Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Thorvaldur Gylfason: Německo se opět klaní Keynesovi

Thorvaldur Gylfason

Německo se opět klaní Keynesovi

Neříkejme to moc nahlas, ale Němci si Keynesovy přednášky vzali k srdci. Kéž by se o ostatních dalo říci totéž.

Hospodářský zázrak Německa po druhé světové válce se vyznačoval neochvějnou snahou o udržení cenové stability garantované nezávislou centrální bankou – nejprve Německou spolkovou bankou a poté Evropskou centrální bankou. S ohledem na to, jak Německo po první světové válce zachvátila katastrofální vlna hyperinflace, bylo pochopitelně zcela klíčové udržet inflaci na uzdě. Méně pochopitelná byla poválečná averze Německa ke keynesiánské stabilizaci, kterou razily Francie, Itálie, Velká Británie, Spojené státy a další.

Tato částečně ideologicky podmíněná averze se později ukázala jako nedůsledná, tedy alespoň na domácí úrovni. Dynamické a proexportně orientované ekonomice Německa se dařilo z několika hledisek, a to i přes to, že míra nezaměstnanosti v porovnání s Francií, Itálií, Velkou Británií a USA od roku 1990 optikou směrodatné odchylky fluktuovala více. Německý úsporný přístup se však důsledněji projevil na zahraniční scéně, o čemž se přesvědčilo Řecko po finanční krizi z let 2007–2009. Německo tuto krizi na domácí scéně zvládlo pozoruhodně dobře, protože jeho ekonomika zpomalila výrazně méně. Nezaměstnanost postupně klesala jen s menším vychýlením v roce 2009 z 11 procent v roce 2005 na tři procenta v roce 2019.

Jak to Německo dokázalo? Díky fiskálnímu stimulu a s podporou Mezinárodního měnového fondu. Do Německa dorazil John Maynard Keynes. Britští konzervativci (a i američtí republikáni) coby ideologičtí odpůrci fiskálních stimulů a neústupní zastánci úsporných programů zavinili mnohem hlubší ekonomický propad, než jak tomu bylo na pevninské Evropě, a zvýšili nezaměstnanost. Na Keynese zanevřeli.

Historie se opakuje

Pandemie nám surově vmetla do očí základní zákon ekonomie: Ivanovy výdaje jsou Olžiny příjmy. S propadem příjmů se zvýšila nezaměstnanost. Mezi lety 2019 a 2020 to v Německu bylo z 3,1 procenta pracovní síly na 4,3 procenta; ve Francii z 8,5 na 8,9; v Itálii z 9,9 na 11; ve Velké Británii z 3,8 na 5,4; v USA z 3,7 na 8,9 a na Islandu z 3,6 na 7,2. V Německu, Francii a Itálii nezaměstnanost narostla jen mírně, ve Spojených státech se více než zdvojnásobila a na dvojnásobek vyskočila i na mém rodném Islandu.

Jak k tomu došlo? Německo opět přistoupilo k agresivnímu, dobře cílenému fiskálnímu stimulu – dostatečně silnému na to, aby nezaměstnanost nevzrostla o víc než jeden procentní bod. Pro srovnání byla tamní průměrná míra nezaměstnanosti za období od roku 1990 sedm procent. V březnu loňského roku na začátku pandemie zahájily německé úřady ambiciózní záchrannou operaci (tzv. Soforthilfe), která měla ochránit veřejné zdraví, pracovní místa, firmy a sociální soudržnost.

Německá vláda si na financování záchranných programů půjčila téměř 300 miliard eur, což představuje skoro 10 procent německého HDP či 3600 eur na hlavu. Na Keynese by to udělalo dojem.

Výstupy, nikoli vstupy

Zmíněnou záchrannou operaci, která je v dějinách Německa nejambicióznější, je třeba hodnotit nikoli z hlediska objemu fiskální a finanční injekce veřejných prostředků do soukromého sektoru, ale spíše z pohledu její celkové hospodářské efektivity. Záleží na výstupech, nikoli vstupech.

Prostředky, které německé úřady uvolnily, se k zamýšleným příjemcům dostaly rychle. Osoby samostatně výdělečně činné, např. umělci, a firmy s maximálně pěti zaměstnanci si sáhly až na 9000 eur a OSVČ a firmy do deseti zaměstnanců až na 15 000 eur podpory určené k překlenutí prvních tří měsíců pandemie a na ochranu před netrpělivými věřiteli a pronajímateli. Podpora byla vyplacena bez zdlouhavého ověřování finanční situace žadatelů.

Francie spustila vlastní záchranný program s fiskálními výdaji v hodnotě 235 miliard eur a státními zárukami úvěrů v hodnotě dalších 330 miliard eur. Itálii zatím záchranný program přišel na nějakých 110 miliard eur plus 400 miliard eur na zárukách úvěrů. Všechny tři země také těžily z rozvolnění postoje měnové politiky ECB.

Komplexní koktejl

Kongres USA schválil koncem března zákon o podpoře, úlevách a ekonomickém zabezpečení při boji proti koronaviru (tzv. CARES Act), což je mix fiskálních a finančních opatření s cenovkou 2,3 bilionu dolarů. Tuto injekci doplňují úvěry Fedu v podobné výši, které jsou určeny na podporu domácností a firem. Ministerstvo financí USA však chtělo následně podporu ukončit. V době psaní tohoto článku se totiž Kongres a odcházející prezident Donald Trump stále přeli ohledně další podpory ekonomiky.

Dosavadní zkušenost z USA odhaluje donebevolající rozpor mezi napumpováním fiskálních a finančních prostředků do ekonomiky na straně jedné a prudkým nárůstem nezaměstnanosti na straně druhé – v důsledku čehož se ocitly desítky milionů amerických zaměstnanců bez příjmu a bez zdravotního pojištění, které jim hradili jejich zaměstnavatelé.

Koho by ale něco takového překvapilo? Vlády oligarchií, jakou byla i Trumpova vláda, mají znatelně jiné priority než vlády fungujících, demokratických, sociálně tržních ekonomik jako např. Německa, Francie a Itálie.

Spojené státy nejsou samy

Na Islandu se nezaměstnanost z roku 2019 na rok 2020 vyhoupla na dvojnásobek a jeho zfušované řešení pandemie se tak více podobá Trumpově Americe než Evropě. Islandští umělci a další osoby samostatně výdělečně činné s propadem příjmů musely na opožděnou státní pomoc čekat řadu měsíců.

Společného toho tyto dva státy mají více. V USA se republikáni zapojili do pokusu o státní převrat ve snaze zvrátit výsledek prezidentských voleb. Islandská vláda, poplatná oligarchům, kteří zbohatli na rybolovných kvótách získaných za zlomek tržní ceny, se drží u moci navzdory jednoznačnému výsledku demokratického referenda o ústavě z roku 2012. Nová ústava by po ratifikaci parlamentem odstřihla pupeční šňůru mezi politiky a oligarchy. Když je ohrožena demokracie, strádá také ekonomická i sociální politika.

Text vyšel původně 5. ledna 2021 na portálu Social Europe (www.social-europe.eu) pod názvem Germany bows to Keynes, again. Publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz).

Z angličtiny přeložil Jakub Jurenka.

Thorvaldur Gylfason (1951) je ekonom, působí na Islandské univerzitě v Reykjavíku a na mnichovské Univerzitě Ludvíka Maxmiliána.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.