Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Táňa Matelová: S černou proti peklu

Táňa Matelová

S černou proti peklu

Boj za svobodu v polských ulicích

Polský ústavní soud, který je v podstatě prodlouženou rukou vládní strany Právo a spravedlnost (Prawo i Sprawiedliwošć, PiS), rozhodl, že přerušení těhotenství z důvodu vážného poškození plodu se neslučuje s polskou ústavou. Pokud vládní strana očekávala, že masivní reakce liberálně orientované části veřejnosti vyhasne stejně rychle, jako vzplála, mýlila se. Bláhově se totiž domnívala, že nový zákon, tato jasná úlitba římskokatolické církvi úzce svázané s polskou státní mocí, vejde v platnost nepovšimnut díky cloně znovunastupující pandemie, případně že odmítavá odpověď společnosti bude zmírněna vládním omezením shromažďování. Nároky se však začaly naopak stupňovat, a kromě bezpodmínečné liberalizace potratového zákona davy v ulicích bojují rovněž za odvolání nového ministra školství Przemysława Czarneka, proslulého svými silně homofobními stanovisky. Zatřást chtějí také křeslem dosud neohroženého lídra Práva a spravedlnosti Jarosława Kaczyńského.

Ačkoliv černé masy žen v ulicích nenechaly bez reakce ani prezidenta Andrzeje Dudu, jenž hledal cestu ke „kompromisu“ slovy, že přerušení těhotenství bude povoleno v případě potenciálního rizika, že se dítě narodí mrtvé nebo zemře krátce po narození, ani tento ústupek rozhořčení žen – zcela právem – nezmírní. Navíc se jedná o hranici velmi relativní: dokáže lékař vždy situaci správně a včas vyhodnotit? A co je vlastně myšleno oním „těsně po narození“? Je snad rozdíl v tom, jestli dítě zemře po několika minutách, či dnech? Chtít být pány nad životem a smrtí se vládě silně nevyplácí, např. ve středu 28. října vyšlo do ulic zhruba půl milionu lidí. Protesty neutichly ani měsíc po výroku soudu. Ačkoliv se v ulicích kumuluje menší množství demonstrantů než v prvních dnech a týdnech, stávky se rozšířily i do menších měst. Stupňují se také reakce policie, jejíž zásahy nabývají na surovosti. Diskuse pak rozvířila zejména policejní akce z 18. listopadu, kdy těžkooděnci protestující ve Varšavě obklíčili, použili slzný plyn, v davu pak vyčkávali členové protiteroristického útvaru vydávající se za civilisty, aby poté proti protestujícím zasáhli teleskopickými obušky. Shromáždění se museli legitimovat a následně byli mnohdy i dlouhé hodiny zadržováni. Cesta ke konsensu tak může být ještě velmi dlouhá.

Polkám v současné chvíli zůstaly pouze dvě možnosti, za jakých lze legálně těhotenství přerušit: v případě znásilnění nebo incestu a ohrožuje-li plod život či zdraví matky. Právě ve druhém zmíněném případě pak sami ústavní činitelé poukazují na jistou mezeru v zákoně, kdy zdravím je myšleno také to duševní. Zde je však na místě zmínit, že již před výrokem ústavního soudu se ženám v Polsku ne vždy dostávalo plnohodnotného prenatálního vyšetření a mnozí z lékařů se báli provést interrupci, a to včetně situace, kdy byl plod prokazatelně vážně poškozen. Je tedy poněkud obtížné představit si, jak se bude dokazovat míra náporu na psychiku a hodnotit, která z žen jej vydrží, a která nikoliv, tj. která je tím pádem vhodnou „uchazečkou“ o potrat.

V minulosti mohly ženy v Polsku zažádat o interrupci z jakéhokoliv důvodu pouze v letech 1943–1945. Po opětovném poválečném zpřísnění legislativy došlo ke změně roku 1956 zásluhou právničky Marie Jaszczukové, která vznesla návrh zákona o přerušení těhotenství z důvodu „složité životní situace“. Ten byl následně schválen a platil celých třicet sedm let. Jako desetiletá se totiž Jaszczuková stala svědkem situace, kdy k její matce přišla zoufalá sousedka, na niž doma čekalo osm hladových dětí. Zemřela na důsledky nezdařeného potratu, který se pokusila provést svépomocí kusem drátu.

Mezi početím a narozením

Otázka, kdy přesně začíná život, trápila mnohé, od lékařů až po filozofy. Odpověď polské vlády se bohužel výrazně opírá o poměrně primitivní křesťanský fundamentalismus, a kromě jiného tak výrazně narušuje náboženskou svobodu (vláda jako by dosud neŹpřijala skutečnost, že v Polsku rozhodně nežijí pouze katolíci). Polky proti výroku soudu a proti tomu „stát se živým inŹkubátorem“, jak tento zákon také komentují, prakticky ihned započaly masivní protesty. Nejviditelnější organizací, zasazující se o průběh demonstrací, je Celopolská stávka žen (Ogólnopolski Strajk Kobiet) pod veŹdením Marty Lempartové. Poprvé polské ženy (ale také muži) projevily svůj nesouhlas již v roce 2016 a od té doby ulice zčernaly vždy, objevila-li se hrozba zostření v evropském kontextu už tak velmi přísného zákona.

Před masivní reakcí společnosti nezůstaly uchráněny ani sakrální památky či fasády kostelů, a to navzdory tomu, že před mnoha z nich prakticky od začátku hlídkovali horliví mladí nacionalisté, kteří se nebránili vůči ženám použít násilí. Počmárání zdí a narušování mší tak zcela jistě bude částí společnosti interpretováno jako rouhačství a hanobení něčeho, co je nedotknutelné. Na něco, co je skutečně nedotknutelné, však zákazem potratů sáhla spíše církev a vládnoucí strana, které obě doslova plivly na jedno ze základních lidských a ženských práv, tedy na možnost rozhodnutí, jak naložit se svým tělem a životem. Pozici církve coby morální autority v očích společnosti navíc fatálně narušují dnes tolik propírané pedofilní skandály ze strany duchovenstva, jejichž zametání pod koberec vede i k těm nejvýznamnějším a dosud nedotknutelným představitelům kléru. Hněv se však snesl také na hlavy konkrétních politiků, zejména na předsedu strany Jarosława Kaczyńského, který se jako milovník koček sice velmi aktivně zasazuje o práva zvířat, ta ženská mu ale zřejmě tak blízká nejsou. První veřejná Kaczyńského reakce se objevila v podvečer 27. října. Předseda národně-konzervativní strany ještě přilil olej do ohně, když označil demonstrace za nihilistické a vyjádřil svou hlubokou obavu o budoucnost Polska. Především pak vyzval všechny členy PiS a jejich příznivce k obraně kostelů a demonstrace melodramaticky označil za útok s cílem zničit Polsko. Důsledky takového projevu, jímž Kaczyński vlastně požehnal dalším násilnostem, mohou být nedozírné.

Aby však člověk, především pak Čech-ateista, porozuměl druhé straně, tedy těm, kteří obhajují utužení potratového zákona, je třeba vžít se do role ženy, jež vyrůstala v tradicionalistické a velmi nábožensky založené rodině, které celý život vštěpovali do hlavy, že život je posvátný. Tomu, jak jinou ženu vůbec může napadnout dobrovolně přerušit těhotenství, proto takto konzervativně smýšlející osoba jednoduše nerozumí, neboť daný přístup se zcela míjí s jejím pojetím morálky a vnímáním světa. Spoluobčanky, které již čtyři roky vyrážejí do ulic v černém s ramínky a deštníky, tak tito tradicionalisté často vnímají jako pouhé „propotratové“ rebelky, neznabožky, jež si chtějí užívat života bez toho, že by přejaly zodpovědnost za svoje činy. Tato představa však ve světle faktů rozhodně neobstojí.

Ulice nyní neblokují „potratuchtivé“ ženy, které si odskočí z nudy na gynekologické lehátko mezi obědem a návštěvou kosmetiky, ale svéprávné Polky, které chtějí pouze možnost volby, které nechtějí činit rozhodnutí, jež navždy ovlivní jejich život, jen na základě příkazu státu. Jsou mezi nimi svobodné i vdané, ty, které dítě nikdy neplánovaly, ale rovněž ty, co je v budoucnu chtějí. V záplavě černi najdeme matky, babičky a samozřejmě celou řadu mužů, kteří chtějí pro své manželky, přítelkyně a dcery možnost svobodné volby. Stmelovacím prvkem všech těchto, často značně rozdílných, skupin je vědomí toho, že přerušení těhotenství je záležitostí veskrze subjektivní, osobní, kterou nelze nikomu vnutit.

Přikazovat někomu nejít na potrat (zvláště v případě poškození plodu) je tak v konečném důsledku stejné jako přikazovat na něj jít.

Vláda si neuvědomuje, že státem vynucené dítě dost možná zase skončí ve státní péči. A nakonec to bude právě dítě, které bude trpět nejvíce. Pokud je matka zdárně pod státním dohledem donosí (tzn. nerozhodne se např. podstoupit interrupci v zahraničí) a porodí, pořád je to teprve začátek. Co pak, až péči nebude zvládat? Až od ní kvůli tomu odejde partner? Co když si k dítěti matka nedokáže vybudovat vztah, protože je donosila pouze ze strachu před postihem? Co když dítě kvůli vrozené vadě bude žít v trvalých bolestech a rodina bude muset sledovat, jak trpí? Výrok soudu se dost možná stal počátkem mnoha osobních tragédií, které nepomohou zmírnit ani sociální programy, ani neustálé odvolávání se na Kristovo učení, které se v podání polské vládnoucí strany mění z hlavního mravního pilíře euroamerického prostoru v pitvorný a nechutný soubor fundamentalistických pouček, jež rozhodně nepatří do 21. století.

Táňa Matelová (1992) vystudovala polonistiku na Filozofické fakultě UK, aktivně se zabývá zejména historií a literaturou střední Evropy./p>

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.