Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Radovan Jursa o básni Emila Juliše: Básníci a vykladači XXIV

Radovan Jursa o básni Emila Juliše

Básníci a vykladači XXIV

Emil Juliš

Dávná krajina

Jako by tu ještě táhli cikáni
podél doutnajících ohňů mládí.
A nedaleký hřbitov, zeď, túje…
Nic se za ta léta nezměnilo,
jen několik hrobů přibylo,
jiné srovnal čas.
Sem tam přejede auto po staré
rozpraskané betonce,
nad ní na vysokém sloupu trčí
bezhlavý svatý v mírném záklonu,
po vypjatých prsou se mu řine zelená krev.
Všechny vrstvy krajiny jsou nehybné,
jen v mých žilách roste sladce krutá
touha trvat,
zůstat tváří v tvář.
Už dávno však je vyslovena cena,
kterou splatím všechny tváře světa.
Přes rudnoucí čelo slunce táhnou
nezmarní havrani,
a mlčky.

Radovan Jursa

Můj dědeček miloval svou maminku…

Můj dědeček miloval svou maminku, miloval ji jako nikoho z živých. Navštěvoval ji často a byl jsem to já, kdo ho doprovázel. Byly mi čtyři a víc. Nedaleký hřbitov, nic se za ta léta nezměnilo. Oprýskaná omítka, zvětralé vápno a drolící se cihly. Za zdí hromada uschlých věnců s nečitelnými stuhami. Túje za náhrobkem rezne, na větvi blízko kmene visí klíček od hřbitovní lucerny. Přinést klíček, zapálit svíčku a vrátit klíček do úkrytu. Tuhle část jsem měl rád. A také ruměnice pospolné.

Je večer. Stojím uprostřed obrazu, který je zarámovaný tahem cikánů a havranů.

Jsou na cestě, protože nemají kam jít. Přibývající a chátrající hroby jsou setrvačník mé paměti. Jak vím, že je večer? Čelo slunce není rudé, ale rudnoucí.

Nade mnou jako kytarové sólo ční socha. Básník je světec, který ztratil hlavu. Postava není v záklonu, ale v závrati. Nevidomý svědek viděl nejen cikány, dobu, kdy hořely ohně – on také viděl, jak poletí havrani. Vyznamenání na vypjatých prsou je zrněnka obecná, zelený povlak narušující povrch pískovce. Z pahýlu vytéká zelená krev, zelená barva znamená čerstvou krev. Krev se řine, to je masivní krvácení. Vid nedokonavý znamená, že krvácí čas. A řeknu vám, že tuto ránu bych nechtěl revidovat. Nemá dno, není čeho se chytit, není kam naložit svorku. Jde o stále se obnovující výpověď, svědectví podmíněné obětí.

Juliš je moje krevní skupina, jeho básně jsou básně-obrazy. Nebo spíš filmy, ale sotva by se našel kameraman, který by do jediného záběru dostal to, co táhne čtenářovou myslí po přečtení Dávné krajiny. V básni je všechno v pohybu, vznešeně táhnou havrani a cikáni. Jako parodie na jejich vznešenost přejíždí auto sem a tam. Je tu časosběrný film mizejících a přibývajících hrobů, vertikální pohyb krve, která se řine z vrcholu kompozice jako milost.

A pak, uprostřed filmu, udělá režisér pauzu. Zmrazí děj (všechny vrstvy krajiny jsou nehybné), aby si vytvořil prostor pro filozofickou poznámku. Protože růst není pohyb v prostoru, je to pohyb, který prostor teprve vytváří. Zůstat tváří v tvář není alternativa, je to nejzazší meta lidského bytí. Copak se Rilke neptá: „Ach, koho že umíme užít? Žádného z andělů, žádného z lidí…“

Touha zůstat tváří v tvář znamená chtít zůstat ve vztahu. Vyslovit jméno, přijmout smrtelnost a nechat se proměnit. To je ta stanovená cena. Cena, která padla už dávno, dříve než hlava sochy.

Rilkeho „Es bleibt uns“, které se opakuje na začátku První elegie, je z rodu touhy trvat. Zůstat v blízkosti. Zápasit o kontinuitu.

A vlastně už ani nemám potřebu připomínat zdevastování nebo zneuctění sochy světce uprostřed budovatelské diktatury. Přesto, že příbuznost materiálů a vertikála sochy, čnící nad přízemní horizontálou rozbité betonky, k tomu vybízí.

Už ani nemusím připomínat soběstačnou uzavřenost básně, která mě ve své velikosti nechává volně vcházet i odejít. Ale mám touhu zůstat, a mlčky.

Emil Juliš (1920–2006) byl básník a výtvarník. Jedna z klíčových osobností české poezie druhé poloviny 20. století.

Radovan Jursa (1970) je básník a sochař. Narodil se ve Frýdku-Místku, vyrůstal na Valašsku, medicínu vystudoval v Olomouci. Od ukončení Źstudií pracuje ve Fakultní nemocnici Ostrava. Vydal básnické sbírky Pianissimo, Mezi žebry déšťMezzovoce. Jeho tvorba je zastoupena v několika antologiích a časopisech.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.