Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 2 > S pedagogem Lubošem Hoškem hovoří Jan Šícha: V našem případě je kontakt buď intenzivní, nebo žádný

S pedagogem Lubošem Hoškem hovoří Jan Šícha

V našem případě je kontakt buď intenzivní, nebo žádný

Dvacet let byl Luboš Hošek ředitelem Dívčí katolické školy, která působí v klášteře Křižovníků s červenou hvězdou v Praze u Karlova mostu. I všechna ostatní jeho porevoluční zaměstnání vycházela z motivace sociálně citlivého, aktivního katolického křesťana.

Při tvorbě rozhovoru, na přelomu roku 2020 a 2021, se mi jako tazateli čím dál častěji konstruovala pomyslná fronta na dívky ze sociálně problematického prostředí. Stál v ní drogový dealer, pasák, ale byla tu i lákadla koupit si drahé oblečení a drahé jídlo, když mám trochu peněz, bez ohledu na to, že zítra nebudu mít nic. Docházelo mi, že dívčí škola, kterou v rozhovoru popisuje její dlouholetý ředitel, musí vytvořit realistickou konkurenci všemu, co se dívek chce zmocnit, protože nejsou chráněné.

Obsáhlý životopisný rozhovor doplněný vlastními texty s předmluvou biskupa Václava Malého připravuje k vydání nakladatelství Triton. Kniha se bude jmenovat Hroznýš v dívčí škole. Čas vydání vzhledem k epidemii a související krizi prodeje knih zatím nelze upřesnit.

Máte pět dětí, katolickou dívčí školu, rakovinu, dům, který jste postavil. Co nemáte?

Mám hojnost. Bohu díky mám ve svém životě hojnost. Nemám peníze. Ty se mě nikdy nedržely. Rakovinu nemám. Jen zhoubný nádor. A ten je se mnou trpělivý.

Co znamená hojnost?

Nikdy jsme nepocítili nedostatek. Jestli znáte Bibli, popisuje se tam, jak Izraelité šli po poušti. Padala jim mana. Padaly jim křepelky. Ale nesměli si nic vzít do zásoby. Tak žijeme my, Hoškovi, jako rodina. Máme hojnost a nevytváříme zásobu. S manželkou jsme spolu třicet let. Třicet let žijeme z měsíce na měsíc. Je to cesta po poušti, kdy jsme odkázáni na dobro od Hospodina. Podobně je to s Dívčí katolickou školou, kde se právě nacházíme. Prozřetelnější ředitelé umějí vytvářet finanční rezervu, polštář. My žijeme z roku na rok. Od Ministerstva školství dostaneme X. Na rok potřebujeme X krát dvě. Zbytek je trošku na nás, hodně na Hospodinu, na dobrých lidech, kteří nám pomáhají. Snažíme se i podnikat, nejen dojímat, oslovovat a žebrat. Snažíme se prodávat naše výrobky a služby. Bohu díky se to docela daří. Rok co rok nakonec žijeme v rozmachu a rozkvětu. Zní to chlubně, ale má to znít vděčně.

Křesťanství je zvláštní víra, kde to všechno dobře dopadne. Dokonce i poprava Spasitele jako nejhoršího zločince. I tento příběh v momentu Zmrtvýchvstání dobře dopadne. Je ve vašem povídání nutný dobrý konec? Nebo to s lidmi, se kterými pracujete, někdy dopadne špatně?

Nevím. Rozhodně nedopadá vše dobře statisticky. Je řada dívek, našich svěřenkyň, které nedochováme. Nechodí k nám potřebné dva roky. Zmizí nebo je zmizím já, protože nechodí do školy. Nebo nechtějí řešit to, kvůli čemu sem přišly.

Mohu se zeptat, co to je za dívky?

Jsou to jiné dívky, než by se obvykle spojovaly s názvem „Dívčí katolická škola“.

Naše dívky jsou hrubého zrna. Nemají rodiny, jsou z diagnostických ústavů, některé mají za sebou drogovou nebo jinou zkušenost. U některých zjistíme, že to není minulost, že v drogách jedou nebo jsou jízdě blízko. Mezi nimi jsou dívky, které to mají relativně v pohodě doma, mají mámu, někdy dokonce i tátu. Ale zas jim nebylo naděleno jinak. Nevidí, neslyší, mají mentální oslabení, jsou imobilní. Je to taková směs. Dnes se mluví o společném vzdělávání, o inkluzi. Tak tu my se učíme praktikovat a praktikujeme už třicet let.

Když se vrátím k myšlence, co kdy dopadá nebo nedopadá dobře, musím vzpomenout na pohřby, které jsme tu zažili. Jedna dívka byla bystrá, rodinu neměla, protože do ní -nezapadala, toulala se. Nejela v ničem těžším. Zemřela tak, že na sebe, bohužel úspěšně, vztáhla ruku. Měla kombinaci anorexie a bulimie. Byla zadlužená. Exekutoři stávali před ubytovnou, kde zrovna bytovala. Skočila z jedenáctého patra. Mši svatou jsme za ni měli na chodbě školy, rodina nepřišla, což neodsuzuji, snažím se chápat. Pokaždé, když si na tuto dívku vzpomenu, jsem v neklidu. Mám tam otazník. Nevím, jestli to nakonec dobře dopadlo. Na druhou stranu, a nechci, aby to vypadalo jako křesťanství za každou cenu, když se stane něco takového, je to jako v rodině. Rozprostře se deka na celé partě. Poté, co jsme měli za tuto dívku zádušní mši, vnímal jsem určitý pokoj, který se tady rozhostil. Nebylo tu veselo, ale vnímal jsem vnitřní, ne terapeutickou, úlevu. Ale když si na ni vzpomenu, mám tam otazník.

Pohřbívali jsme tady jinou dívku, zemřela z důvodu nemoci, smrt byla neodvratná. Zní to rouhavě, ale byl to krásný, rodinný pohřeb. Takový vesnický. Přijeli všichni příbuzní, v kostele tady u Křížovníků, po mši svaté bylo občerstvení. Bylo cítit, že všem je líto, že Romanka zemřela. Ale nikdo o ni neměl strach.

A pak jsme tu měli jednu dívku, která umřít měla. Tady před školou ji přejelo auto. Byla hned v komatu. Ve vojenské nemocnici její babičce ukazovali rentgen, ze kterého vyplývalo, že už se asi neprobere. Nebo když, pak k vegetativnímu stavu. Zažili jsme tady ve škole velmi těžkou atmosféru. A tak jsem předstíral, že budeme mít mši ve víře za uzdravení. Holky, i když to neměly povinné, všechny přišly. Kněz se snažil o povzbudivé slovo. Kazila to babička té dívky, která jediná přišla, protože měla trochu víry. Ta celou mši hlasitě plakala. Chtělo se mi říct:

„Nebulte, žádná deka. Stane se zázrak, Bůh zasáhne, Péťa se uzdraví.“

Neřekl jsem to nahlas, abych se jako ředitel neznemožnil. A zázrak se stal. Za tři dny se probrala, posadila a spadla z postele. Nepočítalo se s tím, že vstane, neměla postranice ani kurty. Správně měla už jen ležet.

Skončilo to dobře. Rozmluvili ji, rozchodili, za pár měsíců se vrátila do školy. Měla přes šátek na hlavě vidět takovou jamku. Školu dodělala. Druhá mše byla na poděkování, také dobrovolná, zase přišly všechny dívky. Kromě jedné, která zrovna trucovala. I dívky, které jsou poctivě nevěřící, naše dívky jsou většinou bez víry, věděly, že tady zasáhl prst Boží. Že jim uzdravil Péťu.

To jsou tři pozice, které tady máme. Všechny jsou křesťanské, včetně té, kde mám dodnes úzkost a obavy.

Zkušenost se společenstvím, jak jste je poznal mezi katolíky, jste si přinesl do svého ředitelování v dívčí škole?

Když jste ve škole, víte, že někteří učitelé nestojí za nic, na některé brzy zapomenete, část jsou osobnosti. Když žákyně, která je v krizi, křičí „Jste příšerný, táhnete za jeden provaz“, ředitele takový křik zahřeje u srdce. Někdo je levý, někdo výjimečný, někdo je mimo. Ve škole se ale táhnete za jeden provaz. Jedna žákyně křičela: „To je příšerný, vy jste se snad domluvili.“ Věděl jsem, že jsme se skutečně domluvili. Když přijde inspekce, dopadne to dobře, nebo špatně. Ale inspekce si nevšimne, že je mezi námi „kolektivismus“, že se ke své škole snažíme přistupovat jako ke společenství.

Někdy je to těžké. Když přijde nový učitel nebo učitelka, třeba se stydí nabídnout to, co dvacet let pod mojí hrůzovládou nabízíme. Jste učitel, učitelka, dostanete se s našimi dračicemi do úzkých. To se občas stane. Někdy se to dokonce stane tak, že se dál nedá učit. Ale všichni vědí, a noví se to musí naučit, zvyknout si, že to není neúspěch, že mohou zaseknout hodinu a jít pro ředitele. Nebo pro zástupce, to je stejný pruďas. Nebo pro třídního. Vpadneme do třídy, a holka, která s ním předtím nechtěla jít do ředitelny, najednou jde. Vrátí se po čtvrt hodině, většinou plačky a omluví se. Týden jsou hodné a po čtrnácti dnech začnou znovu. Ale už vědí, že když napadnou jednoho, napadnou je asi silné slovo, že si to rozházely se všemi. Je to systém kolektivní sebeobrany. Mladí se to musí naučit, protože zejména v pražských sborovnách není zvykem mluvit o vlastních neúspěších při hodině.

Kantoři, kteří nemají charisma autority, jsou někdy lepší. Ti, kdo takové charisma mají, se za ně třeba někdy schovávají. Jsou to ti drsňáci. Ti, co vědí, že jim to nejde samo, si dobře promyslí svou hodinu. Naplánují si ji. Pracují tak, jak se má.

U začínajících učitelek a učitelů běžně dávám odměnu za to, když někdo přizná své potíže a řešíme je společně. Děti pak vědí, „že jsme se domluvili“. To je moje návyková zkušenost ze společenství. Myslím, že při všech svých vadách jsem tuto zkušenost předal do naší školy.

Jak se takováto sehranost liší od sehranosti jednotky v armádě?

Společenství neznamená být sehraní. My se spoléháme. Na Boha, na sebe navzájem. Používáme třeba pojem „podpůrná hospitace“. Naše dračice hned vidí, že nejdu kontrolovat začínající učitelku. Hned je jasné, že si tam přicházím sednout, protože jsem se jí přišel zastat. Hodina je pak jiná hlavně proto, že milé dračice vědí, že jsem přišel kvůli nim, ne kvůli učitelce, které zatápějí. Kantorka ví, že mi pak může říct, že příště bude stačit, když se zastavím třeba na čtvrt hodiny. Že spolu budeme hledat řešení.

Rok 2020 je zvláštní karanténami a vůbec bojem proti viru, který přišel z Číny. Mají letošní zvláštnosti nějaký dopad na vaši Dívčí katolickou školu?

Epidemie dopad na naši školu má, uvedu příklady. Naše škola bohužel měla, ironicky řečeno, své želízko v ohni v jednom z největších pražských nevěstinců. Byla jím dívka, která naši školu navštěvovala už před více lety a nedokončila. Nikoho neměla, a my to nedokázali vyrovnat. Střídala zaměstnání. Pak potkala výborného kluka, a ten ji odvedl do toho nevěstince, a už nemusel pracovat. Výdělek byl takový, že se v pohodě rozdělili. Nevěděl jsem to. Ale kousek od onoho nevěstince máme chráněnou dílnu. Je to ulice, kde je divadlo, pak jeden nevěstinec, druhý nevěstinec, pak pracoviště dívčí katolické školy. Jsme tam ta poslední adresa. Kousek vedle je Václavák, kde občas prodáváme výrobky chráněné dílny. Asi před dvěma roky tam vyběhla v župánku si zakouřit. Prodávala tam kolegyně, říkala mi to, byl jsem smutný. To jsem vždycky, když takto ztratíme nějakou dívku. Napsal jsem jí na e-mail, který jsme dohledali v archivu, ve školní matrice. Nevím, jestli si ho přečetla, dál bylo ticho po pěšině. Napsal jsem jí, že až se sama rozhodne a bude chtít pracovat a bydlet jinde, jsme k dispozici. Najednou se po letech objevila, že hledá práci a řeší bydlení. Protože i v tom Darlingu, abych ten bordel nejmenoval, se kvůli pandemii propouští. Rozrušeně říkala: „My už se tam, většina z nás, minimálně rok dva nevrátíme, maximálně na krátkou brigádu.“

Z toho jsem byl trochu vyděšený. Ale zároveň jsem byl moc rád, že přišla, po těch letech, kdy jsme nebyli v kontaktu. Padaly z ní informace o exekucích, škrábala se, což často znamená drogovou závislost. Kdyby všechno bylo lepší, i my, neskončila by v nevěstinci. Ale na druhou stranu mě těší, že v ní zůstala stopa důvěry. Jsme první, za kým jde.

Ze všech vašich vyprávění se zdá, že jde o střechu nad hlavou a o to, by se člověk sám důstojnou prací uživil. Bude k takové pomoci lidem směřovat církev po restitucích? Přece jen dostala docela dost peněz.

Nevím, jestli jde jenom o to. Ale kdyby se to podařilo, je to první, zásadní a velmi podstatný krok. Je to pro lidi velké vítězství. Pak život samozřejmě pokračuje. Je dobré, když pak dál existuje možnost lidi trochu doprovázet. Lidé mají vědět, že když je potkají další překážky, jsme k dispozici. Je to takový skrytý úmysl našich mimoškolních činností tady v dívčí škole, na které zhusta docházejí naše někdejší žákyně. Chceme udržet kontakt, ať tím, že společně zpíváme, hrajeme ping pong nebo něco vyrábíme. Nevím, jestli porestituční církev bude investovat, zda připravuje nějaké sociální bydlení s doprovodným servisem. Doufám, že trochu ano. Co se týče kontaktu s terénem, cítím od řady kněží potřebu mít ho. Snaží se pro konkrétní a potřebné lidi něco dělat, jak duchovně, tak přirozeně. Nevím, jak která diecéze. Ale na úrovni České biskupské konference jsou různá grémia, jež jsou složena z lidí, kteří jsou terénní až zemití. Je dobré, když biskupové mají také poradní týmy. V jedné takové komisi jsem léta pracoval a zažil jsem, že si biskup v dobrém slova smyslu nechal poradit.

Jako lidé jsme tvorové Boží a potřebujeme přirozené kotvy. Ve vztahu k Bohu a zpátky. Ve společenství, jak jsem je líčil, jde hlavně o Boží prvek. Pak jsou vysloveně přirozené kotvy, u kterých je fajn, když jsou také s  křesťanským náhledem spojené. Je to rodina, je to bydlení, je to práce. Dokonce si myslím, že k tomu patří i vztah k širšímu regionu. Říkám tomu komunitní vlastenectví. Že někam patřím. Do nějakého kraje a místa, kde mi není jedno, jestli se hasiči sejdou nebo nesejdou. Třeba se neúčastním, ale není mi to jedno. Vlastenectví v původním slova smyslu sem podle mého názoru také patří. Myslím si, že církev, historicky, byla ochránkyní nejen základní kotvy k Bohu skrze Ježíše Krista, ale také obránkyní toho našeho přirozeného ukotvení. Někdy jen verbální, ale to také má svůj ohromný význam. Dělala to navzdory svým skutečným, poznaným, nepoznaným nebo falešně připisovaným chybám. Je to něco, co se dá sdělovat jako preapoštolát, prekatechumenát. Dnes už to možná zní cize. U mnoha věřících se setkávám s tím, že se praktikuje rodová odpovědnost. Jsem odpovědný za to, co předám nebo nepředám dál. V tom bychom měli být k rozeznání od ostatních, třeba humanitárních organizací. Pro nás pomoc a připravenost k pomoci nikdy nekončí. Církev má nabízet kotvy. Svou nevnucující přítomnost v provázení člověka v nejširším slova smyslu. Naučíme někoho pracovat, pomůžeme vykopat studnu. To je nutné. Ale zároveň máme dodat něco, kvůli čemu to má smysl. To, co skutečně dělám, má jít dál, až umřu. Nabízíme společenství s někým, kdo se osvědčil. Kdo nás doprovodí dál. Ve světle víry vidím, skutečně vidím, že nejvíc nabízí Boží syn Ježíš Kristus. I kdybychom byli tak vyčichlí, že skončíme na úrovni vnější služby, můžeme říci – chodí do školy, to je přeci parádní. To je skvělé. Ale myslím si, že by to měla být jen součást plánu. V naší škole dívky vědí, že je možnost přímluvy. Občas nějaká požádá o přípravu ke křtu. Někdy jich bývá víc, někdy celé roky nikdo. Myslím si, že jsme v roli těch, kdo sejí, a sklizeň neuvidí, jak se píše u svatého Pavla. Jedna z mých oblíbených katechezí je na téma Proč je dobré vědět, kde je nejbližší fara a kostel a k čemu se používají. Posílám je na faráře. V různých životních situacích, nejen když jde o křest, ale když jde třeba o to, že manžel chlastá. Mohu přijít. Nemusím si zrovna nechávat něco vysvětlit z Bible. Když dívky píší závěrečná hodnocení, dávají najevo, že je sice v mnohém štveme, ale oceňují, že pro nás nejsou jen ty „žákajdy“. Když odejdou a zachovají si tento obraz církve, je to dobré.

Tématu se věnuje v tomto čísle i rubrika Fotografie.

Luboš Hošek (1968) je pedagog.

Jan Šícha

Obsah Listů 2/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.