě disciplíny mají společný základ, oikos, dům, náš společný domov. „Nomikos“ a „Logos“ musejí být navzájem konzistentní, ale logos přírodních zákonů má – musí mít primát.

Výše uvedeným extempore jsem zdánlivě opustil téma knížky, tedy někdejších bankovních seminářů Václava Klause. Ale ne tak docela. Michael Durčák vyslovuje hypotézu, že semináře měly a mají jakoby své pokračování v Centru pro ekonomiku a politiku a nyní v Institutu Václava Klause. Celá léta dostávám newslettery Cepu a IVK, ač nejsem abonentem, nevím, zda díky velkorysosti nebo staré známosti. A díky této obeznámenosti s produkcí těchto nástupnických seminářů si dovoluji říci, že v porovnání s těmi původními z 80. let jim něco schází (a něco přebývá). Pozoruhodnou předností těch seminářů původních bylo, že se kolem nich shromažďovala prakticky veškerá česká relevantní ekonomická obec, z akademické sféry i z praxe, a semináře měly jako svůj centrální zájem „národní hospodářství“ – i se světovým rozhledem té doby. To nám dnes akutně schází, nástupnické semináře jsou daleko víc exkluzivní, a to bez pokusu o vysvětlení, jaký podíl na tom mají sami organizátoři, a jaký většinová společnost, která je marginalizuje. Na straně druhé, nástupnické semináře se rozkročily daleko za hranice ekonomie a politické ekonomie, jejich ambicióznost v tomto směru je spíše nevýhodou než předností. Ale to už je můj osobní názor, za hranicemi té svěží knížky Michaela Durčáka a mé nostalgie po těch Klausových seminářích let osmdesátých.

Knížka Michaela Durčáka vznikla v časech, kdy v přepólované české mediální krajině už Václav Klaus dávno nemá pravdu, jako ji měl v letech devadesátých (skoro ve všem), ale naopak hrozí, že mu bude pravda upírána naprosto ve všem, už z principu. Michael Durčak dokládá, že toto není cesta.

Lubomír Mlčoch (1944) je profesorem ekonomie na FSV UK v Praze. Kromě institucionální ekonomie se věnuje i katolické sociální nauce.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.