Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > Tanweer Ali: Británie po komunálních volbách

Tanweer Ali

Británie po komunálních volbách

Volba místních zastupitelstev nikdy nebyla zcela spolehlivým indikátorem pro parlamentní volby. Volební účast je setrvale nižší a voliči se často rozhodují na základě odlišných problémů. Letošní volby byly navíc poznamenány velmi zvláštními okolnostmi. Pro opozici bylo vždy velmi těžké prosadit svůj hlas v době národní krize. Očkování ve Velké Británii probíhá dobře a podpora vlády díky tomu roste. Starší lidé, kteří dostali vakcínu jako první, také spíše chodí k volbám – a projeví u nich vděčnost vládě za to, že jim zdánlivě pomohla od strachu a těžkostí z minulého roku. Konzervativci tak sklidili řadu volebních úspěchů za sebou. Bližší pohled na výsledky však odhalí několik podstatných nedostatků.

Konzervativci, jimž pomohl odliv hlasů od UKIP, zvítězili v doplňovacích parlamentních volbách v Hartlepoolu na severu Anglie, který byl historickou baštou labouristů. Dobře si vedli také v komunálních volbách v dalších tradičně labouristických oblastech, zejména na severovýchodě Anglie. Dobré výsledky měli v Birminghamu, kde si s přehledem udrželi místo starosty, stejně jako v anglických Midlands. Jejich podpora byla značná také ve volbách do skotského parlamentu, kde dostali taktické hlasy odpůrců nezávislosti. Nešlo však o vítězství na plné čáře.

Labouristický kandidát Sadiq Khan pohodlně obhájil post starosty Londýna, i když s nižším než předpokládaným náskokem. Andy Burnham byl v Manchesteru znovuzvolen s vyšším než očekávaným náskokem. Dobré výsledky měli labouristé v Liverpoolu a dalších městech na severu, jako je Preston. Labouristé si odnesli snadné vítězství také z voleb do velšského parlamentu. Překvapením bylo vítězství labouristických starostů na západě Anglie.

Labouristé a další opoziční strany slavili menší vítězství i v některých tradičně konzervativních oblastech v jižní Anglii, jako je Cambridgeshire. Tyto úspěchy ale přišly za cenu katastrofálních výsledků v dalších jihoanglických městech, jako je Southampton a Plymouth. V určitých ohledech to byl dobrý rok pro všechny dosavadní lídry – Borise Johnsona v Downing Street, Andyho Burnhama v Manchesteru, Sadiqa Khana v Londýně, Marka Drakeforda ve Walesu, Nicolu Sturgeonovou ve Skotsku – a těžký pro ty, kteří u moci nebyli. Svět po koronaviru by ale mohl mít velmi odlišné priority.

Podpora konzervativců roste s cenou nemovitostí

Velká část komentářů v médiích k volebnímu úspěchu konzervativců v labouristických baštách na severu Anglie mi připomíná finanční analytiky, kteří oslavovali úspěch investičního fondu Bernarda Madoffa. Volební koalice Borise Johnsona (mám na mysli koalici spíše ve smyslu množiny různých skupin voličů než formální koalici napříč stranami) stojí na vratkých nohou. V první řadě se utvořila kolem hlasování o brexitu, který byl v zásadě podvod (to v žádném případě nemyslím jako urážku těch, kteří se nechali svést jeho přitažlivostí; Madoff také v době svého největšího rozmachu oklamal i ty nejbystřejší finančníky). S odstupem měsíců a let bude neexistence výhod odchodu z EU stále zřetelnější. Zdá se, že rybáři si to už uvědomili.

Dominantní thatcherovská konzervativní ideologie malého státu navíc stěží provede rozsáhlé státní intervence, které by byly nutné k uspokojení voličů na severu něčím hmatatelným. Ukazuje se, jak se konzervativci po dekádě u moci setrvale drží svého přesně vymezeného světonázoru. Místo smysluplného programu jsme byli svědky smyšlených, ne-li přímo lživých slibů, spolu s neskutečně obrovskými projekty na výstavbu infrastruktury. I kdyby konzervativci změnili celý svůj světonázor, vládě Borise Johnsona se za celou dobu nepodařilo cokoliv ani zčásti zdárně uskutečnit.

Korupce a klientelismus, což jsou naprosto běžné jevy, které byly ještě viditelnější během pandemie koronaviru, ale nemusejí nutně zůstat bez trestu natrvalo. Zdá se, že přihrávání lukrativních vládních zakázek přátelům a lidem napojeným na vládu bez řádných výběrových řízení, jakož i premiérova etická pochybení doposud neovlivnily volební výsledky vládnoucí strany. Každou korupci lze však tolerovat jen do určité míry, a jak zjistil Andrew Cuomo, když veřejnost přestane akceptovat nevhodné chování, změna může přijít náhle a bez ohlášení.

A konečně, demografická data pro konzervativní koalici ve střednědobém až dlouhodobém horizontu nevypadají dobře. Konzervativci jsou nejoblíbenější ve skupině lidí nad 65 let pro brexit, jejichž podpora roste se zvyšujícími se cenami nemovitostí. (Klesající ceny nemovitostí v 90. letech byly doprovázeny prudkým poklesem popularity strany ve volbách.) Extrémně malou podporu mají mezi mladšími generacemi, které jsou liberální (a proevropské) a ekonomicky zranitelné.

Cameron těží z kulturní války

Při pohledu na tato slabá místa a zjevná selhání současné vlády se příznivci labouristů často ptají, proč strana není v průzkumech veřejného mínění o nejméně 20 procentních bodů výš. Při vzpomínce na 90. léta, kdy si John Smith a poté Tony Blair udrželi převahu nad vládou Johna Majora, nevěřícně kroutí hlavou. Odpůrci bývalého předsedy strany Jeremyho Corbyna na něj poukázali jako na možné vysvětlení. Teď Corbynovi příznivci obviňují současného lídra Keira Starmera. Oběma skupinám uniká, že Boris Johnson dokázal sestavit koalici, která stála na sdíleném smyslu pro identitu a již udržuje v chodu kulturní válka amerického střihu.

Tématy, která rozhodla brexit a vyhrála konzervativcům volby, byly spíše základní hodnoty a identita než odvolávání se na ekonomickou logiku, nebo dokonce chladný kalkul a prospěchářství. Slabé stránky konzervativní koalice tedy nutně nemusí znamenat, že se brzy rozpadne. Koneckonců trvalo asi patnáct let, než Madoffovo-Ponziho schéma selhalo. Průzkumy veřejného mínění nyní naznačují, že většina obyvatel je přesvědčena, že brexit byla chyba, a dává přednost užším vazbám na evropský kontinent. Britský volební systém však vede k tomu, že vláda Borise Johnsona nepotřebuje podporu většiny voličů – stačí menší část na správných místech a rozdělená opozice.

Volební koalici Tonyho Blaira pomohly k vítězství v těsných obvodech jednak tradiční labouristická opora v severní Anglii, Walesu a Skotsku, jednak dostatečné množství hlasů střední třídy. Klíčovým bitevním polem britské politiky v současném volebním systému jsou ty obvody, kde jsou těsné rozdíly mezi labouristy a konzervativci. V 90. letech se Blairovi podařilo v těchto obvodech získat voliče, aniž by se musel bát ztráty tradičnějších příznivců strany – ti totiž neměli ke komu utéct. Po zničujících dopadech deindustrializace a masové nezaměstnanosti za Thatcherové by voliči na severu země volili konzervativce jen stěží. Díky volebnímu systému znamenal úspěch ve volbách zisk obrovského množství křesel, což Blairovi zajistilo zdánlivě nedobytnou parlamentní většinu – tedy aspoň na chvíli. Cenou za udržení těchto klíčových voličů bylo přijetí konsensu, který vznikl v 80. a 90. letech, a výsledné ekonomické nerovnosti. Peter Mandelson, bývalý poslanec za Hartlepool, kdysi slavně prohlásil, že mu vůbec nevadí, když lidé extrémně bohatnou. Desítky let opomíjení některých britských průmyslových oblastí způsobily, že si mnozí dříve skalní voliči labouristů začali připadat odstrčení na okraj společnosti, což poskytlo živnou půdu pro novou formu populismu, který se promítl do protestních hlasů UKIP. Skutečnost, že labouristé již několik desetiletí nevedou v některých částech severní Anglie aktivní kampaň a spoléhají se na jisté hlasy, bezpochyby přispěla k odcizení strany od místních obyvatel a ztrátě určité institucionální znalosti, potřebné k dlouhodobému vedení úspěšných volebních kampaní.

Labouristé dosáhli zdaleka nejlepšího volebního výsledku od roku 2001 v parlamentních volbách 2017, a to 40 %. To bylo číslo, které se v té době vzpíralo všem předpovědím a překvapilo tak docela všechny. V tehdejších volbách se této straně podařilo zmobilizovat mladé lidi, tedy část voličů, která zůstala v posledních desetiletích opomenutá, potýkala se s vysokými cenami nemovitostí a školným na vysokých školách a v drtivé většině se stavěla proti brexitu. Tento výsledek ale stále nestačil na vítězství a je těžké si představit vítěznou strategii, která by spojila podporu mladých voličů (a motivovala je k tomu, aby skutečně šli volit) a také postarších majitelů domů.

Reforma volebního systému

Pravděpodobnější cestou k alternativní vládě by byla hlubší spolupráce mezi opozičními stranami, která by vedla k utvoření volebního paktu. 40% podíl hlasů, který by jim mohla závidět většina evropských sociálně demokratických stran, by v kontextu nedávných dějin britské politiky byl více než slušný. Stále tu jsou mladí lidé, je jich více než dřív a mají ještě větší problémy. Obnova stranické základny na severu země by vyžadovala radikální obrat v hospodářské politice posledních čtyřiceti let, který by sotva vyhovoval voličům v těsných obvodech v jiných regionech – kde by labouristé také museli vyhrát, aby mohli vládnout sami. Takové vzkříšení severu by v každém případě trvalo nějakou dobu. Za nějakou dobu by tvrdou prací bylo možné získat ztracené severní volební obvody zpět, pokud by se strana dlouhodobě zavázala k obnově a vzdala by se krátkodobých manévrů s cílem překonat v brexitu konzervativce.

Tato analýza současné politické situace pro labouristy vyznívá možná příliš pesimisticky. Současná vláda má sklony k chybám a u předsedy vlády, odkázaného sama na sebe, se projevuje sebedestruktivní instinkt. Je dost dobře možné, že než se k vám dostane to, co právě píšu, konzervativci už prodělají fatální politický náraz. Možná bude nakonec cesta k sestavení vítězné volební koalice pro labouristy hladší, než jsem si představoval.

Argumenty hovořící pro předvolební spolupráci jsou nicméně silné. Realita současného volebního systému je taková, že je mnohem těžší vytvořit vítěznou koalici, která by byla skutečně progresivní. Koalice, která by závisela pouze na tom, zda labouristé získají parlamentní většinu, by vyžadovala hlasy lidí, kteří jsou přirozeně (nejen stranicky) konzervativnější, než by tomu bylo v případě široké aliance středolevých stran. I když je tedy sestavení vítězné koalice pro labouristy snazší, než se zdá, existují silné důvody pro předvolební spolupráci mezi středovými a středolevými stranami. V minulosti Labouristická strana takto věci nevnímala. Pravá část strany, spokojená s jistotou svých parlamentních křesel a neochotná sdílet ministerské posty s lidmi zvenčí, má sklon myšlenkou mezistranické spolupráce opovrhovat. Levá část strany je skálopevně přesvědčena, že pouze čistě labouristická vláda může zajistit čistokrevný socialismus jejich snů. Nyní nastal čas si uvědomit, že Labouristická strana v čele široké a dlouhodobé progresivní koalice by představovala mnohem lepší způsob, jak trvale dosáhnout skutečné společenské změny, než se spoléhat na občasnou „výpůjčku“ přirozeně konzervativních voličů.

Reforma volebního systému by pak zajistila, aby jakákoliv progresivní transformace vydržela dlouhodobě. Skutečnost, že velká většina členů Labouristické strany nyní podporuje volební reformu, naznačuje, že taková změna by mohla projít. Labouristická strana v těžkých časech ráda mluví o svém historickém triumfu v roce 1945, o vítězství, které stálo na počátku období rozsáhlých společenských změn a nového politického konsensu. Vláda zvolená v roce 1945 však trvala jen šest let – ne dost dlouho na to, aby mohla pokračovat v transformaci britské společnosti, které jinak rozhodně bylo možné dosáhnout. Současný volební systém umožňuje snadněji sestavit středopravou než středolevou koalici, což trvale zabraňuje dlouhodobým změnám – a nakonec také umožnilo zrušit všechny poválečné reformy.

Zpátky k brexitu. Existuje ještě jeden důvod pro předvolební spolupráci mezi progresivními stranami (tím mám na mysli liberální demokraty, zelené a možná i některé konzervativce z klubu One Nation, kteří byli pod vedením Borise Johnsona vyhozeni ze strany). Nečekaný výsledek referenda v roce 2016 umožnil vítězným konzervativcům sestavit novou koalici, opírající se o hlasy za odchod z EU. Stali se stranou brexitu. To se ukázalo jako výhra, pokud jde o mobilizaci politické podpory dostatečné k získání parlamentní většiny, která jim od 80. let unikala. Mobilizační potenciál se však skrývá také ve sjednocení hlasů proti brexitu. Vzhledem k tomu, že se tyto hlasy nacházejí napříč politickými tradicemi, kulturami a perspektivami, je nepravděpodobné, že by se taková koalice proti brexitu vytvořila v rámci jedné strany. Snadno by se ale takováto „duhová“ koalice různých stran mohla dohodnout na společné agendě. Demografická data rovněž naznačují, že by taková koalice dále sílila. Labouristé by se tím také osvobodili od nutnosti oslovovat současně oba názorové tábory ve snaze nabízet různé věci různým lidem. Největší Ponziho schéma v dějinách po léta platilo okázalý životní styl Madoffovy rodiny. Bernie Madoff ale nakonec zemřel ve vězení.

Z anglického originálu přeložil Martin Babička. Vychází s podporou Masarykovy demokratické akademie (www.masarykovaakademie.cz).

Tanweer Ali (1969) je ekonom, přednáší na State University of New York, Empire State College.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.