Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Ludvík Kavín: Jak si zachovat svobodu

Ludvík Kavín

Jak si zachovat svobodu

Děti mají pořád ještě v různých zemích Evropy střídavé vyučování. Donedávna měla většina z nich – včetně vysokoškoláků, tedy už odrostlých dětí – jen výuku na různých video-platformách. V jednom článku německého novináře Tillmanna Prüfera jsem si přečetl povzdech jeho patnáctileté dcery Grety: „my holt nejsme tak důležití.“ Greta má porozumění pro různá proticovidová opatření, přesto je vnímá velice citlivě. Mimochodem, skupina asi patnáctiletých školáků v Německu žalovala zákazy výuky v jejich školách, a soud jim dal za pravdu.

Už v lednu si mně jedna vysokoškolská studentka z Brna stěžovala na rozdílné přístupy vládních orgánů vůči studentům (praktika na některých typech škol byla povolena, na jiných zase ne) a komentovala to podobným povzdechem: „nejsme důležití.“ Z těch dvou slov mně zatrnulo a poradil jsem jí, aby se dožadovali svých práv třeba i intenzivněji než otevřeným dopisem příslušnému ministrovi, což udělali, ale pokud vím, vedení školy jim další akce rozmluvilo a oni si dali říci. Čekali. K dnešnímu dni už mohou na fakultu, ale povolení shůry přišlo až v posledních dnech.

Snad ty studentské starosti a stesky o vlastní důležitosti či nedůležitosti působí v dnešním hodně zmateném světě samy jako nedůležité, ale tak tomu není. Nejrůznější omezení v době pandemie (dnes se tomu říká většinou šmahem lockdowny) mají jistě svá epidemiologická oprávnění, ale nemůžeme si dělat iluze, že nezanechají stopy (snížení zaměstnanosti, začínající inflaci a s tím prohloubení chudoby a naopak nárůst bohatství jiných, psychické následky). A s tím vším a mnohým dalším se budeme ještě léta vyrovnávat. Přitom v příštích měsících a možná i v dalším roce až dvou nás pandemie neopustí, protože se jí zbavíme, až se covid a jeho mutace podaří vymýtit celosvětově. Teprve potom se budeme moci nadechnout, a zároveň si být přesto vědomi, že „neštěstí nechodí po horách, ale po lidech“, jak říká prastaré pořekadlo. A podle toho bude nezbytné se chovat i v budoucnu zodpovědně, a přitom se zasazovat o svá práva, své svobody.

Svět máme společný. Málokdo se chce schovat do nějaké své soukromé ulity, do jeskyňky, kde by o samotě přežil a přestal by tak existovat jako sociální tvor. Myslím, že lidstvo i větší komunity a obyvatelé státních i nadnárodních celků si přejí rozvoj. Jak vlastní, osobnostní, tak svých blízkých, ba i neblízkých. To slovo neblízkých používám vědomě, protože chci apelovat, abychom se na své bližní i vzdálené nedívali cize a už vůbec ne jako na nepřátele. Po celou existenci kulturního světa jde v důsledku o svět společný, o jeho vývoj, ať už jsme si toho vědomi nebo ne. Jde o zdánlivé maličkosti: o náš přístup k jiným lidem, o podíl na práci i na zábavě, o naše myšlenky a jejich vzájemné předávání, o způsob našich improvizací, ale taky uvádění věcí do souvislostí a jistého pořádku. Tady už se dostáváme k tomu, že při tom všem si chceme zachovat vlastní svobody. A v důsledku je v tom potom politika, které by mělo jít především o lidské svobody, protože jen tak má politika svůj smysl.

Snad je v tom už nějaké perpetuum mobile, že totiž celé společenské skupiny získávají svobody změnami ve společenských uspořádáních: těmi revolučními i jinými „skoky“, ke kterým od pradávna dochází, ale stále znovu a znovu hrozí nebezpečí ztráty svobody docela brzy poté, co jí společnosti nabudou.

Pozorujeme to v celé poválečné době: hitlerovské Německo bylo poraženo a k nám se prodrala svobodná možnost jednání, ale v zápětí se ujal moci prosovětský režim a svoboda se rychle a ve vysoké míře vytratila, ztratila. Brzy poté, co si jí společnost začala užívat – její část ji ale také zneužívala. A přišla šedesátá léta: v životě celé mé generace v tehdejším Československu snad nejsvobodnější období. (Vím, mohli bychom se hádat, nakolik tomu tak bylo pro všechny, ale já to tak cítil a myslím, že nás tenkrát bylo opravdu hodně). A potom bác: přišlo nechutné období takzvané normalizace, začátek sedmdesátých let byl obdobím Biafry ducha, nesvobody, a ta pokračovala ve své sterilní podobě až do 89. roku.

A poté zase přišlo vydechnutí a s ním nadechnutí: teď se k nám u nás v českých zemích a na Slovensku prodrala svoboda na nekonečno... Dokonce o tom v tomto smyslu vyšly knihy, jejichž autoři tvrdili, že nastal konec dějin a teď už nás čeká jen demokracie, svoboda jako v západních zemích, a bude dobře, a mnozí utopisté dokonce hlásali, že Chruščovovi, Sovětskému svazu a jeho vazalským režimům se nepodařilo „dohnat a předehnat“ Západ, ale teď se dostaneme na jeho úroveň během tří, čtyř let. (Kamarádi, kteří to počátkem devadesátých let tvrdili, ještě pořád žijí tak, jako se to zatím daří mně).

Samozřejmě přišly brzy nepravosti, začala nová doba nerovnoprávnosti, ale svoboda se vcelku přece jen zdála a zdá dodnes jako cosi, co zapustilo kořínky. Jenže se také ukázalo a ukazuje stále víc, že bez právních konstrukcí, dalšího sociálního vývoje a respektu nejen vůči lidským pendantům, ale také vůči přírodě, má taková svoboda své mezery a hrozí její propadání. V některých bývalých zemích takzvaného východního bloku už se docela propadá, ba vytrácí. A také u nás se o ni musíme trochu poprat. Jsem o tom přesvědčen. A důležité je, abychom se o ni „prali“ kulturními prostředky.

Máme v počátku kulturní historie Evropy zářný příklad: řeckou polis. Ano, Řekové měli otroky, aténskou polis ale chápu spolu s mnohými (a především teď mám na mysli Hannah Arendtovou) jako společnost, kde se její občané pokoušeli společně hledat orientaci, společně improvizovali v debatách o způsobu svého žití atd. Měli bychom víc společně mluvit, a ne si na sociálních sítích sprostě nadávat a budovat zdi nedorozumění – kam to vede, vidím na tragickém dějinném vztahu státu Izrael a Palestinců. Válka tam se vyvinula ve válku občanskou a její momentální podoba je bohužel výsledkem dvojkolejnosti ve vývoji obou polis, které nehledaly dostatečně společnou platformu, které jen prohlubovaly vzájemnou nevraživost, namísto porozumění hledaly nadřazenost, moc jedněch nad druhými. Až po smrt, a dokonce až za ni, až tam, odkud není návratu. Zavilost není dobrým rádcem.

Zkusme ve střední Evropě hledat svou polis, v našem každém místě, i ve velkém – v našich zemích. Svobodnou společnost. V rozhovorech, společném hledání, vzájemném respektu, v čestnosti, otevřenosti, ve společném jednání. – Jestliže si říkáte, drazí čtenáři, že se touto svou výzvou projevuji jen jako snílek a naiva, nedáváte sobě a našim společnostem do budoucna velké možnosti „dobrého života“ (terminus technicus ze staré dobré polis), ... si myslím. A to by mě mrzelo.

Ludvík Kavín (1943) je divadelní režisér a publicista. Po podpisu Charty 77 odešel s manželkou, herečkou Nikou Brettschneiderovou (1951–2018) do Vídně, kde založili Divadlo Brett a kde žije a působí dodnes.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.