Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Marián Sekerák: Koalice poslední záchrany

Marián Sekerák

Koalice poslední záchrany

Loni kandidovala ve slovenských parlamentních volbách dvoukoalice s názvem PS/Spolu. Jednalo se o konglomerát liberální strany Progresivní Slovensko a středopravého subjektu Spolu – občanská demokracie. Společná kandidatura se koalici, jak známo, nepovedla. Získala 6,96 %, což těsně nestačilo na dosažení 7% uzavírací klauzule.

Před letošními sněmovními volbami se i v České republice objevil subjekt s podobným názvem: trojkoalice SPOLU zahrnující ODS, KDU-ČSL a TOP 09. Vzhledem k dlouhodobému vývoji preferencí posledních dvou zmíněných stran se bez přehánění jedná o „svatbu z rozumu“. Koalici lze z jejich perspektivy hodnotit jako možnost de facto poslední záchrany před reálně hrozícím nebezpečím vypadnutí z dolní parlamentní komory. Pro tu první je to současně příležitost vytvořit u svých vlastních voličů, ale také u veřejnosti jako celku alespoň zdání oné kdysi silné, velké a sebevědomé strany.

Vzájemné dosavadní vztahy mezi jednotlivými subjekty koalice není třeba zvlášť popisovat. Postačí snad jen zmínit, že kromě bývalého lidoveckého předsedy Miroslava Kalouska, který po svém odchodu od lidovců spoluzaložil TOP 09, lze nalézt u „topkařů“ i další lidovecké, ale také občansko-demokratické politiky. Z první skupiny zmiňme třeba Helenu Langšádlovou, z té druhé Jiřího Pospíšila. Politická prehistorie a personální propletenec některých výrazných členů těchto stran by mohl být na první pohled výhodou jejich spolupráce. No, jak dobře víme, osobní animozity a „staré hříchy“ jsou často spíše překážkou.

Ačkoli se samotná koalice, pochopitelně, neprofiluje nijak konfesionálně, je poněkud kuriózní, že v jejím čele stojí trojice osobností s katolickou orientací. Při troše nadsázky bychom ji tedy mohli nazvat jakousi „katolickou ligou“. Vlastně už v koaliční smlouvě stojí, že strany koalice „se hlásí k odkazu židovsko-křesťanských kořenů naší civilizace“. Zatímco u lidoveckých předsedů je mít křesťanství „na štítu“ skoro až povinností, což platí i u Mariana Jurečky, v případě Petra Fialy jeho katolicismus není politicky manifestovaný, byť se jím nijak netají. Má u něj podobu všeprostupující konzervativní ideologie spíše než nějaké nábožensky motivované politické taktiky.

U Markéty Pekarové Adamové už katolická víra nehraje v politice roli vůbec. Zhruba v duchu prohlášení J. F. Kennedyho: „V politických věcech moje církev nemluví za mě a já nemluvím za církev.“ Ostatně, poslední otevřené přihlášení se předsedkyně TOP 09 ke katolické víře mělo zajímavou podobu. „Byť jsem katolička, podpořím manželství stejnopohlavních párů,“ řekla ve sněmovní debatě o dobře známém legislativním návrhu.

Pragmatický přístup

Topkařský elektorát, v posledních letech již tradičně upevňovaný především voliči z „těch lepších“ pražských čtvrtí, začal být oslabován nejenom ústupem výrazného Miroslava Kalouska z čela strany, ale jistě také narůstajícím „sexappealem“ STANu. Společně se svou ideologickou nevyhraněností a po nahrazení méně výrazného a spíše konzervativně orientovaného Petra Gazdíka dobře mluvícím Vítem Rakušanem, politikem „kennedyovského“ střihu s příběhem politického self-made-mana, někdejšího učitele a starosty z okresního města, představují Starostové a nezávislí pro středopravého městského voliče nepochybně přijatelnou a zdá se, že také atraktivní alternativu. Ve spojení s Českou pirátskou stranou se pro politické pozorovatele sice může ještě více obnažit jejich pragmatičnost (vzpomeňme na blahé paměti konzervativní koalici „Lidovci a Starostové“ z roku 2017), ale volič takovéto nuance příliš nevnímá. I tento Stanislavem Polčákem dobře na půdorysu Sdružení místních samospráv zorchestrovaný politický stroj se tedy jeví jako velké lákadlo pro někdejší voliče TOP 09, o jejichž „skálopevnosti“ v politickém přesvědčení jistě dobře věděl i topkařský „otec zakladatel“.

Co se týče lidovců, stojí za zmínku, že jejich zmizení z politické mapy v dobách, kdy ještě rozvíjel ryze akademickou kariéru, předpovídal samotný Petr Fiala. O lidové straně ve své knížce Katolicismus a politika (Brno 1995) napsal, že jí „při zachování stávající podoby i programové orientace čeká pozvolný sestup pod pětiprocentní hranici nutnou pro vstup do parlamentu, který bude způsoben ztenčováním členské základny, jež je pro tuto stranu – vzhledem k relativně malému počtu příznivců z řad nečlenů – pro volební úspěchy rozhodující“. Toto se sice realizovalo v roce 2010, tedy o pár let později, než to předpovídal politolog Fiala (mělo jít o řádné sněmovní volby roku 2004), ale tehdy se jednalo spíše o voličskou reakci na politiku strany pod vedením Cyrila Svobody než o nějaký „úhyn na úbytě“ v důsledku demografických změn a poklesu členské základny. Nyní ale něco podobného už reálně hrozí, a tak muselo lidovecké vedení zvolit rovněž pragmatický přístup.

Zatímco někdejší pokus o koalici se STANem měl spíše ambici stát se jedním z významných povolebních hybatelů (a četná liberální média tomu díky otevřeným sympatiím vůči Starostům a nezávislým byla nakloněna až do té míry, že vzala „na milost“ i konzervativní lidovce), ta současná je zejména racionálním tahem. Dalo by se říci, že z nouze. Což se jistě neobešlo bez vnitrostranického disentu, o kterém se ale, přirozeně, navenek taktně mlčí. Totéž platí v nemenší míře jistě i pro ODS a její vedení.

Směrem ke spolupráci

A propos vedení občanských demokratů. Bylo to právě Petr Fiala, který 29. března 2019 v Brně na sjezdu KDU-ČSL řekl: „Naše podstatná a hlavní ambice do příštích parlamentních voleb musí být otočit Českou republiku správným směrem. Do tohoto zápasu bychom měli jít v co nejužší spolupráci a měli bychom zvítězit.“ Byla to jakási „hozená rukavice“ ke kooperaci. Lidová strana tehdy slavila 100 let od založení a zvolila si Marka Výborného za svého předsedu. Jak se později ukázalo, pouze na krátkou dobu. Nicméně to byla ještě doba, kdy byla sebedůvěra lidovců (i v důsledku zvolení nového, čerstvě působícího a striktně křesťansky konzervativního předsedy) ještě poměrně značná. Fialova nabídka zůstala neoslyšena.

Různé průzkumy veřejného mínění naznačují, že českou koalici SPOLU by neměl potkat osud té téměř stejnojmenné slovenské. Podle nového volebního zákona je nutné získat pro koalici sestávající ze tří subjektů alespoň 11 % platných hlasů, což se zatím jeví jako překročitelná laťka. I když politika je často plná překvapení a výsledek těsně pod touto hranicí by bezpochyby vyvolal senzaci a výbuch emocí snad ještě větší, než bude skoro až s jistotou očekávané vypadnutí ČSSD nebo KSČM z dolní komory.

Nic ovšem není zadarmo a i tato trojkoalice, která se snaží dynamikou a atraktivitou alespoň dohnat svou prozatím o něco úspěšnější konkurentku „Piráti-Starostové“, ví, že aby vůbec mohla vzniknout, bylo nutné vykonat řadu vzájemných ústupků. Strategicky důležitým se zejména z pohledu lidoveckých voličů stala operace „stažení Kalouska“, která byla v podstatě nezbytným krokem. Miroslav Kalousek, jedna z nejvýraznějších, ale současně také ne neprávem nejkontroverznějších postav české politiky, byl oprávněně vnímán jako persona non grata pro křesťanské demokraty. Pro jejich elektorát by bylo jen stěží skousnutelné volit kandidátku, která by obsahovala toto jméno. Přičemž pomiňme skutečnost, že vzhledem ke krajským mutacím kandidátek by čistě technicky figurovala pouze na jedné z nich.

„Malý stát“ přátelský k rodině

Personálie, včetně sestavování kandidátek a jednotlivých krajských lídrů, ale nejsou to jediné zajímavé na koalici SPOLU. Opomenout nelze ani její program. V něm si každá ze tří voličských skupin najde, nepřekvapivě, to své. Tak třeba voliči ODS ódy na malý stát (ovšemže tím není myšleno San Marino ani Vatikán). Pražští liberálové, tedy jádro elektorátu TOP 09, zmínku o havlovské diplomacii. Lidovečtí voliči zas cíl zavést posouzení dopadu legislativy na rodinu či přejmenování MPSV ČR na Ministerstvo pro rodinné, sociální a pracovní věci, což je zjevný ohlas partikulárních zájmů určitých katolických neziskových organizací, které mají k některým lidoveckým politikům blízko.

V programu nalezneme také některé evergreeny, jako například prosekání právní -džungle, letitý programový leitmotiv občanských demokratů. Ale také některé dosti smělé plány, jako třeba podpora vysokorychlostních železničních tratí. Což je meta, které se několika vládám nepodařilo v této zemi úspěšně dosáhnout za několik desítek let. Chybět nesmějí ani typicky pravicové formulace odkazující na „to nejlepší“ z tradic neoliberálního devadesátkového narativu: Sociální dávky se dostanou výhradně k potřebným. Jasný vábivý politický signál nadějným voličům a voličkám z kategorie „Česko A“. Ovšem kontroverzní a potenciálně rozdělující body, jako jsou (brzké) zavedení eura v České republice, což by si přála TOP 09 i KDU-ČSL, nebo explicitní ochrana „tradičního manželství“ (priorita lidovců a větší části ODS), zde nenajdeme. Se symbolickou výjimkou zavedení možnosti účtovat v eurech pro firmy.

Koalice SPOLU bojuje o své místo pod politickým sluncem. Článek 6, odstavec 5 její koaliční smlouvy praví, že po vzniku mandátů vytvoří smluvní strany samostatné kluby v rámci Poslanecké sněmovny. Společný klub se tedy realizovat nebude. Zlomyslný komentátor by k tomu mohl dodat, že to však především předpokládá, že všechny koaliční strany budou mít dostatečný počet minimálně deset poslanců a poslankyň, jak to ve svém § 77 předpokládá Zákon o jednacím řádu Poslanecké sněmovny. Vývoj voličské podpory totiž může být ještě zajímavý a skoro nic v této politické hře není jisté. Pokud o nějakou stranu dlouhodobě není u voličů a voliček zájem, jednoduše to znamená, že už prostě nereprezentuje svými postoji a názory dostatečně velkou část populace. A to není z pohledu politického systému jako celku žádná tragédie. Život politických stran vlastně jenom kopíruje vývoj společnosti. Již brzy se o tom, jak se vyvíjí ta česká, přesvědčíme na vlastní oči.

Marián Sekerák (1989) je politolog, pedagogicky působí na VŠ AMBIS, spolupracuje s Institutem pro křesťansko-demokratickou politiku.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.