Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Martin Jelínek: Gottwald není Tusar

Martin Jelínek

Gottwald není Tusar

Na okraj stého výročí prosincové stávky 1920

Rozštěpení sociální demokracie nepřišlo po první světové válce neočekávaně. Cestu k budoucímu konfliktu lemoval celospolečenský posun doleva a vznik nového státu. Socialisté různých proudů i národností museli hledat odpovědi na různé otázky: Jaký je jejich vztah k Československu? Jak se vypořádat se sociálními nerovnostmi? Požadovat znárodnění, anebo vyčkávat? Československé události se přitom odehrávaly v kontextu pokusů o založení republik rad v Bavorsku nebo Maďarsku a polsko-bolševické války vedené mj. jako pokus o vývoz revoluce za hranice sovětského Ruska.

Na prvním poválečném sjezdu sociální demokracie se tak na konci roku 1918 proti sobě nepřekvapivě vymezily proudy revoluční a umírněný. Pozici radikálů vyslovil ve svém vystoupení Antonín Zápotocký: „Do popředí vystupuje myšlenka revoluce. Myšlenka revoluce proletariátu, kterou zanášejí k nám ruští soudruzi bolševici a která zachvacuje náš proletariát.“

Přes radikalitu Zápotockého vystoupení si asi nikdo z aktérů následujících střetů nepředstavoval, že vnitrostranický střet eskalující nakonec v letech 1920 a 1921 ovlivní československou realitu přinejmenším na tři desetiletí dopředu.

Vláda stranu nezachrání

Konečnému střetu ale předcházela ještě řada horečných jednání a také dvoje volby. Ty první, obecní, se konaly v Československu v červnu 1919. A bylo jasné, že podle jejich výsledku bude sestavena také nová československá vláda, která nahradí první kabinet premiéra Karla Kramáře.

Vyhrály, nepřekvapivě, socialistické strany – Československá sociálně demokratická strana dělnická (ČSDSD) a její německojazyčná souputnice a národní socialisté. Výsledkem pak byla první vláda tzv. rudo-zelené koalice socialistů s agrárníky. Premiérem se stal moravský sociální demokrat a zastánce umírněné politiky Vlastimil Tusar. Ani volební vítězství však nedokázalo sílící ambice radikálů zabrzdit.

Prakticky se rozkol projevoval ve vnitrostranických debatách o příslušnosti sociální demokracie k III. komunistické internacionále, pozdější Kominterně. Během těchto debat na podzim 1919 došlo ke konsolidaci stranické levice, jejíž představitelé jako Bohumír Šmeral, Josef Haken nebo již zmíněný Antonín Zápotocký se později stali hlavními tvářemi komunistické strany.

I přes různé pohledy představitelů této frakce především na taktické otázky se tak během podzimu 1919 uvnitř sociální demokracie fakticky ustavila téměř samostatná politická jednotka hlásící se k ideálům bolševické revoluce a netající se záměrem ovládnout stranu jako celek, tzv. marxistická levice.

Tusarova první vláda existovala necelý rok. V dubnu 1920 se konaly v Československu volby parlamentní. Jejich vítězem se s přehledem stala ČSDSD s necelými 26 procenty hlasů. Němečtí sociální demokraté obsadili třetí příčku s 11 procenty. Na konci května byla sestavena druhá, opět rudo-zelená, vláda Vlastimila Tusara. Kvůli sílícímu vnitrostranickému rozkolu ale nakonec přežila jen pár měsíců.

Marxistická levice vydala k volbám prohlášení, ve kterém žádala vyvlastnění velkých podniků a dolů, upuštění od koaliční politiky, přihlášení se k revoluční politice ruských bolševiků a co nejrychlejší svolání sjezdu strany. Vedení ČSDSD, vědomo si rostoucí podpory radikálů, zakázalo např. na kandidátní listiny stavět radikály z Kladenska, kde marxistická levice měla mezi dělnictvem největší podporu.

Právě podpora levici stavěla vedení sociální demokracie před obavy z ovládnutí strany radikály na připravovaném sjezdu, jehož svolání si levice vymínila na 25. září. V létě 1920 pak obavy ještě zesílily, když levice vyslyšela pozvání Moskvy a vyslala delegaci na II. kongres III. internacionály. Odjeli na něj mezi jinými i Šmeral a Zápotocký, aby se v Moskvě setkali osobně i s Leninem.

Pravice se začala konsolidovat, přičemž v jejím čele stáli kromě Tusara ještě Rudolf Bechyně, Adolf Meissner a Gustav Habrman, tedy úřadující ministři. Výkonný výbor, ve kterém měla stranická pravice většinu, se nakonec 14. září usnesl na vystoupení z vlády a zároveň přijal usnesení, ve kterém prohlásil, že podporovatelé marxistické levice, stavějící se za myšlenky ruských bolševiků, již ze strany vystoupili, a nemají tak právo se k ní nadále hlásit.

Spor o konání sjezdu se pak stal symbolickým dokonáním rozkolu ve straně. Vedení ČSDSD odsunulo sjezd na listopad, přičemž se snažilo o revizi již navolených delegátů. Stranická levice naopak trvala na původním, zářijové datu sjezdu. Nakonec se tak v posledním čtvrtletí roku 1920 sešly sjezdy dva.

Ten zářijový pod vedením radikální levice Źodsoudil vedení strany jako rozbíječe a k jejímu názvu přidal slovo levice v závorkách. Ten listopadový, kontrolovaný vedením strany, přijal její nový organizační řád. Od tohoto momentu tak fakticky existovaly dvě české sociální demokracie, které prakticky bojovaly o každou jednu organizaci původní Źstruktury.

Na okraj se sluší dodat, že německojazyčná sociální demokracie podobné pokusy o ovládnutí zleva ustála, když liberecká radikální frakce okolo Karla Kreibicha nezískala na sjezdu dostatečnou podporu. Nicméně i zde došlo k rozkolu, když byli radikálové ze strany v lednu 1921 vyloučeni, mj. i pro podporu prosincové stávky.

Boj o Lidový dům

Souběh existence dvou politických subjektů vycházejících ze stejného základu a využívající doslova totožné nástroje a materiální zázemí nemohl mít dlouhého trvání. Na začátku snahy levice o rozhodující střet stojí spor o využívání stranického majetku, ba co více: o využívání pražského Lidového domu, tedy administrativního zázemí, spolu s tiskárnou nejvýznamnějšího stranického periodika Práva lidu.

Původní tiskárnu v Lidovém domě redakce Práva lidu opustila v září 1920, neboť se jí ujali stoupenci levice, kteří se zde snažili noviny tisknout sami, nicméně vedení strany jim zamezilo ve využívání názvu Právo lidu a redakce v Lidovém domě byla nucena najít nový název. Tak z rozkolu sociálně demokratické strany vzniklo Rudé právo, nejznámější československé noviny 20. století, jehož prvé číslo vyšlo v podobě večerníku 20. září 1920.

Dle československé legislativy nebyly politické strany samostatnými právními subjekty a jako takové neměly právo vlastnit majetek. Vlastnictví stranického majetku se tak často řešilo zápisem konkrétních osob do listiny vlastníků. Lidový dům, ač spravován a využíván levicí, tak formálně náležel tehdejšímu předsedovi ČSDSD Antonínu Němcovi.

Již krátce po převzetí Lidového domu a tiskárny levicí bylo soudem nařízeno objekt vyklidit, avšak nestalo se tak. V prosinci proto vedení strany přistoupilo po krátkém sporu ohledně poplatků za tisk v tiskárně k povolání policie, která Lidový dům 9. prosince odpoledne vyklidila. Ač byla tato událost v pozdější době nazývána jako boj o Lidový dům, tak již před devátou večer bylo tehdy na ministerstvo vnitra hlášeno, že Lidový dům je vyklizen a v jeho okolí panuje klid.

Zaskočená levice reagovala o den později vyhlášením generální stávky, přičemž spor o Lidový dům byl využit jako záminka k podání mnohem širších požadavků: odstoupení úřednické vlády Jana Černého, kontrola výroby na velkostatcích a velkých podnicích, skokové zvýšení mezd, kontrola nad zásobováním lidu i konečná socializace podniků.

Rozmach stávky však nebyl tak velký, jak levice původně očekávala. Na špičce radikalismu stojící Kladensko (kde dokonce vznikl Revoluční ústřední výbor) sice do stávky vstoupilo téměř celé a aktivně se snažilo o její šíření do ostatních oblastí republiky, stejně tak se práce zastavila na Lounsku, Budějovicku, na Rosicku-Oslavansku, Třebíčsku a Hodonínsku, přičemž práci zastavily i průmyslové oblasti německojazyčného severu, stejně jako některá místa na Slovensku a Podkarpatské Rusi. Do stávky ale nevstoupila větší města, například Plzeň, kde si silnější pozici držela stranická pravice. Levice na svou stranu také nedokázala získat sociálně demokratické odbory.

Necelý týden po jejím začátku vyzvala levice k ukončení stávky. Po obsazení Kladna byli v poutech z tamního Dělnického domu vyvedeni Antonín Zápotocký, Alois Muna a další vedoucí osobnosti a převezeni do pankrácké věznice. Celkem bylo v souvislosti se stávkou zatčeno přes dva a půl tisíce osob.

Slabost levice následkem rozkolu

Nutno říci, že i přes velkou snahu státu k potlačení stávky a rozsáhlé zatýkací akci bylo potlačení provedeno s ohledem na velkou výbušnost celé situace. Stát si byl vědom toho, že není možné přistoupit v momentě revolučního kvasu ke skutečně násilnému potlačení revolty pomocí vojska, ač na mnoha místech, například na Mostecku, došlo k vážnějším střetům.

Stávka byla nakonec zcela potlačena do 17. prosince, aniž by dosáhla většího úspěchu. Šlo o vyvrcholení sporů v sociální demokracii – nejsilnější a nejmasovější straně té doby. Ta po rozkolu tuto pozici ztratila a ze šrámů, které od léta do prosince 1920 utrpěla, se zotavovala několik dalších let. Ve prospěch agrárníků zároveň ztratila pozici nejsilnější strany. Nikdy po roce 1920 už ČSDSD nezvítězí v parlamentních volbách a v určitém období se dokonce ocitne zcela mimo vládu. Levice, i přes porážku ve stávce, po uklidnění situace prochází přeměnou v Komunistickou stranu Československa. Ač tedy sociálním demokratům zůstal Lidový dům, to podstatné, tedy členstvo, v danou chvíli skutečně masově přešlo ke KSČ.

Prosincová stávka byla událostí významnou, i když v dobovém a regionálním kontextu ne výjimečnou, byla důsledkem sociální situace, revolučních nálad, vlivu bolševické revoluce a konečně i vidiny skutečných změn po prožité válce a i jakýmsi pomyslným vrcholem stávkových aktivit v prvních letech existence ČSR.

Ač byl fakticky komunistický puč z roku 1920 potlačen, vzešel z něj subjekt, kterému se převzetí moci o dvacet osm let později podařilo. A není náhoda, že uprostřed únorového převratu v roce 1948 upozorňuje tehdejší předseda KSČ, že „Gottwald není Tusar“. A že na nebezpečí koaliční politiky mohou jeho posluchači zapomenout.

Martin Jelínek (1995) je studentem historie na FF UK, věnuje se osobnosti Antonína Zápotockého a dějinám sociální demokracie a post-jugoslávského prostoru.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.