Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2020 > Číslo 6 > Jiří Silný: Peter Weiss, fašismus a levice

Jiří Silný

Peter Weiss, fašismus a levice

Selhání meziválečných antifašistů je na místě studovat už proto, že řada rysů meziválečného období a dneška je společná. Románová freska Estetika odporu spisovatele Petera Weisse dává k dispozici příklady politiků z různých křídel politické levice i řadových straníků a aktivistů. Podstatné je také to, že inspiraci z četby Weissovy knihy nemusíme hledat sami.

Obavy, že se vrací fašismus, se v posledních letech objevují často. Paralely s meziválečným děním a dneškem jsou zřejmé. Jsou to jevy jako ekonomické krize, ubývání důvěry v demokratické instituce, posilováním pravicového populismu a úspěchy autoritativních politiků, projevy rasismu, odmítání konceptu lidských práv, znevažování rovnoprávnosti žen a menšin, slabost a roztříštěnost levice. Otázka je, zda podobné jevy mají stejné příčiny, a pak především: Zda jsme se poučili. Zda lze nejhoršímu předejít.

„Kdo nechce mluvit o kapitalismu, měl by mlčet i o fašismu,“ napsal v předvečer druhé světové války Max Horkheimer. Vyjádřil tak přesvědčení tehdejších levicových intelektuálů, ale i širokých vrstev dělnictva, že kapitalismus, který se po první světové válce ocitl v hluboké krizi a čelil masovým snahám o společenskou změnu, se pro záchranu systému vykořisťování a nerovnosti uchýlil k despotickým, násilným a militaristickým prostředkům.

Podpora Hitlera a jeho NSDAP ze strany významné části německého i zahraničního kapitálu je dobře známa stejně jako to, že západní mocnosti měly zájem nasměrovat německou agresi proti Sovětskému svazu, který představoval nebezpečný příklad porážky kapitalismu. Jedna z postav knihy, které se budu věnovat v tomto textu, říká: „Fašismus pro nás byl otevřenou diktaturou finančního kapitálu, byl zbraní nejreakčnějších sil ve službách jejich zájmu nově si rozdělit Evropu. Tato formule, řekl můj otec, ale ještě nevysvětluje, proč už v roce třicet dala velká část dělnické třídy svůj hlas národním socialistům a proč mohl počet voličů fašismu na jaře roku třicet tři narůst na sedmnáct milionů.“

Opravdu: Jak mohl fašismus získat takovou podporu právě v Německu, v zemi s nejsilnějším dělnickým hnutím, s největší sociálně demokratickou stranou, která dosáhla významných úspěchů v hájení zájmů pracujících? Už dlouho vím o existenci knihy, která se tomuto tématu věnuje. Až v době zpomalení a izolace způsobné koronavirem jsem si knihu opatřil a přečetl. Ve vydání, které mám (Suhrkamp Taschenbuch Verlag, 1998), má třídílný román Petera Weisse Estetika odporu (Die Ästhetik des Widerstands) plných 1197 stran textu.

Peter Weiss (1916–1982), Němec, Žid, občan Německa, předválečného Československa a nakonec Švédska, spisovatel, dramatik, malíř (vyznamenaný absolvent pražské akademie), filmař, veřejný intelektuál a aktivista, jeden z nejvýraznějších představitelů kultury německého jazyka dvacátého století, je i u nás znám z řady starších překladů. V šedesátých letech vyšly dva krátké texty: Stín vozkova tělaRozhovor tří chodců. Několikrát byl vydán text jeho divadelní hry Marat-Sade: pronásledování a zavraždění Jeana Paula Marata předvedené divadelním souborem blázince Charentonu za řízení markýze de Sade (všechny 1966). Hra byla zfilmována (režiséři Peter Brook a Peter Schulze-Rohr, 1967) a film byl i v československé distribuci. Vydána byla i další dramata: Nový proces (1983), Trockij v exilu (1990) a Přelíčení: oratorium o jedenácti zpěvech (1966). Toto drama doslova dokumentuje frankfurtský proces s osvětimskými dozorci z roku 1964 a mělo takový ohlas, že v Německu přispělo k uzákonění nepromlčitelnosti nacistických zločinů.

Většina Weisových divadelních kusů budila bouřlivý ohlas pro svou vyhraněnou levicovou politickou pozici, s níž pranýřoval portugalskou koloniální politiku v Angole nebo americké zločiny ve Vietnamu. Kromě nadšeného přijetí si vysloužil i odsouzení a útoky, a to nejen z pravicových kruhů. Z NDR byl dokonce kvůli hře o Trockém vyhoštěn, přestože byl členem švédské komunistické strany. Když vydal své největší dílo, Estetiku odporu, někdy označované za román-esej, vznikly v Německu desítky čtenářských kroužků, ve kterých se nad knihou vedly diskuse a na téma knihy se konaly vědecké konference. Psaní knihy Weiss věnoval deset let života a brzy po jejím dokončení zemřel. Jednotlivé díly vycházely v letech 1975, 1978 a 1981.

Zrazené ideály a praxe přežití

Kniha reflektuje debaty a konflikty v rámci levice a antifašistického hnutí. Potkáme v ní desítky skutečných politických postav, střetávají se tu základní politické koncepty levicových stran a proudů. Autor popisuje situaci levice po zásadním selhání první světové války, kdy většina sociálně demokratických stran podpořila nacionalistické vlády při vstupu do války. Kniha sleduje následné štěpení a rozpory levice: v Německu počínaje Listopadovou revolucí roku 1918, ve Španělsku za občanské války, ve Švédsku v době druhé světové války. Weiss předkládá argumenty, které řídily politiku reformistické sociální demokracie, přesvědčivost španělských anarchistů, kritické postoje trockistů i program komunistů, kteří jako klíčový v boji proti fašismu chápali zápas za zachování Sovětského svazu. Ale zároveň střízlivě pojmenovává fatální selhání všech – sociálně demokratickou zradu revoluce i chabou obranu španělské republiky, chybějící spolupráci u trockistů a anarchistů, diktátorské manýry stalinismu, absurdnost politických procesů, nepochopitelnost paktu Ribbentrop-Molotov. Kromě známých představitelů levice Weiss zdokumentoval také osudy a názory řadových komunistických antifašistů. Obsáhle popisuje rozpaky a zoufalství lidí „dole“ nad nesmiřitelnými spory a bratrovražednými zápasy. Bezejmenný hrdina jeho knihy shrnuje rozhovor se svým otcem, sociálním demokratem: „Ještě při volbách do Říšského sněmu v březnu 1933 mohli komunisté a sociální demokraté, pokud by byli schopni změny myšlení, mobilizovat proletářskou frontu dvanácti milionů. Komunistická strana ale čekala na revoluční převrat a sociálně demokratické vedení dalo přednost politice klidu a přizpůsobení a vidělo svou úlohu ve férové kritice řádně zvolené vlády… Tak mohlo nerušeně dojít k rozbití komunistických organizací a ke zrušení sociálně demokratické strany a odborových svazů.“ V ještě komplikovanější katastrofu vyústila nejednota levice ve španělské občanské válce.

Rozpor mezi jednotlivým proudy levice je z hlediska knihy provázen dalším štěpením – mezi vedením jednotlivých stran a proudů a mezi vedenými. Na řadě příkladů ukazuje, jak spontánní solidarita zdola byla v zájmu ideologické předpojatosti nebo mocenských zápasů vedení jednotlivých stran záměrně a soustavně rozbíjena. Hluboké zklamání ze selhání reprezentantů levice vidí Weiss jako jednu z hlavních příčin kapitulace velké části pracující třídy před Hitlerem. Zrazené ideály nahradila praxe přežití, s kterou mají utlačení předlouhou zkušenost.

V románu je důležitá historická dimenze, stejně jako umění a estetika, která se objevuje i v názvu knihy. Pomocí sociální a politické analýzy celé řady zásadních uměleckých děl, počínaje Pergamonským oltářem ze stejnojmenného berlínské muzea přes Dantovu Božskou komedii až po Picassovu Guernicu, hledá struktury, formy útlaku a odporu. Při popisu tvůrčích zápasů umělců jako Bertold Brecht se Weiss zamýšlí nad uměleckým ztvárněním historických i současných zápasů proti útlaku, nad rolí umění jako nástroje sebepochopení utlačených.

Weiss při líčení politických katastrof a krutých osudů jednotlivců používá literární techniku, kterou vyzkoušel při psaní knihy Stín vozkova těla nebo dramatu Přelíčení. Je to věcný, popisný přístup, bez doprovodu emocí. Hodnocení je ukryto ve výběru a řazení témat. Podle některých svědectví se psaní tohoto románu Weisse hluboce dotýkalo a jeho metoda historického a psychologického odstupu pro něj snad byla způsobem, jak s jasnou myslí vydržet pohled na děsivou a systematickou krutost. V knize tento zápas s démony zmaru tematizuje, když popisuje nezadržitelný postup k sebevraždě spisovatelky Karin Boye nebo ztrátu schopnosti komunikovat u matky hlavního hrdiny.

Fašismus je jedna z dějinných forem útlaku, která vyvolala historicky podmíněné formy odporu. Odpor nakonec, na čas, na okraji propasti, vedl k vytvoření široké antifašistické koalice. Cena byla obrovská a výsledek, poválečné uspořádání, Weiss nepovažoval za uspokojivý. Neúnavně pranýřoval západní imperialismus, ale s nedůvěrou sledoval i vývoj zemí socialistického tábora. V podstatě se obával, že kořeny a příčiny fašistické zhouby, které nebyly odstraněny, a neschopnost vytvořit skutečnou alternativu rovnosti a svobody dříve nebo později povedou k dalším katastrofám.

Weiss dokumentuje historické selhání dělnického hnutí při snaze dosáhnout cíle „všeobecného sebeosvobození utlačených“. Historická perspektiva pomáhá Weissovi zařadit aktuální selhání do obecných souvislostí zápasu o osvobození a pochopit současné zápasy a prohry jako další kapitolu v dlouhém boji, který přesto pokračuje a který předchůdci dnešních utlačených vedli i za daleko beznadějnějších časů, než jsou dnes. Formy útlaku a odporu proti němu se mění, ale boj se vede dál. Možná můžeme zacházet s Weisovou knihou tak, jak on zachází s Božskou komedií a jinými uměleckými díly. I jeho kniha je dokumentem historické epochy, kde se zápas o důstojnost odehrával za jiných podmínek, ale byl to stejný zápas jako dnes.

Odpovědnost bez kontroly nad životem

Podle nepřesného citátu Waltra Benjamina, který s oblibou používá Slavoj Žižek, a sice, že příčinou fašismu je neúspěšná revoluce, lze chápat současný vzmach pravicově autoritářských tendencí jako důsledek krachu druhého světa, státně socialistické alternativy, a zklamaných nadějí na blahobyt a demokracii v jednopolárním světě „konce dějin“. Přitom oba procesy provází neschopnost levice důvěryhodně a lákavě představit emancipační program světa nového. Místo toho nastupuje svět, kde rostoucí nerovnosti provází ekologická devastace. Ještě jsme nepřekonali důsledky historického fašismu a ten příští hrozí být opravdu totální. Když nedávno Roger Hallam, spoluzakladatel Extinction Rebellion, označil v Německu holokaust jen za jednu z podob genocidy, která je téměř běžnou součástí lidských dějin, vzbudil tím rozhořčení větší než výrokem, že současné elity vědomě počítají s ekologickou genocidou příštích generací, jen aby si udržely svou moc.

Opět se vrací otázka, jak je možné, že odpor proti tomuto vývoji není větší. Proč se tak málo lidí bouří, a když už, tak zcela zmateně? Někteří současní badatelé, kteří navazují na odkaz Frankfurtské školy, jako např. Katrin Henkelmannová, soudí, že únik k autoritě nebo do náruče národního kolektivu, jak v době nástupu fašismu, tak dnes, je vyvolán především pocitem bezmoci. „V kapitalismu je člověk na jedné straně ponechán sám sobě a je odpovědný za své štěstí, zároveň ale nemá vůbec kontrolu nad svými životními podmínkami.“ Takový, individuálně neřešitelný, rozpor pak může vést k postoji, který nazývá „konformistický rebel“. To je někdo, kdo není spokojen se společenskou situací, v které žije, ale neútočí proti skutečným příčinám nerovnosti a nesvobody, ale proti falešným cílům („ti nahoře“, Židé, uprchlíci).

Dnešní globální kapitalismus zatím nepotřeboval koncentráky v centru, stačily mu uprchlické tábory na periferii a slumy globálního Jihu. V centru zatím k reprodukci nadvlády sloužily hypermarkety s laciným šuntem, hypotéky a zábavní průmysl, to celé za peníze tvořené z ničeho. Ale přestává to fungovat a čím víc lidí si uvědomuje, že dnešní ekonomický a politický systém není funkční, protože soukromé finanční zisky stále menší skupiny ohrožují všechny ostatní. Dnes ovšem proti současné dominantní formě nadvlády nestojí široce organizovaná dělnická třída. Tradiční levicové strany mizí tempem tání grónských ledovců. Nová systémově kritická hnutí jsou zatím slabá a často nepoučená historickými zápasy. V nadcházejících zápasech o směřování lidstva budou sázky vyšší než v historickém boji s fašismem. Naděje je víc než kdy dříve jen v široké spolupráci (dřív se tomu říkalo lidová fronta), která bude směřovat k současnému řešení ekologické katastrofy a sociální nerovnosti. Nejvyšší čas s tím začít.

Jiří Silný (1951) je teolog a publicista, působí v neziskových organizacích.

Obsah Listů 6/2020
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.