Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Jana Červenková: Co dlužím Jiřině

Jana Červenková

Co dlužím Jiřině

Mluví se o Jiřinině smyslu pro humor. Byl to samozřejmě někdy humor až nehorázný: jednou nás zvala k sobě do hrobu. „Máme krásnej, velkej, na Olšanech. Holky, jestli nemáte hrob, můžete ke mně, já vás zvu...“ Jindy zas mluvila o tom, že až bude na smrtelné posteli, byla by ráda, kdyby jí někdo vyprávěl vtipy. Tuhle absurdní pohodu jsme tenkrát nezkazily – smály jsem se a slibovaly, nikdo si to ani zdaleka nedovedl představit.

Skutečnost byla samozřejmě zcela opačná... Proč tedy musím stále myslet na to, že ten slib Jiřině dlužím? Dlužím jí toho mnohem víc. Kdysi se mě ujala, když mi zemřel přítel, a říkala jsem si, že jí všechno vynahradím. Ale to byl s Jiřinou problém: tou, která rozdávala a pomáhala, byla většinou ona – byla to součást její hrdosti. Mívala jsem radost, jestliže ode mne něco potřebovala. Přeposílaly jsme si nejrůznější informace, třeba který článek v jakém časopise stojí za přečtení. Ptala se mě na ledacos o dění v literární společnosti. To byla jedna z jejích důležitých starostí: dobře věděla, co pro naši spisovatelskou a čtenářskou obec udělalo zahraničí, však to všechno chodilo přes ni. Ale nešlo jí o sebe. Když v mailech bilancovala vlastní život, měla pocit naplněnosti a zadostiučinění. Šlo jí o to, zda někdo „poděkoval exilu“, a vždycky se jí zdálo, že nedostatečně.

Co ale s nesplněným slibem? Pokusím se. I tohle byl kus Jiřinina neobyčejného života.

*

Nějaký čas po listopadovém převratu jsem jela jako delegátka PEN klubu na konferenci do Budapešti. Věděla jsem, že zde Šiklová ten rok přednáší. Před pár dny se mi v Praze ozvala. Teď jsem od ní chtěla nějaké informace, ale nemohla se jí dovolat, bylo to v době předmobilové. Co se dalo dělat? V Budapešti jsem se ubytovala a vydala se na procházku. Ve vedlejší ulici toho velkého, cizojazyčného města, potkám – Jiřinu! Vedla za každou ruku jednu tehdy ještě malou vnučku, obě šťastně zapatlané cukrovou vatou. Setkání překvapivé a radostné, ani mě nenapadlo začít hned s pracovními dotazy. Jdeme po náměstí a Jiřina s pohledem na holčičky přirozeně naváže: „Tys měla v dětství jistě taky správnou výchovu. Že ti nikdo nekupoval cukrovou vatu?“ Samozřejmě že ne, je přece nezdravá. „Právě,“ povídá Jiřina. „Tak my ti ji dáme, nás by s tím do metra nepustili.“ Přitom energicky sebrala oběma dětem růžové „cucnašpejli“, vtlačila mi je do ruky, a všechny tři v tu ránu mizely pod zemí. Vstup do metra na té stanici vypadal jako díra do pekla, kam se trojice propadala na pohyblivých schodech. „Čau-čau,“ stačila mi Jiřina ještě zamávat. A já se bez důležitých informací musela obejít. Ale cukrovou vatu jsem tenkrát opravdu lízala prvně v životě.

*

Byly jsme dohodnutá parta. Jedna koupila lístky do kina a čekaly jsme na Jiřinu. V sále už se setmělo a ona mi volala. Ať jí držíme místo, přednášela Američanům, sedí v taxíku, za chvíli tam bude. Dá mi prý za to krásnou kytku, co od nich dostala... V předsálí jsem už byla jenom sama, když se rozletěly dveře a po schodech jako královna sestupovala dáma s pugetem. Paní šatnářka, při pohledu na kytici, začala hned přívětivě chystat vázu s vodou. „Vy jste tak hodná!“ rozjásala se Jiřina, „já vám tu kytku zato dám, je vaše!“ Že už ji někomu slíbila, docela zapomněla, ale nic s nestalo, dala mi jich pak za podobných okolností víc. Dostávala a dávala.

*

Byla opravdu zaneprázdněná, pozdě přišla i do Libri prohibiti na besedu o Klementu Lukešovi. Chvilku poslouchala vzpomínky účastníků a potom, jak se občas stalo, skočila do řeči: „Tady mi chybí historik, který by vyložil dobu. Je to už přece jen dlouho, mladí to nezažili a nepochopí, kdo on vlastně byl, proč byl ve straně a proč...“ Vzápětí se dověděla, že historik je ten hezký kluk naproti ní a skončil svůj výklad půl minuty předtím, než přišla. Uznala to, Jiřinina občasná roztržitost byla vnímána jako roztomilá.

*

Taky přednášela evangelíkům v jakémsi klubu. Seděla před mikrofonem na pódiu, a tu jí zazvonil mobil... Jiřinu to ale neuvedlo do rozpaků, hovor přijala. Dokonce hlasitý. A tak si celý sál vyslechl zděšeného chlapa, kde že ona je, lidi už tam na ni půl hodiny čekají! Stát se to komukoli – trapas a ostuda! Ale Jiřina šaramantně odpověděla: „Hele, já přednáším v Londýnský, tak je tam zdrž, něco jim kecej, a já tam budu, řekněme v půl.“ Celý sál se válel smíchy: „No co jsem ti říkala, není úžasná?“ objímala mladá žena kamarádku.

*

Jely jsme z nějaké přenášky. Do chumlu lidí před dveřmi vozu metra se probojoval bezdomovec a spustil obvyklou roli. Jiřina se svým sociálním cítěním hned začala otvírat tašku. Muž, ve snaze ji povzbudit, přidal na nevkusné plačtivosti: „Já musím bejt ještě dneska ve Znojmě... Za svo-jí ro-di-no-u!“ Jiřina tašku zas energicky zaklapla: „Kdybyste rovnou řekl, že se potřebujete ožrat, tak vám na to dám. Ale tuhle komedii podporovat nebudu!“ To už za námi práskly dveře vozu a on s otevřenou pusou marně vztahoval ruku.

*

Její sebevědomí bylo záviděníhodné. Šly jsme z malého sálu z Lucerny, špatně jsem viděla a na schodech uklouzla. Zavrčím na sebe, že už jsem tak slepá. „Nejsi slepá, mají tu blbě klopený schody,“ napomenula mě.

Ty se, Jiřino, zlobit nebudeš, sama sis to vymyslela. Ale do smíchu mi není, dneska ne.

Jana Červenková (1939) je spisovatelka.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.