Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 2 > Oto Novotný: Brát politiku vážně

Oto Novotný

Brát politiku vážně

Podle Aristotela není smyslem politiky uspokojovat osobní žádosti, ale zvelebovat obec; moderně řečeno, přispívat k obecnému pokroku. To nelze jinak, než brát politiku vážně. Co to znamená, ukazuje život Vladimíra Špidly, jedné z nejvýznamnějších postav polistopadové politiky. 22. dubna si připomínáme sedmdesáté výročí jeho narození.

Politika se v generaci Vladimírových rodičů brala vážně. Její životní zkušenost byla poznamenána tragédií druhé světové války a vítězstvím nad silami zla, které ji rozpoutaly. Odrážela touhu po svobodném životě v sociálně spravedlivé společnosti, která se obecně nazývala socialismem. Sdílejí ji i ti, kteří si říkají komunisté, ale od ostatních se liší jistotou, že socialismus je objektivním cílem dějin. Právě ti mají ovšem smůlu, jakmile dostávají šanci začátkem druhé poloviny dvacátého století tento cíl uskutečnit. Napříč Evropou se spouští železná opona a oni se ocitají na její východní straně. Vladimírovi rodiče zažívají trpkou zkušenost, že když na uskutečnění socialismu dohlíží politická vrchnost a státní policie, stává se vězením. Bude po této zkušenosti ještě možné brát politiku vážně a věřit v pokrok?

Socialismus ale dostává šanci i na západní straně železné opony, kde vládne přesvědčení, že musí být uskutečňován demokratickými prostředky. Na tomto přesvědčení, které uvádí do praxe sociální demokracie, se v poválečných desetiletích ustavuje sociální stát blahobytu. Je to pádný empirický důkaz, že pokrok je něco reálného a politiku je možné brát vážně; ba co víc, je možné ji brát ještě vážněji než doposud. Se sociálním státem totiž přichází na svět „generace šedesátých let“, která nechce politiku svěřovat jen do rukou demokraticky zvolené byrokracie. Tato generace podmiňuje vážnost politiky a smysl pokroku existencí aktivní občanské společnosti spojující boj za dělnická práva se svobodou hrát rokenrol, používat antikoncepci, nosit minisukně, bojovat za čisté životní prostředí, kulturní a rasovou rovnoprávnost. Smysl tohoto občanského úsilí později shrnuje Willy Brandt: „Zkoušejme více demokracie.“

„Šedesátá léta“ jsou navzdory železné oponě geopoliticky nedělitelná. Nakonec pronikají i na východní stranu železné opony, aby i zde v široké veřejnosti probouzela svobodného ducha potlačeného stalinskou praxí. V jejich liberální atmosféře, v Československu konkrétně rámované revoltou spisovatelů, „novou vlnou“, přítomností Ginsberga na studentských majáles, zrušením cenzury a „Pražským jarem“, se formuje základní politický instinkt teenagera a budoucího sociálního demokrata Vladimíra Špidly. Politiku a pokrok je možné brát vážně, pokud je jejich aktérem svobodná občanská společnost.

Ovšem toto přesvědčení má zakrátko projít další zatěžkávající zkouškou. Vstupem „bratrských“ vojsk se ocitají v nenávratnu „dubčekovské“ reformy i subversivní duch šedesátých let. Železná opona je pečlivěji vyspravena a politika se vrací k „normálu“, v němž rozhodují zase ti, kteří vše vědí nejlépe, a těm, kteří to nechápou, to vysvětluje státní policie. Vladimír své tehdejší pocity popisuje: „Ten šok byl takový, že jsem ztratil už natrvalo nějakou obecnou životní jistotu.“ Klade se otázka: Můžeme brát politiku nadále vážně, aniž bychom věřili v nějaké „obecné jistoty“? Jestliže takové jistoty neexistují, proč se nestat pro klid duše ignorantem nebo cynikem?

Ne, tomuhle Vladimír nehodlá přitakat. Tíživý pocit ztráty obecných jistot je proto brzy vystřídán pocitem osvobození. Máme-li brát politiku opravdu (!) vážně, je naopak třeba přestat ji opírat o „obecné jistoty“. Proto když v první polovině sedmdesátých let Vladimír studuje historii na pražské Filozofické fakultě, není zahnán do kouta. Nenechává si pokřivit pohled na dějiny pozitivistickým marxismem normalizátorů, podle kterého dějiny stojí na jejich straně. K dějinám přistupuje s otevřeným hledím, pečlivým studiem všech pramenů, které unikají spárům cenzury; včetně exilové literatury, kterou pomáhá distribuovat. Po studiu nehledá za každou cenu profesní uplatnění; střídá dělnické profese, je šikanován za politickou nespolehlivost, ale nakonec má štěstí, že se uchytí na Krajském středisku státní památkové péče a ochrany přírody v Českých Budějovicích. Zde si osvojuje první poznatky z environmentalismu a jeho politické přesvědčení dostává „zelené“ zabarvení. V roce 1979 spoluzakládá Český svaz ochránců přírody, který propaguje ekologické myšlení a nastavuje kritické zrcadlo normalizační industriální politice.

Vladimírův občanský postoj z období normalizace je příkladem, že mezi otevřenými přisluhovači režimu na straně jedné a disentem na straně druhé neexistuje jen masa lhostejných či zastrašených považujících politiku za „svinstvo“, ale mnozí, kteří se snaží udržovat její vážnost využíváním sebemenších příležitostí přispívat k zlepšení různých oblastí veřejného života. V této době uzrává Vladimírovo sociálně demokratické myšlení, kterým se stane známým v polistopadovém období. Politiku a pokrok je možné brát vážně, pokud se zakládá na trpělivém kolektivním úsilí svobodných občanů učit se zkušeností a inteligentně reagovat na sociální a environmentální změny.

V listopadu 1989 jsou komunisté tvrdě ztrestáni za svojí namyšlenost, že dějiny stojí na jejich straně. Vladimír se stává aktivistou OF, ale zároveň se zapojuje do obnovy ČSSD. V jižních Čechách buduje její krajskou organizaci a v roce 1992 se už stává členem jejího celorepublikového vedení. Od počátku volá po jasném sociálním a ekologickém vymezení sociálnědemokratického programu. Své představy o moderním směřování ČSSD konzultuje s představiteli skandinávských sociálních demokratů a exilové sociální demokracie působících kolem Karla Hrubého.

Ve volbách do Federálního shromáždění v roce 1992 drtivě vítězí ODS a ČSSD zůstává v opozici. Vývoj v Československu se prudce stáčí doprava, což má za následek rozbití společného státu a zahájení neoliberální cesty ekonomické transformace. Jejím nejkontroverznějším symbolem se stává kupónová privatizace. V ČSSD se formuje radikální proud volající po zaujetí razantnější opoziční role s cílem neoliberální trend zvrátit. Jeho hlavními reprezentanty se stávají Vladimír a Miloš Zeman. Oba politici se tak načas sbližují, ačkoli se brzy ukáže, že jejich představy o směřování ČSSD se výrazně liší.

Po volbě Zemana předsedou strany v březnu 1993 se proto Vladimír stahuje do své jihočeské organizace. V krátké době z ní činí jednu z nejvlivnějších krajských organizací a jeho autorita ve straně roste. V roce 1996 je zvolen do Sněmovny a stává se předsedou výboru pro sociální politiku a zdravotnictví. V roce 1997 je zvolen statutárním místopředsedou ČSSD. O rok později strana vítězí ve sněmovních volbách, Zeman se stává předsedou menšinové vlády a Vladimír jejím 1. místopředsedou a ministrem práce a sociálních věcí. Právě v této době se dostává do centra „reálné politiky“, kde se má tvrdě prověřit jeho předchozími životními zkušenostmi scelené sociálnědemokratické přesvědčení brát politiku vážně.

Menšinový Zemanův kabinet totiž vládne na základě tzv. „opoziční smlouvy“, která pokračuje v propojování politické a ekonomické moci zahájené neoliberální hospodářskou transformací devalvující mechanismus demokratického vládnutí a jeho opoziční kontroly. Otevřeně se mluví o korupčních praktikách zajišťujících vlivné pozice lidí napojených na ČSSD a ODS ve státní správě a státem kontrolovaných podnicích. Vladimír dává otevřeně najevo, že tyto praktiky považuje za nepřijatelné. Stává se ve vládě nejvýraznějším symbolem odporu proti mocenskému tandemu Zeman – Klaus. Když v lednu 2001 pronáší na Václavském náměstí k stotisícovému shromáždění projev na obranu České televize proti pokusům ovládnout ji opozičně-smluvními strukturami a ohrozit v zemi svobodu slova, nikdo o tom nepochybuje. Vladimírovo politické poselství je zřejmé: Pokud má být v demokracii politika brána vážně, nesmí se zpronevěřovat pravidlům transparentní politické soutěže.

V důsledku rostoucího odporu vůči opozičně-smluvnímu vládnutí volební podpora ČSSD prudce klesá a strana se snaží zabránit hrozící volební porážce zvolením stále populárnějšího Vladimíra do svého čela. Její volební podpora začíná opět sílit, a když její nový předseda v předvolebních televizních duelech s Václavem Klausem urputně trvá na tom, že v případě volebního vítězství své strany opoziční smlouvu neobnoví, její volební výsledek se vyšvihne na 30 procent a stane přesvědčivým volebním vítězem. V červnu 2002 se Vladimír staví do čela nové koaliční vlády, která je příslibem, že vyvede Česko z opozičně-smluvních bažin.

Vladimír ví, že se vydává na cestu, která je plná nášlapných min. Koalice je příliš politicky rozkročená a ve Sněmovně má podporu pouhých 101 hlasů. Nicméně Vladimír si věří. Česko má před sebou kritické období vstupu do EU, kterým potřebuje stvrdit svůj polistopadový demokratický vývoj; všichni koaliční partneři se proto musejí chovat zodpovědně. Řadu náročných překážek (povodně) a úkolů (reforma financí, návrh důchodové reformy) se nakonec vládě daří splnit, včetně úspěšné kampaně za vstup do EU (Vladimír je její ústřední postavou), který nakonec v referendu odsouhlasí většina občanů. Nicméně přijímání jednotlivých vládních opatření je krajně vyčerpávající, často vede k polemikám uvnitř jednotlivých koaličních partnerů a vláda působí nestabilně. Dostává se tak pod palbu kritiky všech, kteří teskní po návratu „stabilních časů“ opoziční smlouvy. Vladimírova vize začít brát politiku vážně jako férovou soutěž idejí schopnou čelit korupčním tlakům se nakonec dostává do izolace i v jeho vlastní straně. Po neúspěšné prezidentské volbě se ČSSD stále více otřásá v základech, ztrácí akceschopnost a v červnu 2004 prohrává evropské volby. Vladimír odstupuje z funkce premiéra a předsedy ČSSD, ale v politice nekončí a stává se evropským komisařem pro sociální politiku a zaměstnanost.

*

Můžeme si položit závěrečnou otázku: Jak hodnotit Vladimírovo praktické úsilí vtisknout české polistopadové politice vážnost jako podmínku obecné důvěry v demokratické instituce? Vidíme, že takový úkol je nesmírně obtížný; vyžaduje idealistické politiky s jasnou politickou vizí, morální integritou, odvahou a pracovitostí. Vladimír svými činy prokazuje, že takovým politikem je. Zdá se ale, že desetiletí Klausovy neoliberální transformace a na ni navazující opoziční smlouvy (1992–2002) poškodilo českou polistopadovou demokracii natolik, že v ní zůstalo jen málo politiků jako Vladimír odvážných domáhat se nápravy. Vladimír se o ni pokusil a navždy už zůstane jejím uctívaným symbolem a příkladem k následování. Boj proti korupčním pokušením nebrat politiku vážně totiž nikdy nekončí a zůstává trvalým úkolem demokratů.

Vladimír z politiky neodešel, protože zůstává svému celoživotnímu přesvědčení brát ji vážně věrný. Jako dlouholetý ředitel Masarykovy demokratické akademie (MDA) je stále klíčovou postavou sociální demokracie, dnes především jejího odborného zázemí. Ostatně nikdy nebyl pouze vykonavatelem politiky, ale hlavně jejím ideovým tvůrcem. MDA je v české společnosti nejprestižnějším think-tankem a nadějí, že v ní sociálnědemokratické ideje zůstanou stále živé.

Oto Novotný (1958) je filozof a sociolog.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.