Dvouměsíčník pro kulturu a dialog

Tiráž a kontakty     Předplatné



Jste zde: Listy > Archiv > 2021 > Číslo 3 > S ekonomem Gabrielem Zucmanem hovoří Nikolaos Gavalakis: Nahraďte závod ke dnu závodem k vrcholu

S ekonomem Gabrielem Zucmanem hovoří Nikolaos Gavalakis

Nahraďte závod ke dnu závodem k vrcholu

Rozhovor s ekonomem Gabrielem Zucmanem ukazuje cesty k zavedení efektivního zdanění nadnárodních firem, komentuje daňové návrhy nové americké administrativy, vysvětluje, proč je potřeba mít progresivní daň z příjmu, daň z majetku i dědickou daň, a připomíná, že s daněmi jdou ruku v ruce také struktury pro jejich výběr.

Ve své knize Triumf nespravedlnosti, jak se bohatí vyhýbají daním a jak je donutit platit jste společně s Emmanuelem Saezem zkoumali nárůst nerovnosti. Jaká jsou vaše hlavní zjištění?

Zjistili jsme hlavně to, že došlo k takzvanému „triumfu daňové nespravedlnosti“, což je kombinace dvou jevů. Jedním je nárůst nerovnosti a druhým je pokles daňové progrese. K tomu došlo v podstatě po celém světě, i když obzvlášť extrémní to bylo ve Spojených státech, kde nerovnost vzrostla obzvlášť prudce. Tam se podíl příjmů jednoho procenta nejbohatších zdvojnásobil z deseti procent národního důchodu v roce 1980 na dnešních 20 procent.

Zároveň jsme svědky obzvláště dramatického poklesu daňové progrese. Daňový systém USA byl v polovině 20. století považován za velmi progresivní. Dnes, když vezmeme v úvahu všechny daně placené na všech úrovních státní správy, vypadá daňový systém USA jako obrovská rovná daň, kde všechny skupiny obyvatelstva platí víceméně stejnou efektivní daňovou sazbu. S jedinou velkou výjimkou: miliardáři, kteří mají nižší efektivní daňovou sazbu než střední třída. Tento vývoj byl obzvláště dramatický v USA, ale kvalitativně můžeme pozorovat stejné zákonitosti ve Francii, Německu a po celém světě.

Léta tvrdíte, že je skutečně možné bojovat proti praktikám nadnárodních firem, které se vyhýbají placení daní. Nová americká administrativa nedávno oznámila daňový plán spočívající v celosvětové minimální sazbě daně z příjmu právnických osob ve výši 21 %. Co by to v případě realizace znamenalo pro mezinárodní daňový systém?

To by skutečně změnilo pravidla hry. V posledním desetiletí byli politici zleva i zprava víceméně přesvědčení, že daňová konkurence je něco jako přírodní zákon. Existuje a lze se jí přizpůsobit jedině tak, že se pokusíme zvýšit konkurenceschopnost snížením sazeb daně z příjmu právnických osob. To je ovšem omyl. Daňová konkurence je volba. Můžeme si vybrat konkurenci, nebo si můžeme vybrat koordinaci či harmonizaci. Dnes si to poprvé skutečně uvědomuje stále více lidí, a to i na nejvyšší politické úrovni v USA a v evropských zemích.

Nyní je vidět skutečná politická vůle změnit pravidla hry. Místo abychom se smířili s daňovou konkurencí, můžeme dohlížet na to, aby nadnárodní společnosti platily vysokou minimální daňovou sazbu bez ohledu na to, kde působí, bez ohledu na to, kde zaúčtují zisky.

Opravdu můžeme podobu globalizace změnit. V současné době je pro globalizaci charakteristický závod ke dnu se zdaněním příjmů právnických osob, který obohacuje nadnárodní společnosti a jejich akcionáře. Hlavní vítězové globalizace platí na daních stále méně. To je na úkor zbytku obyvatelstva, který musí platit více.

Tato forma mezinárodní konkurence je neudržitelná a přispívá k rozkolu mezi dělnickou a střední třídou na jedné straně a mezinárodní a evropskou hospodářskou integrací na straně druhé. Pomocí vysokých minimálních daňových sazeb lze tuto dynamiku změnit. Závod ke dnu můžete nahradit závodem k vrcholu. Kdyby totiž podniky podléhaly dostatečně vysoké minimální dani ve své domovské zemi, nemělo by už pro ně smysl vykazovat zisky v daňových rájích, jako jsou Irsko nebo Bermudy.

Tyto země by mohly mít stále nízké daňové sazby, ale nízké daně placené v těchto zemích by se vykompenzovaly vyššími daněmi placenými v USA nebo v Německu. Země by to motivovalo ke zvýšení daňových sazeb a výběru daní, které by jinak za ně vybraly jiné země. V důsledku toho by dnešní daňové ráje začaly zvyšovat sazby daně z příjmů právnických osob. Pokud by k tomu došlo, začaly by závody k vrcholu.

Země by si samozřejmě stále konkurovaly a snažily se firmy přilákat, ovšem konkuro-valy by si jinak. Místo toho, aby si konkurovaly nízkými daňovými sazbami, motivovalo by je to k tomu, aby nabízely co nejlepší infrastrukturu, měly nejproduktivnější pracovní sílu, nejlepší univerzity, největší trhy a vysokou kupní sílu zákazníků. Tento druh mezinárodní konkurence by byl přínosem pro naprostou většinu obyvatelstva. Najednou byste měli mnohem udržitelnější globalizaci, která by sladila globalizaci s lidmi.

Daňová jednání v rámci OECD se v minulosti soustředila na mnohem nižší číslo: 14 procent, což je jen o 1,5 procentního bodu více než sazba pro právnické osoby v Irsku. Bidenův tým tedy míří poměrně vysoko. Co mohou Spojené státy dělat, pokud ostatní země, zejména Evropané, nebudou spolupracovat? Váš kolega Alan Auerbach z univerzity v Berkeley již prohlásil, že „je těžké si představit, že by OECD přistoupila na návrh USA“. Nakolik je uskutečnění plánu reálné?

Myslím, že je hodně reálné, protože pro státy je poměrně snadné přijmout jednostranná opatření, která by se do jisté míry rovnala zavedení minimálních daní. Za prvé, Německo by mohlo dohlížet na své vlastní nadnárodní společnosti. Vláda by mohla vybrat 100 procent daňového deficitu od německých společností, které platí příliš nízké daně ve srovnání s tím, co by měly platit, pokud by v každé zemi, kde působí, podléhaly vysoké minimální dani.

Za druhé by Německo mohlo vybrat část daňového deficitu zahraničních nadnárodních společností, například amerických nadnárodních společností. Řekněme, že Apple má celosvětový daňový deficit 10 miliard eur a 10 procent svých tržeb realizuje v Německu. To je další 1 miliarda eur na daních, které musí Apple v Německu zaplatit, aby si vyřídil práva na přístup na německý trh.

To může jednostranně udělat každá země. Jde o silnou motivaci pro ostatní země, aby skutečně hlídaly své vlastní nadnárodní společnosti. Pokud odmítnete vybírat minimální daň od svých korporací, budou tyto daně vybírat jiné země, které k tomu budou ochotné. Vzkaz vypadá takto: Jestli necháte peníze na stole, budeme hrát roli výběrčího daní poslední instance. A pokud to země udělají, uvidíte, že velmi rychle dosáhnou mezinárodní dohody. Proto jsem v tomto ohledu velký optimista.

Jaký bude dopad na země jako Irsko a Nizozemsko? Mnoho zemí EU by se potýkalo s miliardovými ztrátami příjmů, ztrátou sídel firem a pravděpodobně i tisíců pracovních míst.

Ano, vzniknou náklady na přechod. To však ukazuje, že model rozvoje daňových rájů není udržitelný. Je založený na předpokladu, že daňová konkurence bude existovat do skonání věků. To není udržitelný model rozvoje. Čím dříve skončí, tím lépe pro tyto země.

Joe Biden plánuje v USA zvýšit daně – především bohatým –, aby mohl financovat svůj rozsáhlý infrastrukturní program. Považujete to za vzor i pro Německo nebo jiné evropské země?

Je samozřejmě důležité investovat do infrastruktury, vysokého školství, výzkumu, zdravotní péče, do všeho, co zajišťuje prosperitu a produktivitu státu. Zejména v současném kontextu postkoronavirového oživení se chceme vyhnout pasti poslední recese, kdy se úsporná opatření projevila velmi rychle, vlády se obávaly dluhů a deficitů a nedostatečně investovaly do základních veřejných statků a služeb. Nyní je nejen v USA, ale i v Evropě čas na to, abychom byli velmi ambiciózní ve vládních výdajích a připravili půdu pro růst v příštích desetiletích.

Jaká jsou podle vás nejlepší řešení v boji proti nerovnosti? Jaké jsou vhodné nástroje k dosažení lepší distribuční spravedlnosti?

V optimálním daňovém systému máte v podstatě tři nástroje. Máte progresivní daň z příjmu, jejíž součástí je daň z příjmu právnických osob. Máte progresivní daň z majetku, protože daň z majetku je správným způsobem zdanění miliardářů, které nelze příliš dobře zdanit daní z příjmu. Je to z jednoduchého důvodu: když jste extrémně bohatí, snadno můžete vlastnit obrovské majetky, a přitom mít jen malý zdanitelný příjem. Daň z majetku však bude vždy hrát jen omezenou roli. Týká se jen nepatrného zlomku na samém vrcholu rozložení bohatství, ale přesto je důležitá. Pro miliardáře nebo pro lidi se stovkami milionů eur je správným způsobem zdanění především daň z bohatství.

A existuje také progresivní dědická daň, která má omezit mezigenerační reprodukci nerovnosti. To jsou tři klíčové pilíře. Dnes nejvíce chybí právě daň z bohatství. Mojí radou číslo jedna by bylo znovu vytvořit daň z bohatství přizpůsobenou výzvám 21. století. Progresivní, začínající vysoko v rozložení bohatství, zdaňující starý majetek v jeho tržní hodnotě.

Většina evropských zemí dnes daň z majetku nemá. Francie ji nedávno za vlády Emmanuela Macrona zrušila. Kritici tvrdí, že je velmi těžko měřitelná a že je velmi snadné vyhnout se placení daně z majetku pouhým přestěhováním. Proto prostě nefunguje.

To jsou problémy minulosti. Země se mohou rozhodnout, že nebudou emigranty zdaňovat, jak to dělají dnes. Nebo se mohou rozhodnout, že je zdaňovat budou. Německo by mohlo říci: Podívejte se, pokud se stanete miliardářem v Německu a nyní se rozhodnete přestěhovat do Švýcarska, budeme vás nadále zdaňovat po určitý počet let, který může záviset třeba na počtu let, kdy jste byl daňovým rezidentem v Německu. Pokud jste například daňovým rezidentem 40 let, budete muset v Německu nadále platit daně po dobu deseti, patnácti let. Daňová konkurence je politická volba. Jako vláda se rozhodujete, zda zdaníte, nebo nezdaníte bohaté lidi, kteří zemi opustí.

Pro měření bohatství platí totéž: není to tak těžké. Za prvé, velká část bohatství na vrcholku je v aktivech, která mají tržní hodnotu, jako jsou kótované akcie. A v případě soukromých podniků můžete majitelům firem umožnit platit v naturáliích. Řekněme, že byste zavedli tříprocentní daň z bohatství, pak by majitelé podniků odevzdali tři procenta akcií své společnosti vládě, která by pak mohla tyto akcie vydražit, prodat na trhu, a vytvořit tak trh, který v současnosti chybí. Existují kreativní způsoby, jak vytvořit tržní hodnoty, když tyto hodnoty chybějí, a jak měřit bohatství.

Ono je to stejné, jako když byla vytvořena daň z příjmu – příjem se neměřil dobře a lidé říkali: „Aha, když se zavede daň z příjmu, bude spousta daňových úniků.“ Když vytvoříte daň, vytvoříte také administrativní infrastrukturu, informace, účetní standardy a koncepty, které umožní měřit a zdaňovat tuto jednu věc. To se stalo u daně z příjmu a totéž se stane u daně z majetku.

Text vyšel původně 19. května 2021 v International Politics and Society (www.ips-journal.eu) pod názvem Replace the race to the bottom by a race to the top. Publikujeme ho se souhlasem a za podpory pražské kanceláře Friedrich-Ebert-Stiftung (www.fesprag.cz).

Z angličtiny přeložil Viktor Janiš.

Gabriel Zucman je ekonom, přednáší na Kalifornské univerzitě v Berkeley, věnuje se tematice daní a nerovností v bohatství, je členem Nezávislé komise pro reformu mezinárodního korporátního zdanění (ICRICT).

Nikolaos Gavalakis vede redakci International Politics and Society, studoval politologii, práva a americká studia v Mohuči a Kalifornii.

Obsah Listů 3/2021
Archiv Listů
Autoři Listů


Knihovna Listů

Jan Novotný:
Mizol a ti druzí

Dušan Havlíček:
Jaro na krku. Můj rok 1968 s Alexandrem Dubčekem

Václav Jamek:
Na onom světě se tomu budeme smát

Anna Militzová: >
Ani víru ani ctnosti člověk nepotřebuje ke své spáse

František Novotný:
Z Koryčan na konec světa a zpět přes tři oceány

Jan Novotný:
Jednou za život

Jiří Pelikán, Dušan Havlíček
Psáno z Říma, psáno ze Ženevy

Jiří Weil:
Štrasburská katedrála.
Alena Wagnerová:
Co by dělal Čech v Alsasku?

další knihy

Cena Pelikán

Od roku 2004 udělují Listy Cenu Pelikán - za zásluhy o politickou kulturu a občanský dialog. Více o Ceně Pelikán.

Předplatné

Nechte si Listy doručit domů. Využijte výhodné předplatné!

Fejetony

Juraj Buzalka

Vlasta Chramostová

Václav Jamek

A. J. Liehm

Jan Novotný

Ladislav Šenkyřík

Tomáš Tichák

Alena Zemančíková

Všichni autoři

Sledujte novinky


RSS kanál.

Přidej na Seznam

Add to Google

Co je to RSS?

Mapa webu

Mapa webu - přehled článků a struktury webu.



Copyright © 2003 - 2011 Burian a Tichák, s.r.o. (obsah) a Milan Šveřepa (design a kód). Úpravy a aktualizace: Ondřej Malík.

Tiráž a kontakty - RSS archivu Listů. - Mapa webu

Časopis Listy vychází s podporou Ministerstva kultury ČR, Olomouckého kraje a Statutárního města Olomouce. Statistiky.