Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Lothar Binding, Johannes Gorges: Kdo zaplatí účet za krizi?

Lothar Binding, Johannes Gorges

Kdo zaplatí účet za krizi?

Lidem a ekonomice mají se zvládnutím pandemie pomoci miliardové balíčky. Zatím však není jasné, kdo většinu nákladů zaplatí.

Nic nestojí tolik peněz jako šetřit ve špatnou chvíli. Bez finanční pomoci by koronavirus srazil naši ekonomiku na kolena: nejprve by onemocněl nemocniční personál, poté řidiči autobusů, učitelé, jednotliví zaměstnanci v nejrůznějších oblastech – v automobilovém průmyslu, v chemických závodech, ve stavebnictví, v oblasti vývozu a dovozu, v maloobchodu, ve službách či jednotliví členové orchestru – došlo by k postupnému přerušení veškerých dodavatelských řetězců. A co by bylo vůbec nejhorší, mnoho lidí by ztratilo práci a rodiny by se dostaly pod ještě větší tlak.

Na scénu proto nyní přichází obrovské záchranné fondy a balíčky finanční pomoci, které mají lidem a podnikům pomoci přečkat krizi. Zřejmě nejdůležitějším nástrojem je tzv. kurzarbeit, jehož cílem je zabránit nezaměstnanosti a odlivu vědomostí a zkušeností z podniků. Dotace, úvěry, odklady platby daní, možnost zpětného uplatnění ztráty a snížení daní mají odvrátit insolvence a rušení pracovních míst. Zmírňují pokles růstu hrubého domácího produktu (HDP) a umožňují investice do digitalizace, inovací a ekologické přestavby.

Veškerá tato opatření jsou v současné situaci naprosto nezbytná. Kdo to ale všechno zaplatí? A můžeme si to vůbec dovolit? V prvé řadě se zadlužují státy, státní dluhopisy patří koneckonců k bezpečným, a tudíž velmi oblíbeným investicím. Je žádoucí, aby stát peníze svých občanů chytře investoval. Finanční prostředky jsou pak vhodně a bezpečně uložené ku prospěchu celé společnosti. Musí si však dát pozor na to, aby bylo jeho zadlužení za všech okolností udržitelné a aby byl schopný splácet úroky.

Proto je vhodné, aby dluhy daného státu nerostly v poměru k jeho hrubému domácímu produktu příliš rychle. Podíl veřejného dluhu na HDP by podle maastrichtských kritérií neměl překročit 60 procent. V případě Německa vystoupal v roce 2010 v důsledku bankovní krize na více než 80 procent, počátkem roku 2020 klesl pod uvedenou hranici 60 procent a poté v důsledku koronavirové pomoci znovu vzrostl na více než 70 procent.

Skvělá bonita Německa je mimo jiné také zásluhou dobré práce spolkového ministra financí Olafa Scholze (viz Kateřina Smejkalová, Nejstředovější žijící sociální demokrat, in: Listy 5/2020), jenž neustoupil požadavkům hospodářského sektoru, který neustále volal po snižování daní, a jeho dobrého hospodaření v uplynulých letech. Aby bylo možné vrátit se po odeznění krize k dodržování tzv. dluhové brzdy, schválila spolková vláda spolu s rozpočtem na rok 2020 a rozhodnutím o dalším zadlužení také plán, jak dluhy v následujících desetiletích splatit.

Zásadní roli hraje v těchto úvahách faktor času. Finanční pomoc má zajistit opětovný růst ekonomiky po skončení krize. Díky němu poroste HDP, poměr dluhu k HDP klesne a zadlužení nebude tak výrazné. Z dlouhodobého hlediska nebude nutné věnovat mu takovou pozornost, nestane se problémem. Díky růstu – který se, doufejme, ponese v duchu investic do budoucnosti – se dluhy splatí v podstatě samy.

Takovéto zadlužení lze považovat za dobrou investici, protože ekonomiku stabilizuje a dobře ji připraví na budoucnost. Alternativní řešení by mělo katastrofální důsledky. Stačí si vzpomenout na 30. léta minulého století: světová hospodářská krize, masová nezaměstnanost a krachující podniky. A dnes by se k tomu přidal ještě smrtící virus.

Zatím ještě neexistují konkrétní plány, jak poměr dluhu k HDP snížit nad rámec poklesu, o který se postará hospodářský růst. Vyplatí se počkat si na to, kdo se s krizí vypořádá dobře, nebo na ní dokonce vydělá. Navíc zatím nevíme, jak se bude koronavirová krize dále vyvíjet a jak dlouho se s ní ještě budeme potýkat.

Uvažuje se o tom, že by se na nákladech výrazněji podíleli občané s vysokými a velmi vysokými příjmy. Toho by bylo možné docílit daní z příjmu, majetkovou daní, případně jednorázovou majetkovou daní. Takový postup by byl spravedlivý, protože ti, kteří se s krizí vypořádali dobře, by se po jejím konci měli také výrazněji podílet na společných nákladech. V 50. letech bylo například rozhodnuto o jednorázové majetkové dani ve výši 50 procent. Protože ji však bylo možné uhradit v průběhu třiceti let, činila roční výše odvodu méně než 2 procenta. Taková výše byla únosná a odměnou za ni byl tzv. německý hospodářský zázrak. Německá SPD se na znovuzavedení majetkové daně mimochodem usnesla již na svém loňském stranickém sjezdu, tedy ještě před vypuknutím koronavirové krize.

Nejen Německo však musí nyní vyřešit otázku, jak financovat záchranné fondy a balíčky finanční pomoci. Francie (poměr dluhu k HDP ve výši 120 procent) například doufá, že se jen díky hospodářskému růstu nastartovanému díky balíčku finanční pomoci podaří vybrat více na daních a že bude tyto prostředky možné použít na financování části dluhu. Zvyšování daní vláda kategoricky odmítla. Součástí plánovaného balíčku jsou naopak daňové úlevy. V plánu je rovněž zefektivnit strukturu státních financí a jejich využívání. To zní sice hezky, bohužel to však bude znamenat snižování výdajů v jiných oblastech. Zda se tak bude dít na úkor sociálního státu, se teprve ukáže.

Itálie (poměr dluhu k HDP ve výši má 160 procent) naopak do značné míry spoléhá na prostředky ze záchranného fondu Evropské unie, který má pomoci se zvládnutím následků pandemie. Vláda chce těmito prostředky financovat rozsáhlý investiční a reformní program. Zároveň chce zlepšit nakládání s prostředky ze státního rozpočtu. Jak přesně by to mělo vypadat, však zatím není jasné.

Španělská vláda (poměr dluhu k HDP ve výši 123 procent) informovala Evropskou komisi o plánovaném zvýšení daně z příjmu pro vysokopříjmové skupiny a zavedení daně z digitálních služeb, nerecyklovatelných plastových obalů a finančních transakcí. Diskutuje se rovněž o zvýšení daně z přidané hodnoty na nápoje s obsahem cukru či přidaných sladidel. K plánovanému snížení zdanění malých a středních podniků z 25 na 23 procent naopak zřejmě nedojde.

Portugalská vláda (poměr dluhu k HDP ve výši 137 procent) plánuje financovat vlastní balíček pomoci výhradně z prostředků evŹropského fondu obnovy. Využít se přitom chystá pouze možnosti čerpání dotací, půjčit si z tohoto fondu další prostředky neplánuje.

Co se týče USA (poměr dluhu k HDP ve výši 130 procent), musíme rozlišovat mezi plány stále ještě vládnoucí administrativy prezidenta Trumpa a administrativy nově zvoleného prezidenta Bidena. Trumpova administrativa plánuje balíček na podporu ekonomiky, jehož součástí by měly být mimo jiné také šeky pro americké občany. Financovat ho chce snižováním výdajů ve všech veřejných rozpočtech. Objem tohoto balíčku by měl v roce 2021 činit 4,4 biliony dolarů. V důsledku volebního vítězství Joea Bidena bude tento program jistě realizován pouze zčásti. Bidenova administrativa místo toho plánuje zvýšení daní pro vysokopříjmové skupiny s ročním příjmem přesahujícím 400 000 dolarů, jakož i zvýšení daně z příjmu právnických osob a odstranění mezer v daňových zákonech.

Existují různé způsoby, jak zaplatit náklady vzniklé v souvislosti s krizí a obnovit prostřednictvím finanční pomoci hospodářský růst. Je však jasné, že se tak nesmí stát na úkor nejslabších členů naší společnosti. Zvyšování daní pro nízkopříjmové skupiny a střední třídu ani škrty v sociální oblasti nepřicházejí v úvahu. Finanční prostředky musíme investovat chytře, abychom krizi Źpřekonali rychle, vyšli z ní silnější a abychom učinili rozhodující krok na cestě k sociálně-ekologické transformaci.

Text v německém originálu Wer zahlt für die Krise? vyšel 20. listopadu 2020 na portálu

Internationale Politik und Gesellschaft (www.ipg-journal.de). Vychází za podpory Friedrich-Ebert-Stiftung, Źzastoupení v České republice (www.fesprag.cz), přeložil Jan Klofáč.

Lothar Binding je od roku 1998 poslancem Německého spolkového sněmu a od roku 2012 mluvčím poslaneckého klubu SPD pro oblast finanční politiky.

Johannes Gorges je vedoucím kanceláře Lothara Bindinga, poslance Spolkového sněmu.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.