Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 2 > Daniela Spenserová: Tvrdohlavý redaktor na exilových cestách

Daniela Spenserová

Tvrdohlavý redaktor na exilových cestách

Vladimír a Ruth Toskovi v příběhu časopisu Listy

Dvouměsíčník Listy začal vycházet v Římě právě před padesáti lety coby Časopis československé socialistické opozice. Hlásil se k programu Pražského jara a chtěl ho i v exilové situaci rozvíjet. Vstupoval zároveň do prostředí, ve kterém už exil a emigrace různé časopisy s různými programy vydávaly. Chtěli bychom v několika letošních číslech politickou a společenskou pozici Listů nechat nahlédnout z různých stran, ať už kulturně-politických či osobně--pamětnických, a rozšířit tak prostor dialogu o politických tradicích a osobnostech.

-red-

Vladimír Tosek (1919–1987) a jeho žena Ruth (1925–2013) byli dlouholetými přáteli Jiřího Pelikána. Ruth pracovala pod Pelikánem v Mezinárodním svazu studentstva v letech 1953 až 1956 a Vladimír, coby novinář věnující se mezinárodnímu dění, se stal jeho podřízeným, když se Pelikán v roce 1963 stal ředitelem Československé televize. Pelikán Vladimíra poznal jako vznětlivého a povýšeneckého člověka, se kterým se obtížně spolupracovalo, ale uznával jeho a Ruthiny překladatelské a tlumočnické schopnosti. Oba dokonale ovládali několik jazyků a bez problémů překládali z jednoho jazyka do druhého. To bylo pro Pelikána klíčové, když se stal šéfredaktorem Listů.

Pelikán byl člověk dobromyslný, neúnavný smiřovač věřící nade vše v přátelství a loajalitu; ve sporech si držel roli prostředníka, citlivě zvládal střety eg, žárlivostí i politických postojů. Stál nad spory názorových skupin; těžce ho ale zraňovala a vyčerpávala neloajalita. Byl nadán smyslem pro humor a vždy se zajímal o druhé; když bylo potřeba, připomněl se, pokud ne osobně, tak dopisem, pohlednicí, telefonátem, a projevil svou účast. Byl šlechetný a velkorysý a jeho smysl pro solidaritu odpovídal jeho savoir vivre. Nešlo mu o moc a peníze a nesnažil se stát nad ostatními, ani když byl jejich šéfem. V principiálních věcech s ním ale nebylo možné hnout. Ze všech těchto důvodů se Ruth a Vladimír k Pelikánovi vztahovali s úctou a skutečnou náklonností.

Jejich přátelství a spolupráce přetrvaly i v emigraci. Invaze Varšavské smlouvy ze srpna 1968 byla obrovskou ranou jak pro Toska, tak pro Pelikána; oba podporovali reformní proces, který se komunistickému režimu snažil dát pověstnou lidskou tvář. Zatímco ale Pelikán ve svém boji za demokratický socialismus v exilu pokračoval, emigrací demoralizovaný Vladimír propadl pasivitě. Jistě, on i Ruth našli práci v monitoringu BBC nedaleko Londýna, šlo o práci, která platila jejich účty. Vladimír ale ztratil kontakt s jazykem, svými posluchači a svými třemi dětmi. V emigraci se k němu připojil jen jeden syn. Zatímco si Vladimír v roce 1970 zvykal na život v Anglii, poté co v různých částech Evropy hledal stálou práci a místo k životu, dával Pelikán dohromady podobně smýšlející kolegy a přátele a připravoval založení Listů. Vladimír se na tomto úsilí nepodílel, zrod časopisu pozoroval z odstupu.

Tosek sympatizoval se snahou Listů propojovat exil a domov a hájit myšlenky demokratického socialismu, měl ale dojem, že nemá k věci čím přispět. Ruth požádala Pelikána, aby vytrhl Vladimíra z jeho letargie. Pelikán zareagoval. Listy otiskovaly články ze západních novin a články napsané doma. Ruth a Vladimír přeložili řadu z nich do češtiny a české materiály zase do angličtiny. Vladimír byl pečlivý překladatel, jakkoli nestíhal uzávěrky Listů. Pro Pelikána to v Římě, kde tiskaři a řidiči často stávkovali, což mohlo způsobit zpoždění dalšího čísla Listů, byla neustálá noční můra. S kvalitou překladů, které Vladimír a Ruth společně pořizovali, byl Pelikán zpravidla spokojený. Ale Ruth chtěla, aby se Listům přiblížil ještě víc. Pohyboval se jen ve svém prostředí a jejich anglická izolace byla tíživá. Pelikán se na Vladimíra pravidelně obracel s nabídkami užší spolupráce. Až do roku 1977 ale Vladimír nemohl kvůli svým dětem ve vlasti a vlastní trudomyslnosti hrát v Listech významnější úlohu. Když Pelikán navrhl, že by mohl psát pod pseudonymem, zrodil se Julián Slatina.

Od toho okamžiku napsal Tosek pro Listy zhruba sedmapadesát stran a osmapadesát článků, což z něj činilo častého přispěvatele. S notnou dávkou ironie a sarkasmu komentoval události odehrávající se v Československu, zvláště v masmédiích. Zatímco ale v Československé televizi zářil coby inspirativní komentátor mezinárodního dění, jako autor tak dobrý nebyl. Psal řečnickým stylem, jeho štiplavá ironie překážela. Nadto se ujal korektur a redigování textů před vydáním. V roce 1977 Ruth s Vladimírem také zdvihli rukavici hozenou Pelikánem a ujali se překladů a redigování Listů v cizích jazycích. Ruth měla na starosti anglickou verzi a distribuci časopisu na Západě.

Práce pro Listy se stávala zajímavější než práce pro obživu v BBC a Vladimír s Ruth se rozhodli věnovat více času časopisu. Vladimír se seznámil s tím, jak Listy vznikají a jsou řízeny, a soudil, že by bylo vhodnější vést je jako strukturovanější organizaci než volné společenství oddaných spolupracovníků. Vnitřní struktura Listů byla letitým tématem diskusí.

Koncem roku 1978 Pelikán napsal Dušanu Havlíčkovi, jednomu ze svých nejbližších spolupracovníků, pokud šlo o Listy, že Vladimír a Ruth nabízejí, že po svém odchodu do důchodu z BBC v roce 1979 by se přestěhovali do Říma a pomohli s ediční a administrativní prací, pokud jim Pelikán zajistí dodatečný příjem k jejich penzi. Pelikán byl pod soustavným tlakem, nepřetržitě na cestách, editoval Listy v letadle, ve vlaku, doma v Římě nebo na pláži. Přelomem byl červen 1979, kdy byl zvolen poslancem Evropského parlamentu za Italskou socialistickou stranu za severoitalský obvod s centrem v Miláně. Radostná zpráva překvapila jeho přátele i nepřátele, ve svých dopisech se o úmyslu kandidovat a vést kampaň nikdy nezmínil. Jeho nová odpovědnost by měla na Listy nezanedbatelný dopad. Co tedy dál?

Pelikán přemýšlel o přestěhování výroby Listů do Německa, což by umožnilo snížit náklady a snést velké břímě z jeho ramen, pokud jde o čas, zároveň ale přineslo obavu, aby neztratil nad vývojem časopisu kontrolu. Díky Vladimírově pomoci „přes všechny možné potíže s Toskem (má tvrdou hlavu) bych si mohl udržet politickou kontrolu nad časopisem“. Havlíček měl Vladimíra v oblibě, poznal ho jako skvělého novináře, ale obával se jeho tvrdohlavosti, hraničící s puntičkářstvím a ješitností, která by mohla jejich spolupráci ztížit. Pokud šlo o Vladimírovy politické postoje, ty znal nejlépe Pelikán. Ani za boha, zapřísahával ale Havlíček Pelikána, nepouštěj Listy z rukou.

Jednou z novinek, které přišly s rokem 1980, byla volba nové sedmnáctičlenné redakční rady tajným hlasováním; další bylo ustavení redakční skupiny v Praze, jejímž úkolem bylo získávat rukopisy, ze kterých by Listy mohly volně vybírat příspěvky k otištění a upravovat je, pokud by to bylo potřeba. Ruth a Vladimír se stali částí úzké skupiny spolupracovníků a o rok později vyšlo letní číslo v Londýně pod Vladimírovým dohledem.

Přestože se Vladimír stal v roce 1982 redaktorem Listů, Havlíček se obracel na Pelikána coby nejvyšší autoritu, pokud šlo o to, co i z vlastních textů má zahrnout do jednotlivých čísel časopisu. Nešlo přitom jen o dlouholeté přátelství a důvěru, ale také Pelikánovu dobrou povahu spojenou s nekonečnou tolerancí k ostatním. Vladimír se nemohl svou povahou Pelikánově dobrosrdečnosti rovnat, navíc si s Havlíčkem nesedli v řadě politických otázek a jejich výměny by se mohly stát sériemi konfrontačních monologů. Havlíček byl citlivý na Vladimírovy zásahy do vlastních článků. Jeho vytížení někdy překáželo dodržování redakčních termínů, což vytvářelo napětí mezi ním a Vladimírem, které se Pelikán pokoušel řešit. Život Vladimíra a Ruth v Římě se ale ztěžoval, což na Listy dopadalo. Jejich byt byl dvakrát po sobě vykraden. Ruth se vrátily dlouhodobé problémy se žaludečními vředy, trpěla nespavostí. Navíc nebyla spokojená s italskými nemocnicemi poté, co se u Vladimíra rozvinula cukrovka vyžadující stálý lékařský dohled. Trvala na tom, že se musejí vrátit do Anglie.

V prosinci 1982 se redakční skupina Listů potkala v Kolíně k diskusi o Československu a mezinárodní situaci, zkušenostech a plánech, a aby připravila prohlášení k patnáctému výročí začátku Pražského jara. Ruth byla při zajišťování logistiky setkání ve svém živlu. Na shromáždění v Kolíně o dva roky později dal Pelikán skupině k promyšlení nové otázky, vznik prostředí Charty 77 a výzvy, které z toho plynou pro socialistickou opozici v exilu: mají Listy pokračovat jako orgán reformistické generace roku 1968 a komunikovat ve vlasti s těmi, kdo jsou jejich protějšky, anebo by se Listy měly posunout od svých východisek a oslovovat lidi z mladé generace? Měly by Listy vyhledávat změny doma, včetně dílčích reforem, jako jsou ty zavedené v Maďarsku Jánosem Kádárem, anebo hájit „čistou demokracii“ anebo nic? Ale nejdůležitější Pelikánovou myšlenkou bylo, jak překonat jistou sklíčenost mezi přispěvateli Listů, obnovit jejich důvěru v poslání časopisu a jejich odhodlání ho vydávat.

Havlíček identifikoval jiné problémy: Listům chyběla živá, věcná, bohatá, dokumentovaná informace, měly se oprostit od ideologického blábolu, přičemž Pelikán byl jedním z viníků. Přes Vladimírovo redakční úsilí nebyly Listy časopisem vedeným profesionálními novináři, ale ideology nebo lidmi, pro které psaní bylo jen činností vedle jejich profese; přidávaly se těžkosti s komunikací s autory ve vlasti.

Podle Havlíčka byla dokumentační práce Listů důležitá proto, aby byla zachycena důležitá a odvážná činnost opozice, časopis ale neměl být těmito texty přetěžován. Nelíbilo se mu také vyřizování starých účtů s dějinami a vlastní minulostí, jako kdyby Listy byly klubem veteránů reformní politiky. Kritizoval také hašteření některých autorů s oficiální domácí propagandou. Poukazoval přitom na Vladimírovo usilovné vtipkování a nezajímavé zdlouhavé ironizování, když si bral za terč svých výpadů oficiální tisk. A pak čeština: nepořádná, aparátčická, někdy s gramatickými chybami. Havlíček se obával, že se kvůli tomuto dlouhému seznamu připomínek bude Pelikán zlobit. Ten ale vzal kritiku dobře. V roce 1984 se il diputato vrátil zpět do severní Itálie, aby bojoval za znovuzvolení, a práci na Listech přenesl kompletně na Vladimíra, vyjma obsahu časopisu, „protože nemám čas a nervy se s ním přít, většinou převažuje jeho stanovisko“. Mandát v Evropském parlamentu obhájil.

Nástup Michaila Gorbačova do čela Sovětského svazu v roce 1985, nástup perestrojky a glasnosti, vyvolal řadu rozdílných reakcí. Někteří lidé to vnímali pozitivně, protože se něco děje, jiní zůstávali pesimističtí, protože systém nejde změnit a jeden člověk nemůže přinést žádné změny. Během roku 1987 se tyto pozice měnily v bojové tábory. Zasaženy byly i Listy. Celý základ redakční skupiny před emigrací přináležel ke komunistické straně, všichni podporovali Pražské jaro, což je spojilo a přimělo ke sjednocení za Pelikánem, exil ale na každého z nich působil různě. Někteří nepřestávali věřit reformnímu programu roku 1968; další, jako Havlíček, viděli, že se společnost mění a že návrat do té doby není možný. Gorbačovův fenomén ale dal přívržencům osmašedesátého novou naději, že se k reformám lze vrátit a že komunistická strana má v obrodném procesu stále své místo.

V roce 1986 se Vladimír stal výkonným redaktorem Listů; v říjnu se ale společně s Ruth vrátili po čtyřech a půl letech v Římě do Londýna. Aby nahradili vzdálenost, pracovali vytrvale na přípravě a administraci časopisu až do okamžiku, kdy Vladimír v prosinci 1987 náhle zemřel. Pelikán přiletěl do Londýna, aby se zúčastnil jeho pohřbu. Novinář Karel Kyncl, také žijící v londýnském exilu, vyjádřil ztrátu dlouholetého přítele básní anglického básníka Johna Donna:

„Žádný člověk není ostrov sám pro sebe, každý je kus nějakého kontinentu, část nějaké pevniny; jestliže moře spláchne hroudu, je Evropa menší, jako by to byl nějaký mys, jako by to byl statek tvých přátel nebo tvůj: smrtí každého člověka je mne méně, neboť jsem část lidstva. A proto se nikdy nedávej ptát, komu zvoní hrana. Zvoní tobě.“ (Přel. Jiří Valja)

Z angličtiny přeložil Patrik Eichler.

Daniela Spenserová (1948) je historička, dcera Ruth Toskové. Žije v Mexico City. Pracuje na historickém životopisu své rodiny, který zahrnuje dějiny Listů v exilu.

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.