Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Václav Bělohradský: Levice ve věku osudové polarizace

Za demokratickou levici

Václav Bělohradský

Levice ve věku osudové polarizace

Od loňského ročníku se věnujeme tématu sebevnímání levice a teoretickým konceptům, jež ji jako politický pojem popisují. Do diskuse zatím přispěli její moderátor Milan Znoj, Matěj Metelec, Ondřej Slačálek, Apolena Rychlíková, Kateřina Smejkalová, Jaroslav Fiala, Anna Kárníková, Petr Drulák, Ľubica Kobová a Vladimír Špidla.

-red-

„Pán Bůh ztratil vliv, svět není jako dřív... jedni křičí hanba, hanba, druzí zase sláva, sláva“ – zpívá Jaromír Nohavica. A smějící se publikum křičí „hanba“ a „sláva“ se zpěvákem. Po padesáti letech studia demokratických systémů si myslím, že je to nejlepší obraz demokracie: víme, že jedni křičí hanba, druzí zase sláva, že společnost je rozdělená, ale baví nás to, vládne ironický odstup od vlastních i cizích fanatismů, víra v reformismus, který rozpory mezi námi vyřeší kompromisem. Myšlenka demokracie je jednoduchá, vždyť ji vymysleli pragmatičtí obchodníci přímořských měst: dejme možnost zvítězit ve volbách oběma uskupením, ale pod podmínkou, že jedni uberou na svém nadšení, druzí zase na svém hněvu, aby se sebe navzájem nemuseli bát. Společnost tak zůstane jedním celkem, duch přátelské kritičnosti udělá z nepřátel pouhé soupeře, a bude proto zdrojem „dobré nálady“, bez níž by se demokratické společnosti neudržely jako „celky“. Sociálně-demokratický reformismus ovládl 20. století, protože smířil boj proti nerovnosti s vírou v možnost racionálního kompromisu, a tak odkázal revolucionáře s jejich nenávistnou rétorikou do oblasti víry v zázraky, jak řekl Masaryk. Nenávist k těm, kdo volají „sláva“ tam, kde jiní volají „hanba“, většinu nebavila, dobrá nálada je nakonec všechny spojila v jeden celek.

Ta demokratická „dobrá nálada“ má svou příčinu, označme ji formulí duch marginality. Znamená oprávněné očekávání občanů, že volby nepřinesou totální vítězství jedněch a totální porážku druhých, ale jen vítězství nebo porážku marginální – ne vyvlastnění majetku, jen zvýšení daní z něj, řekněme. Vítězné většiny „neberou vše“, ale jen to, na čem se občané předem dohodli, že vítěz má právo brát. Odpůrci nejsou nepřátelé, které vítězové po svém vítězství vyloučí ze společnosti: pevnou součástí sociálně-demokratického projektu je hledání takového uspořádání společnosti, které by občanům umožnilo zůstat rovnoprávnými občany svého státu, i přesto, že vítězové křičí legitimně „sláva“ a poražení stejně legitimně zase „hanba“.

Apokalyptické instance – například nesmiřitelné rozkoly etnické, náboženské, ideolo-gické či třídní – polarizují společnost neřešitelně: vítězství jedněch je katastrofou pro druhé, žít nadále jako jeden celek už nelze. Nevyřešená polarizace společnosti podél „osudových“ zlomových linií – například třídní nerovnost, identitární rozkoly (Němci vs. Češi v našem státě) nebo rozkoly náboženské (katolíci vs. protestanti v době pobělohorské) – vyvolává studenou občanskou válku, která se nepředvídaně mění v horkou. Když se nepodaří ty rozkoly překonat racionálním kompromisem, společnosti se ocitají ve studené nebo horké občanské válce.

Rebelie zelené Grety

Dramatickému věku, do něhož nás vtáhlo predátorské pojetí ekonomického růstu, jehož charakteristikou je odpojení „signálů trhů“ od „signálů o stavu planety Země“, říkáme antropocén. Krouží kolem hrozby, kterou představuje způsob bytí člověka na Zemi, neustálý růst jeho technologické moci, který vyvolává „velké vymírání“. Kulturní a politickou osou antropocénu je polarizace společností podél nové „osudové“ zlomové linie: bojovníci za (současný model) ekonomického růstu proti bojovníkům za právo lidstva žít na planetě Zemi jako celek. Na jedné straně manažeři ekonomicko-vojensko-byrokratického komplexu, který chce neomezeně růst, na druhé zástupci veřejného statku Země, kterému musí být trh se statky soukromými podřízen.

Za pól Země mluví ve svých zprávách především Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC), ale třeba i (dnes sotva osmnáctiletá) Greta Thunbergová, kritizující nečinnost vlád v otázce globálního oteplování; nebo světové hnutí Extinction Rebellion, na jehož českých stránkách se dočítáme, že vedeme boj o život v „globální situaci nouze“, že je nutné „ukončit okamžitě“ éru fosilních paliv, soukromé mobility a třeba i „konzumace masa“ a že demokratickým nástrojem pro řešení těchto „obrovských“ otázek by měl být globální Občanský sněm.

Za pól růstu mluví třeba ekonom Pavel Kohout, když odmítá boj proti klimatické změně jako spiknutí padouchů proti západní civilizaci: „klimatickým alarmistům... jde... o to, aby Západ podlehl panice a začal ničit sám sebe, svůj průmysl, styl života a... svou kulturu a civilizaci... zdánliví hrdinové jsou ve skutečnosti padouši.“ A ve stejné řadě stojí Trump se svým odmítáním „absurdní války proti uhlí“, brazilský prezident Bolsonaro, pro kterého je ekonomický růst důležitější než ochrana životního prostředí a (podle El Pais) připravuje „legalizaci těžby nerostného bohatství v domorodých rezervacích v Amazonii“; a třeba novinář Martin Schmarc, který varuje před „klimasocialisty“, jejichž heslem je „System Change Not Climate Change“, vždyť i sama „zelená“ Greta se vyjádřila, že „pokud nelze problém s klimatem řešit v rámci systému, je třeba změnit systém“.

Reformismus ve věku antropocénu: jednat podle toho, co víme

Spor o veřejný statek Země charakterizuje apokalyptický tón – soupeři se mění v nepřá­tele, kteří spolu bojují na život a na smrt. Doslova! Odpůrci „klimatických alarmistů“ odmítají vzít vážně argument, že v sázce je přežití lidstva na Zemi. Na to, co znamená „vzít něco vážně“, máme celou teorii, její autor, americký psycholog Leon Festinger, ji nazval teorie kognitivní disonance. Je jednoduchá: Každý člověk se snaží zmenšit rozpor mezi tím, co ví, a tím, jak jedná. Nejjednodušší způsob, jak to udělat, je změnit své chování. Děsivé obrázky na krabičkách cigaret například mají, alespoň v intencích zákonodárců, skokově zvýšit „utrpení“ kuřáka z disonance mezi tím, co ví, a tím, co dělá, a tak vyprovokovat změnu jeho chování. Tomu, kdo změnit chování nechce, zbývá jen jediná možnost: znehodnotit zdroj informací, říci třeba, že „Gretu stvořila energetická lobby“.

Ve sporu o klimatické změny se fanatici (současného modelu) ekonomického růstu snaží znehodnotit zprávy IPCC jako zkreslené apokalyptickým tónem, ale daří se jim to stále méně. Kognitivní disonanci, vyvolanou vědeckými důkazy o klimatických změnách, nelze snížit jinak než totální, ne marginální změnou modelu ekonomického růstu. Politický projekt totální změny polarizuje veřejné mínění, je nemožné získat pro něj dostačující většinu v demokratických volbách, studená občanská válka se dává do pohybu, autorita demokratických institucí se vytrácí.

Ohrožení klimatu lidskou činností nastoluje výjimečný stav nouze, v jehož rámci je legitimní i „totální rebelie proti systému“. Věk demokratické dobré nálady a racionálního reformismu končí, apokalyptické diskursy hrozí ovládnout scénu, šíří se „strach a konspirační teorie“.

Studie australského Národního centra pro obnovu klimatu (NCCR) varuje, že oteplení o 3 °C by mohlo nastat už v roce 2050, pokud lidstvo nepřistoupí k „nouzové“ mobilizaci podobné té během druhé světové války a neuskuteční globální změny, které sníží emise uhlíku na nulu. Autoři studie (David Spratt a Ian Dunlop) předkládají apokalyptický scénář: ze Země se stane „skleník“, ve kterém 35 procent rozlohy země a 55 procent světové populace bude vystaveno více než 20 dní v roce „tepelným podmínkám za hranicí lidského přežití“. Vědecky doložená neslučitelnost současného modelu ekonomického růstu s životem na Zemi tak vnáší do politiky kognitivní disonanci apokalyptických rozměrů, kterou demokratická politická kultura ještě nikdy řešit nemusela.

V minulém půlstoletí demokratická levice (v nejobecnějším smyslu hnutí a stran hájících veřejné statky a rovný přístup k nim) pojala svou „modernizaci“ konformisticky: snažila se přizpůsobit vítěznému návratu ekonomického liberalismu. Ten byl svého času nutnou reakcí na hyperkonzumistickou ideologii – státem garantovanou nadvládu potřeb spotřebitelů nad potřebami výrobců –, kterou přinesl poválečný vývoj k neustálému růstu očekávání občanů v socializujícím státě.

Čas ale „oponou trhnul“: cílem demokratické levice by v novém tisíciletí měla být integrace do demokratického reformismu boje za co nejrychlejší podřízení signálů trhů signálům o stavu planety Země, a zastavit tak studenou občanskou válku, kterou apokalyptický diskurs o „klimatické budoucnosti pozemšťanů“ vyvolává.

Masový pokles důvěry v racionalitu demokratických institucí trvá už desítky let, jeden z nejznámějších představitelů „zelené politické revoluce“ George Monbiot napsal například, že demokratické instituce selhaly a jedinou nadějí v boji proti ekologické katastrofě je vzpoura proti systému po vzoru hnutí Extinction Rebellion: „Cílem je... rozšířit národní povstání v mezinárodní. . . (fakt, že se) musíme… uchylovat k tak drastickým akcím, abychom ochránili náš společný zájem, jen dokazuje, jak zle jsme byli zrazeni.“

Podmínky obnovy levice v novém tisíciletí

Dokáže demokratická levice Západu sehrát stejnou roli v otázce ničení planety, jakou sehrály strany sociálně-demokratické v otázce nerovnosti? Dokáže nalézt masový konsensus pro legitimizaci programu zásadních změn našeho chování vůči Zemi, a vykázat tak apokalyptický diskurs definitivně do sféry metafyzických pověr? Zachovat si „dobrou náladu“, která je podmínkou úspěšného reformismu v demokratických společnostech i v boji za tento politický projekt?

Politické projekty inspirované tímto cílem nemohou obejít následujících sedm podmínek, pokud chtějí zůstat „realistické a pokrokové“ zároveň.

(1) Není možné řešit problémy globalizace znovunastolením těch forem pořádku, jejichž jádrem byla hierarchizace, centralizace a reteritorializace (oddělení vlastního teritoria od teritoria cizího): pořádky stanovující, co je vyšší a co nižší, co je v centru a co na periferii, kdo je první a kdo až druhý, kde je kdo doma a kde cizincem, viz hesla jako America First! nebo Make America Great Again! jsou jen zamaskované formy chaosu.

(2) Je nutné smířit se s faktem, že není možné formulovat nějakou alternativu k systému, v němž žijeme, protože ho nelze popsat jako celek. Idea celkové alternativy k systému je zbytkem metafyziky, současný postkapitalismus připouští jen změť změn založených na místních bojích proti privatizaci commons, jako jsou naše geny, oceány, voda, vzduch, kultura nebo internet – ale ne změnu systému jako celku.

(3) Je třeba definitivně opustit iluzi, že politické krize lze řešit tím, že „lid sám“ sestoupí na scénu a „vezme vládu do svých rukou“. Pojem „lid sám“ je zbytkem nostalgie po věku, v němž motorem dění byl boj o „pravdivou reprezentaci skutečnosti“ – věci samé – o „totálně jinou společnost“, která je vepsána do dějin rozumu jako jejich poslední podoba. Éra pravé reprezentace lidu se rychle chýlí ke konci uprostřed skandálů a masového znechucení z politických stran: radikální pluralita instancí a zájmů v globalizované postindustriální společnosti už nemůže být sjednocena v jeden národ a lid, neustále se rozpadá do aktivních menšin.

(4) Je třeba připustit, že volby jsou beznadějně zastaralá instituce, že přestaly fungovat jako způsob ustavování legitimních vlád, protože „argumentující obec“ ztratila kontrolu nad veřejným prostorem, zmutovaným v mediasféru. Volby přinášejí dnes tři velké hrozby: zaprvé zvolená moc je předmětem nereálného očekávání (lid si přeje zásadní změny!), nechce proto respektovat dělbu moci, jako například v Polsku nebo Maďarsku, kde se formují neliberální demokracie osvobozené od svěrací kazajky právního rámce demokratického a ekonomického pořádku; zadruhé volby vyžadují stále větší investice, takže jsou černou dírou, kudy do demokracie vstupuje korupce; zatřetí, mediasféra neumožňuje formování stabilních „názorových většin“, jen přelétavých „většin náladových“ (postkatechistických – vně ideologických tradic, střežených a interpretovaných po staletí argumentující obcí). Co nahradí „demos“ v „postvolební“ demokracii?

(5) Je nutné klást rozhodný odpor pokušení nahradit ztracenou svrchovanost národních států nad globální ekonomikou svrchovaností nad jejich jazykovou a kulturní identitou. Redukce antiidentitární rebelující a kritické kultury na obranu identity a národních tradic je ve věku globalizace největším nebezpečím pro demokratické státy, především v EU: identita založená na argumentaci nesmí být pohlcena argumentací založenou na identitě.

(6) Práce už nikdy nebude povoláním v silném kvazináboženském smyslu, který do toho slova vepsali především protestanti: vztah mezi prací a integrací do společnosti je potřeba redefinovat v nové sociální smlouvě.

(7) Evropa se musí vrátit ke své historické roli být kulturním i politickým korektivem spasitelského sebeobrazu velkých států – nejen USA, ale i Ruska a Číny. Unipolarismus USA, jak byl formulován americkými konzervativci třeba v Project for the New American Century a nezodpovědně podpořen „představiteli postkomunistického antikomunismu“, kteří nahradili v postkomunistických zemích „disent“, není řešením post-bipolárního chaosu, ale jeho hlavní příčinou.

Unipolarismus USA a globalizace: speak white? No!

Na závěr se pokusme o prohloubení jedné klíčové otázky – vztahu levice k procesu globalizace. Připomeňme si především, že globalizace je rozptylováním moci mezi více hráčů, ne bojem o imperiální unipolární kontrolu toků a zdrojů; globální vzdoruje imperiálnímu, je to proces proliferace center, nepředvídaných možností a nových forem konkurence, který vede k dehierarchizaci, deteritorializaci a decentralizaci tradičních typů moci.

Kiron Skinnerová, šéfka zahraničněpolitického plánování v Trumpově vládě, napsala: „(USA a Čína) jsou jinou dvojicí soupeřů, než byly ve 20. století USA a Sovětský svaz. (...) Tehdejší konflikt (...) byl v nějakém smyslu bojem uvnitř západní rodiny. Marx byl německý žid, rozvinul filozofii, která patřila do širšího kánonu politického myšlení Západu, souvisela (...) dokonce s klasickým liberalismem. (...) Na Sovětský svaz se lze dívat jako na útvar napůl západní, napůl východní, byly tu ale možnosti, které vedly k Helsinskému závěrečnému aktu z roku 1975, což byl skutečně důležitý západní koncept, který otevřel dveře k oslabení totalitního SSSR na základě sdíleného vztahu k pojmu lidská práva. To ale není možné s Čínou, boj s ní je bojem se skutečně jinou civilizací a jinou ideologií, takový boj USA ještě nevedly. A ani nemusely v minulosti bojovat s ekonomickým soupeřem jako v tomto případě. Sovětský svaz byl zemí s nukleárním arzenálem a mocnou Rudou armádou, ale se zaostalou ekonomikou. (...) Čína je ekonomickým i ideologickým soupeřem, který získal globální vliv pro mnoho z nás ještě před dvěma desetiletími nepředstavitelný. A myslím, že je opravdu překvapující, že se zde poprvé formuje velmoc, která není bělošská (Caucasian).“

Interpretace globalizující se ekonomiky jako boje civilizace kavkazoidní rasy (patří k ní typově původní obyvatelstvo Evropy označované jako „běloši“) s civilizacemi nekavkazoidními o hegemonii a imperiální moc nad světem přivolává zpět starý imperialistický narativ o střetu „bělochů“ s „barevnými barbary“; a to i se svou zkrvavenou vlečkou rétoriky o hodnotách „jinde ve světě vzácných, jako jsou demokracie a lidská práva“, na nichž je „kavkazoidní“ civilizace (na rozdíl od všech jiných) postavena. Ten narativ je mystifikujícím mediálním konstruktem, který se vyskytuje v mnoha variacích, všechny ale šíří fikci o hrozbě nastolení nebělošskými kulturními cizinci „totálně jiného“ světa, než je ten, v kterém Západ chce žít; že byl „vytvořen“ za poslední asi tři století pomocí náboženských masakrů, kruté „prvotní akumulace kapitálu“, dobyvačných koloniálních genocid, plundrování planety, koncentračních táborů, dvou světových válek horkých a jedné studené (a dvou nukleárních bomb svržených na japonská města bez varování obyvatel) se z narativu o kavkazoidní civilizaci vypouští.

Globalizace se rozvíjela zpočátku „v lůně“ západního ekonomického imperialismu, daly ji do pohybu spanilé jízdy kapitálu za levnou prací do třetího světa – pak ale došlo ke zlomu. Levná práce se postavila na vlastní nohy a podíl Číny na světovém HDP dosáhl 15 procent. Platí omšelé klišé o akváriu, z něhož lze udělat rybí polévku, ale ne naopak, i o globalizaci? Z imperialismu je možné udělat globalizaci, ale je možné globalizaci zase vehnat zpět do ohrady západní imperialistické moci, subsumovat přívlastek „globální pod přívlastek imperiální“?

Nevím, jestli je to legitimní přirovnání, ale vidím určitou podobnost mezi vztahem evropské „vyšší kultury“ k „masové kultuře“ obecně a k „americké popkultuře“ zvláště: stav světa, který označujeme jako „globalizace“, nelze podřídit znovu „západnímu imperialismu“, stejně jako „vyšší evropská kultura“ nemůže už získat zpět privilegovanou pozici, kterou měla v západní společnosti předtím, než implodovala pod subverzivním vlivem masové (především americké) „popculture“; pojem toho, co je kultura, se nezvratně rozšířil a dehierarchizoval.

Intelektuálním pozadím pokusu zastrčit proces globalizace zpátky do krabičky imperialismu a podřídit ho asymetrickému protipojmu Západ vs. Východ je Huntingtonova teorie o „střetu civilizací“. Ta je vystavěna na přesvědčení, že „nejdůležitější rozdíly mezi lidmi nejsou ideologické ani ekonomické, ale kulturní“ a že jádrem kultur je náboženství.

Z teze, že kulturní rozdíly jsou nejpodstatnější, plyne paranoidní vize, podle níž se nejnebezpečnější konflikty tohoto století rozhoří podél dělicích linií tří nejdůležitějších civilizací: západní (křesťanské), islámské a čínské.

Z Huntingtonova hlediska je podmínkou úspěšné obrany kultury Západu zaprvé, politická, hospodářská a vojenská integrace USA, Latinské Ameriky a Evropy, aby „jiné civilizace“ nemohly takticky „využívat rozdílů mezi nimi“; a zadruhé nezpochybnitelná „technologická, kulturní a vojenská převaha Západu nad jinými civilizacemi“. 19. století charakterizoval konflikt mezi národními státy, 20. století konflikt mezi ideologickými bloky, 21. století bude věkem konfliktu mezi civilizacemi. Osou světové politiky se stane boj mezi západní (Caucasian) civilizací a civilizacemi nezápadními (non-Caucasian), které „přijímají technologie a konzumní rituály bílé civilizace, ale neakceptují její hodnoty“.

Globalizace intenzifikuje interakce a mobilitu mezi národy a regiony, miliony lidí vykořeňuje z jejich lokálních identit, náboženský fanatismus vykořeněným komunitám tu ztrátu kompenzuje; současně ale postupuje stále rychleji intercivilizační kontaminace (migrování elementů z jedné civilizace do druhé, například technologií, právních soustav, metodik a metrik). Trumpova egocentrická deglobalizace udělala z globalizované světové ekonomiky prostředí bezohledné ekonomicko-vojenské guerilly za unipolarismus USA; každý potenciální konkurent amerického imperiálního nároku je vystaven brutálnímu ekonomickému a vojenskému teroru.

Jádrem imperialismu je egocentrický univerzalismus, přesvědčení, že naše hodnoty jsou esencí (každé možné) civilizace, musejí proto být centrem světa a všechny periferie je musejí přijmout za své. Globalizace je opakem imperialismu, boří hierarchie, rozbíjí víru v esence kultur, osvobozuje periferní identity od podřízení centru, od imperativu Speak white! – mluv jazykem centra, chceš-li být člověkem.

Globalizace je vždy také glokalizací – procesem, který osvobozuje ujařmená vědění od autority hegemona, který chce diktovat podmínky toho, „jaké vědění může platit jako výsledek aplikace rozumu“ a být jediným pánem rozdílu mezi tím, kdo je vědcem a kdo jen šamanem; proces glokalizace mění nezvratně vztah mezi lokálním a univerzálním, mezi periferiemi a centry, osvobozuje čas lokálních kronik od panského času univerzálních dějin, osvobozuje etnické, sexuální, náboženské a kulturní menšiny od redukce na pouhé „úchylky“ od normálního. Identity se ředí: to, co je cizí, už nelze vyloučit z toho, co je nám vlastní. Antiesencialistické pojetí každé identity, porozumění jejímu „sešívanému“, heterogennímu charakteru, otevírá pro levici šanci přispět k ustavení nové antiidentitární politické hegemonie.

To, co emancipuje ve věku globalizace, je masová zkušenost oscilace mezi vlastním a cizím, mezi překročením hranic a nostalgií po bezpečí uvnitř hranic, mezi vykořeněním a sněním o „návratu ke kořenům“. Globalizace je opakem imperialismu, protože osvobozuje od protipojmů jako „křesťan – pohan“ nebo „barbarský národ – národ civilizovaný“, od hierarchií, center a hranic; a také od pověry, že jednou nějaký „velký národ“ vezme svrchovanou moc do svých rukou a změní řád světa. V globalizovaném světě bojují o legitimní právo na realizaci svých politických projektů kritická množství aktivních občanů, stále více se emancipujících od „starých struktur“, jako byly státy, národy, třídy, strany a „státní média“.

Levice ve všech svých formách musí si najít cestu k dohodě s těmito „kritickými množstvími“, které jsou prvními příznaky vývoje k politickému systému směrem k „postdemokracii“, jak jej nazval Václav Havel ve své Moci bezmocných.

V rozhodné obraně emancipačního potenciálu globalizace před pokusy zahnat ji zpět do „železné klece“ (Weber) západního imperiálního pojetí vlastní civilizace jako poslední a nutné fáze dějin rozumu vidím pro evropskou levici jedinou šanci, jak překonat svou vleklou systémovou krizi.

Václav Bělohradský (1944) je filozof.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.