Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 1 > Dušan Havlíček: Jak vznikaly Listy v Římě

Dušan Havlíček

Jak vznikaly Listy v Římě

Ve sborníku k nedožitým osmdesátinám Jiřího Pelikána, který vyšel jako příloha Listů pro předplatitele, shrnuje jeden z důležitých spolupracovníků zakladatele časopisu jeho působení v exilu a zásluhy o obnovení československé demokracie. Z Havlíčkova textu, vycházejícího z korespondence s Jiřím Pelikánem, vybíráme podstatné pasáže týkající se zrodu i obtíží provozu časopisu. V časech, kdy neexistoval internet, telefon byl drahý, státy dělily hranice a Evropu železná opona.

-red-

Od prvních chvil v exilu se Jiří Pelikán pustil do ediční činnosti. Jedním z jeho nejdůležitějších činů bylo založení časopisu Listy. V dopise z 20. října 1970 mi píše:

Podle dohod se zdejším a francouzským tiskem jsem si vypočítal, že bych mohl vydávat LISTY od 1. ledna 1971 (výročí pléna ÚV KSČ) pravidelně, a to jednou za dva měsíce. Jednak kvůli ceně, jednak produkce zde trvá měsíc, jednak to chci zaměřit hlavně domů a ta doprava různými cestami taky trvá. Přitom chci podle doporučení z domova aspoň 50 procent obsahu věnovat reprodukci článků, projevů a zpráv o tom, co se děje ve světě v souvislosti s ČSSR a soc. blokem, co se dnes doma nedozvědí a co potřebují vědět spíš, než naše úvahy o kapitalismu či minulosti.

[Proto ne Literárky, ale LISTY, které navážou na tradice LL, Reportéra, Politiky atd. Chci sestavit redakční radu a pozvat do ní Edu G., Otu Š. a další, včetně Tebe. Napiš, zda souhlasíš a co pro věc můžeš udělat. Bodly by například upozornění či překlady ze švýcarského tisku, drobné zprávy apod. Nebude to jednoduché, ale hodně si od toho slibuji. Vezmu to taky pod kontrolu a nepřipustím v tomto orgánu žádné věci, které by nahrávaly Husákovi a Moskvě...] (pozn. red.: tuto další část dopisu Dušan Havlíček do svého textu nezařadil.)

Výzvu ke spolupráci jsem bez váhání přijal a od té doby se značná část naší dosti rozsáhlé korespondence týkala článků, které mi Jirka posílal k redigování, našich vlastních příspěvků i úvah o zaměření časopisu. Byla to prostě taková užší redakční porada na pokračování.

Psal jsem to už v Listech k 75. narozeninám Jiřího Pelikána: jen ten, kdo zkusil vydávat časopis či vyvíjet jinou ediční činnost v exilových podmínkách, si umí představit, jaká je to nadlidská práce. Jiří Pelikán dokázal vydávat Listy v zahraničí jako časopis československé socialistické opozice soustavně a nepřetržitě bezmála dvě desítky let. Ke Svědectví, které Pavel Tigrid vydával už od roku 1956, přibyl tak další časopis, který přispíval k zápasu za obnovu svobodného demokratického Československa. Po listopadu 1989 přenesl Jiří Pelikán vydávání Listů do Prahy a jako předseda redakční rady je řídil až do své smrti. Rokem 2000 vstoupily Listy, časopis pro politickou kulturu a dialog, do svého třicátého ročníku. Vyzdvihuji-li klíčovou roli Jiřího Pelikána, nesnižuji tím ani v nejmenším zásluhu všech ostatních, kteří se nejednou v rozhodující míře na vydávání časopisu Listy podíleli. Bez Jirky by ale Listy nebyly.

Listy začaly vycházet v lednu 1971. Poslal jsem Ti v těchto dnech první číslo Listů, které budou nyní vycházet pravidelně jako dvouměsíčník, píše mi Jirka v dopise z 26. ledna 1971. Doufám, že se přihlásíš k odběru a hlavně, že budeš spolupracovat. Kromě tohoto čísla dostaneš balíčkem dalších 10 výtisků s prosbou, abys je nějakým způsobem pomohl dopravit domů, kam jsou především určeny. Ovšem pro lidi, trvale žijící venku, to je jen na ukázku s tím, aby si to předplatili (10 DM ročně), což není tolik a nám to pomůže, protože CIA špatně platí a Brandt už vůbec ne. Snad mně teď něco pošlou „sionisti“, když jsem se ocitnul v jejich skupině, ale oni zase vedou válku s těmi hodnými Araby, takže jim na nás už nezbude.

Starosti s vydáváním Listů byly trvalé. Nakupilo se jich někdy tolik, že každý jiný člověk by se možná vzdal. Jirku starosti s vydáváním tížily, někdy i zmáhaly, ale nikdy jim nepodlehl úplně. Nejednou si na ně ovšem postěžoval:

Já zas mám pro změnu trable, protože kvůli Ochettovi zde byl okolo mě takový rámus v novinách a naše vláda přímo žádala italskou, aby mne vypověděla a zakázala Listy. Italové se zavázali, že když naši pustí Ochetta, tak oni zastaví „protičeskoslovenskou kampaň“, a proto mně RAI-TV neobnovila dosud smlouvu na tento rok a vypadá to tak, že to už asi neudělají, protože je to státní podnik a oni se bojí, že jim naši vypoví jejich korespondenta z Prahy, takže jsem se ocitl trochu ve finančním loji. (4. března 1972)

Listy č. 7 jsou už v tiskárně, co se vešlo, vešlo se a zbytek nechávám pro č. 1/76, jak to rychle utíká. Abych se přiznal, už mne začínají ty Listy sejřit, pořád nějaké termíny, pořád na to člověk musí myslet, i když nemá právě chuť, a kromě toho v poslední době mám čím dál tím míň času. Ale jednou jsme to začali, tak nemůžeme tak snadno od toho utéci. (25. října 1945)

Všechny Tvé dopisy a materiály jsem dostal, poslední dopis z 24. listopadu. Neměl jsem čas odpovědět, protože jsem byl na cestách v Kolíně a Paříži a pak zde natáčel pět pořadů pro France-Culture, honil Listy a různé jiné neplechy a taky měl chřipku. Neměj obavy, že bych mohl usnout na nějakých vavřínech. Především neusínám ani v normální posteli, protože jsem trochu „down“ a špatně spím vůbec. Za druhé nemám se nad čím nafukovat a vavřínovat, protože právě v poslední době jsem dostal několik ran do těla, a to často ze strany dosti nečekané, ale o tom až ústně. A skoro nic se mně nedaří, jen to, toto nedaření různě maskovat, aby to nebylo moc vidět a mě samotného to taky zbytečně nemrzelo. (12. prosince 1975)

Snažím se letos vycházet pravidelně, což je důležité pro odběratele, i když mi to dělá osobní obtíže, protože buď musím číslo připravovat, pak dvakrát korigovat a dělat „špígl“ a pak expedovat, což znamená, že jsem skoro pořád na štíru s termíny a jinými úkoly, zvláště cestami. Abych byl upřímný, ty cesty mě už nebaví, ale jsou pro mou práci důležité. (4. dubna 1976)

Byly chvíle, kdy se nápor pod vlivem událostí ještě vystupňoval. Počátkem ledna 1977 jsem Jiřímu Pelikánovi poslal naléhavý dotaz: „Právě jsem si s velkým zájmem pročítal výňatky z Charty 77. Tak to se tedy podařilo, to je velký krok vpřed. Jistě uveřejníš v Listech, těším se. Po pořadu s L’aveu další významná rána socialistickým štváčům z Moskvy.“ (10. ledna 1977).

Omluvnou odpověď jsem dostal až za tři měsíce:

Od začátku Charty 77 jsem neměl ani jednu neděli volnou a vůbec dnes nechápu, jak jsem to přežil: byly telefonáty celé dny i noci (vážně lidi volali i ve 3 a 4 ráno, protože přes den prý se nedovolali). Mezitím jsem dvakrát musel vyrazit „do světa“ a přiznám se, že pokaždé jsem se vrátil úplně mrtvý a že se skoro modlím, abych mohl zůstat měsíc v Římě a nemusel nikam jezdit. Už to nějak nesnáším. Background Charty Ti posílám v podobě několika písemností z domova a taky s Listy č. 1, které už leží v tiskárně měsíc, ale zablokovány stávkou polygrafů (musel jsem balíček ukrást). Ten bordel zde mne jednou zničí... Nejen, že člověk musí honit články a dělat po nocích korektury, ale pak ještě trávit víc času hádáním se s tiskárnou, aby ti to vytiskli a pak rozeslali, o hádkách o ceně ani nemluvě. O každé číslo znovu. Jsem už z toho unaven a moc rád bych Listy předal někomu, kdo přijde z domova. (14. března 1977)

Jak vidíš, tiskárna nám nadělila k našemu svátku Listy č. 5, už jsem si myslel, že to z nich nevydoluji. Zde je ze všeho nejtěžší něco dokončit, už začínám s Italouši ztrácet nervy. Ale musím vydržet. (28. října 1977)

Činy, ne spolek

Jiří Pelikán dával vždy přednost konkrétní činnosti před spolkařením. V roce 1972 rozeslal pozvánku na první poradu spolupracovníků Listů. Sešla se v červenci téhož roku v Miláně. Dovětek k pozvánce upozorňoval: Pracovní porada je úzká a neveřejná, bez jakékoliv publicity. Výběr účastníků je proto omezen na okruh osob, které aktivně spolupracují s Listy. Nejde tedy o nějakou reprezentativní poradu opozice či určitého jejího politického proudu, a v tomto smyslu můžete odpovídat na případné dotazy, aby se předešlo jakýmkoliv nedorozuměním.

Nebyla to poznámka bezvýznamná. Mezi pražskojarními exulanty se ozvaly i podněty k ustavení jakési strukturované organizace. Jiří Pelikán se debatě o ní nevyhýbal, ale nebyl jejím příznivcem. Otázka se opět oživila někdy v roce 1977, když se z Československa vystěhovali noví exulanti. V tom čase se chystala i další schůzka skupiny Listy.

Ze své oblíbené Sperlongy, kde nabíral nové síly, mi v srpnu 1977 sděloval: Pokusím se se Zdeňkem Hejzlarem to lépe připravit, aby debata byla konkrétní a konstruktivní, i když nevylučuji, že se to zase zvrhne do debat o organizaci a funkcích. Zdeněk Mlynář si také myslí, že bychom se v exilu měli nějak „zinstitucionalizovat“, abychom mohli lépe působit venku i směrem domů, a slíbil připravit návrhy. Informoval jsem ho o stavu a dosavadních námitkách, snad to pochopil. Zdeněk M. je teď mezi námi funkčně „nejvyšší“ a podle toho bychom ho taky měli zapojit do práce, počítá s tím. Byl bych nerad, aby z toho vznikl jakýkoliv spor mezi námi. On sám mně řekl, že pražské vedení a vnitro přímo počítali s tím, že my dva se neshodneme, že budeme bojovat o vedoucí pozici v exilu a že z toho vznikne další rozkol. Já osobně žádné ambice nemám, takže z mé stránky tento spor vyvolán nebude a věřím, že ani z jeho ne, půjde jen o užitečné rozdělení úkolů.

Přesvědčoval jsem Jirku s velkou rozhodností, aby na žádnou institucializovanou organizaci nepřistupoval, a snášel jsem mu všemožné argumenty. Před nadcházející schůzkou skupiny Listů v Kolíně nad Rýnem jsem mu odpovídal: „Jediné, co stojí za debatu, je obsah a zaměření Listů. Odtud pramení můj návrh, abychom se omezili na redakci, redakční radu. Jestli si někdo myslí, že může vybudovat organizaci jiného druhu, nějakou partaj reformních sociálistů v zahraničí, tak ať to zkusí, ale za sebe Ti říkám, že do ničeho podobného nikdy nepolezu.“

A tak se i stalo. Skupina Listy zůstala volným a pružným sdružením, nebyla založena ani politická strana reformních socialistů, ani spolek.

Jakpak je dnes u nás doma?

Příspěvkům z Československa dával Jirka v Listech vždy přednost:

Chci jen potvrdit, že došel také Tvůj článek, ale protože jsi to ponechal na mně, zda použít či ne, dal jsem jej zatím do zásoby, protože jsem jednak měl hodně aktuelních věcí z domova a jednak mně připadal příliš pacifistický na osobu Tvého kalibru. (4. červenece 1971)

Dychtivě sledoval, co se v Československu děje. Vývoj postojů a nálad hodnotil střízlivě, pesimismu nepropadal:

Rozhovory s Boháčem a spol. jsou zajímavé pro poznání mentality určitých lidí doma. Já jsem zde taky mluvil s řadou „turistů na devizový příslib“, většinou dobře postavených lidí. Každý to hraje trochu na obě strany v nejistotě, jak to nakonec dopadne. Je to morální rozklad, ostatně ne nový v našich dějinách a ne snadno napravitelný. Přežijeme ale všechny a všechno a přidáme se potom k tomu, kdo to vyhraje. Tomu se říká česká vychytralost či vytrvalost. Brr!

Mezitím se doma zase zavíralo, asi 500 lidí, přesné zprávy ještě nemám. Oni vždycky smíchají nějaké skutečné lumpy s politickými případy, takže vzniknou pochybnosti, co se vlastně děje. Nedělá to ten Husák hloupě, to je fakt. A nejen Brandt mu to žere, i mnoho levějších lidí. (8. září 1971)

Že se Ti nechce psát, z toho si nic nedělej, popadlo nás to všechny: já už mám skoro rok hotovou novou knížku a poslední část ne a ne dopsat, ač se k tomu neustále chystám. Myslím, že najednou na nás padla celá ta únava těch pěti let, kdy se člověk musel honit, aby se uživil, kdy jsme pořád čekali, jak se to doma vyvine, hájili to, co jsme v roce 68 dělali, hledali spojence, mobilizovali – prostě se cítili být „v tom“ a to nám nedalo čas na myšlení či vzpomínání jiných věcí. Pak se to projeví, člověk se musí zastavit, rozhlédnout, leccos přehodnotit, a hlavně najednou cítí únavu a trochu prázdnotu. Ale to zase přejde, člověk se zase najde a dostaví se nové síly a nový elán. (20. ledna 1974)

Původně jsem připravil a Zdeněk Hejzlar pak opravil (a zostřil) článek, který měl dát jakousi oficielní odpověď Listů na pořad ČsT o mně „Skandál v Římě“ z května t. r. Měl jsem pak možnost mluvit s několika lidmi z Prahy a ti všichni doporučovali, abychom se nenechali zatáhnout do této debaty, že stejně tomu nikdo nevěří. Zdeněk si myslí, že odpovědět musíme, protože podle jeho zpráv část našich přátel doma přece jen znejistila po všech těch „odhaleních“... Posílám Ti to k zamyšlení a ev. doplnění. Otázka tedy zní: Uveřejnit v této podobě? (3. srpna 1976)

Jiří Pelikán se zamýšlel nad každým příspěvkem, který dostal z Československa – ano, přicházely texty české i slovenské a často mi je posílal se svými poznámkami ke zredigování. Od Charty 77 nastalo nové období. Jirka v Listech uveřejňoval prakticky všechna prohlášení Charty, VONSu a ostatních odbojných skupin, spojení s domovem nabývalo na intenzitě. 23. dubna 1980 mi píše s uspokojením:

Velká část Listů č. 2/80 byla napsána novým kolektivem v Praze, který chce dál pro Listy pracovat jako „domácí“ část redakce. Zajímal by mne Tvůj názor na tyto příspěvky a na tuto formu spolupráce: „pražská redakce“ dodá 60–70 % rukopisů pro každé číslo s tím, že my můžeme tyto texty redigovat, krátit a ev. si vybírat.

Listy nikdy nebyly pouze exilovým časopisem, na to Jiří Pelikán soustavně dbal, ale rokem 1980 se spolupráce exilu a domova na jejich redakci podstatně prohloubila. Moje odpověď na jeho dotaz byla pozitivní: „Listy č. 2 mi připadají živější než některá čísla předcházející. Mám pocit, že příspěvky z domova vnášejí do Listů osvěžení. Zajisté jsou s tím spojena různá nebezpečenství: budou autoři, kteří nelibě ponesou redigování, krácení a selekci. Domluva s nimi je obtížná, potenciální zdroj nedorozumění značný. Ale nevidím lepší cestu. Zdá se mi, že je to moc zdravé, aby právě lidi z domova psali do Listů (a kam jinam by měli a mohli psát?), spíš bude problém zajistit trvalý příliv příspěvků, protože to nezáleží jen na vůli obou stran, ale kecá a může do toho zasáhnout vyšší moc strážců reálného socialismu. My pak tady můžeme z toho jen čerpat poučení, protože jsou to ,hlasy autentické‘.

Dávám do uvozovek, protože není vyloučeno, že grupa domácích autorů upadne do svého ghetíčka. Vidíš tedy, že v základě takovou spolupráci s domovem vítám. Rozhodně je to mnohem lepší, než udělat z Listů nějakou tribunu teoretických reminiscencí politických emigrantů, kteří neustále musí zápasit sami se sebou, aby se nevznesli do výšin sterilního uvažování, jak by bylo, kdyby bylo.“ (1. června 1980).

Poznamenávám jen tak na okraj: Kdo tvořil kolektiv pražské redakce Listů, jsem se dověděl až počátkem devadesátých let. Jiří Pelikán vždy úzkostlivě chránil své spolupracovníky, jejich jména nesdělil ani svým nejbližším přátelům. Nikdy se nedopustil lehkomyslnosti, která by mohla vést k jejich pronásledování. Na Jirku bylo spolehnutí.

(Dušan Havlíček: Život bez ustání, in: Jiří Pelikán 2003–1999, s. 62–75, Občanský dialog, o. p. s., Praha 2003)

Dušan Havlíček (1923–2018) byl novinář a mediální teoretik, v létě 1968 vedoucí úseku tisku, rozhlasu a televize ÚV KSČ, poté ve švýcarském exilu. Dlouholetý spolupracovník Listů. Je autorem obsáhlé publikace Listy v exilu (Olomouc 2008), jeho korespondence s Jiřím Pelikánem vyšla v r. 2013 v Knihovně Listů pod titulem Psáno z Říma, psáno ze Ženevy.

Jiří Pelikán (1923–1999) se narodil v Olomouci, účastnil se protinacistického odboje. Po válce patřil k aktivistům komunistického mládežnického hnutí. Od r. 1963 byl ředitelem Československé televize. Listy vydával v exilu v Římě od r. 1971. V letech 1979 a 1984 byl v Itálii dvakrát zvolen poslancem do Evropského parlamentu.

Obsah Listů 1/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.